Nález Ústavního soudu ve věci útěkové vazby
publikováno: 23.04.2014
Přesto soud doplnil důvody i o skutečnost, že stěžovatel není vázán žádnými významnými faktory ke konkrétnímu místu pobytu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno vrchním soudem dne 7. 8. 2013. Dne 19. 8. 2013 Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným trestným činem vraždy a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 roků. Tento rozsudek dosud nenabyl právní moci. Napadeným usnesením ze dne 24. 9. 2013 krajský soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu nebezpečí, že uprchne nebo se bude skrývat. Podle krajského soudu z hlediska stěžovatele nedošlo k žádné změně, která by měnila náhled na důvodnost útěkové vazby. Při současném rozhodování je však nutno vzít nově v potaz významný prvek, kterým je vyhlášený rozsudek soudu prvního stupně dne 19. 8. 2013, byť tento dosud nenabyl právní moci. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 roků, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Pokud tedy v dřívější fázi řízení bylo shledáváno pouze možné ohrožení vysokým trestem, je aktuálně nutno k posuzování důvodu vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu fakticky přiřadit rovněž citované odsouzení stěžovatele k vysokému trestu odnětí svobody. Byť jde dosud o odsouzení nepravomocné, již skutečnost, že k němu došlo a byl uložen takto důrazný trest odnětí svobody, podstatně zvyšuje míru nebezpečí, vyjádřeném v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu. Díky výše naznačenému rozsudku před stěžovatelem vyvstala reálná hrozba výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody a tato skutečnost prohlubuje obavy z toho, že by se, po případném propuštění na svobodu, mohl skrývat, či uprchnout, aby se výkonu trestu vyhnul. Tím pádem by mohl mařit účel trestního řízení, kterým je, mimo jiné, potrestání pachatele trestného činu. Ze všech výše rozvedených důvodů má i stížnostní soud zato, že na straně stěžovatele jsou i nadále dány důvody vazby útěkové.
Stěžovatel namítá, že důvod k uvalení útěkové vazby u něho nebyl nikdy dán. Soudy pouze mechanicky vycházely z trestní sazby trestného činu, jehož spáchání je stěžovateli kladeno za vinu, a touto trvání vazby odůvodňují, aniž by podrobněji uvedli konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že by stěžovatel skutečně uprchl nebo se skrýval mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel dále zdůraznil, že u něho v minulosti nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala obava, že by při pobytu na svobodě uprchl, nebo že by se skrýval, tzn. např. příprava na odcestování do zahraničí, příp. zadržení na útěku přes hranice. Stěžovatel naopak do dne svého zadržení pobýval v místě svého trvalého bydliště, přebíral si zde poštu a nebylo zjištěno, že by se vzhledem k událostem, pro které je nyní stíhán, hodlal skrývat či snad uprchnout do zahraničí. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, neboť se domníval, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a spravedlivý proces.
Podrobná argumentace Ústavního soudu je obsažena v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 185/14, který je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/