Nemovitost nabytá jedním z manželů

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 47/2011

Odůvodnění:

Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. 3 C 7/2009-117, rozhodl výrokem pod bodem I., že ze zaniklého společného jmění účastníků se do výlučného vlastnictví žalovaného přikazují nemovitosti, a to budova č. p. 9 na stavební parcele č. 33, stavební parcela č. 33 o výměře 240 m² – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště J. na listu vlastnictví č. 175 pro obec a katastrální území T. v obecné ceně k 3. 11. 2007 ve výši 1 165 000 Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění částku 480 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výroky pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 25 Co 221/2010-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

Podstata věci je v tomto: Dovolatel za trvání manželství, avšak v době, kdy účastníci již spolu nežili, nabyl do vlastnictví nemovitost a v katastru nemovitostí byl evidován jako její výlučný vlastník. Soudy však dospěly k závěru, že tu nebyl dán žádný z případů tzv. zákonné výluky ze společného jmění manželů – dále „SJM“ (§ 143 odst. 1 obč. zák.), a nemovitost je proto součástí společného jmění; proto ji zahrnuly do vypořádání. Dovolatel má za to, že takovému postupu bránila skutečnost, že jako vlastník byl v katastru nemovitostí evidován jen on; protože se žalobkyně podle jeho tvrzení o nabytí nemovitostí nijak nezasloužila, bylo zahrnutí nemovitosti do SJM též v rozporu s dobrými mravy.

Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že je-li účastníkem smlouvy o převodu nemovitosti jen jeden z manželů, bude do katastru nemovitosti zapsán vkladem on sám. Druhý manžel, i když nebyl účastníkem kupní smlouvy, se stane bezpodílovým spoluvlastníkem nabyté nemovitosti, nebyl-li mezi manžely modifikován rozsah společného jmění smlouvou (§ 143a obč. zák.) nebo rozhodnutím soudu (§ 148 odst. 1 a 2 obč. zák.), či nebyly-li dány jiné důvody pro uplatnění tzv. zákonné výluky ve smyslu § 143 odst. 1 obč. zák. (srov. též Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer 2011, s. 76 a násl.). To znamená, že takto nabytá věc je ve SJM. Tento závěr je v souladu se zásadou, že v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009). Vyplývá též z výslovného znění § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého je v SJM majetek „nabytý některým z manželů nebo jimi oběma“. Tento závěr je i v souladu s konstantní soudní praxí.

Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, ve kterém se uvádí: „Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal. Podle názoru dovolacího soudu lze za trvání SJM připustit existenci naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do SJM účastníků, zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitostí… Dovolací soud však má za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do SJM, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání SJM, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání SJM soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich SJM patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto rozsahu zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání SJM otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání.“

Dovolatelovo tvrzení, že smlouva, kterou nabyl spornou nemovitost do vlastnictví, je platná, tak nejenže nevyvrací, ale podporuje závěry, ke kterým soudy dospěly; platnost a účinnost této smlouvy je totiž předpokladem pro zařazení nemovitosti do SJM.

Tvrzeným rozporem postupu soudu s dobrými mravy není třeba se zabývat již proto, že soud prvního stupně učinil a odůvodnil závěr, že tu nebyla žádná mimořádná zásluha žalovaného o nabytí věci (jeho zásluhy o údržbu a modernizaci zohlednil při stanovení tzv. disparity podílů). Lze dodat, že SJM je dáno, jsou-li splněny zákonné podmínky jeho vzniku; to, že v konkrétní věci jsou dány z hlediska dobrých mravů skutečnosti svědčící jednomu z manželů, se může projevit jen v tom, komu z nich bude věc přikázána, příp. ve stanovení disparity (nerovnosti) podílů, nikoliv při zařazení věci do SJM (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněný v Právních rozhledech č. 8/1999, týkající se vztahu žaloby na určení vlastnictví a dobrých mravů).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.

Právní věta redakce.