Nepřetržitý odpočinek v týdnu v zajetí duplicit


autor: doc. JUDr. Martin Štefko, Ph.D.
publikováno: 19.09.2018

Právní úprava pracovní doby a doby odpočinku v zákoníku práce je pokroková a moderní. Zákon upravuje maximální délky pracovní doby a minimální délky doby odpočinku. Smluvní strany si pak mohou zvolit pracovní režim vyhovující jejich zájmům v rámci tohoto „minimaxu“. Právní úprava pracovní doby je ovšem též náročná na svou aplikaci. Jen málokterý zaměstnavatel může ve skutečnosti říci, že tuto úpravu aplikuje bez jakýchkoliv problémů. Časté aplikační problémy zejména v případě kontroly prováděné oblastním inspektorátem práce se pojí s institutem nepřetržitého odpočinku v týdnu.[1]

Jedná se o klíčový institut, který má významné křesťanské kořeny (oddíl první tohoto článku). Někteří zaměstnavatelé ovšem nejsou ochotni poskytovat zaměstnancům nepřetržitý odpočinek v týdnu vůbec, jiní sice ano, ale pouze v rozsahu, který významně neomezuje provoz jejich závodu. Zákoník práce byl přitom v předmětném ustanovení formálně novelizován, což část výkonné moci vedlo ke zpřísnění výkladu četnosti poskytování nepřetržitého odpočinku v týdnu (oddíl druhý).[2] Předmětný článek analyzuje na základě historického, teleologického i jazykového výkladu správný výpočet časové dimenze povinnosti poskytnout nepřetržitý odpočinek jednou v období sedmi po sobě jedoucích dnů (oddíl třetí). 

Historický exkurz 

Právo zaměstnance na poskytnutí určitého delšího odpočinku během týdne se objevilo v podstatě až se vznikem Československa. Římské locatio conductio operarum takové omezení neznalo. Jistou vzdálenou paralelu lze vidět ve feudálním českém právu, kde dochází pozvolna prostřednictvím císařských patentů z let 1680, 1717 a 1738 k omezování robot. Pravidlo omezující roboty na tři dny v týdnu (při délce směny v zimě 8 hodin a v létě 12 hodin) nebylo ovšem vedeno snahou o humanizaci lidské práce, ale státním zájmem na zvýšení ekonomické a vojenské síly Rakouska. V praxi byly předmětné patenty ignorovány, či dokonce místně zneužity vrchnostmi ke zvýšení roboty tam, kde doposud bylo zvykem konat roboty v nižším rozsahu. Další omezení práv vrchnosti přinesly tereziánské reformy, konkrétně robotní tereziánský patent z roku 1775. Definitivní krok ke zrušení nevolnictví v zájmu zvýšení ekonomické a vojenské síly Rakouska představoval patent o zrušení nevolnictví z 1. 11. 1781. Předmětným patentem došlo ke zrušení administrativního připoutání poddaných k půdě. Robota však existovala i nadále a k jejímu definitivnímu ideo­vému odmítnutí spolu s nevolnictvím došlo na základě myšlenkového odkazu Velké francouzské revoluce přirozenoprávním ust. § 16 ABGB.

Není náhodou, že jedním z prvních československých zákonů se stal zákon č. 91/1918 Sb., o 8hodinné době pracovní, jehož základním smyslem bylo snížit 90hodinové pracovní týdny. Jedním z nástrojů k tomu zavedených byl vedle maximální týdenní pracovní doby právě nepřetržitý odpočinek v týdnu, který se tehdy označoval za přestávku. Cit. zákon v ust. § 4 stanovil: „Nezbytně musí se poskytnouti zaměstnancům jednou týdně nerušená přestávka aspoň 32 hodin.[3] Původně ovšem bylo navrhováno 36 hodin.[4] Tato přestávka byla zákonodárcem chápána jako nedělní klid, resp. právní garance jeho poskytnutí.

Na tradici 32hodinové doby odpočinku navázal přímo zákoník práce v roce 1965; ten ovšem tuto dobu označil již za nepřetržitý odpočinek v týdnu.[5] Jednou z mála změn v této souvislosti bylo opuštění povinného nařizování nepřetržitého odpočinku v týdnu v neděli, alespoň jednou během období tří týdnů.[6] Původní limit 32 hodin byl navýšen v důsledku přizpůsobování právu Evropské unie.Protože unijní právo upravovalo nepřetržitý odpočinek o tři hodiny delší, byl v rámci harmonizační novely upraven nepřetržitý odpočinek v týdnu v nové výši 35 hodin.[7]

Nutno ovšem upozornit, že navýšení nepřetržitého odpočinku v týdnu se odehrálo na pozadí dalších změn, jako bylo snížení stanovené týdenní pracovní doby a vyloučení započítávání přestávek na jídlo a oddech do pracovní doby.

Druhý zákoník práce tuto úpravu převzal v podstatě v nezměněné podobě. Délka nepřetržitého odpočinku v týdnu je tak stanovena minimálně na 35 hodin, resp. 48 hodin pro mladistvé zaměstnance. Nicméně, tato úprava neplatí pro výkon práce na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Rozhodnutí o dnech, kdy bude nepřetržitý odpočinek v týdnu čerpán, je na zaměstnavateli, zástupcům zaměstnanců však zůstává zachováno právo být informován a jednat. Nepřetržitý odpočinek v týdnu by měl být stanoven všem zaměstnancům na stejný den, pokud možno neděli. Pokud to však z provozních důvodů není možné, pak může být určen různým zaměstnancům různý den. I zde však platí zásada rovného zacházení.[8] 

Týden jako legální definice 

Zákon č. 91/1918 Sb. ukládal zaměstnavatelům, aby nepřetržitý odpočinek v týdnu zaměstnancům poskytovali „jednou týdně“. Stejná formulace přešla v rámci kodifikačního procesu do zákoníku práce 1965 a vydržela až do již zmíněné harmonizační novely provedené zákonem č. 155/2000 Sb.[9] S účinností od 1. 1. 2001 zákoník práce ukládal poskytovat nepřetržitý odpočinek v týdnu „během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů“. Nový zákoník práce převzal tuto dikci do svého ust. § 92 doslova, jedinou změnou bylo nahrazení slova „sedm“ číselným vyjádřením „7“.

Problémy vzbudila teprve novela provedená s účinností od 1. 1. 2012, když vypustila z ust. § 92 odst. 1 zák. práce předmětné sousloví vyjadřující četnost poskytnutí nepřetržitého odpočinku v týdnu. Důvodová zpráva tuto změnu vysvětlila duplicitou.[10] Novela totiž zaváděla nové ust. § 350a, které definovalo pro účely zákoníku práce týden. Poněkud nepřekvapivě byl týden vymezen jako sedm po sobě následujících kalendářních dnů.

O efektivitě této změny lze pochybovat, protože již před zavedením legální definice týdne byla v předmětném ustanovení duplicita, neboť v ust. § 92 odst. 1 zák. práce v původním znění následovalo po označení překážky „nepřetržitý odpočinek v týdnu“ pravidlo čerpat tuto překážku „během každého období 7 po sobě jdoucích kalendářních dnů“.

Celý problém má ovšem též méně humorné aplikační dozvuky, když Ministerstvo práce a sociálních věcí započalo s novou úpravou prosazovat výklad, že nepřetržitý odpočinek v týdnu musí být skutečně dodržen v každém týdnu, tedy v každých sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnech. Šlo o vizi jakéhosi klouzavého týdne, kdy v každém okamžiku je tato povinnost dodržena.[11] 

Referenční období 

Zpřísnění povinnosti čerpat nepřetržitý odpočinek v týdnu má na první pohled oporu v doslovném znění implementované úpravy obsažené v čl. 5 směrnice 93/104/ES a posléze v čl. 5 směrnice 2003/88/ES. Členské státy jsou dle obou těchto ustanovení povinny: „… přijmout nezbytná opatření, aby za každé období sedmi dnů měl každý pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin, a navíc jedenáctihodinový denní odpočinek stanovený v článku 3“.

Jak judikoval SDEU, je nepřetržitý odpočinek v týdnu autonomním pojmem unijního práva, který musí být vykládán jednotným způsobem na celém území Unie bez ohledu na kvalifikace použité v členských státech.[12] Přesto nelze nevidět, že právě unijní právo čerpá z národních tradic, a nejinak tomu bylo právě u nepřetržitého odpočinku v týdnu. SDEU se ovšem při výkladu povinné četnosti poskytování nepřetržitého odpočinku v týdnu nepřiklonil ani k francouzskému, ani k českému (ministerskému) výkladu.[13] SDEU nepotvrdil názory, že by nepřetržitý odpočinek v týdnu musel být zaměstnancům poskytnut v rámci každého období sedmi po sobě jdoucích dnů; tedy např. tak, že by zaměstnanci museli tento odpočinek čerpat nejpozději sedmý den v každém kalendářním týdnu.[14] Tím méně lze najít oporu pro ještě striktnější přístup, kdy by se snad mělo konstruovat jakési klouzavé sedmidenní období, během něhož by zaměstnavatel měl vždy garantovat poskytnutí nepřetržitého odpočinku v týdnu. Dle SDEU čl. 5 směrnice 2003/88 poskytuje členským státům právě v tomto ohledu prostor pro uvážení, neboť neupřesňuje okamžik, kdy by tento minimální odpočinek měl být poskytnut.[15]

Na výslovnou otázku národního (portugalského) soudu, zda lze týden jako základní měrnou jednotku relativizovat tak, že dva dny mohou být čerpány libovolně v rámci referenčního období 14 dnů, SDEU odpověděl pro nepřípustnost pouze nepřímo. SDEU setrval u pravidla, že nepřetržitý odpočinek v týdnu musí být poskytnut v rámci každého období sedmi dnů.[16] 

Národní přístup 

SDEU i v předmětném rozhodnutí nemohl jinak než konstatovat, že národní zákonodárce může dle své vůle přitvrdit v zájmu ochrany zdraví zaměstnanců.[17] Přísnější výklad českých kontrolních orgánů proto není v rozporu s unijním právem, a to ani ve smyslu rozsudku da Rosa, věc C‑306/16. Na základě tohoto rozsudku tedy nelze ihned činit závěr, že by zaměstnanci nemuseli mít během týdne jednou nepřetržitý odpočinek v týdnu. Ani dokonce nelze vyloučit, že by se neuplatnil jakýsi klouzavý týden, během něhož musí zaměstnavatel vždy poskytnout nepřetržitý odpočinek v týdnu.

Právě české kontrolní orgány by ovšem neměly ztrácet ze zřetele, že československá progresivní legislativa vybudovala nepřetržitý odpočinek v týdnu na bázi povinného poskytování „jednou týdně“. Následný legislativní vývoj nebyl zákonodárcem nikdy deklarován jako zpřísnění tohoto pravidla. Cílem poslední relevantní změny bylo odstranění duplicit. Harmonizační novela přizpůsobila české pracovní právo unijnímu „za každé období sedmi dnů“, ale ani toto eurokonformní pravidlo se nezdá odporovat československému „jednou týdně“. Nelze tedy uplatnit ono známé zaklínadlo – Brusel na tom trvá. Spíše naopak, následující argumenty dokládají, že československý zákonodárce vystihl dobu a že jím zavedené pravidlo odpovídá i nynějšímu unijnímu právu.

Anglické a německé jazykové znění preferuje přístup „za“ (angl. „per each seven-day period“ a něm. pro Siebentageszeitraum). Systematický výklad vyzdvihuje týden jako referenční období.[18] Tento přístup podpořil SDEU výkladem: „Referenční období může být přitom v této souvislosti definováno jako pevná doba, v jejímž rámci musí být poskytnut určitý počet hodin nepřetržitého odpočinku nezávisle na okamžiku, kdy jsou tyto hodiny odpočinku přiznány.“[19] Ke specificky českému přístupu lze vztáhnout závěr SDEU: „Rovnoměrné rozložení počtu pracovních hodin tak není vyžadováno.“[20] Konečně, pokud jde o účel směrnice 2003/88/ES, SDEU akcentoval pružnost ochrany bezpečnosti a zdraví u zaměstnanců pracujících na směny nebo v nepřetržitém provozu, prostě primát potřeb výroby při současném zohlednění zájmu zaměstnanců na volných víkendech.

Slepé trvání na klouzavém týdnu tak sice neodporuje unijnímu právu, ale může být v rozporu se zájmy samotných zaměstnanců pracujících na směny, kteří se díky tomuto českému přístupu nebudou moci sejít a společně trávit volné chvíle vespol rodinným životem. Takovýto přístup tak může odporovat recentní snaze lépe umožnit sladění pracovního a osobního, resp. rodinného života; prioritě sociální politiky Ministerstva práce a sociálních věcí minulé i současné vlády. 

Závěr 

Pro dnešní podobu unijního práva je příznačné, že i pro české, moravské a slezské zaměstnance a zaměstnavatele sice přineslo konkretizované právo na odpočinek (zejména nižší stanovenou týdenní pracovní dobu a delší dovolenou),[21] stalo se tak však za situace, kdy není jakákoliv shoda na peněžním vyjádření tohoto práva. Evropská unie nemá celounij­ní minimální mzdu a ani unifikovaný výpočet dovolené. Toto unijní právo není bezvýznamné, ale nelze jej efektivně realizovat bez jeho národní podoby, kterou mu vtiskl během implementace český zákonodárce.

Pokud se jedná o zkoumaný problém nepřetržitého odpočinku v týdnu, zvolil český zákonodárce při implementaci doslovnou podobu, jež neodpovídala československé tradici. Přinejmenším od roku 2012 se skrze dozorovou praxi prosazoval velkorysejší francouzský přístup, kdy zaměstnanci má náležet více dob odpočinku. SDEU ve zkoumaném rozhodnutí umožňuje českým kontrolním orgánům slevit z tohoto přístupu. Ani my bychom neměli zapomínat, že základním smyslem existence pracovněprávních vztahů není zaměstnancův odpočinek, ale dosažení takového čistého výdělku, který umožní tomuto zaměstnanci vydělat si na živobytí. Teprve až se jednou staneme v západoevropském srovnání též vysokopříjmovou zemí, bude možné úspěšně navázat na jejich směřování k vyšší humanizaci závislé práce.[22]

  

Autor je advokátem v Kocián Šolc Balaštík advokátní kancelář, s. r. o., a působí na PF UK v Praze.



[1] Pro účely tohoto článku bude pojem nepřetržitý odpočinek v týdnu používán jednotně i pro označení jiných ekvivalentních dob, které např. unijní úprava označuje za „týdenní dobu odpočinku“.

[2] Tento výklad se počal objevovat ve výkladových stanoviscích Ministerstva práce a sociálních věcí (ta však veřejně dostupná nejsou) a byl zde též vytvářen dílčí metodický tlak na Státní úřad inspekce práce, aby tento nový výklad prosadil též kontrolní praxí. 

[3] Četné výjimky obsahovalo nařízení č. 11/1919 Sb., jímž se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o 8hodinné době pracovní.

[4] Srov. Zprávu výboru sociálně politického o vládním návrhu na zavedení 8hodinné doby pracovní, č. t. 234 z roku 1918, NS 1918, zpráva je dostupná zde http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t0234_01.htm, cit. 12. 3. 2018.

[5] Ust. § 92 v původním znění.

[6] K argumentům spojených s opuštěním tohoto pravidla viz Zákoník práce a předpisy související, Práce, Praha 1965, str. 346.

[7] Čl. 5 směrnice Rady 93/104/ES.

[8] Pro člena osádky nákladního automobilu platí čl. 4 písm. h), čl. 8 a 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. 3. 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, tedy určité odchylky. Další odchylky jsou v nařízení vlády č. 589/2006 Sb. upraveny pro zaměstnance údržby pozemních komunikací, zaměstnance městské hromadné dopravy, člena posádky letadla a člena posádky plavidla.

[9] Srov. čl. I bod 50 zák. č. 155/2000 Sb.

[10] Čl. I bod 95 zvláštní části důvodové zprávy PS Parlamentu ČR, sněmovní tisk č. 411/0, 2011.

[11] Nikoliv tedy v kalendářním týdnu, ale ve všech sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnech. T. Procházka tento výklad dokumentuje slovy: „… a aby zaměstnanec nikdy nepracoval bez odpočinku déle než pět nebo šest dnů v řadě (tedy pokud byl v jednom týdnu poskytnut odpočinek ve čtvrtek a v pátek, nesmí být v následujícím týdnu poskytnut později než v tyto dny, protože by jinak vzniklo období sedmi dnů, kdy zaměstnanec neměl předepsaný nepřetržitý odpočinek v týdnu)“, zdroj: https://www.epravo.cz/top/clanky/pocitate-spravne-nepretrzity-odpocinek-v-tydnu-106989.html, cit. 13. 3. 2018.

[12] Rozsudek SDEU C‑306/16, bod 38.

[13] Tamtéž, bod 40.

[14] Tamtéž.

[15] Tamtéž, bod 48.

[16] Tamtéž, bod 51 a k nepřípustnosti otázky body 52 a násl.

[17] Tamtéž, bod 48 a 49, včetně bodu 46 stanoviska generálního advokáta.

[18] Čl. 16 písm. a) a čl. 22 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/88/ES spolu s rozsudkem ze dne 12. 11. 1996, Spojené království v. Rada, C‑84/94,  bod 62.

[19] Rozsudek SDEU C‑306/16, bod 43.

[20] Tamtéž.

[21] Naposledy čl. 31 odst. 2 Listiny (Úř. věst. 2007, C 303, str. 17), dříve bodu 8 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství, přijaté na zasedání Evropské rady ve Štrasburku dne 9. 12. 1989.

[22] Tento příspěvek vznikl díky finanční podpoře poskytované v rámci výzkumného projektu „Soukromé právo a výzvy dneška“, id. č. Q03.