Může podle nové úpravy jednat prokurista společně s jednatelem?

Rovněž některé společnosti, zejména pak německé a rakouské, občas společné jednání prokuristy a statutárního orgánu ve svých českých dceřiných společnostech požadují, protože v těchto zemích právní úprava společně jednání statutárního orgánu a prokuristy umožňuje. 

K problematice se objevily některé články, které zastávají vzájemně odlišná stanoviska. Např. Lucie Josková se ve svém článku kloní k názoru, že kombinace jednání statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) a prokuristy možná je, avšak pouze v určitých případech. Na podporu svého názoru sumarizuje německou právní úpravu a judikaturu. Lucie Josková uvádí, že společné jednání je možné „… pouze v případě, že [i] společnost má více jednatelů (členů představenstva) a [ii] způsob jednání společnosti je nastaven tak, že společnost mohou zastupovat i jen jednatelé (členové představenstva) bez prokuristy…“.[1] Pokud je prokurista oprávněn jednat se statutárním orgánem, rozšiřuje se rozsah jeho oprávnění společnost zastupovat do rozsahu oprávnění statutárního orgánu. 

Naproti tomu Mgr. Klára Hurychová ve svém článku zastává názor, že kombinace jednání možná není.[2] Mgr. Klára Hurychová uvádí, že „…klíčovým argumentem proti je absence relevantní právní úpravy, která by takový způsob jednání prokuristy nebo statutární osoby výslovně připouštěla ….“[3]

Tento článek se zabývá problematikou případného společného jednání statutárního orgánu a prokuristy ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti, tj. ve dvou v praxi nejfrekventovanějších kapitálových společnostech. 

Úprava před účinností o. z. a z. o. k.

Teorie i judikatura vztahující se k úpravě provedené v zákoně č. 513/91 Sb., obchodním zákoníku, společné jednání statutárního orgánu a prokuristy nepřipouštěly. Argumentace vycházela zejména z § 13 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého společnost jednala statutárním orgánem nebo za ni jednal zástupce. Teorie i judikatura uvádí, že použitá spojka „nebo“ má vylučovací význam.^[4]

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 55/99 jde o něco dále a mimo jiné uvádí, že „…Zápis skutečnosti, že „prokurista podepisuje vždy společně s jedním jednatelem“ by znamenal, že prokurista je postaven na roveň jednateli, tedy že je také statutárním orgánem společnosti, což ovšem není…“ V tomto směru je odůvodnění rozhodnutí podstatné a užitečné i pro výklad současné právní úpravy. Rozhodnutí totiž zdůrazňuje, že je třeba mít na paměti rozdíl mezi oběma instituty a nelze je směšovat ani pro účely podepisování, resp. jednání za společnost. 

Úprava v o. z. a z. o. k 

Úprava statutárního orgánu

Úprava statutárního orgánu je provedena v § 161 a násl. o. z. Z předmětných ustanovení vyplývá, že statutární orgán jedná za společnost jako její zástupce. Podle § 163 náleží statutárnímu orgánu veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu. Podle § 164 může člen statutárního orgánu zastupovat společnost ve všech záležitostech.

Na obecnou úpravu v o. z. navazuje specifická úprava v z. o. k., která dále v § 195 rozvádí, že jednateli ve společnosti s ručením omezeným přísluší obchodní vedení společnosti. V navazujícím § 196 se výslovně uvádí, že jednatel zajišťuje řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vedení seznamu společníků a na žádost informuje společníky o věcech společnosti. Obdobná úprava platí pro statutární orgán akciové společnosti.[5]

Z právní úpravy vyplývá, že statutární orgán má dvě základní oprávnění (ale také povinnosti). Jedná se o oprávnění (povinnost) ohledně (i) vedení společnosti, řízení jejího každodenního fungování, vedení účetnictví (obchodní vedení) a (ii) uskutečňování za společnost právních jednání navenek ve všech záležitostech, které se jí týkají. Jinými slovy řečeno, obchodní vedení společnosti je třeba odlišovat od zastupování společnosti. Obchodní vedení směřuje dovnitř společnosti, jde při něm o řízení společnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech, s výjimkou podnikatelských záměrů, o kterých rozhoduje valná hromada. V případech, kdy k realizaci obchodního vedení je třeba jednat s třetími osobami, jedná statutární orgán za společnost s třetími osobami.[6]

V případě zastupování společnosti prostřednictvím statutárního orgánu se nejedná ani o smluvní zastoupení ani o zákonné zastoupení. Jedná se o zastoupení sui generis.[7] 

Úprava prokury

Prokura je upravena v § 450 a násl. o. z. Představuje zvláštní druh smluvního zastoupení.[8] Udělením prokury společnost zmocňuje prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky. 

Rozsah prokury

Kromě výše uvedeného pozitivního vymezení prokury vymezuje zákon a judikatura prokuru také negativně. Prokurista není oprávněn (i) disponovat s nemovitostmi ani je zatěžovat, pokud k tomu nemá výslovné oprávnění,[9] (ii) jednat ve věcech, které nesouvisí s provozem závodu (pobočky),[10] (iii) udělovat prokuru jiné osobě, resp. převést prokuru na jinou osobu, (iv) svolávat valnou hromadu (ze zákona svolává jednatel/představenstvo),[11] (v) činit jednání, která činí samotná společnost vůči státu, či jiným ze zákona oprávněným subjektům v rámci plnění svých zákonných povinností podnikatele[12] a (vi) mimořádné dispozice, které se sice týkají podniku, ale jeho další provoz danou společností (podnikatelem) znemožní (např. prodej, pronájem nebo pacht závodu) nebo ho alespoň podstatně negativně ovlivní (např. zřízení zástavního práva k závodu).[13] 

K bodu (v) výše (jednání, která se týkají samotné společnosti, nikoliv závodu) judikatura řadí např. platby sociálního pojištění a zdravotního pojištění.[14] Podle judikatury k takovým jednáním patřil i odvod daní, ale na základě zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je od 1. března 2011 prokurista výslovně ze zákona zmocněn k jednání za společnost v daňových záležitostech, pokud je oprávněn jednat samostatně.[15] 

Na druhou stranu judikatura uvádí, že za jednání související s provozem závodu nelze považovat pouze okruh jednání odpovídajících dispozicím v rámci obvyklého (běžného) hospodaření, neboť k provozu závodu patří i některé úkony, které jsou mimo obvyklé hospodaření (např. uzavření smlouvy o úvěru nebo nakládání s volnými zdroji závodu).[16]

Pokud jde o nabývání majetkových účastí v jiných společnostech, je podle judikatury třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda příslušná smlouva byla uzavřena při provozu podniku dotčeného podnikatele nebo ne.[17] 

Uvedená judikatura se sice vztahuje k úpravě prokury provedené v zákonu č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ale je použitelná i na aktuální právní úpravu. 

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsah prokury je užší než působnost statutárního orgánu. Dále z judikatury vyplývá, že v některých případech je třeba případný rozsah oprávnění prokuristy jednat za společnost posuzovat podle konkrétní situace. 

Vzhledem k tomu, že působnost statutárního orgánu a rozsah oprávnění prokuristy jednat za společnost se v celém rozsahu nekryjí, pak předmětné dva různé instituty nelze pro účely společného jednání za společnost kombinovat. Tato skutečnost je zásadní. Nelze rozumně předpokládat, že statutární orgány (členové statutárních orgánů) a prokuristé budou v praxi v každém jednotlivém případě posuzovat, zda se jejich oprávnění jednat za společnost překrývají či nikoliv. Nelze to po nich ani rozumně požadovat. Proto ani na základě aktuální právní úpravy nemůže prokurista jednat (a podepisovat) společně se statutárním orgánem (členem statutárního orgánu). 

Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že z. o. k. přibližuje postavení prokuristy více postavení statutárního orgánu, než tomu bylo podle předchozí právní úpravy, když podle § 58 z. o. k.  výslovně aplikuje na prokuristu ustanovení § 51 až 57 upravující jednání statutárního orgánu (včetně povinnosti jednat s péčí rádného hospodáře a zákazu konkurenčního jednání). V důsledku toho se na prokuristu aplikují stejná ustanovení ohledně případné odpovědnosti za škodu jako na statutární orgán. 

Možné řešení ve prospěch společného jednání statutárního orgánu a prokuristy

S problémem by bylo možné se vypořádat tak, že by ze zákona došlo v určitých případech k rozšíření rozsahu prokuristova oprávnění, tak jak tomu je v německé úpravě.[18] Otázkou však je, zda je takové ad hoc výslovné rozšíření prokury vhodné. Osobně se domnívám, že nikoliv, a to z důvodu zachování „čistoty“ obou samostatných právních institutů a z důvodu předcházení zmatkům v praxi. 

Manažeři v praxi rozdílnost institutu statutárního orgánu a institutu prokury příliš nerozlišují, resp. mají tendenci oba instituty neodlišovat vůbec. Na oba instituty nahlíží tak, že je opravňují za společnost jednat a podepisovat. V obou případech mají tendenci podepisovat cokoliv. Jinými slovy řečeno, prokuru staví na roveň statutárního orgánu. Pokud jde o jednání, která se vztahují ke společnosti jako k takové a nikoliv k závodu, nejsou taková jednání schopni odlišit. Upřímně řečeno, v případě takových jednání mají s rozlišováním problém i právníci a po laicích – osobách z praxe to ani nelze rozumně požadovat. Pokud by do existující situace zákon vnesl pro posuzování ještě nějaké další parametry, podle kterých by prokurista mohl se statutárním orgánem jednat společně a v jiných případech nikoliv, obávám se, že by minimálně po nějakou dobu vznikl chaos se všemi důsledky s tím spojenými. Nelze rozumně předpokládat, že manažeři budou v praxi posuzovat možnost prokuristy jednat a podepisovat společně se statutárním orgánem podle konkrétních okolností případu a že současně budou zkoumat, zda jsou splněny nějaké (pro ně komplikované) parametry stanovené zákonem. Lze rozumně předpokládat, že by prokuristé a statutární orgány tendovali v praxi ke společnému jednání a podepisování ve všech záležitostech a za všech okolností. Pokud by taková situace nastala, pak by byla na zvážení otázka, zda je úprava prokury třeba. 

Závěr

Za současné právní úpravy není přípustné, aby prokurista jednal a podepisoval společně se statutárním orgánem. Hlavním důvodem je rozdílnost působnosti statutárního orgánu a rozsahu prokury, resp. užší rozsah prokury než je působnost statutárního orgánu. Rozdílnost rozsahu prokury a působnosti statutárního orgánu by šlo překlenout výslovnou zákonnou úpravou, která by společné jednání a podepisování umožňovala (resp. by to umožnila v určitých případech). Je však otázkou, zda je taková právní úprava potřebná a zda by byla vhodná. Osobně se domnívám, že takovou úpravu přijímat není třeba. 

Pokud by případně mělo dojít ke generálnímu výslovnému umožnění společného jednání statutárního orgánu a prokuristy, pak by vyvstala otázka, zda je institut prokury vůbec potřebný a vhodný.

Autor je advokátem v Praze.