Nemo tenetur jen v trestním a správním řízení

V současnosti je zásada „nemo tenetur“ v našem platném právním řádu zakotvena v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ a dále je obsahově zakotvena i v článku 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno „Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.“Právo odepřít výpověď, pokud by vypovídající osoba vystavila sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního postihu, je ústavně zaručeným právem a je právem subjektivním. Je tedy na každém, zda svého práva využije či nikoliv. V případě, že konkrétní osoba využije svého práva nevypovídat s odkazem na možný postih osoby blízké, nezbývá orgánům činným v trestním řízení, příp. příslušným správním orgánům ve správním řízení nic jiného, než toto rozhodnutí každého jedince respektovat, nemůže ho nutit pod jakoukoliv sankcí, aby sám sebe obviňoval, případně sděloval skutečnosti, které by mohly mít za následek trestní postih osoby blízké.

Jiná situace je ovšem v případě snahy o uplatnění práva odmítnout jakoukoliv součinnost v rámci řízení občanskoprávního. Jako příklad je možné uvést dopravní nehodu, kdy řidič po nehodě opustí vozidlo. Policie ČR vyhledá vlastníka vozidla, resp. provozovatele vozidla dle evidence motorových vozidel a zjistí, zda má vozidlo uzavřené tzv. povinné ručení a pokud ano, tak u jaké pojišťovny. V tomto modelovém případě se dostaví do bydliště provozovatele vozidla, který je v podnapilém stavu. V rámci šetření dopravní nehody sdělí tato osoba, že odmítá vypovídat, neboť by mohla způsobit trestní stíhání sobě nebo osobě blízké. Pokud si příslušné orgány, ať už správní či orgány činné v trestním řízení, nezajistí jiný důkaz, není možné provozovatele vozidla uznat vinným z přestupku či trestného činu. V tomto případě nesmí být nikdo nucen, aby sám sebe obviňoval či usvědčoval z protiprávního jednání, tedy je zcela na rozhodnutí provozovatele vozidla, zda sdělí nebo nesdělí, kdo vozidlo řídil. Jedna věc je případný postih řidiče vozidla v trestním řízení či v přestupkovém, a druhá věc je řešení škody, která byla způsobena provozem vozidla na pozemních komunikacích.

V souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele, přičemž dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1, 2 a 3 zák. č. 168/1999 Sb. a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 citovaného zákona.

Pojištěný je tedy povinen poskytnout pojistiteli součinnost, sdělit mu veškeré informace k prošetření škodné události, včetně uvedení osoby řidiče tak, aby pojistitel mohl splnit povinnost stanovenou mu zákonem. Součinnost poskytnuvší pojistiteli nelze považovat za výpověď, která by mohla způsobit pojištěnému či osobě blízké nebezpečí trestního stíhání. Odmítnout poskytnutí sdělení o tom, kdo vozidlo řídil, není v tomto případě důvodné. Je tedy naplněna podmínka pro oprávněnost pojistitele požadovat po pojištěném v rámci regresního nároku škodu, kterou za něj uhradil, neboť pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost stanovenou mu zákonem, nesdělil skutkový stav týkající se této události.

Použitím zásady „nemo tenetur“ se v modelovém příkladě pojištěný (provozovatel) vyhne následkům trestněprávním či následkům vyplývajícím z přestupkového zákona, ovšem občanskoprávní důsledky musí nést v tomto případě sám pojištěný. V občanskoprávním řízení mají účastníci řízení rovné postavení, kdy aplikace zásady „nemo tenetur“ by tuto rovnost porušila, došlo by tedy k výrazné nerovnosti účastníků řízení a tolerování nesplnění informační povinnosti by vedlo ke znevýhodňování druhé strany. Představa, že by veškeré povinnosti ležely jen na jedné straně, je naprosto deformovaná.

Tento názor zastával Mgr. Josef Veverka, advokát, právní zástupce Generali pojišťovny a. s., kdy správnost výkladu a aplikace zásady „nemo tenetur“ – tedy možné použití pouze v trestním, či správním (přestupkovém) řízení, potvrdil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3162/12 ze dne 24. 1. 2013, vyhlášený dne 5. 2. 2013, prostřednictvím kterého bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2012, č. j. 69 Co 131/2012-78.

V odůvodnění předmětného nálezu Ústavního soudu je výslovně uvedeno, že pokud pojištěný odmítne pojistiteli poskytnout požadované údaje ohledně skutkového stavu týkající se škodné události s odvoláním se na čl. 37 Listiny základních práv a svobod, je na místě, aby nesl občanskoprávní důsledky z porušení této zákonné povinnosti a sám uhradil pojistiteli pojistné plnění. Princip „nemo tenetur“ se v tomto občanskoprávním vztahu vůbec neuplatní. Argumentaci Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc, že žalovaný jako pojištěný nesplnil nikoliv bezdůvodně svoji povinnost uvedenou v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., tj. sdělit skutkový stav pojistné události, nýbrž takto využil svého ústavně zaručeného práva odepřít sdělení identifikačních údajů o osobách blízkých, opírající se o čl. 37 Listiny základních práv a svobod označil Ústavní soud České republiky za extrémně vadnou.¹

Závěrem je tedy nutné zdůraznit, že zásadu „nemo tenetur“ je možné aplikovat pouze v trestním a správním řízení, nikoliv však v řízení občanskoprávním. Osoby, které odmítají poskytnout pojistiteli informace související s dopravní nehodou, musí přijmout následky takového svého jednání, což v praxi znamená, že pojistiteli uhradí to, co pojistitel plnil v rámci pojištění odpovědnosti z provozu na pozemních komunikacích poškozeným osobám. Ve vztahu k pojistiteli se tedy nejedná o nějaké nucení k sebeobviňovaní, nýbrž o přijetí rizika, že pokud bude chránit sám sebe či osobu blízkou před trestním či správním postihem, je povinen uhradit škodu způsobenou provozoven vozidla.[1]

Autor je advokátem v Praze.