Může věřitel spoléhat na to, že namísto společnosti zaplatí její dluh manažer?

Připomeňme nejprve znění zákona. Ustanovení § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon) ukládá dlužníkovi, který je právnickou osobou nebo podnikající fyzickou osobou, povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Kámen úrazu pro členy statutárního orgánu spočívá ve druhém odstavci citovaného ustanovení insolvenčního zákona, který rozšiřuje povinnost podat insolvenční návrh také na statutární orgán dlužníka, který je právnickou osobou, tedy na jednatele a členy představenstva. 

Důsledky nesplnění povinnosti vyplývající z ustanovení § 98 insolvenčního zákona stanoví hned následující ustanovení § 99 insolvenčního zákona. Z něj vyplývá, že osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Škoda nebo jiná újma podle citovaného ustanovení insolvenčního  zákona spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.

Zde si již pozorný čtenář – věřitel musí všimnout, že pokud přihlásí svou pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka v úpadku a jeho pohledávka není v insolvenčním řízení v plné výši uspokojena, nabízí se mu možnost hojit se i na dalších, často solventnějších subjektech, než je dlužník. Pozorný čtenář – statutární orgán jakékoli obchodní společnosti by měl při čtení předchozích a následujících řádků zpozornět také, neboť přesně v tomto okamžiku se dostáváme k noční můře mnoha manažerů. Těmito dalšími osobami, které mohou být povinné uhradit dluhy dlužníka v úpadku, jsou právě jednatelé a členové představenstva společnosti, kteří v pravou chvíli nezatáhli za ruční brzdu a včasným podáním insolvenčního návrhu nezastavili pád jimi řízené společnosti s peněžitými závazky vůči více věřitelům po dobu delší třiceti dnů po splatnosti, které společnost není schopna plnit.

Zdá se tedy, že po přečtení ustanovení § 98 a prvních dvou odstavců § 99 insolvenčního zákona lze říci, že tato ustanovení insolvenčního zákona počítají s tím, že pokud dluhy neplatí společnost, může je platit její statutární orgán.

Jelikož veškerá odpovědnost má své limity a podmínky, není ani výše popisovaná noční můra manažerů bezbřehá. Z odstavce třetího § 99 insolvenčního zákona vyplývá, že jednatel ani člen představenstva, který včas nesplnil povinnost podat insolvenční návrh, se své odpovědnosti za škodu způsobenou věřitelům jim řízené společnosti zprostí, prokáže-li, že porušení povinnost podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnil vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na jeho vůli a které nemohl odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat. Zatímco ustanovení § 98 a první dva odstavce ustanovení § 99 insolvenčního zákona jsou relativně srozumitelné, při zodpovězení otázky, jak statutární orgán případně jeho člen prokáže, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, se zapotí nejeden advokát a zdá se, že ani soudy nemají dosud zcela jasno. 

Z vlastní zkušenosti si dovolím konstatovat, že jednatel či člen představenstva společnosti, která je několik měsíců či let v úpadku, avšak její statutární orgán nepodal insolvenční návrh, ale naopak po celou dobu přijímá za společnost další peněžité závazky, přicházející za advokátem se žádostí, aby advokát připravil úspěšnou argumentaci pro závěr, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení věřitele, přichází zpravidla pozdě. V této souvislosti je vhodné mít na paměti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2008, ve kterém soud uzavřel, že pokud pohledávka věřitele vznikla až v době, kdy statutární orgán společnosti či jeho člen byl v prodlení se splněním označené povinnosti (pozn. autora – povinnosti podat insolvenční návrh), je škodou celý rozdíl mezi tím, co společnosti jako dlužníku zbývá splnit věřiteli, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud ČR rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR lze tedy dovodit, že je-li společnost v úpadku, ale její statutární orgán nepodá insolvenční návrh a naopak přijme další peněžitý závazek, který společnost nebude schopna uspokojit, může být tím, komu vznikne povinnost takový závazek uspokojit, právě statutární orgán či jeho člen. Okresní soud v Pardubicích šel ve svém rozhodnutí ze dne 12. května 2014, sp. zn. 27 C 124/2011 při vymezování mantinelů odpovědnosti za nepodání insolvenčního návrhu ještě o kus dále a uzavřel, že osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 insolvenčního zákona nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti, přestože insolvenční řízení vedené s úpadcem nebylo dosud skončeno, ale z průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že přihlášená pohledávka věřitele nemůže být uspokojena ani z části. V takovém případě se dle rozhodnutí soudu nejedná o předčasně podanou žalobu a lze jí projednat. 

Jedinou účinnou obranou před přísnou odpovědností manažerů dle ustanovení § 99 insolvenčního zákona je neustálé sledování, zda společnost je schopna plnit své peněžité závazky. Jakmile se společnost dostane do situace, kdy má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopna plnit, je velice vhodné, aby člen představenstva nebo jednatel zpozorněl a intenzivně se zajímal o to, zda jím řízená společnost není v platební neschopnosti. Stejnou pozornost by měl manažer věnovat rovněž tomu, zda jím řízená společnost není předlužena, tedy zda nemá více věřitelů s celkovou výši závazků převyšující hodnotu majetku společnosti. Jak platební neschopnost, tak předlužení společnosti je ustanovením § 3 insolvenčního zákona definováno jako úpadek dlužníka, který aktivuje povinnost společnosti a jejího statutárního orgánu bez zbytečného odkladu podat insolvenční návrh.          

Autor je advokátem v Praze.