Míra důkazu a znalecké zkoumání v řízeních o zaplacení směnečného nároku

Žalovaní ve směnečných sporech často zpochybňují pravost podpisu na směnce, v důsledku čehož je v řízeních o zaplacení směnečného nároku téměř na denním pořádku dokazování znaleckými posudky z oboru písmoznalectví. Zdaleka ne všechny posudky vyúsťují v kategorické hodnocení zkoumaných skutečností. Je otázkou, nakolik je znalecký posudek, jehož závěr je vyřčen s předpokladem jeho správnosti jen v rovině nízké či střední pravděpodobnosti, způsobilým podkladem pro prokázání sporné skutkové okolnosti.

Soudy považují znalecký posudek, jehož závěr byl učiněn v rovině nízké nebo střední pravděpodobnosti, za důkazní prostředek postačující k podání důkazu (k prokázání sporné skutkové okolnosti). Jsem přesvědčen o faktu, že rozhodovací praxe soudů, která se spokojí se znaleckým závěrem, jenž je podán v rovině nízké pravděpodobnosti, jako s jediným podkladem k prokázání sporné skutečnosti, není správná, neboť nerespektuje standard míry důkazu, jehož je v českém civilním řízení při hodnocení dokazování třeba dosáhnout. Způsobilost znaleckých posudků, jejichž závěr je na stupnici možných výsledků znaleckého zkoumání situován do roviny střední pravděpodobnosti, prokázat existenci skutečnosti, jež je předmětem dokazování, považuji za diskutabilní. 

Míra důkazu 

Míra důkazu – měřítko prokázání skutečnosti

Výsledek dokazování je bezprostředně závislý na zaujetí subjektivního postoje soudce k provedenému dokazování.[1] Nemá-li být vnitřní vztah soudce k prokázání či neprokázání sporné skutečnosti, která byla učiněna předmětem dokazování, projevem pouhé libovůle, je nezbytné vytyčit objektivní měřítko pro hodnocení výsledků dokazování. Tímto měřítkem prokázání či neprokázání rozhodných skutkových okolností je míra důkazu.[2]

Hodnocení dokazování je založeno na vnitřním přesvědčení soudce o existenci prokazovaných skutečností. Ryze subjektivní povahu hodnocení dokazování, jež je postaveno na vnitřním přesvědčení soudce, je třeba balancovat obecným pravidlem, které subjektivnímu pohledu soudce na výsledky dokazování vymezuje odpovídající hranice. Je tomu tak proto, že z hodnocení dokazování je nezbytné vyloučit možnou libovůli a že proces hodnocení dokazování je třeba učinit přezkoumatelným. Naznačenou nezbytnou objektivizaci závěru, že prokazovaná skutečnost byla prokázána, garantuje pravidlo určující, kdy lze skutečnost považovat za prokázanou; uvedené pravidlo je označováno jako míra důkazu. Míra důkazu představuje obecné a abstraktní právní pravidlo, jež vymezuje, kdy lze skutečnost považovat za prokázanou.[3] Jedná se o pravidlo vymezující sílu důkazu, která je nezbytná k přijetí závěru, že sporné skutkové okolnosti byly prokázány.[4]

Hranice prokázání prokazované skutečnosti 

Dokazování je proces, s jehož využitím soud získává zprostředkované poznatky o skutkovém ději, výsledek dokazování bývá tudíž zpravidla určen nikoli v absolutní podobě, nýbrž jen v rovině pravděpodobnostní. Míra důkazu zakotvuje, jak vysoké úrovně pravděpodobnosti musí přesvědčení soudce o tom, že sporná okolnost existovala či neexistovala, dosáhnout.

Existují tři možné přístupy ke stanovení rozhraní, při jehož dosažení lze a je třeba považovat skutečnost za prokázanou. Různé právní systémy a právní řády spojují míru důkazu s různým stupněm pravděpodobnosti. Jedná se o koncepčně a systémově, možná dokonce až hodnotově odlišné postoje k hranici podání důkazu. V rámci těchto odlišných koncepcí k prokázání sporné skutkové okolnosti postačuje:

• převažující pravděpodobnost,

• pravděpodobnost překonávající rozumnou či jinou obdobnou pochybnost, případně pravděpodobnost hraničící s jistotou,

• pravděpodobnost stanovená právním řádem na exaktně definovanou hranici.

S mírou důkazu založenou na převažující pravděpodobnosti pracují právní řády anglosaského právního systému (v rámci civilních řízení).[5]^{, [6], [7]}

Civilní procesy situované do středoevropské oblasti kontinentálního právního systému,[8] zejména pak německá, rakouská[9] a švýcarská procesualistika vymezují míru důkazu tak, že k prokázání sporné skutečnosti je zapotřebí, aby míra přesvědčení soudce o existenci prokazovaných skutečností odpovídala pravděpodobnosti vylučující rozumnou (či jinou obdobnou) pochybnost, případně pravděpodobnosti hraničící s jistotou (tedy aby dosáhla úrovně praktické jistoty). Mezi právní řády, v jejichž civilním řízení je míra důkazu spojena s pravděpodobností vylučující rozumnou (či jinou obdobnou) pochybnost, případně s pravděpodobností hraničící s jistotou, je nezbytné zařadit i právní řád český.[10]

Přesně stanovený stupeň pravděpodobnosti, jenž je vyjádřen číselnou hodnotou (tzv. důkazními body), využívá při stanovení míry důkazu švédský civilní proces. Švédský civilní kodex klasifikuje možné pravděpodobnosti využívané pro prokázání skutečností čtyřstupňovou stupnicí. První stupeň odpovídá absolutní hranici, jež je slovně vyjádřena jako skutečnosti „zřejmé“ (1), což ve středoevropských civilních procesech odpovídá „pravděpodobnosti na hranici jistoty“. Druhému stupni odpovídají skutečnosti „dokázané“ (0,75), který obecně dostačuje pro kladný závěr soudu o existenci prokazovaných skutečností. Na třetím stupni pravděpodobnosti stojí skutečnosti pravděpodobné (0,5); švédské soudy se s tímto stupněm pravděpodobnosti spokojují v případech, kdy zákon vyžaduje k prokázání určitých skutečností pouze nižší stupeň pravděpodobnosti (např. při stanovení výše vzniklé škody). Posléze poslední stupeň, kdy tvrzené skutečnosti lze ještě považovat za spíše pravděpodobné, tedy pravděpodobnější než jejich opak (0,25), je zákonem připuštěn poměrně zřídka, a to v případech hodnocení důkazů o méně závažných skutečnostech.[11] 

Normativní úprava míry důkazu 

Míra důkazu není v českém právním řádu regulována výslovně, přesto však lze úpravu tohoto aspektu dokazování v procesním předpisu nalézt. Požadavek na dostatečně vysokou pravděpodobnost existence prokazovaných skutečností při hodnocení důkazů lze dohledat v § 1 o. s. ř., který vymezuje účel civilního řízení, a v § 6 o. s. ř., jenž garantuje mj. účinnou ochranu práv a spolehlivé zjištění skutkového stavu.[12]

Ust. § 1 o. s. ř. vymezuje účel civilního řízení takto: „Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků…“

Ust. § 6 o. s. ř. zakotvuje požadavek, aby „soud v řízení postupoval předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny“.

Převažující pravděpodobnost nelze považovat za dostatečný základ prokázání sporné skutečnosti z následujících důvodů:

• Pokud by byla sporná okolnost považována za prokázanou již v případě, že její existence je pravděpodobná v rovině převažující pravděpodobnosti, byla by takto nastavená míra důkazu spojena s příliš vysokým rizikem, že bude rozhodnutí založeno na zjištění skutkového stavu, který nevychází z reálného skutkového děje, což ve výsledku nutně znamená, že by se v řízení buď prosadilo neexistující subjektivní právo, nebo by se nositeli existujícího práva nepodařilo uvedené právo v řízení ochránit. Aby tedy účastníkům řízení byla poskytnuta spravedlivá a účinná ochrana jejich práv a oprávněných zájmů ve smyslu ust. § 1 a 6 o. s. ř., nelze se při stanovení míry důkazu spokojit jen s převažující pravděpodobností, ale je nezbytné trvat na pravděpodobnosti mnohem vyšší.[13]

• Požadavku, aby sporné skutečnosti byly zjištěny spolehlivě, jenž je zakotven v § 6 o. s. ř., vyhoví jedině takové závěry o rozhodném skutkovém ději, které pochybnost o pravdivosti skutkových zjištění minimalizují na nejnižší přijatelnou mez. Spolehlivě zjištěný skutkový stav nemůže být výsledkem takového hodnocení dokazování, v jehož rámci by byly za prokázané považovány skutkové okolnosti, ohledně nichž lze mít za to, že je jejich existence více pravděpodobná než nepravděpodobná, neboť pravděpodobnost, že bude shledána za prokázanou neexistující skutečnost, stojí jen těsně pod hranicí 50 %, což je stav, který se spolehlivému objasnění skutkového děje ani nepřibližuje, natožpak aby jej dosáhl. Pokud by soudce shledal skutečnost za prokázanou na základě přesvědčení, že je více pravděpodobné než nepravděpodobné, že sporné skutkové okolnosti nastaly, bylo by možné jen stěží konstatovat, že takto objasněné skutečnosti byly zjištěny spolehlivě.[14]

Zastávám názor, že spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu vyhovuje úroveň pravděpodobnosti, při jejímž dosažení nebude přesvědčení soudce o existenci sporné skutečnosti, která se stala předmětem dokazování, narušeno pochybností, jež by skutkové zjištění činila nejistým. Jak vyplývá z předchozího výkladu obsaženého v pasáži, jež je věnována nezbytné míře pravděpodobnosti při konstatování prokázání sporné okolnosti, je v našem civilním procesu namístě považovat za mezní bod podání důkazu:

• pravděpodobnost, jež není oslabena pochybností, která by skutkové zjištění činila nejistým,[15]

• přesvědčení soudce, na základě kterého jsou vyloučeny rozumné pochybnosti,[16]

• přesvědčení soudce na úrovni praktické jistoty (pravděpodobnost hraničící s jistotou).[17] 

Rozumně a funkčně koncipovaná míra důkazu 

Má-li být civilní řízení funkčním procesem, musí být jeho pravidla nastavena rozumně a smysluplně. Pravidla pro hodnocení dokazování nemohou být natolik benevolentní, aby připouštěla vyšší než nepatrné riziko, že rozhodnutí budou vycházet z nesprávných skutkových zjištění, nemohou však být ani tak striktní, aby stranu zatíženou důkazním břemenem stavěla do nepřekonatelných důkazních obtíží.[18]

Při stanovení míry důkazu tak nemůže být jako hranice podání důkazu využita:

• pouhá převažující pravděpodobnost, neboť prokázání sporné skutkové okolnosti, jež vychází ze závěru, že je pravděpodobnější, že prokazovaná skutečnost existovala, než že neexistovala, by nenaplňovalo požadavky na spravedlivou a účinnou ochranu práv, na rozhodování vycházející ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a na autoritu soudních rozhodnutí,[19]

• absolutní jistota, neboť ta není dosažitelná; takto stanovená míra důkazu by znemožnila rozhodování na základě zjištěného skutkového stavu. 

Míra důkazu a její vliv na autoritu a věcnou uspokojivost soudního rozhodnutí 

Jedním z důležitých aspektů soudního rozhodnutí by měla být jeho autorita. Autorita soudních rozhodnutí úzce souvisí se spolehlivostí skutkových poznatků soudu s tím, že je přímo úměrná míře pravděpodobnosti souladu výsledku dokazování se skutečným stavem věci. Aby rozhodnutí soudu navozovalo odpovídající respekt, musí být hodnocení dokazování založeno na natolik vysoké úrovni pravděpodobnosti, že provedený důkaz věrně zobrazuje skutečnost, o níž přináší informaci, a aby byly vyloučeny důvodné pochybnosti ohledně správnosti skutkových zjištění, která představují skutkový základ rozhodnutí.[20]

Soudní rozhodnutí, které by vycházelo ze skutkových poznatků, při jejichž získávání by soud považoval sporné skutečnosti za prokázané na základě závěru, že je pravděpodobnější, že prokazované skutečnosti existovaly, než že neexistovaly, by nebylo možné hodnotit jako odpovídající akt spravedlnosti,[21] který je v soudním rozhodnutí nezbytné hledat.

Řízení naplňuje svůj účel jen tehdy, je-li završeno vydáním věcně uspokojivého meritorního rozhodnutí. Autorita soudních rozhodnutí je tak úzce spjata s předpokladem jejich věcné uspokojivosti. Status věcně uspokojivého má takové rozhodnutí, jehož skutkový základ v podobě zjištěného skutkového stavu není výrazně odlišný od skutečného skutkového stavu věci. Věcná uspokojivost rozhodnutí je přímo úměrná pravděpodobnosti, že provedený důkaz poskytuje pravdivé zobrazení skutečného skutkového děje.

Pokud totiž soudy budou dokazování hodnotit tak, že prokazované skutečnosti shledají prokázanými v případě, kdy je pravděpodobnější, že existovaly, než že neexistovaly, výrazně stoupne počet případů, kdy provedené důkazy nezobrazily průběh skutkového děje pravdivě. Účastníci řízení důvodně předpokládají, že pokud soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, zjistil jej natolik spolehlivě, že lze považovat minimálně za vysoce pravděpodobné, nebo dokonce za téměř jisté, že jeho skutková zjištění zobrazují reálný skutkový stav, a toto jejich očekávání by v soudních řízeních mělo být naplňováno. Převažující pravděpodobnost se tak jeví jako nedostatečná hranice pro podání důkazu i z pohledu autority soudních rozhodnutí. 

Vyloučení rozumné pochybnosti a praktická jistota 

Jak vyplývá z výše uvedeného, není pochyb o tom, že v českém civilním procesu k prokázání sporné skutkové okolnosti nestačí převažující pravděpodobnost. K podání důkazu tedy nepostačuje, když se jeví pravděpodobnějším, že sporná skutková okolnost nastala, než že nenastala. Z prací předních českých procesualistů, kteří se zabývají či zabývali problematikou míry důkazu, vyplývá závěr, že skutkovou okolnost lze považovat za prokázanou až poté, co pravděpodobnost, že důkazní prostředek, jenž potvrzuje existenci prokazované okolnosti, poskytuje pravdivou informaci o skutečném průběhu skutkového děje, nabude úrovně, která výrazně převyšuje pouhou převažující pravděpodobnost. P. Lavický předkládá vymezení míry pravděpodobnosti dostačující k podání důkazu, jež je založena na přesvědčení soudce vylučujícím rozumnou pochybnost, když za nejvhodnější je podle něj třeba považovat takovou míru důkazu, v jejímž rámci postačí vnitřní přesvědčení soudce, na základě nějž jsou vyloučeny rozumné pochybnosti, ačkoli odlišné možnosti nelze teo­reticky zcela vyloučit.[22] Podle J. Macura se nelze spokojit se stupněm pravděpodobnosti, který nedosahuje úrovně praktické jistoty.[23]

Obsahově obdobný postoj k otázce míry důkazu zaujímají L. Rosenberg, jehož definici předkládám jako příklad z německé doktríny, H. W. Fasching, jehož pravidlo míry důkazu uvádím jako příklad z rakouské procesualistiky, a F. Hasenböhler, jehož pohled konstatuji jako příklad ze švýcarské teorie civilního procesu. L. Rosenberg, K. H. Schwab a P. Gottwald vymezují míru důkazu tak, že k podání důkazu postačuje stupeň jistoty, který je použitelný v praktickém životě, jenž umlčuje pochybnosti, aniž by je zcela eliminoval.[24]F. Hasenböhler definuje míru důkazu tak, že k prokázání skutečnosti není třeba absolutní jistoty; postačuje pravděpodobnost hraničící s jistotou. Stupeň intenzity takové pravděpodobnosti je dosažen, jestliže soud již nemá o existenci konkrétní skutečnosti vážné pochybnosti nebo má nanejvýš takové pochybnosti, které se zdají být nepatrnými. Dosažená jistota může být vyčíslena na 90 %.[25]H. W. Fasching vymezuje míru důkazu tak, že je důkaz poskytnut, jestliže soudce nabude plné přesvědčení o existenci tvrzené skutečnosti; stupeň přesvědčení přitom nemůže být abstraktně-logicky nebo přísně matematicky vyjádřen; musí se ale jednat o takový stupeň přesvědčení, kdy žádný rozumný člověk, který je obeznámen s okolnostmi života, nemá pochybnost o tom, že prokazovaná nebo vyšetřovaná skutečnost nastala nebo naopak nenastala.[26] 

Míra důkazu a důkazní břemeno 

Pokud se nepodaří zjistit skutkový stav s potřebnou mírou přesvědčivosti, není namístě skutečnosti, ohledně jejichž existence nebyla vyloučena pochybnost přesahující hranice pouhé marginality, považovat za prokázané. Je třeba konstatovat, že takové snižování míry důkazu není žádoucí a přípustné, není však ani nezbytné. Zjištěný skutkový stav totiž není jediným kritériem, podle nějž lze v řízení meritorně rozhodnout. Nepodaří-li se objasnit skutkový stav, není namístě snížit požadavky na korektnost zjištěného skutkového stavu v podobě rozhodování na základě skutkových závěrů založených jen na převažující pravděpodobnosti. Při navození stavu non liquet je třeba rozhodnout na základě důkazního břemena. 

Způsobilost znaleckého posudku, jenž poskytuje závěr v rovině nízké nebo střední pravděpodobnosti, prokázat spornou skutkovou okolnost 

Po podání nezbytného výkladu problematiky míry důkazu se budu věnovat způsobilosti znaleckého posudku, jenž poskytuje závěr v rovině nízké nebo střední pravděpodobnosti, prokázat spornou skutkovou okolnost.

Ve směnečných řízeních dochází zdaleka ne výjimečně k rozhodování na základě zjištěného skutkového stavu, k němuž soudy dospívají v důsledku nesprávně uplatněné míry důkazu; děje se tak při posuzování pravosti podpisů. Nezbývá mi než konstatovat, že se ve směnečných sporech prosazuje takové hodnocení závěrů znalců, do nichž vyúsťují provedené znalecké posudky, které nerespektují jednu ze stěžejních složek výstupů znaleckého zkoumání, jež vyjadřuje míru pravděpodobnosti správnosti podaného závěru.

Ze závěrů učiněných výše v pasáži věnované problematice míry důkazu vyplývá, že skutkové tvrzení nelze považovat za prokázané v situaci, kdy soudce nabude takové vnitřní přesvědčení, podle nějž z provedeného dokazování vyplývá závěr, že je pravděpodobnější, že prokazovaná skutková okolnost nastala, než že nenastala.

Ze zásady volného hodnocení důkazů, v jejíchž intencích má soudce právo i povinnost přiznat jednotlivým důkazům váhu podle svého zhodnocení průběhu dokazování a řízení, vyplývá, že soudce má výlučné právo vyhodnotit provedené důkazní prostředky podle své úvahy a učinit z provedeného dokazování skutkové závěry.

Konstatování hranice, kdy je překonána pochybnost o faktu, že prokazované skutkové okolnosti existovaly, je výsostným právem soudce. Přesto má však proces formování vnitřního přesvědčení soudce svá pravidla a z nich vyplývající omezení. Hlavní limit představují požadavky, aby skutková zjištění soudu nevycházela z libovůle a aby odpovídala obsahu provedeného dokazování.

V rámci dokazování nastávají situace, v nichž je soudce obsahem důkazů vázán více než v rovině obecného režimu. Je tomu tak v případě, že ke zjištění skutkového stavu je třeba odborných znalostí. Ust. § 127 o. s. ř. jasně deklaruje, že v případě, kdy rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, musí soud provést dokazování znaleckým posudkem, případně odborným vyjádřením. Soud nemá možnost posoudit odborné aspekty rozhodného skutkového stavu odlišně od znalce.

Vázanost odborným názorem znalce se projevuje zejména v rovině zohledňování závěrů znaleckého zkoumání. Není pochyb o tom, že soud má právo (i povinnost) hodnotit hodnověrnost znalce, a tím i znaleckého posudku, zcela mimo intence řádného posouzení dokazování však stojí úprava závěrů znalce, neboť takovou modifikací základního výstupu znaleckého zkoumání by soud porušil zákaz posuzovat odborné otázky cestou vlastního hodnocení. V intencích volného hodnocení důkazů má soudce možnost závěry znaleckého posudku ve skutkovém základu rozhodnutí nezohlednit (jestliže takový postup řádně zdůvodní nedostatkem hodnověrnosti znalce či posudku), pokud však soudce při zjišťování skutkového stavu ze znaleckého posudku vychází, je povinností soudce promítnout závěry znalce do zjištěného skutkového stavu v nezměněné podobě.

Formování postoje soudce, jenž vyjadřuje míru jeho přesvědčení o existenci prokazované skutečnosti, patří do výlučné sféry soudce, hodnocení znaleckého posudku by však nemělo mít podobu výrazné odchylky od míry pravděpodobnosti správnosti závěru, již určil znalec, neboť vázanost odbornými závěry znalce v případě, že soud při formulaci skutkových zjištění vychází ze znaleckého posudku, zahrnuje i míru pravděpodobnosti, kterou znalec při stanovení závěru určil. Je totiž třeba respektovat fakt, že posouzení míry pravděpodobnosti správnosti konstatovaného závěru patří do sféry okolností, jejichž posouzení nelze uskutečnit bez využití odborných znalostí.

Míru přesvědčivosti důkazního prostředku hodnotí soudce. Míru věcné správnosti znaleckého závěru však určuje znalec, neboť se jedná o otázku odborného posouzení spolehlivosti metod, jichž znalec ke zkoumání využil, zhodnocení množství a kvality srovnávacích materiálů, jakož i dalších okolností, které ovlivňují spolehlivost závěru. Situuje-li znalec závěr na úroveň střední nebo nízké pravděpodobnosti, předkládá své hodnocení s výhradou pochybností. Jedná-li se o kvalifikovaně podaný posudek, činí tak nikoli bezdůvodně, ale naopak proto, že jej k takovému postupu vedou odborné důvody limitující možnost předložit závěr jako jednoznačný. Vyjadřuji přesvědčení, že takto důvodně vyjádřené pochybnosti osobou znalce by soudce neměl při hodnocení důkazů přehlížet.

Jestliže znalec při zkoumání pravosti podpisu není schopen své posouzení předložit v rovině jednoznačného závěru nebo v rovině závěru vysoce pravděpodobného, činí tak proto, že jednoznačný závěr nebo závěr vysoce pravděpodobný podle jeho odborného názoru předložit nelze. Pokud tedy znalec vysloví závěr, jehož správnost konstatuje v rovině nízké nebo střední pravděpodobnosti, nepředstavuje takový znalecký posudek dostatečný základ pro prokázání existence prokazované skutečnosti. Znalecký posudek, jehož závěr o existenci prokazované skutečnosti je podán v rovině nízké pravděpodobnosti, by mohl posloužit jako důkaz, jímž by skutečnost byla prokázána jen v případě, že by k podání důkazu postačila převažující pravděpodobnost, což v našem civilním řízení nepostačuje. 

Závěr 

Správně nastavená míra důkazu při hodnocení provedených důkazních prostředků představuje jednu ze stěžejních komponent řádného zjištění skutkového stavu. Rozhodování na základě příliš nízké pravděpodobnosti ohledně existence prokazovaných skutečností činí příliš vysokým riziko divergence zjištěného skutkového stavu od skutečného průběhu rozhodného skutkového děje. Nerespektování požadavku na zachování dostatečně vysokého standardu míry důkazu pro prokázání skutkových okolností degraduje věcnou správnost rozhodování, autoritu soudních rozhodnutí a právní jistotu.

Znalecký posudek, jehož závěr je podán v rovině nízké pravděpodobnosti, nelze v případě, že se jedná o jediný důkazní prostředek, který byl za účelem objasnění rozhodného skutkového stavu proveden, považovat za dostatečný podklad pro podání důkazu, neboť nenaplňuje požadavek zákona na spolehlivé zjištění sporných skutečností a na poskytnutí spravedlivé a účinné ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení.