Mlčenlivost obhájce, zproštění mlčenlivosti a jeho oznamovací povinnost
autor: doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. publikováno: 17.05.2013
Právní úprava mlčenlivosti advokáta (obhájce)
Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb (§ 21 odst. 1 zákona o advokacii, dále „ZA“). Mlčenlivost patří mezi základní povinnosti advokáta, protože dává advokátovu klientovi jistotu, že s obsahem jejich rozhovoru, k němuž došlo v souvislosti s poskytováním právních služeb, nemohou být seznámeny třetí osoby. Advokát by měl již při převzetí zastoupení v jakékoliv věci, i při poradě ad hoc informovat klienta, že je vůči němu vázán mlčenlivostí, a proto se může dozvědět všechny skutečnosti týkající se jeho osoby, a to bez jakéhokoliv rizika jejich vyzrazení. Klient by měl být advokátem informován, že je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, tedy v případech, kdy žádá o jakoukoliv radu, před podáním vysvětlení, ať již jako osoba, která cokoliv vnímala svými smysly, či jako podezřelý. Jinak mu nemůže advokát poskytovat právní služby se znalostí věci.
Úkolem obhájce je obhajoba zájmů obviněného (§ 41 TrŘ) v trestním řízení. Je proto žádoucí aby obhájce informoval obviněného či zadrženého podezřelého o tom, že má povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl při jeho obhajobě i v souvislosti s poskytováním právních služeb (§ 21 odst. 1 ZA). Potom je možné, že obviněný již na počátku trestního stíhání sdělí pravdivě obhájci, zda se trestné činnosti dopustil či nikoliv, a v případě, že je pachatelem skutku, z něhož je obviněn, podrobně mu popíše vše, co o věci ví. V takovém případě může obhájce na základě poznatků, které od obviněného získal, zvolit vhodnou taktiku obhajoby.
Pokud obhájce obhajuje obviněného, od něhož se nedozví, spáchal-li čin, z něhož je obviněn, potom nemůže zvolit jednoznačnou taktiku obhajoby. V takových případech pak obhájce od počátku trestního stíhání musí zvažovat obě možnosti, tzn., že buď obhajuje pachatele trestného činu, nebo nevinnou osobu. Z obou těchto možností pak musí vycházet při obhajobě. Leckdy to souvisí i s tím, že obhájce neinformuje obviněného o své povinnosti mlčenlivosti, a proto se obviněný, zejména na počátku trestního stíhání, vyhýbá uvádění skutečností, které jsou v jeho neprospěch.
Někdy se stává, že obhájce věrohodně zjistí skutečný stav věci až v průběhu přípravného řízení, nebo dokonce až v řízení před soudem. Čím později však obhájce zjistí, že obviněný trestný čin spáchal, či nikoliv, tím déle musí při obhajobě zvažovat alternativní možnosti obhajoby. S nimi musí počítat vždy, když ani po vyjádření klienta a po provedení a zhodnocení důkazů a materiálů existujících ve věci a po nahlédnutí do spisu neví, zda obviněný je pachatelem trestného činu či nikoliv. Také s odkazem na svoji povinnost mlčenlivosti by měl obhájce usilovat o získání důvěry klienta a o eliminaci možnosti, že obviněný, který popírá spáchání trestného činu jak před orgány činnými v trestním řízení, tak při poradách s ním, je pachatelem trestného činu. Přitom však obhájce nemůže vyloučit ani to, že obviněný, který se k trestnému činu spontánně doznává, je nevinný a nepravdivým doznáním chrání před trestním stíháním jinou osobu.
V praxi se ukazuje, že mnohý obviněný se zejména na počátku trestního stíhání snaží ukázat obhájci v lepším světle, než jaká je skutečnost, a proto je před ním obdobně obezřetný, jako před orgány činnými v trestním řízení. V takovém případě více či méně přesvědčivě tvrdí, že se ničeho nedopustil, a na tomto stanovisko setrvává i poté, co průběh dokazování v trestním řízení svědčí o opaku. Tento postoj obviněného je nejenom projevem nedůvěry vůči obhájci, nýbrž zejména nepochopením jeho procesního postavení. V takových případech se obhájce až v průběhu či po skončení dokazování v přípravném řízení, někdy dokonce až v řízení před soudem, dozvídá skutečný stav věci, což si vyžaduje zásadní změnu taktiky obhajoby.
Tak, jak si orgány činné v trestním řízení vytvářejí svůj subjektivní názor o vině či nevině obviněného, vytváří si jej také obhájce. V žádném případě nesmí podlehnout prvopočáteční představě policejních orgánů o vině obviněného. Nezřídka se v praxi ukázalo, že obviněný, proti němuž svědčila řada usvědčujících důkazů, je nevinen. Proto by bylo v rozporu s povinnostmi obhájce, pokud by neusiloval o zjištění důkazů ve prospěch obviněného a ztotožnil se bez dalšího s důkazy a dalšími materiály, které byly získány v rámci postupu před zahájením trestního stíhání a které svědčí proti jeho klientovi. Obhájce se nesmí nechat vyvést z konceptu ani obviněnými, kteří s ním od převzetí obhajoby spolupracují, avšak cíleně se vyhýbají odpovědi na otázku, zda se dopustili skutku, který je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání.
Proto je vhodné, když obhájce vysvětlí obviněnému (zadrženému podezřelému), že proto, aby mohl prosazovat jeho práva a zájmy a podle svého přesvědčení činil v jeho zájmu při obhajobě vše, co pokládá za potřebné (§ 16 odst. 1, 2 ZA), je třeba aby se od něj dozvěděl vše, co mu umožní jej řádně hájit, tedy jakékoliv zásadní i drobné informace, jimiž v dané věci disponuje.
Obhájce a obviněný po zahájení trestního stíhání
V řadě trestních věci se po podání trestního oznámení nebo jiného podnětu konal postup před zahájením trestního stíhání dle § 158 an. TrŘ, v jehož rámci policejní orgán zjišťoval, zda je důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin a zda je z něj podezřelá konkrétní osoba. Tak postupoval po dobu několika týdnů, měsíců a někdy i let. V okamžiku, kdy policejní orgán zahájí trestní stíhání, tak se opírá o šetření, které se uskutečnilo dle § 158 TrŘ, při němž získal takové poznatky, které odůvodnily postup dle § 160 odst. 1 TrŘ.
Policejní orgán konající vyšetřování, který pak zahájí trestní stíhání, disponuje zpravidla řadou poznatků ve věci, obsažených ve vyšetřovacím spisu. Na rozdíl od něj má obhájce po převzetí obhajoby k dispozici pouze usnesení o zahájení trestního stíhání a poznatky, které mu ve věci sdělí jeho klient. Pokud nevznikne vzájemná důvěra mezi obviněným a jeho obhájcem, potom orgány činné v přípravném řízení vycházejí z důkazů a dalších materiálů, o jejichž existenci nemá obhájce ani tušení a obviněný, i když je zná, si je ponechává jen pro sebe.
Nelze však pominout, že již na podkladě trestního oznámení či jiného podnětu policejní orgán zahájí trestní stíhání, nemá-li o postupu dle § 160 odst. 1 věta první TrŘ žádné pochybnosti. V případě pochybností o prvotních informacích, z nichž vyplývá podezření ze spáchání trestného činu, musí být skutečnosti uváděné v trestním oznámení či jiném podnětu prověřeny ještě před zahájením trestního stíhání, a to postupem podle § 158 an. TrŘ.
Pokud obviněný sdělí obhájci skutečnosti svědčící v jeho prospěch, může je obhájce použít ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V případě, že obviněný nesdělí obhájci žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by bylo možno zpochybňovat důvodnost zahájení trestního stíhání, měl by obhájce požádat o nahlédnutí do spisu. Právo nahlížet do spisů (§ 65 odst. 1 TrŘ) by měl obhájce využít vždy, kdy má pochybnosti o důvodnosti trestního stíhání, které však ani po poradě s klientem není sto dostatečně přesvědčivě dokladovat.
Pokud obhájce ve spisu zjistí skutečnosti, z nichž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin nespáchal či nemusel spáchat obviněný, potom mu zpravidla i obviněný uvede další skutečnosti, ať již jsou v jeho prospěch, či nikoliv.
Zproštění mlčenlivosti advokáta
Povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce klienta; má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni (§ 21 odst. 2 ZA).
V případě smrti klienta jako fyzické osoby může advokáta zprostit mlčenlivosti dědic. V případě zániku právnické osoby může advokáta zprostit mlčenlivosti právní nástupce klienta, konkrétně statutární orgán právnické osoby oprávněný jednat jejím jménem v době, kdy dochází ke zproštění povinnosti mlčenlivosti. Jestli má klient – právnická osoba více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta. Není-li dědic či jiný právní nástupce, nemůže advokáta zprostit mlčenlivosti nikdo. Připadne-li po smrti klienta dědictví státu jako odúmrť podle § 462 ObčZ, nestává se stát dědicem, a proto stát ani jeho organizační složka nemůže zprostit advokáta mlčenlivosti.1
Žádná jiná osoba, než jsou ty uvedené v § 21 odst. 2 ZA, nemůže zprostit klienta mlčenlivosti. Osoby zde uvedené, klient nebo jeho právní nástupce anebo jeho právní nástupci, mohou advokáta zbavit povinnosti mlčenlivosti pouze písemnou formou a adresovat je advokátovi do jeho sídla. Pouze v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu.
Neplatné zproštění mlčenlivosti obhájce
Obviněný může obhájce (advokáta) zbavit mlčenlivosti pouze písemným podáním zaslaným na adresu sídla jeho advokátní kanceláře, případně před soudem ústním prohlášením učiněným do protokolu (§ 21 odst. 2 věta třetí ZA). Jakákoliv jiná forma zproštění mlčenlivosti není platná. Přesto se v praxi vyskytují případy, kdy se obhájce dozví od policejního orgánu, výjimečně od státního zástupce, že jej obviněný protokolárně zprostil mlčenlivosti, a to ústně do protokolu před policejním orgánem nebo přípisem adresovaným policejnímu orgánu. Po takové informaci je obhájce mnohdy předvolán k podání svědecké výpovědi ve věci obviněného.
Pokud obviněný nezbavil obhájce mlčenlivosti písemným podáním zaslaným na adresu sídla jeho advokátní kanceláře, případně v řízení před soudem ústním prohlášením učiněným do protokolu, jde o postup v rozporu s § 21 odst. 2 věta třetí ZA. Důsledkem je pak neplatné zproštění mlčenlivosti, které pro obhájce nezakládá povinnost vypovídat jako svědek, a proto v případě, že je vyzván k podání svědecké výpovědi, potom je sice povinen na základě předvolání dostavit se k výslechu, avšak při něm pak musí odmítnout vypovídat, např. s tímto odůvodněním:
„Ve věci sp. zn. ……u policejního orgánu Policie ČR v ….. jsem obhájcem obviněného XY, a to na základě plné moci ze dne… (či ustanovení soudcem ze dne, nebo určení Českou advokátní komorou ze dne…). Proto jsem dle § 21 odst. 1 ZA povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž jsem se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, tedy zejména při obhajobě v této věci. Dnes jsem se na základě předvolání dostavil k výslechu, při němž mám vypovídat jako svědek o mém klientovi, obviněném XY, který mně zbavil povinnosti mlčenlivosti písemnou formou, a to přípisem adresovaným policejnímu orgánu (nebo ústně do protokolu před policejním orgánem).
K tomu uvádím, že podle ustanovení § 21 odst. 2 věta druhá ZA zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi nebo v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. Vzhledem k tomu, že se v současnosti koná přípravné řízení, v němž mně klient nezprostil mlčenlivosti písemným podáním adresovaným mně jako obhájci, je mé zproštění mlčenlivosti neplatné. Proto jsem dle § 21 odst. 1 ZA i nadále povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž jsem se dozvěděl o mém klientovi, obviněném XY, a to jak při jeho obhajobě, tak i v souvislosti s poskytováním právních služeb.
Odvolám se na svoji povinnost mlčenlivosti a odmítám vypovídat v této věci jako svědek.“
Nejednou obviněný sdělí obhájci, že jej nezprostil mlčenlivosti z vlastního popudu, nýbrž po naléhání a přesvědčování policejního orgánu. V případě vazebního trestního stíhání např. pod příslibem, že nebude navrhováno prodloužení vazby, v případě stíhání na svobodě pod hrozbou zadržení a podání návrhu na vzetí obviněného do vazby, či z rozličných jiných důvodů. Jen proto uvedl obviněný policejnímu orgánu do protokolu (nebo v přípisu, který mu následně zaslal), že jej zprošťuje mlčenlivosti.
K této situaci by v praxi nemělo docházet, pokud je dobrá spolupráce obhájce s obviněným. Obhájce by měl výslovně požádat obviněného, aby jej informoval o jakémkoliv předvolání od orgánů činných v trestním řízení a aby nespoléhal, že o jeho předvolání byl v souladu se zákonem vyrozuměn i obhájce.
Pokud již dojde k neplatnému zproštění obhájce mlčenlivosti, jež učiní obviněný do protokolu, je na místě, aby obhájce, poté, co odmítl vypovídat jako svědek, požádal státního zástupce vykonávajícího dozor nad přípravným řízením o přezkoumání postupu policejního orgánu, např. takto:
„Ve věci sp. zn. ……u policejního orgánu Policie ČR v ….. jsem obhájcem obviněného XY, a to na základě plné moci ze dne… (či ustanovení soudcem ze dne, nebo určení Českou advokátní komorou ze dne…).
Dne ….. jsem byl jako svědek předvolán policejním orgánem k výslechu jako svědek ……… Na počátku výslechu mně policejní orgán sdělil, že mně můj klient, obviněný XY přípisem adresovaným policejnímu orgánu (nebo ústně do protokolu před policejním orgánem) zbavil mlčenlivosti. Vzhledem k tomu, že se v současnosti koná přípravné řízení, v němž mně klient nezprostil mlčenlivosti písemným podáním adresovaným mně jako obhájci podle § 21 odst. 2 věta druhá ZA, je mé zproštění mlčenlivosti neplatné a já jsem dle § 21 odst. 1 ZA nadále povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž jsem se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, tedy zejména při obhajobě v této věci.
Policejní orgán se výše uvedeným postupem dopustil následujících pochybení. Jednak v rozporu s trestním řádem předvolal obviněného, avšak o předvolání nevyrozuměl mně jako jeho obhájce. Dále pak policejní orgán zaprotokoloval, že mně obviněný jako obhájce zprošťuje mlčenlivosti, čímž postupoval v rozporu s § 21 odst. 2 věta druhá ZA. Žádám tímto o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a TrŘ, který se zcela účelově snažil dosáhnout mého zproštění mlčenlivosti ve snaze přimět mně k tomu, abych ve věci sp. zn.…. vypovídal jako svědek.“
Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni (§ 21 odst. 2 věta poslední ZA). Proto, je-li obhájce zproštěn klientem nebo jeho právním nástupcem mlčenlivosti klientem písemným podáním adresovaným do sídla jeho advokátní kanceláře, nebo v řízení před soudem ústně do protokolu, musí zvážit okolnosti, za nichž ke zproštění mlčenlivosti došlo. Pokud z určitých okolností případu usoudí, že ke zproštění této povinnosti došlo pod nátlakem nebo v tísni, měl by navštívit obviněného a projednat s ním okolnosti, za nichž sepsal písemnou formou prohlášení, jimž jej zbavil mlčenlivosti. Nejednou se ukáže, že obviněný, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo vykonává některé ochranné opatření, nikdy nepojal úmysl zprostit obhájce mlčenlivosti. K zproštění mlčenlivosti se i některý obviněný stíhaný na svobodě rozhodne až pod umným vysvětlením, či nátlakem policejního orgánu, k němuž došlo bez přítomnosti obhájce. Potom může obhájce nadále odkazovat na svoji povinnost mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 ZA. I v takovém případě je na místě, aby obhájce podal státnímu zástupci žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a TrŘ.
Advokát však nemá povinnost mlčenlivosti ve vztahu k osobě, kterou pověřuje provedením jednotlivých úkonů právních služeb, pokud je tato osoba povinna sama tuto povinnost zachovávat (§ 21 odst. 3 ZA). Proto obhájce nemá povinnost mlčenlivosti ve vztahu k jinému advokátovi, jemuž dává substituční pověření k obhajobě v přípravném řízení nebo v řízení před soudem, ani ve vztahu k advokátnímu koncipientovi, jehož pověřuje svým zastoupením při úkonech trestního řízení podle § 35 odst. 1 ZA, ani vůči jiným svým zaměstnancům, pokud je takovými úkony pověřuje. „V takových případech by bylo dodržování povinnosti mlčenlivosti protismyslné a advokát je naopak povinen zastupujícího se záležitostí klienta podrobně seznámit a na zastoupení jej připravit.“2 Přitom však jiný advokát, advokátní koncipient ani jiný jeho zaměstnanec, který se od obhájce trestní věci dozví o spáchání trestného činu v souvislosti se zastupováním obhájce v trestní věci či s výkonem advokacie nebo právní praxe, nemá oznamovací povinnost (§ 368 odst. 3 věta první TrZ).
Povinností mlčenlivosti není advokát vázán v řízeních před soudem nebo jiným orgánem v rozsahu nezbytném při řízeních popsaných v § 21 odst. 4 ZA. Povinností mlčenlivosti advokáta nejsou dotčeny jeho povinnosti jako daňového subjektu stanovené zvláštními předpisy o správě daní a poplatků,3 avšak je povinen zachovávat mlčenlivost o povaze věci, ve které právní služby poskytl nebo poskytuje (§ 21 odst. 4 ZA). Povinnosti mlčenlivosti se advokát nemůže dovolávat v kárném řízení, jakož i vůči advokátovi, který byl pověřen předsedou kontrolní rady provedením přípravných úkonů k prověření, zda došlo ke kárnému provinění (§ 33 odst. 3). Povinnosti mlčenlivosti se advokát nemůže dovolávat při plnění povinností podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu dle § 216 a § 217 TrZ, jakož i vůči zástupci Komory při provádění úkonů podle § 21 odst. 10 ZA.
Povinnost mlčenlivosti má i advokátní koncipient (§ 39 ZA), a to nejen v souvislosti s úkony trestního řízení (s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a Nejvyšším soudem), při nichž zastupuje obhájce (§ 35 odst. 1 TrŘ), nýbrž o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s obhajobou a s poskytováním dalších právních služeb.
Povinnost mlčenlivosti v rozsahu podle § 21 odst. 1 až 8 ZA mají také a) zaměstnanci advokáta nebo společnosti anebo zahraniční společnosti, jakož i na jiné osoby, které se s advokátem nebo ve společnosti anebo v zahraniční společnosti podílejí na poskytování právních služeb a b) členové orgánů Komory a její zaměstnanci, jakož i všechny osoby, které se účastní kárného řízení, včetně advokátů pověřených předsedou kontrolní rady provedením přípravných úkonů k prověření, zda došlo ke kárnému provinění (§ 21 odst. 9 ZA).
Jen výjimečně zajišťuje advokát všechny právní služby sám. Většinou zaměstnává další osoby, a to advokátní koncipienty, jiné advokáty a další právníky, kteří nejsou advokáty, dále sekretářky, účetní atp. Kromě toho advokát, i jako obhájce v trestní věci pověřuje substitučním zastoupením jiné advokáty, jedná se znalci, odborníky v různých oborech, kteří nejsou zapsáni v seznamu znalců, s konzultanty a poradci z různých oborů a s dalšími osobami. Všechny tyto osoby musí advokát upozornit, že jsou vázány mlčenlivostí o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděly v souvislosti s poskytováním právních služeb advokátem a při spolupráci s ním. Zaměstnanci by měli mít tuto povinnost v pracovní smlouvě, jiné osoby v dohodě, substitučním pověření či jiném dokumentu, jimž jsou pověřeny se jakkoliv podílet na advokátových právních službách. Povinnost mlčenlivosti zaměstnanců advokáta a dalších osob je odvozena od advokátovy mlčenlivosti.
Obhájce předvolaný jako svědek
Vždy, když přichází v úvahu předvolání obhájce jako svědka v přípravném řízení, stejně jako k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, musí orgán činný v trestním řízení zjistit, není-li obhájce ve vztahu k okolnostem, ke kterým má vypovídat, vázán povinností mlčenlivosti dle § 21 ZA a zda není dán důvod zákazu výslechu podle § 99 odst. 2.
Pokud je obhájce předvolán v trestní věci jako svědek, musí se k výslechu dostavit, i když je vázán mlčenlivostí. Na počátku výslechu musí soud nebo v přípravném řízení policejní orgán obhájci předvolávanému jako svědek přesně sdělit, k čemu má vypovídat, a ten pak v případech, kdy je předmět výslechu kryt s jeho povinností mlčenlivosti, musí výpověď odmítnout. Zákazu výslechu musí dbát orgán činný v trestním řízení z úřední povinnosti, a pokud obhájce předvolávaný jako svědek není zproštěn povinnosti mlčenlivosti, nesmí vypovídat, ani kdyby vypovídat chtěl. Pokud by takový důkaz v rozporu se zákazem výpovědi byl proveden, byl by procesně nepoužitelný. Porušení zákazu výpovědi ze strany obhájce by bylo kárným proviněním.4
Jestliže se obhájce na počátku výslechu konaném jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, ke kterému je předvolán jako svědek, odvolá na svoji povinnost mlčenlivosti a využije práva odmítnout výpověď, tak se na jeho výpověď vztahuje zákaz výslechu (§ 21 odst. 1 ZA) a pak mu v provádění obhajoby nelze bránit. Jinak by šlo o porušení práva na obhajobu obviněného, který má právo zvolit si obhájce, ke kterému má důvěru (§ 35 odst. 2 TrŘ).
Vypovídá-li obhájce v trestním řízení jako svědek, je jeho působení jako obhájce v tomto trestním řízení vyloučeno.
Mlčenlivost obhájce (advokáta) je stanovena zákonem na ochranu práv obviněného (klienta), a proto z ní neplyne privilegium pro advokáta. Dokladem toho je skutečnost, že se advokát nemůže dovolávat mlčenlivosti v případě, kdy jej klient povinnosti mlčenlivosti zprostí.
Povinnost mlčenlivosti a vysvětlení advokáta
Vysvětlení podle § 158 odst. 3 nesmí být požadováno od toho, kdo by jím porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má (§ 158 odst. 8).
Pokud je advokát (obhájce) předvolán k podání vysvětlení je povinen se k tomuto úkonu dostavit, i když je vázán mlčenlivostí vůči klientovi, jemuž poskytuje právní služby. Poté, co mu policejní orgán sdělí, k čemu by měl podat vysvětlení, advokát výpověď odmítne, protože dle § 21 odst. 1 ZA je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Výjimkou je pouze případ, kdy by byl mlčenlivosti zproštěn, aniž by bylo z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni (§ 21 odst. 2 ZA).
Kdy se nemůže obhájce odvolat na mlčenlivost
Pokud je advokát svědkem např. dopravní nehody jiných účastníků silničního provozu a řidič jednoho vozidla je obviněn např. z nedbalostního trestného činu v silniční dopravě, potom jej obviněný nejednou žádá o převzetí obhajoby. Potom by měl advokát takového obviněného informovat, že byl svědkem skutku, který je předmětem obvinění, a proto bude předvolán jako svědek v této věci a bude muset poskytnout svědeckou výpověď, protože k nehodě, kterou sledoval, došlo dříve, než převzal obhajobu. Proto se nebude moci odvolávat na mlčenlivost advokáta, i když bude obhájcem obviněného a ihned poté, co podá svědeckou výpověď, již nebude moci obviněného nadále obhajovat.
Advokát, který byl svědkem jakéhokoliv trestného činu, by zásadně neměl převzít obhajobu obviněného a naopak by mu měl doporučit obhajobu jiným advokátem, i když v tomto případě nejde o obligatorní důvod odmítnutí zastoupení dle § 19 odst. 1 ZA. Pokud se advokát i za této situace rozhodne obhajobu převzít, měl by informovat obviněného, že pokud bude v trestním řízení na základě předvolání orgánu činného v trestním řízení vypovídat jako svědek, potom od okamžiku, kdy podá svědeckou výpověď, jej již nebude moci obhajovat (§ 35 odst. 3 TrŘ), a bude vyloučen z obhajování dle § 37a odst. 1 písm. a) TrŘ. Dokud však obhájce nevypovídá jako svědek, může vykonávat obhajobu obviněného, a to i po předvolání k podání svědecké výpovědi až do okamžiku podání svědecké výpovědi. Pokud obviněný i po tomto poučení trvá na převzetí obhajoby, nic nebrání advokátovi, aby převzal obhajobu obviněného z trestné činnosti, z níž byl obviněn, avšak nedozvěděl se to v souvislosti s poskytováním právních služeb (§ 21 odst. 1 ZA).
Je vhodné, pokud obhájce o poučení klienta učiní podrobný záznam do klientského spisu, v němž uvede i to, že klient si je vědom toho, že pokud on jako obhájce bude předvolán jako svědek, bude povinen podat svědeckou výpověď a nebude moci klienta nadále obhajovat.
Mlčenlivost obhájce a reakce na známé skutečnosti
Pokud je v určité trestní věci veřejnost informována sdělovacími prostředky, že došlo k zahájení trestního stíhání XY jako obviněného, a to na základě informací od policejního orgánu, státního zástupce či v důsledku úniku informací, které nebyly poskytnuty podle § 8a TrŘ, potom informace z usnesení o zahájení trestního stíhání či z protokolů o výslechu podezřelého, o domovní prohlídce, o odposlechu, či z jiných částí vyšetřovacího spisu již nejsou důvěrné. Je to proto, že zveřejněné informace se již staly obecně známými. To však ještě neznamená, že by se k nim obhájce obviněného měl či snad dokonce musel vyjadřovat. Jsou-li informace pravdivé, v souladu s obsahem úkonu, může je obhajoba pouze registrovat a ponechat bez reakce.
Obdrží-li obhájce usnesení o zahájení trestního stíhání XY jako obviněného, nebo na něj podanou obžalobu, neměl by zásadně z vlastního či klientova popudu podávat informace sdělovacím prostředkům, uspořádávat tiskové konference a vyvracet uvedené usnesení či obžalobu, s níž veřejnost nebyla seznámena. Pokud však takové informace již byly zveřejněny, potom na ně může obhájce po poradě s obviněným reagovat. Tak může činit zejména v případě, že některé informace jsou zkreslené, či dokonce nepravdivé a nepříznivě ovlivňují veřejné mínění proti obviněnému. Potom může po zproštění mlčenlivosti sdělit i jiné skutečnosti, které jsou pravdivé, mají-li oporu ve spisu a v provedených důkazech. Takový postup je v zájmu klienta, i když obhájce v reakci na uveřejněné informace uvede skutečnosti veřejnosti dosud neznámé, a to jako protiváhu informacím poškozujícím pověst obviněného a uvedení věci na pravou míru a za účelem vyvrácení zkreslených informací již uveřejněných ve sdělovacích prostředcích.
Obdobně může obhájce reagovat v případě, že je v tisku, rozhlasu, či televizi zveřejněn např. odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Potom může obhájce se svolením obviněného sdělit neuvedené skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch, pokud s tím souhlasí obviněný a není to v rozporu s taktikou obhajoby pro odvolací řízení. Obdobně se může obhájce vyjádřit, pokud jej novináři žádají o reakci k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Nezřídka jsou uveřejněny i dílčí informace ze spisu, např. části odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které jsou v neprospěch obviněného. Potom je možné, aby obhájce bez porušení mlčenlivosti zveřejnil ty části odposlechu a případně i jiné důkazy, které svědčí ve prospěch klienta, nebo uvedl jiné důkazy či informace, které zveřejněné části spisu vyvracejí.
Obhájce nemá oznamovací povinnost
Ojediněle se v praxi objevuje otázka, zda obhájce má oznamovací povinnost, pokud se dozví, že jeho klient spáchal trestný čin. Odpověď je jednoznačná.
Oznamovací povinnost nemá advokát nebo jeho zaměstnanec, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe (§ 368 odst. 3 věta první TrZ). Tedy oznamovací povinnost nemá žádný advokát proto, že je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s obhajobou a při úkonech trestního řízení, stejně jako s poskytováním dalších právních služeb (§ 21 odst. 1 ZA), až na výjimky stanovené v dalších odstavcích § 21 ZA.
Obhájce se nemůže dopustit neoznámení trestného činu dle § 368 odst. 1 TrZ, dozví-li se hodnověrným způsobem, že jiná osoba spáchala trestný čin uvedený v tomto ustanovení. To znamená, že pokud se obhájce v rámci obhajoby hodnověrným způsobem dozví, že obviněný nebo někdo jiný spáchal např. vraždu, či některý z dalších trestných činů, jejichž taxativní výčet je uveden v § 368 odst. 1 TrZ, je vázán povinností mlčenlivosti.
Obhájce nemá povinnost oznamovat to, co se dozvěděl:
1. při obhajobě obviněného, tedy poté, co si jej obviněný (zadržený podezřelý) zvolí obhájcem, nebo pokud je advokát obhájcem ustanoven nebo Komorou určen,
2. při právní pomoci klientovi, a to jak před, tak i po zahájení trestního stíhání v trestní věci,
3. při výkonu činností, které sice nejsou právní pomocí klientovi, avšak jsou v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe. Přitom však „souvislost s poskytováním právních služeb musí být zřejmá, tj. vědomí advokáta o nějaké skutečnosti musí být vázáno ke konkrétní cause,“5 a to bez ohledu na to o jaký právní obor se jedná. Nemusí tedy jít pouze o trestní causu.6
Povinností mlčenlivosti advokáta však není dotčena zákonem stanovená povinnost překazit spáchání trestného činu, která je advokátovi stanovena v § 21 odst. 7 ZA.
Obhájce (advokát) může svým jednáním naplnit skutkovou podstatu nepřekažení trestného činu dle § 367 odst. 1 TrZ, pokud se hodnověrným způsobem dozví, že jiná osoba připravuje nebo páchá některý z trestných činů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení, a spáchání nebo dokončení tohoto činu nepřekazí, i když tak mohl udělat bez značných nesnází a bez toho, aby sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání pro sebe.
Závěr
Advokát musí při obhajobě nebo při poskytování jiné právní pomoci zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které mu klient sdělil, anebo které se o něm dozvěděl (§ 21 odst. 1 ZA). Bez toho by obhajoba ani jiná právní pomoc nemohla proběhnout, protože bez této mlčenlivosti by klient sám na sebe prozrazoval skutečnosti, které mu mají být dokázány. Obhájce je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb i v případech, kdy je předvolán k výslechu jako svědek či osoba podávající vysvětlení. Obhájce se nemůže dopustit neoznámení trestného činu dle § 368 odst. 1 TrZ. Může se však za podmínek uvedených v § 367 odst. 1 TrZ dopustit nepřekažení trestného činu. Pokud je advokát před převzetím obhajoby obviněného (či právního zastoupení klienta) svědkem trestné činnosti, je povinen jako svědek vypovídat a od okamžiku podání svědecké výpovědi již nesmí obhajovat obviněného.
Autor je vysokoškolský pedagog, je advokátem v Brně
1 Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. a kol.: Zákon o advokacii. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 143.
2 Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. a kol.: Zákon o advokacii. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 144.
3 Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
4 Srov. stanovisko České advokátní komory, in: Mandák, V.: Může obviněný při výslechu svoji výpověď přečíst nebo ji učinit písemně? Trestněprávní revue, č. 5/2002, str. 156 an. cit. v pozn. č. 17, str. 75.
5 Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. a kol.: Zákon o advokacii. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 142.
6 V minulosti, za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. byla jak v praxi, tak i v literatuře odlišná stanoviska v otázce, zda advokát (obhájce) může být pachatelem neoznámení trestného činu dle § 168 tr. zák., protože toto ustanovení nebylo v souladu s ustanoveními § 21 a § 39 ZA o mlčenlivosti advokáta. Srov. blíže: Šámal, P.; Púry, F.; Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck Praha 1995, str. 684. Diametrálně odlišné bylo stanovisko České advokátní komory. Srov. blíže: Mandák, V.: K postupu obhájce v případě, že je předvolán v trestním řízení jako svědek ohledně skutečností, které jsou předmětem povinné mlčenlivosti advokáta, Bulletin advokacie č. 6-7/1994, str. 75-76.