Neplatnost výpovědi z pracovního poměru ve světle práva na spravedlivý proces

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V případě první výpovědi z pracovního poměru obecné soudy dospěly k závěru, že byla stěžovateli dána neplatně, neboť stěžovatel odmítl vyučovat předměty (jednotlivé vyučovací hodiny), které vyučovali jiní učitelé a jež jim byly uměle odebrány (např. strojní obrábění, tělesnou výchovu, společenskou výchovu) a nebýt simulovaných jednání ze strany zaměstnavatele, stěžovatel by stále vyučoval anglický jazyk. Po zásahu soudů však ředitel školy místo opětovného přidělení výuky angličtiny stěžovateli vytvořil identickou situaci s tím rozdílem, že po odmítnutí ze strany stěžovatele vykonávat malé a nesourodé úvazky, obdržel tento výpověď pro závažné porušení pracovních povinností.

Obecné soudy přesvědčivým způsobem nezohlednily závěr, ke kterému v předchozím řízení dospěly, tedy že v prvním případě byla výpověď z pracovního poměru dána stěžovateli účelově. Podle názoru Ústavního soudu přitom i druhá výpověď daná stěžovateli byla jen účelovým a ve svém důsledku formalistickým krokem. Dalším problematickým bodem je nesprávný výklad § 32 zákona o pedagogických pracovnících, který provedly obecné soudy v právě projednávaném případě. Toto ustanovení zakotvilo výjimku, která umožňovala, aby po přechodnou dobu byly jednotlivé předměty vyučovány i bez potřebné kvalifikace, a která dopadala i na stěžovatele. Stěžovatel si v předmětném období v zákonem stanovené lhůtě doplňoval vzdělání, a i kdyby nově přijatá učitelka měla pro výuku anglického jazyka lepší kvalifikaci, nemohlo by to stěžovatele v přímém srovnání znevýhodňovat. Pokud praxe toto ustanovení využívala k tomu, aby alespoň dočasně překonala nedostatek pedagogů pro některé obory a předměty, nešlo o postup přímo v rozporu se zákonem, nicméně nelze takové kroky aprobovat do té míry, aby od nich mohla být odvozována například platnost či neplatnost výpovědi nebo aby sloužily jako „prubířský kámen“ při hodnocení eventuálně šikanózního postupu, jak k tomu došlo v tomto případě. Je iracionální, aby pedagog, který má příslušnou kvalifikaci na určitý předmět vyučovaný na škole, kde pracuje (či si v souladu se zákonem takovou kvalifikaci doplňuje), vyučoval místo toho šest dalších předmětů, když pro některé z nich kvalifikaci nemá a patrně nikdy mít nebude.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Ostravě, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3713/15 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud