Nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu

1. Úvodem

Cílem příspěvku tak je posouzení, zda zákonné řešení má kogentní nebo dispozitivní povahu, a zda případně smluvní strany mohou ovlivnit, kdy účinnost převodu vlastnického práva k obchodnímu závodu nastane, není-li odchylné ujednání zákonem umožněno anebo není sjednáno.

2. Pojem obchodního závodu a jeho vymezení

Předně byla změněna terminologie, kdy dosavadní pojem „podnik“ byl nahrazen pojmem „obchodní závod“. Důvodem pro tuto změnu byla snaha zákonodárce odlišit podnik ve smyslu evropského práva od závodu jako předmětu občanskoprávních vztahů v českém právu.[1]

Došlo i k posunu v dikci zákona vymezující obchodní závod oproti podniku podle § 5 obch. zák. Nově je obchodní závod v § 502 obč. zák. definován jako „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti“. Tuto definici následuje vyvratitelná domněnka „má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu“.

Na rozdíl od obchodního zákoníku definice obchodního závodu v občanském zákoníku neobsahuje určení, že obchodní závod je nadále věcí hromadnou (universitas iuris); důvodová zpráva obchodní závod za věc hromadnou považuje.[2] Stejné stanovisko zastává i S. Černá,[3] P. Koukal s J. Lasákem,[4] T. Kindl[5] a B. Havel.[6] Objevily se ale i pochybnosti formulované I. Pelikánovou, zda na obchodní závod lze nadále nahlížet jako na věc hromadnou.[7] Je-li obchodní závod nově totiž vymezen jako organizovaný soubor jmění, jsou jeho součástí i dluhy. Je tak otázkou, zda tato okolnost z povahy věci nevylučuje, aby obchodní závod byl považován za věc hromadnou, aktivum, obsahuje-li i pasiva.[8] Uvědomuji si terminologické potíže, na které upozorňuje I. Pelikánová s R. Pelikánem, přesto se přikláním k závěru, že na obchodní závod je třeba nahlížet jako na věc hromadnou.

Další posun je možno shledat v tom, že není nezbytně nutné, aby obchodní závod po celou dobu své existence náležel podnikateli, jak by plynulo z doslovného výkladu § 5 druhá věta obch. zák. („[k] podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli“). Soudím však, že se jedná toliko o upřesnění zákonné dikce, a nikoli o věcnou změnu a že i za účinnosti obchodního zákoníku nebylo možné dovodit, že nabyl-li podnik nepodnikatel, přestal být podnik podnikem a ztratil charakter hromadné věci. Podle teleologického výkladu totiž nejde při vymezení podniku či obchodního závodu jen o osobu podnikatele, ale i o souvislost s podnikáním. Jinými slovy podnik, nově obchodní závod, může vytvořit jako předmět právních vztahů toliko podnikatel, ale je-li vytvořen, může být ve vlastnictví kohokoli, i nepodnikatele. Nicméně se domnívám, že vazba k podnikateli nebo k podnikání musí být po dobu existence obchodního závodu zachována. Přestane-li obchodní závod patřit podnikateli a nebude-li ani sloužit k podnikání, pak je otázkou, zda tím neztrácí charakter obchodního závodu jako svébytného předmětu právních vztahů.[9]

Obchodní závod, má-li si zachovat charakter obchodního závodu a tím i hromadné věci, musí být funkční, tj. způsobilý sloužit ke konkrétnímu podnikání, resp. k jiné činnosti, jde-li o fiktivního podnikatele podle § 421 odst. 1 obč. zák. Funkční ucelenost je jeho kvalitativním znakem, bez níž nelze o obchodním závodu uvažovat.[10] K obchodnímu závodu náleží vše, co podle podnikatelovy vůle slouží k jeho podnikání (činnosti) vyjádřené buď výslovně například zahrnutím jednotlivých položek do účetnictví, anebo i mlčky užíváním věcí k podnikání (činnosti), neplyne-li z jiného projevu vůle, že daná věc se součástí obchodního závodu nestala.

3. Vybrané novinky v koupi obchodního závodu

Nový občanský zákoník opustil pojetí smlouvy o prodeji podniku jako smluvního typu a dispozici s obchodním závodem podřazuje pod koupi (§ 2079 až 2183 obč. zák.) s odchylkami upravenými ve zvláštních ustanoveních uvedených v § 2175 až 2183 obč. zák.

Výslovně je nyní v zákoně zakotveno, že z prodeje obchodního závodu mohou být vyloučeny jeho jednotlivé položky, neztratí-li obchodní závod svou funkčnost (§ 2175 odst. 1 obč. zák.). I za účinnosti obchodního zákoníku bylo možné dospět výkladem ke stejnému závěru, který nyní plyne ze zřejmé dikce zákona. Nejde tak o věcnou změnu, ale o utvrzení již existujícího právního stavu, o kterém panovaly pochybnosti. Obsah podniku (obchodního závodu) je totiž nestálý a v čase proměnlivý; věci, práva, jiné majetkové hodnoty jeden den jsou jeho součástí a druhý den jí již být nemusí, jsou-li například prodány. Mohou-li být jednotlivé věci tvořící podnik (obchodní závod) kdykoli během jeho existence od něj odděleny, aniž to má jakýkoli vliv na jeho existenci a skutečnost, že jde stále o týž podnik (obchodní závod), není dán žádný důvod bránit tomu, aby k oddělení takových věcí nedošlo při prodeji podniku (obchodního závodu) na základě smluvního ujednání i při absenci výslovné úpravy v zákoně.

Za přínosnou změnu lze rovněž považovat pravidlo o tom, že kupující nepřejímá ze zákona všechny dluhy spojené s obchodním závodem, ale jen ty, o kterých věděl anebo je alespoň musel rozumně předpokládat (§ 2177 odst. 1 obč. zák.).

Významný posun nastal v úpravě nabývání vlastnického práva k obchodnímu závodu. Zákonodárce se přiklonil k nabytí vlastnického práva uno actu, tj. k nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu jako celku v jednom okamžiku a překonal tím rozštěpenost v nabývání vlastnického práva k podniku zakotvenou v obchodním zákoníku, která byla v rozporu s povahou podniku jako hromadné věci.[11]

Převodem vlastnického práva k obchodnímu závodu současně dochází k přechodu vlastnického práva ke všem věcem, které jsou součástí obchodního závodu. Nabytím vlastnického práva k obchodnímu závodu nabyvatel nabývá bez dalšího vlastnické právo ke všem věcem, které k obchodnímu závodu náleží, bez ohledu na to, zda jde o věci movité či nemovité, evidované či neevidované v katastru nemovitostí. Následný vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí má toliko deklaratorní povahu.[12] V důsledku zakotvení materiální publicity katastru nemovitostí je nabyvatel dostatečně motivován, aby neotálel s podáním návrhu na vklad. Nová úprava tak volí opačné řešení než obchodní zákoník, protože upřednostňuje charakter obchodního závodu před pravidly týkajícími se nabývání nemovitých věcí evidovaných v katastru nemovitostí převodem.

4. Účinnost převodu vlastnického práva k obchodnímu závodu

Za účinnosti obchodního zákoníku vlastnické právo k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, které patřily k podniku, přešlo na kupujícího v důsledku prodeje podniku až vkladem do katastru nemovitostí; ostatní věci patřící k podniku kupující nabyl k okamžiku účinnosti smlouvy o prodeji podniku (§ 483 odst. 3 obch. zák.[13]). Předmětné ustanovení mělo podle § 271 odst. 1 obch. zák. kogentní povahu; smluvní strany se tudíž od něj ve smlouvě nemohly odchýlit. Translační účinek smlouvy nastával bez ohledu na to, zda prodávající či kupující byl či nebyl zapsán v obchodním rejstříku. Byl-li prodávající zapsán v obchodním rejstříku, byl povinen podle § 488 odst. 1 obch. zák. navrhnout zápis údaje o prodeji podniku do obchodního rejstříku[14] a podle § 38i odst. 1 písm. j) uložit do sbírky listin smlouvu o prodeji podniku.[15] Zápis do obchodního rejstříku se týkal toliko prodávajícího a měl deklaratorní povahu. Zápis u osoby kupujícího obchodní zákoník nepředepisoval. Byl-li prodej podniku u prodávajícího v obchodním rejstříku zapsán, uplatnil se ohledně něj princip materiální publicity. Zveřejnění zápisu o prodeji podniku v Obchodním věstníku tak mělo účinky generálního oznámení o prodeji podniku vůči všem třetím osobám, včetně obchodních partnerů prodávajícího, ledaže do šestnáctého dne po zveřejnění třetí osoba prokázala, že o prodeji podniku a jeho zveřejnění nemohla vědět. Šestnáctým dnem po zveřejnění byl prodej podniku účinný vůči všem bez výjimky (§ 29 odst. 2 a 3 obch. zák.). Judikatura neřešila otázku nabytí vlastnictví k podniku, byl-li převáděn na základě jiné smlouvy než smlouvy o prodeji podniku. Nicméně v případu zabývajícím se přechodem dluhů při bezúplatném převodu podniku Nejvyšší soud posoudil smlouvu o bezúplatném převodu podniku jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. a dospěl k závěru, že na základě § 1 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 491 odst. 1 obč. zák. 1964 není vyloučeno, aby na vztah z ní vzniklý byla aplikována ustanovení smlouvy o prodeji podniku.[16]

Nově občanský zákoník zakotvuje v § 2180 odst. 2 translační účinek smlouvy jen v případě, že kupující není zapsán v obchodním rejstříku. Je-li kupující zapsán v obchodním rejstříku, pak kupující podle § 2180 odst. 1 obč. zák. nabývá vlastnické právo k obchodnímu závodu jako celku zveřejněním údaje, že uložil doklad o koupi závodu do sbírky listin. Podle § 2183 obč. zák. se tato pravidla uplatní i na jiné převody vlastnického práva k obchodnímu závodu.

Nová právní konstrukce nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu vyvolává řadu otázek a v praxi přináší mnoho problémů. Základní otázky jsou dvě: Jde o pravidlo kogentní nebo dispozitivní? Mají smluvní strany právo ovlivnit okamžik zveřejnění údaje o uložení dokladu o koupi do sbírky listin?

Připustíme-li na okamžik, že jde o kogentní pravidlo bez možnosti ovlivnit okamžik zveřejnění, pak nastávají praxi velké těžkosti. Většina transakcí související s převodem nebo přechodem obchodního závodu (přeměny) je plánována tak, aby jejich právní účinnost nastala v první den kalendářního měsíce. Tato skutečnost má velmi jednoduché vysvětlení, k prvnímu dni kalendářního měsíce je jednodušší, a tudíž méně nákladné, provést potřebné evidenční úkony od sestavení účetních závěrek přes plnění daňových povinností apod. Nelze odhlédnout ani od toho, že je v zájmu bezproblémové a hladké realizace transakce žádoucí, aby smluvní strany předem věděly, kdy přesně k nabytí vlastnického práva kupujícím dojde.

B. Havel považuje ustanovení § 2180 odst. 1 obč. zák. za kogentní a vylučuje, že by si smluvní strany mohly sjednat jiný okamžik nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu. Argumentuje tím, že provázanost okamžiku nabytí vlastnického práva s údaji evidovanými ve veřejném rejstříku zajišťuje ochranu třetích osob.[17] Ke kogentnosti předmětného ustanovení se kloní i L. Tichý, přičemž argumentuje principem materiální publicity.[18]

Naproti tomu pravidlo o translačním účinku smlouvy v případě, že kupující není zapsán v obchodním rejstříku, považují B. Havel i L. Tichý za dispozitivní.[19] S tímto závěrem se ztotožňuji, a proto se § 2180 odst. 2 obč. zák. nebudu dále zabývat.

4.1 Povaha § 2180 odst. 1 obč. zák.

Předtím, než se vyjádřím k povaze ustanovení § 2180 odst. 1 obč. zák., podívejme se, na jaké okolnosti je nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu podle tohoto ustanovení vázáno. Předně dopadá na právní vztahy, jejichž předmětem je převod obchodního závodu, je-li kupující nebo jiný nabyvatel zapsán ve veřejném rejstříku. Rozhodující tak není právní postavení dosavadního vlastníka obchodního závodu, ale nabyvatele. Jak již bylo uvedeno výše, vlastníkem obchodního závodu nemusí být jen podnikatel, a proto dané pravidlo nedopadá jen na případy, kdy nabyvatelem je podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku, ale na všechny případy, kdy nabyvatelem je jakákoli osoba zapsaná ve veřejném rejstříku.[20] Konečně poslední podmínkou pro nabytí vlastnického práva není zápis koupě obchodního závodu do veřejného rejstříku, ale zveřejnění údaje o uložení dokladu o koupi obchodního závodu. Lze souhlasit, že dokladem o koupi obchodního závodu může být cokoli, z čeho nepochybně vyplyne, že se koupě uskutečnila, tj. nikoli jen smlouva, ale i záznam o jejím uzavření.[21]

S ohledem na skutečnost, že kritérium pro vázání účinnosti na okamžik zveřejnění údaje o uložení dokladu do sbírky listin je vázáno na postavení kupujícího, a nikoli prodávajícího, nelze argument B. Havla o ochraně třetích osob jako důvodu pro závěr o kogentní povaze zkoumaného ustanovení považovat za přesvědčivý. Uložení dokladu o koupi obchodního závodu ve sbírce listin kupujícího žádnou právní jistotu třetím osobám nepřináší, ba naopak velmi zvyšuje míru jejich právní nejistoty a ve svém důsledku ohrožuje funkčnost principu materiální publicity. Smyslem principu materiální publicity je vyšší bezpečnost právního styku. Staví na myšlence přehledně vedeného a veřejnosti přístupného systému, s jehož obsahem je možno se bez překážek seznámit, a proto je možno vůči všem uplatnit nevyvratitelnou domněnku seznámení se s jeho obsahem. Princip materiální publicity staví na nevyvratitelné domněnce, nikoli na fikci. Tak tomu ale může být jen tehdy, pokud třetí osoby vědí anebo mají vědět, u které zapsané osoby mají stav zapisovaných údajů ověřovat. Třetí osoby jsou schopny sledovat obsah obchodního rejstříku u svých známých věřitelů a dlužníků a lze to po nich tudíž požadovat.[22] V postavení známého dlužníka či věřitele se nachází jen prodávající či jiný převodce obchodního závodu, nikoli též kupující či jiný nabyvatel.

Není tudíž vůbec představitelné, aby třetí osoby sledovaly, resp. vůbec mohly sledovat stav zápisů u všech osob zapsaných ve veřejných rejstřících. Navíc každý, kdo kdy hledal jakýkoli dokument ve sbírce listin, musel dospět k závěru, že jejich pojmenování v přehledu uložených dokumentů nebývá mnohdy dostatečně výstižné a soudem použitá označení mají spíše orientační povahu. Závěr o tom, o jaký dokument jde, je možno učinit až po otevření dokumentu, což při větším množství nepřispívá k transparentnosti ukládaných informací. Lze tak předpokládat, že nahlédnutím do sbírky listin nemusí být na první pohled vůbec zřejmé, že doklad o koupi závodu byl do sbírky listin uložen. Z těchto důvodů nepovažuji zákonodárcem zvolené řešení za funkční.

Odůvodňovat kogentnost zkoumaného ustanovení principem materiální publicity spojeným s veřejnými rejstříky rovněž nepovažuji za přiléhavé. Princip materiální publicity se totiž uplatňuje ve vztahu ke všem zápisům ve veřejných rejstřících a listinám uložených v jejich sbírkách listin bez ohledu na to, zda jde o povinný či dobrovolný zápis či uložení listiny, a bez ohledu na to, zda zákonným podkladem zapisované skutečnosti nebo ukládané listiny je kogentní nebo dispozitivní právní pravidlo.

Jde tedy o kogentní nebo dispozitivní ustanovení? Ustanovení § 2180 odst. 1 obč. zák. se nachází ve čtvrté části občanského zákoníku věnované relativním majetkovým právům, ohledně níž se s ohledem na § 1 odst. 2 obč. zák. uplatní dispozitivnost zákonné úpravy, ledaže je odchýlení od zákonného ustanovení výslovně zakázáno. Výslovný zákaz odchýlení se od § 2180 odst. 1 obč. zák. není dán. Občanský zákoník nenavazuje svojí dikcí na předchozí rozlišení kogentních ustanovení od dispozitivních obsažené v § 2 odst. 3 obč. zák. 1964, kdy výslovný zákaz odchýlit se byl jen jedním z případů kogentnosti, a druhým byla povaha ustanovení, z níž zákaz odchýlit se implicitně plynul. Byť probíhá místy vzrušená diskuse, zda toto kritérium bylo zcela opuštěno, anebo bylo modifikováno větou za středníkem obsaženou v § 1 odst. 2 obč. zák., pro zkoumanou věc to nemá valný význam. Připustíme-li, že i povaha ustanovení může určovat při absenci výslovného zákazu jeho kogentní charakter, pak v případě § 2180 odst. 1 obč. zák. nenacházím žádný argument, který by pro kogentnost tohoto ustanovení přesvědčivě svědčil.

Jak bylo uvedeno výše, přikláním se k názoru, že na obchodní závod je nezbytné pohlížet jako na hromadnou věc, k níž se vlastnické právo převodem nabývá uno actu. Občanský zákoník neupravuje nabytí vlastnického práva převodem k hromadné věci, ale toliko k věcem jednotlivě určeným (§ 1099 obč. zák.). Absentuje-li výslovné ustanovení o převodu vlastnického práva k hromadné věci, pak podle § 10 odst. 1 obč. zák. má být aplikováno ustanovení svým obsahem a účelem nejbližší. Takovým ustanovením je právě § 1099 obč. zák. jako obecné ustanovení týkající se převodu vlastnického práva.

I u převodu vlastnického práva k hromadné věci se tak subsidiárně uplatní translační účinek smlouvy, není-li sjednáno jinak anebo nestanoví-li jinak zákon. Zákonodárce tudíž preferuje smluvní volnost stran při nastavení okamžiku nabytí vlastnického práva. Omezuje ji jen ve zvláštních případech upravených v části třetí občanského zákoníku upravující absolutní majetková práva. Omezení plyne z § 978 obč. zák., který zakazuje odchýlit se od zákonných ustanovení třetí části občanského zákoníku bez zákonného připuštění. V případě obchodního závodu občanský zákoník sice stanoví v § 2180 odst. 1 odchylné pravidlo od § 1099 obč. zák., nicméně zákaz odchýlení podle § 978 obč. zák. se neuplatní, protože § 2180 odst. 1 obč. zák. není zařazen ve třetí, ale čtvrté části občanského zákoníku. Lze se setkat s názorem, že veškerá ustanovení týkající se nabývání vlastnického práva jsou kogentní povahy bez ohledu na to, zda se nacházejí ve třetí či čtvrté části občanského zákoníku, protože u nabývání vlastnického práva jde o otázku z oblasti věcných a nikoli závazkových práv a věcná práva mají zásadně kogentní charakter, nestanoví-li zákonodárce výslovně jinak. Podíváme-li se ale na ustanovení, která upravují otázku nabývání vlastnického práva a jsou obsažena ve čtvrté části občanského zákoníku, zjistíme, že nejde jen o rozebírané § 2180 odst. 2 obč. zák. Namátkou lze zmínit § 2599 a 2608 obč. zák., jež upravují nabývání vlastnického práva k věci zhotovované na základě smlouvy o dílo. Ani u těchto zákonných ustanovení zákonodárce výslovně nepřipouští možnost se od nich odchýlit, a přesto nepanuje pochybnost o tom, že jde o ustanovení dispozitivní.[23] Dispozitivnost nebo kogentnost ustanovení o nabývání vlastnického práva zakotvených v části čtvrté občanského zákoníku je tak nutno posoudit podle § 1 odst. 2 věta za středníkem obč. zák., jak bylo zmíněno výše, a nelze se odvolávat na obecnou platnost § 978 obč. zák.

Ze všech výše uvedených důvodů považuji ustanovení § 2180 odst. 3 obč. zák. za dispozitivní, od kterého se smluvní strany mohou dohodou odchýlit. Nelze ale vyloučit, že tento předestřený závěr nebude všemi bez dalšího přijímán, a proto nebude-li na něm panovat shoda, resp. nebude potvrzen judikaturou, bylo by de lege ferenda vhodné, aby bylo předmětné ustanovení změněno.

4.2 Nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu jako předmětu vkladu

Pro úplnost považuji za vhodné zmínit, zda se výše uvedené závěry uplatní i tehdy, je-li obchodní závod předmětem vkladu do obchodní korporace podle § 15 a násl. z. o. k. I v případě, že je obchodní závod vnášen do obchodní korporace jako nepeněžitý vklad, se uplatní závěr o nabytí vlastnického práva obchodní korporací k obchodnímu závodu jako celku k jednomu okamžiku. Půjde ale o rozdílný okamžik podle toho, zda jde o vklad do teprve založené, ale dosud nevzniklé obchodní korporace, anebo o vklad do již existující obchodní korporace. V prvním případě se plně prosadí § 25 odst. 1 z. o. k., který je ustanovením zvláštním k § 2180 odst. 1 obč. zák., stanovujícím, že vlastnické právo k předmětu vkladu vnesenému před vznikem obchodní korporace nabývá obchodní korporace okamžikem svého vzniku. Ve druhém případě žádné zvláštní ustanovení není v zákoně o obchodních korporacích obsaženo, a proto se v návaznosti na § 21 odst. 1 z. o. k. uplatní toliko § 2180 odst. 1 obč. zák.

Ustanovení § 25 odst. 2 z. o. k. upravující nabývání vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, jsou-li předmětem vkladu, se pro obchodní závod neuplatí. Základní argument podle mého soudu je ten, že předmětné ustanovení dopadá jen na převody vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, a v případě nabývání obchodního závodu jde o převod vlastnického práva k obchodnímu závodu, nikoli o převod vlastnického práva k nemovitostem, které jsou jeho součástí. U nich totiž jde o přechod vlastnického práva. Argumentace je tudíž obdobná jako při výše učiněném výkladu § 2180 odst. 3 obč. zák. se závěrem, že i v případě vkladu vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, které náležejí k obchodnímu závodu vnesenému do obchodní korporace, jde toliko o deklaratorní zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí.[24]

4.3 Mají smluvní strany právo určit okamžik zveřejnění údaje o uložení dokladu o koupi do sbírky listin?

Nedohodnou-li se smluvní strany na odchylném ujednání od § 2180 odst. 1 obč. zák. je třeba se ptát, zda mají právo ovlivnit okamžik zveřejnění údaje o uložení dokladu o koupi do sbírky listin.

Zastavme se u termínu zveřejnění. Zveřejněním se za účinnosti obchodního zákoníku rozuměla publikace v Obchodním věstníku (§ 769 obch. zák.). Obchodní věstník byl a je vydáván v elektronické a tištěné podobě. V elektronické podobě je přístupný na webových stránkách www.ov.ihned.cz. Zveřejnění bylo spojeno s elektronickou publikací, která probíhala a probíhá každý pracovní den. Okamžik zveřejnění byl rovněž předmětem údajů evidovaných v Obchodním věstníku.

Nová úprava soukromého práva otázku zveřejňování mírně řečeno zkomplikovala. Podle § 3018 obč. zák. se zveřejněním rozumí publikace v Obchodním věstníku, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Jiná pravidla jsou obsažena v nařízení vlády č. 351/2013 Sb., které se mimo jiné zabývá úpravou některých otázek Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob. Ustanovení § 16 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. stanoví, že údaje zapsané ve veřejném rejstříku a listiny uložené ve sbírce listin jsou zveřejněny jejich uveřejněním způsobem umožňujícím dálkový přístup podle § 3 rejstříkového zákona. Rejstříkové soudy uveřejňují údaje o osobách zapsaných ve veřejných rejstřících a listinách uložených ve sbírce listin prostřednictvím portálu www.justice.cz. Ke zveřejnění tak nově nedochází elektronickou publikací v Obchodním věstníku, ale dálkovým zpřístupněním veřejných rejstříků prostřednictvím www.justice.cz.

Je otázkou, zda tento způsob zveřejnění je i v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES (tzv. první směrnicí o obchodních společnostech), neboť podle čl. 3 odst. 5 této směrnice se členské státy mohou rozhodnout, že nahradí zveřejňování ve vnitrostátním věstníku jiným, stejně účinným způsobem, který bude přinejmenším využívat systému umožňujícího přístup k zveřejněným informacím v chronologickém sledu prostřednictvím centrální elektronické platformy. Problémem je, že okamžik zpřístupnění dálkového přístupu není nikde evidován[25] a ani neexistuje stejná funkce jako v případě Obchodního věstníku, umožňující automatické sledování obsahu zápisu a sbírky listin určených osob. Publikace v Obchodním věstníku není opuštěna, citované nařízení vlády ji rovněž předepisuje. Ani v ní se ale neeviduje okamžik zveřejnění umožněním dálkového přístupu, ale toliko okamžik publikace v elektronické verzi Obchodního věstníku.

Nová úprava zveřejnění tak staví smluvní strany při prodeji obchodního závodu před otázku, jakým způsobem mají prokázat a doložit, kdy ke zveřejnění údaje o uložení koupě obchodního závodu došlo. Tato těžkost je odstranitelná po mém soudu buď novelou nařízení vlády (návrat k publikaci v Obchodním věstníku), anebo rejstříkového zákona (evidence údaje o zveřejnění), spolu s obohacením systému veřejných rejstříků o novou funkcionalitu automatického sledování určených osob.

Překleneme-li se přes tuto nesnáz, pak je zřejmé, že rejstříkovým soudům nic nebrání vyhovět žádosti kupujícího, případně i prodávajícího o uložení dokladu o koupi závodu do sbírky listin tak, aby ke zveřejnění došlo v určitý den. Jak již bylo uvedeno výše, ovlivnění okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu je v zájmu smluvních stran. Tento zájem je zcela legitimní. Věc není zákonem výslovně upravena, a proto je třeba hledat obsahově a účelem nejbližší zákonné pravidlo. Žádost o uložení do sbírky listin je méně formální než návrh na zápis do veřejného rejstříku, obě podání ale sledují stejný účel. U návrhu na zápis zákon výslovně předpokládá, že navrhovatel může určit konkrétní den zápisu (§ 94 odst. 1 rejstříkového zákona), tím spíše podle mého soudu obdobné právo svědčí i žadatelům o uložení listin, protože uložení listin do sbírky listin je méně procesně i administrativně náročné než provedení zápisu. Je-li v žádosti o uložení listin určen konkrétní den, kdy má k uložení dojít, je povinností rejstříkových soudů takové žádosti vyhovět.

5. Závěr

Cílem příspěvku bylo poukázat na hlavní změny v převodu vlastnického práva k obchodnímu závodu. Problematickým shledávám zejména ustanovení § 2180 odst. 1 obč. zák. Považuji jej za dispozitivní ustanovení, od kterého se smluvní strany mohou odchýlit. S ohledem na skutečnost, že doposud publikované právní názory se klonily k závěru, že jde o kogentní pravidlo, a je nejisté, zda mnou předkládaný výklad bude doktrínou i justicí jednoznačně přijat, doporučuji de lege ferenda toto zákonné řešení jako zcela nevhodné opustit a zakotvit translační účinky smlouvy ve všech případech.

Zabývala jsem se rovněž i otázkou, zda smluvní strany mají právo určit okamžik zveřejnění údaje o uložení dokladu o koupi do sbírky listin, a dospěla jsem k závěru, že rejstříkové soudy jsou povinny vyhovět žádosti kupujícího, resp. prodávajícího o uložení dokladu do sbírky listin tak, aby ke zveřejnění došlo v požadovaný den.

Autorka je odbornou asistentkou na katedře obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Příspěvek byl přednesen na mezinárodním sympoziu Právo – obchod – ekonomika, Štrbské pleso, Slovensko, 21. až 23. 10. 2015 a publikován ve sborníku Suchoža, J., Husár, J., Hučková, R. (eds.): Právo, obchod, ekonomika V., Univerzita P. J. Šafárika v Košiciach, Košice 2015, str. 134-142.

Znění publikované v Bulletinu advokacie reaguje na připomínky recenzenta, a tak není zcela totožné s verzí publikovanou ve sborníku.