Michal Rampášek: Advokát Vojtech „Tatenko“ Rampášek – nestor slovenskej advokácie


publikováno: 24.05.2018

Již tak bohatá knihovna prací o dějinách advokacie na Slovensku se v roce 2017 rozrostla o další zajímavé tituly. Jedním z nich je i recenzovaná publikace, vydaná Slovenskou advokátní komorou v ediční řadě biografií významných advokátů, v níž vyšly již knihy o Pavolu Országu Hviezdoslavovi, Ivanu Horváthovi, Janko Jesenském a Jánu Eugenu Kováčovi. Lze říci, že každá z těchto publikací přesahuje rámec medailonku jednotlivého advokáta, autoři vždy zasadili „svého“ advokáta do prostředí dobové advokacie v dobové společnosti.

Životopisy advokátů, které tvoří jeden z pilířů dějin advokacie, bývají zpracovávány za života protagonistů jako rozhovory, posléze jako kombinace vzpomínek pamětníků a písemností nezřídka přímo z pozůstalosti, a až tam, kam paměť živých nedosáhne, z nekrologů, časopiseckých gratulací k významným životním jubileím a z archivních fondů.

Advokát Vojtech „Tatenko“ Rampášek patří k těm, jejichž památku uchovali a zpracovali jejich přímí potomci.

„Táto publikácia vznikla z pera mladého advokáta JUDr. Michala Rampášeka, ktorý je zároveň vnukom zosnulého advokáta. Zaiste aj táto skutočnosť pri­spela k tomu, že ide o publikáciu špecifickú, nakoľko obsahuje objektívny pohľad na osobu JUDr. Rampášeka s presahom do osobného prístupu autora k osobe JUDr. Vojtecha Rampášeka,“ píše předseda Slovenské advokátní komory Tomáš Borec v předmluvě knihy.

Životní osudy Vojtecha Rampáška byly bohaté a povětšinou se odehrávaly v dobách, které advokacii nepřály. Právnická studia ukončil v roce 1938 na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, praxi vykonal krátce v období druhé Československé republiky u trnavského advokáta Štefana Schiffera, posléze v letech 1939-1940 u Dušana Úradníčka a Mateje Vaníčka. V období 2. světové války absolvoval i vojenskou službu.

První vlastní advokátní kancelář provozoval v letech 1946-1948 v Bratislavě. Hned na počátku advokátní praxe byl Vojtech Rampášek ustanoven dne 19. 7. 1946 obhájcem Vojtecha Tuky, odsouzeného Národním soudem dne 14. 8. 1948 k trestu smrti. Vojtech Rampášek pak žádal v Tukově zastoupení prezidenta Beneše o milost a zajistil, aby se odsouzený mohl před popravou ještě setkat se svojí manželkou.

Vojtech Rampášek, který byl nestraník, byl v 50. letech 20. století vybrán jako obhájce Dr. Th. Michala Buzalky v procesu s katolickými biskupy před Státním soudem v Bratislavě. Ze zápisu z porady pracovního kolektivu k přípravě procesu na Ministerstvu spravedlnosti ze 7. 11. 1951 přitom vyplývá, že byl hledán spolehlivější obhájce, ze zápisu se podává, že „soudruzi se ještě podívají po venkovských advokátech, v krajním případě by byl použit Rampášek“.

Od 60. let 20. století byl Vojtech Rampášek především obhájcem v trestních věcech. Väčšia časť jeho agendy bola trestná. Mal v nej veľkú rutinu. Snáď nebolo väčšej trestnej kauzy, v ktorej by nebol obhajoval. Oplýval výbornými nervami a železným pokojom,“ vzpomínal na něj kolega z bratislavské AP č. 1 Edgar Prisender.

Přezdívku Tatenko si Vojtech Rampášek zasloužil pro svůj kolegiální a otcovský vztah k advokátním koncipientům a mladším kolegům. Získal ji po jedné z obhajob, kdy mu podle vzpomínek Ladislava Hannikera předseda senátu řekl, že se ujal obžalované jako její otec. Tehdy Rampášek použil trnavský výraz tatenko. A ten tatenko, tak sa u nás v Trnave oslovuje otecko. Pekne po trnavsky. Je to to isté a znie to lepšie,“ vysvětlil soudci.

Vojtech Rampášek odešel formálně do důchodu v roce 1981, ještě do 31. 1. 1989 byl však členem bratislavské AP č. 3. Po listopadu 1989 se k advokacii vrátil a vykonával ji ve své druhé advokátní kanceláři až do své smrti dne 11. 11. 1995.

Autor pojednal o všech etapách dlouholetého advokátského působení svého dědečka. Připojil i vzpomínky řady osobností z advokacie a justice, mimo jiné např. prvního předsedy Slovenské advokátní komory Antonína Blahy, advokátů Jána Havláta, Kataríny Pössové, Jána Čarnogurského, Petera Zelenaye i místopředsedy České advokátní komory Petra Poledníka.

Zajímavou knihu uzavírá autorův List dedovi:

Pri písaní tejto knihy som sa o Tebe dozvedel oveľa viac, často som sa prichytil pri tom, ako sa vciťujem do pozície, ktorú v tých neľahkých časoch si ako advokát a otec rodiny musel zažívať... Som presvedčený, že aj napriek zdanlivo neporovnateľným obdobiam, pretrvávajú určité nepísané princípy či zásady, ktoré sú vlastné človeku – advokátovi naprieč akémukoľvek časovému obdobiu. Nejde len o etiku výkonu povolania, ide o viac, ide o vlastné svedomie, vieru a hodnoty...“

Lze uzavřít, že právě pro tuto moudrost, která provází četbu celého Rampáškova životopisu, stojí kniha za mimořádnou pozornost. Na příkladu děda a vnuka Rampáškových se opětovně ukazuje pravdivost latinské sentence: Verba movent exempla trahunt.

Knihu lze objednat zasláním e-mailu na adresu stracinova@sak.sak nebo ondrisova@sak.sk.

 

JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, právní historik, emeritní soudce Ústavního soudu a advokát v Praze