Nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě není porušením práva na ochranu osobní svobody

Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením městského soudu dne 4. 12. 2016 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 12. 1. 2017. Propuštěn byl usnesením městského soudu ze dne 11. 4. 2017, které však bylo zrušeno z podnětu stížnosti státního zástupce dne 25. 5. 2017. Následně byla dne 19. 7. 2017 zamítnuta stížnost stěžovatele o propuštění z vazby a stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta krajským soudem dne 10. 8. 2017. Další dvě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby nebyly projednány pro předčasnost, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn sděleními městského soudu. Následně dne 12. 9. 2017 městský soud zamítl řádně podanou žádost stěžovatele o propuštění, protože měl za to, že propuštěním stěžovatele z vazby na svobodu by mohlo v současné době dojít k podstatnému ohrožení nebo ztížení dosažení účelu trestního stíhání skrýváním stěžovatele, jeho útěkem mimo území České republiky, nebo opakováním trestné činnosti z jeho strany. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla krajským soudem odmítnuta, neboť zjistil, že v této trestní věci byla již podána obžaloba, a proto stížnostní soud přestal být oprávněný do vazebního řízení zasahovat.

V ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil celou řadu námitek, na jejichž podkladě dovozoval porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud shledal většinu těchto námitek zjevně neopodstatněnými a odkázal na svou předchozí judikaturu, která argumenty stěžovatele vyvracela. Blíže se však zabýval námitkou o překročení lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby. Stěžovatel ve své stížnost odkazoval na nález sp. zn. IV. ÚS 253/03 ze dne 23. 10. 2003, v němž Ústavní soud konstatoval, že ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby, se jeví nezbytným, aby údaj o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí, mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci. Z toho stěžovatel dovozoval, že pokud posledním rozhodnutím, v němž bylo explicitně rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, bylo usnesení krajského soudu ze dne 25. 5. 2017, pak lhůta pro rozhodnutí uplynula dne 25. 8. 2017, a vzhledem k tomu, že v této lhůtě nebylo vydáno žádné další rozhodnutí obsahující výslovný výrok o jeho ponechání ve vazbě, měl by být stěžovatel, podle svého názoru, neprodleně propuštěn na svobodu.

Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil, že smyslem a účelem stanovení povinnosti periodického přezkumu důvodů pro trvání vazby je pečlivé přezkoumávání všech relevantních skutečností a zhodnocení, zda důvody vazby trvají, a to vždy alespoň v intervalu tří měsíců.  Neméně důležitým důvodem je i možnost obviněného předstoupit před soud, což patří nejen mezi záruky spravedlivého procesu, ale i prevence špatného zacházení s osobami zbavenými osobní svobody. Poukázal dále na skutečnost, že od vydání citovaného nálezu Ústavního soudu z roku 2003 došlo k významné změně právní úpravy rozhodování o vazbě, v jejímž důsledku byla odstraněna dosavadní dvoukolejnost rozhodování o dalším trvání vazby, neboť byl sjednocen okruh přezkoumávaných okolností v rámci řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby a v rámci řízení o návrhu státního zástupce na ponechání obviněného ve vazbě. Ústavní soud konstatoval, že i za nové právní úpravy je žádoucí, aby usnesení vydané v rámci periodického přezkumu trvání důvodů vazby obsahovalo výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě. S ohledem na změny, ke kterým došlo v právní úpravě vazebního řízení, však nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě nemusí samo o sobě nezbytně vést k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody podle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny ani práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, pokud jsou zachovány ústavní garance ochrany práv stěžovatele, a to zejména tím, že došlo k plnému přezkumu zákonnosti a důvodnosti vazby na základě stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby.

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy otázkou, zda trvají důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě, v rozhodné době opakovaně zabývaly a svým postupem materiálně požadavku periodického přezkumu dostály. V projednávané věci tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem soudů v rámci vazebního řízení nedošlo.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 4085/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.