Nárok na náhradu za významné zpoždění letu

Claudia Wegener si u společnosti Royal Air Maroc rezervovala let z Berlína (Německo) do Agadiru (Maroko) s plánovaným mezipřistáním a přestupem do jiného letadla v Casablance (Maroko). Když se v Casablance dostavila k nástupu do letadla do Agadiru, Royal Air Maroc jí nedovolila nastoupit na palubu s vysvětlením, že její sedadlo bylo již přiděleno jinému cestujícímu. Claudia Wegener nakonec nastoupila do jiného letadla společnosti Royal Air Maroc a do Agadiru přiletěla se zpožděním čtyř hodin oproti původně plánovanému času příletu. Claudia Wegener následně požádala o náhradu za toto zpoždění. Royal Air Maroc ovšem odmítla této žádosti vyhovět s tím, že C. Wegener se nemůže dovolávat nároku na náhradu podle unijního nařízení o právech cestujících v letecké dopravě[1]. 

Toto nařízení se totiž nevztahuje na lety uskutečněné výlučně mimo území Evropské unie[2]. Vzhledem k tomu, že letiště v Casablance a v Agadiru se nacházejí v Maroku, závisí otázka použitelnosti nařízení na tom, zda je třeba oba lety (Berlín – Casablanca a Casablanca – Agadir), které byly rezervovány současně, považovat za jediný let (s navazujícím spojením) z členského státu (Německo), nebo zda je třeba na ně nahlížet jako na dva samostatné lety, takže na let z Casablanky do Agadiru by se nařízení nevztahovalo. Za těchto okolností Landgericht Berlin (Zemský soud v Berlíně, Německo), k němuž C. Wegener podala žalobu, požádal Soudní dvůr o výklad nařízení.

Soudní dvůr v rozsudku rozhodl, že nařízení se vztahuje na přepravu cestujících uskutečněnou na základě jediné rezervace a zahrnující, mezi jejich odletem z letiště umístěného na území členského státu (v Berlíně) a jejich příletem na letiště umístěné na území třetího státu (v Agadiru), plánované mezipřistání s přestupem do jiného letadla mimo území Unie (v Casablance). Podle Soudního dvora z nařízení i z judikatury vyplývá, že když se – stejně jako v tomto případě – rezervují dva lety (nebo více letů) současně, je pro účely nároku cestujících na náhradu třeba považovat tyto lety za jeden celek. Tyto lety je tudíž třeba považovat za jeden a týž „let s navazujícím spojením“.

Soudní dvůr poukazuje dále na to, že přestup do jiného letadla, ke kterému může v případě přímo navazujících letů dojít, nemá na tuto kvalifikaci vliv. Žádné ustanovení nařízení totiž nepodmiňuje kvalifikaci přímo navazujících letů tím, zda jsou všechny lety, které je tvoří, zajišťovány týmž letadlem. Taková přeprava, jako je přeprava dotčená ve věci v původním řízení, musí být, proto jako celek považována za jediný let s navazujícím spojením, takže se na ni musí nařízení vztahovat.

Zdroj: Soudní dvůr EU