Nejvyšší správní soud se obrací na Soudní dvůr s předběžnou otázkou týkající se zajišťování migrantů v České republice

Žalobci jsou občany Iráku, kurdské národnosti. Jde o rodinu - otce a dvě nezletilé děti. Hlídka Policie České republiky je zajistila dne 7. 5. 2015. Žalobci nepředložili žádný doklad prokazující jejich totožnost a při pohovoru uvedli, že jejich vesnici obsadil Islámský stát, který vraždí všechny Kurdy. Rodina odcestovala nejprve do Turecka, přes Istanbul se dostala střídavě autem, pěšky a lodí do Řecka, odkud pokračovala v nákladním automobilu. Policií byli zadrženi na území Maďarska. Na služebně maďarské policie jim byly sejmuty otisky a otec podepsal nějaké dokumenty. Den poté byli žalobci dovezeni na vlakové nádraží s tím, že se mají dostavit do uprchlického tábora. Za tímto účelem jim maďarská policie předala jízdenky a mapku. V táboře strávili asi dva dny, pak spolu s dalšími krajany zaplatili převaděčům, aby je dopravili do Německa, kde žalobci mají dle svých tvrzení příbuzné a kde chtějí zůstat.

 Policie ČR z databáze Eurodac zjistila, že žalobci jsou žadateli o azyl na území Maďarska. Žalobci nedisponovali žádným pobytovým titulem ani cestovním dokladem. Neměli peníze k zajištění vlastního ubytování do doby vyřízení předání dle nařízení Dublin III a neměli ani nikoho, kdo by jim v České republice vypomohl. Protože nebylo možno použít mírnější opatření, byl podle policie dán důvod pro jejich zajištění za účelem jejich předání do Maďarska, které je příslušné k posouzení žádosti o azyl. Policie dále zvažovala, zda je splněna i podmínka vážného nebezpečí útěku tak, jak ji upravuje čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalobci nedodrželi podmínky stanovené v řízení o žádosti o azyl v Maďarsku. Nesetrvali v přijímacím středisku do doby, než o jejich žádosti bude rozhodnuto. Byli si vědomi toho, že jejich další pohyb na území Evropské unie je nelegální. Uvedli také, že mají v úmyslu dále cestovat do Německa. Na základě uvedeného měla policie za to, že u žalobců hrozí vážné nebezpečí útěku.

 Žalobci napadli policejní rozhodnutí o zajištění žalobou. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí zrušil, neboť dle něj zajištění cizinců nebylo možné. Podle nařízení Dublin III objektivní kritéria pro posouzení, zda u zajišťované osoby hrozí vážné nebezpečí útěku, musí být stanovena zákonem. Český zákon o pobytu cizinců však k vymezení těchto objektivních kritérií mlčí. Krajský soud odkázal mimo jiné na rozhodnutí německých a rakouských soudů, podle nichž absence zákonem vymezených objektivních kritérií, na jejichž základě lze v každém konkrétním případě posoudit vážné nebezpečí útěku, způsobuje neaplikovatelnost zajištění dle čl. 28 nařízení Dublin III. Žalobci byli tedy propuštěni a poté zmizeli neznámo kam.

 Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti Policie ČR, která s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí. Soud vyslovil pochybnosti o tom, zdali jednoznačná definice „objektivních kritérií vážného nebezpečí útěku“ musí být nutně upravena zákonem. Odkázal na to, že samotné nařízení Dublin III zní v různých jazykových verzích jinak, odlišně je vykládáno na jedné straně v Německu a Rakousku (ty vyžadují zákon), na druhé straně ve Velké Británii (té postačí soudní výklad). Rozdíly mezi těmito právními systémy přitom nelze dramatizovat, navíc je rozdílně vykládán stejný právní předpis EU. Dosavadní praxe Policie ČR v případě zajišťování cizinců za účelem jejich předání dle čl. 28 nařízení Dublin III byla podle Nejvyššího správního soudu předvídatelná, nevykazovala prvky svévole, měla oporu v českém zákoně a nařízení Dublin III, jak je vyložila ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu.

 Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v Poslanecké sněmovně leží návrh novely zákona o pobytu cizinců, který má zavést též objektivní kritéria nasvědčující vážnému nebezpečí útěku. (Za vážné nebezpečí útěku se podle této navrhované novely zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území). Všechna tato kritéria však jsou obsažena v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se proto domnívá, že absolutní požadavek na zákonné zakotvení objektivních kritérií pro posuzování existence vážného nebezpečí útěku, bez něhož zajištění není možné, lze označit za zbytečně formalistický. „Právní jistota cizinců se po eventuálním přijetí zákonné úpravy vymezující objektivní kritéria vážného nebezpečí útěku nijak nezvýší“, uvedl soudce Zdeněk Kühn.

 Nejvyšší správní soud byl povinen předložit předběžnou otázku, protože v tomto případě se jedná o výklad práva EU; Nejvyšší správní soud je soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

 Předběžná otázka má sp. zn. 10 Azs 122/2015 a je dostupná zde.

Zdroj: Nejvyšší správní soud