Nejvyšší soud Kanady: výsada mlčenlivosti právního zástupce je základním principem spravedlnosti

Právní rámec 

V roce 2000 byl v Kanadě přijat zákon proti praní špinavých peněz a financování terorismu (Proceeds of Crime (Money Laundering) and Terrorist Financing Act, dále jen „zákon“), jehož cílem je usnadnit potírání legalizace výnosů z trestné činnosti a boj proti financování teroristických aktivit. Zákon za tímto účelem zřídil i speciální úřad, Centrum finančních transakcí a analýzy zpráv (Financial Transactions and Reports Analysis Centre of Canada, dále jen „FINTRAC“), jehož úkolem je odhalování, zabraňování a odrazování od praní špinavých peněz a financování teroristických aktivit.

Zákon vytváří seznam osob a subjektů, které musí, mimo jiné, vést podrobné záznamy ohledně všech transakcí v hodnotě rovnající se nebo převyšující 3000 kanadských dolarů (cca 60 000 Kč). Tyto osoby a subjekty musí za určitých okolností předávat tyto záznamy přímo FINTRAC a jejich kanceláře mohou být předmětem prohlídek bez nutnosti předchozího vydání soudního příkazu k takovýmto prohlídkám. Výše uvedená povinnost vést záznamy a informovat FINTRAC dopadala i na právní zástupce, a také jejich kanceláře mohou být dle zákona prohledány bez nutnosti soudního příkazu.

Již v době, kdy vstoupil v platnost, se zákon setkal s nesouhlasem Federace sdružení právních zástupců Kanady (Federation of Law Societies of Canada, dále jen „Federace“). Ta před soudem napadla ustanovení vztahující se na právnické profese z důvodu, že tyto části zákona považovala za protiústavní. Nařízená předběžná opatření zabránila aplikaci těchto ustanovení zákona na právníky až do doby, než soud ve věci rozhodne s konečnou platností. Finální rozhodnutí bylo vyneseno dne 13. února 2015 a Nejvyšší soud se postavil na stranu Federace. Určitá ustanovení proto prohlásil za neplatná a neúčinná a u jiných vyloučil jejich aplikovatelnost na právní zástupce pro jejich neústavnost.

Soud se při řešení případu zaměřil na dvě samostatné části zákona: pravomoc FINTRAC prohledávat kanceláře bez soudního příkazu a požadavek na právní zástupce ověřovat identitu klienta a vést o klientech záznamy, které mohou být přezkoumány FINTRAC. 

Prohledávání kanceláře

Podle § 62 zákona je FINTRAC oprávněn příležitostně přezkoumat záznamy a prošetřit obchodování či záležitosti jakékoli osoby nebo subjektu uvedeného v paragrafu 5 s cílem zajistit soulad s částí 1 či 1.1, a za tímto účelem může:

(a) vstoupit v rozumné době do jakýchkoli prostor, s výjimkou obydlí, má-li důvodné podezření, že se v těchto prostorách nachází záznamy významné pro zajištění souladu s částí 1 či 1.1;

(b) použít či zajistit použití jakéhokoli počítačového systému či systému zpracování dat v uvedených prostorách za účelem přezkoumání dat obsažených nebo dostupných v takovém systému;

(c) reprodukovat jakýkoli záznam či zajistit reprodukci takového záznamu z dostupných dat ve formě výtisku či jiné srozumitelné formě, a vyjmout takový výtisk či jiný výstup za účelem jeho přezkumu nebo okopírování;

(d) použít či zajistit použití jakéhokoli vybavení v prostorách sloužícího ke kopírování za účelem okopírování jakýchkoli záznamů.

Oprávněním k prohlídkám kanceláří právních zástupců se Nejvyšší soud zabýval již dříve a nyní ve svém aktuálním rozsudku potvrdil svůj dřívější názor obsažený v rozhodnutí Lavallee, Rackel & Heintz v. Canada. V tomto rozhodnutí tehdy uvedl, že „vztah mezi klientem a advokátem musí zůstat co nejvíce důvěrný, aby si zachoval svoji relevanci“. Lavallee, Rackel & Heintz v. Canada je zásadní rozsudek, v němž jsou stanoveny základní principy zákonného prohledání právní kanceláře podle common law a dle názoru Nejvyššího soudu se pravidla prohlídek kanceláří podle zákona od těchto principů odchylují. Z toho důvodu Nejvyšší soud shledal podmínky provádění prohlídek dle zákona v rozporu s čl. 8 Kanadské listiny práv a svobod (Canadian Charter of Rights and Freedoms, dále jen „Listina”), který stanoví, že „Každý má právo být ochráněn před bezdůvodným prohledáním nebo zajištěním.“

Za problematickou považuje Nejvyšší soud i tu část zákona, která umožňuje právnímu zástupci zabránit prozkoumání dokumentu nebo pořízení fotokopie z něj na základě tvrzení, že ve vztahu ke konkrétnímu klientovi má právo na důvěrnost komunikace mezi ním a klientem.

V takovém případě totiž právní zástupce, který nárokuje právo na důvěrnost komunikace v souladu s § 64, odst. 4 zákona „(a) umístí dokument, společně se všemi ostatními dokumenty, ohledně nichž právní zástupce činí současně tentýž nárok jménem toho samého klienta, do svazku a vhodně zapečetí a označí svazek, nebo pokud oprávněná osoba a právní zástupce souhlasí, umožní parafování a očíslování stran dokumentu nebo jejich jiné vhodné identifikování;“. 

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právě konkretizace klienta, resp. jeho jméno samo o sobě může být v některých případech důvěrné. Režim navrhovaný zákonem, který nutí právní zástupce porušit mlčenlivost (tím, že prozradí klientovo jméno), aby tím zabránil zabavení a prozkoumání dokumentu, je proto také neústavní.

Soud proto uzavřel, že část zákona týkající se prohledávání kanceláře není možné aplikovat na právní zástupce, protože ohrožuje výsadu advokátů zachovávat mlčenlivost ohledně informací nebo dokumentů svěřených jim klienty. 

Ověření identity klientů a uchovávání záznamů

V souvislosti s požadavkem na ověřování identity klientů a vedení záznamů, do kterých může FINTRAC nahlížet, došel Nejvyšší soud k závěru, že uvedená ustanovení nejsou v souladu s článkem 7 Listiny, který stanoví, že „Každý má právo na život, svobodu a bezpečí a toto právo nesmí být porušeno, kromě případů, kdy to vyžadují základní principy spravedlnosti“. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že povinnost právního zástupce zajistit klientovi angažované zastoupení je základním principem spravedlnosti. 

Federace a další právnická sdružení jako stěžovatelé argumentovaly v souvislosti se shromažďováním informací mimo jiné také tím, že rozsah informací, který mají právní zástupci zjišťovat, přesahuje rozsah, který je nutný pro efektivní zastupování klienta. Dle názoru Nejvyššího soudu by klienti mohli považovat režim stanovený zákonem, dle kterého jsou právní zástupci povinni shromažďovat a uchovávat informace o klientech, které tito právní zástupci nepovažují za nezbytné k zastupování, jako nedostatečný k zajištění adekvátní ochrany výsady právního zástupce zachovávat mlčenlivost. Následkem toho by klienti mohli nabýt dojmu, že právní zástupci jednají z pověření vlády a za okolností, kdy privilegované informace by mohly být odhaleny vládě bez klientova souhlasu. Podle Nejvyššího soudu by tím mohla být na „neakceptovatelný stupeň“ snížena důvěra klienta ve schopnost právního zástupce zajistit mu angažované zastoupení. 

Pokud by však právní zástupce – ve snaze zajistit klientovi řádné zastoupení – neplnil povinnosti uložené mu zákonem, riskoval by, že bude potrestán, neboť následkem nedodržení povinností stanovených zákonem může být i trestní stíhání a uvěznění právního zástupce.

Nejvyšší soud proto rozhodl, že ověřování identity klientů a vedení záznamů v rozsahu vyžadovaném zákonem jsou v rozporu s článkem 7 Listiny, protože ohrožují svobodu právních zástupců (tím, že pokud by chtěli jednat v nejlepším zájmu klienta, by mohli ohrozit sebe) a zbavení této svobody není v souladu se základními principy spravedlnosti. 

Evropský rozměr

Pro zdůraznění významu úspěchu kanadských kolegů bychom rádi porovnali výsledky řízení před Nejvyšším soudem v Kanadě a před soudy Evropské unie. I přes to, že oba systémy stojí na odlišných základech, rozdíl v posuzování přiměřenosti v jádru podobných pravidel, kdy jsou tato v jednom systému považována za proporcionální a v jiném naopak za disproporcionální, považuji za pozoruhodný.

Zatímco kanadský Nejvyšší soud stížnosti vyhověl a uvedl, že „rozumný a informovaný člověk uvažující o této problematice by došel k závěru, že tato ustanovení nejsou v souladu s povinností právního poradce angažovat se v zájmu klienta“ a že toto „schéma jako celek limituje svobodu právníků způsobem, který není v souladu se základním principem spravedlnosti vztahujícímu se k povinnosti právního poradce ze závazku k zastupování klienta“, byli evropští advokáti v řízeních s podobným předmětem o poznání méně úspěšní.

Na evropské úrovni byla tato problematika upravena na konci devadesátých let směrnicí Rady č. 91/308/EHS, o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz (dále jen „Směrnice“).

V souladu s touto směrnicí byla mimo jiné i právním zástupcům uložena povinnost poskytovat orgánům odpovědným za potírání praní peněz informace o každé skutečnosti, která by praní peněz mohla nasvědčovat, a to jak z vlastního podnětu, tak na jejich žádost. Tato povinnost byla již od začátku terčem kritiky. 

Evropský soudní dvůr se slučitelností evropských předpisů proti praní špinavých peněz, konkrétně článku 2a odst. 5 Směrnice, s článkem 6 Evropské úmluvy o lidských právech, upravujícím právo na spravedlivý proces, zabýval v případu C-305/05, kde rozhodoval o předběžné otázce. Ve sporu, z nějž předběžná otázka vyvstala, advokátní komory tvrdily, že výše zmiňované povinnosti ze Směrnice neodůvodněně porušují zásady profesního tajemství a nezávislosti advokátů, které jsou podle nich základní složkou práva na spravedlivý proces.

Soud zde stanovisko advokátních komor nepodpořil a vyslovil se ve smyslu, že „informační povinnost a povinnost spolupráce se na advokáty vztahují pouze tehdy, když jsou svým klientům nápomocni při přípravě nebo provádění určitých převážně finančních nebo nemovitostních transakcí (…) tyto činnosti zpravidla probíhají z jejich samotné povahy v kontextu, který nesouvisí se soudním řízením, a stojí tudíž mimo působnost práva na spravedlivý proces“.

Svůj postoj podpořil i argumentem, že „jakmile je pomoc advokáta (…) vyhledána za účelem obhajoby nebo zastupování v soudním řízení nebo za účelem poradenství ohledně zahájení soudního řízení nebo vyhnutí se soudnímu řízení, je advokát na základě čl. 6 odst. 3 druhého pododstavce uvedené směrnice osvobozen od povinností uvedených v odstavci 1 uvedeného článku, přičemž je v tomto ohledu nevýznamné, zda byly informace obdrženy nebo získány před řízením, během něj nebo po něm. Takovéto osvobození umožňuje zachovat právo klienta na spravedlivý proces“. Evropský soudní dvůr proto vyslovil názor, že „je na místě dospět k závěru, že informační povinnost a povinnost spolupráce s orgány odpovědnými za potírání praní peněz, které jsou stanoveny v čl. 6, odst. 1 směrnice 91/308 a uloženy advokátům čl. 2a, odst. 5 této směrnice s přihlédnutím k čl. 6, odst. 3, druhému pododstavci této směrnice, neporušují právo na spravedlivý proces, jak je zaručeno článkem 6 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii.“

K podobnému závěru došel i Evropský soud pro lidská práva v případu Patricka Michauda proti Francii (Michaud v. Francie, č. 12323/11). Pan Michaud, francouzský advokát, se domáhal zrušení rozhodnutí Národní rady advokátních komor (Le conseil national des barreaux) ze dne 12. 7. 2007, kterým byla provedena povinnost advokátů a dalších právních profesí uchovávat a předávat informace v souladu se Směrnicí. Soud zde porovnával legitimitu uložených povinností především z hlediska, zda nepřiměřeně nezasahuje do práva na důvěrnost komunikace mezi právníkem a klientem. Uzavřel, že ačkoli do zmíněného práva zasahuje, „sleduje opatření legitimní cíl, který je pro demokratickou společnost zvlášť důležitý, a proto povinnost právníků oznamovat podezření (…) nezakládá nepřiměřený zásah do práva na důvěrnost komunikace“.

Jak je patrno, kanadský rozsudek jde zcela opačným směrem než rozhodnutí evropských soudů. A až čas ukáže, zda se evropské soudy ve svém rozhodování inspirují příkladem ze zámoří, nebo zda budou i nadále trvat na svých dřívějších závěrech.  

Dr. Erwin Hanslik, MRICS, advokát

Mgr. Barbora Malimánková, advokátní koncipientka