Mediace v kontextu občanského soudního řízení

První z těchto rovin je obecná a týká se samotné existence zmíněné nové právní úpravy. Zakotvení „mediačního procesu“ by totiž mohlo alespoň částečně posílit důvěru potenciálních účastníků soudních sporů v mediaci jako takovou, neboť charakteristickým rysem českého vnímání konfliktu je vymezování si vlastní pozice, bez přílišné ochoty k řešení v podobě zcela dobrovolné dohody. Jestliže samotná existence zákona povede ke skutečnému využívání mediace, tak je přínos její úspěšnosti ve vztahu k soudům nasnadě. Pokud by se totiž prostřednictvím mediace podařilo vyřešit alespoň určité procento sporů jinak než autoritativním soudním rozhodnutím, pak by se tato skutečnost promítla jednak do snížení počtu nově napadlých návrhů, jednak by mohlo dojít k navýšení množství smírných vyřešení soudních sporů v jejich průběhu, ať už s následným zpětvzetím žaloby a zastavením řízení, či schválením soudního smíru. Toto vše by ve výsledku vedlo k uvolnění kapacity soudů, a tím ke zkrácení délky řízení u ostatních věcí, které budou projednávat a rozhodovat.

Druhá z rovin je již ryze praktická a obnáší dopad použitelnosti listin vzešlých z mediačního procesu na civilní řízení, možnost využití prvního setkání s mediátorem jako nového institutu, stejně tak jako vliv povinnosti mlčenlivosti mediátora na dokazování v soudním řízení, existenci dalšího z důvodů pro možnost nepřiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku či účinky mediace co do stavění běhu promlčecích a prekluzivních lhůt a z toho plynoucích účinků.

Co se týče listin vzešlých z mediačního procesu, pak občanské soudní řízení budou ovlivňovat účinky jak smlouvy o provedení mediace, tak mediační dohody. Okamžikem uzavření smlouvy o provedení mediace totiž dochází v souladu s § 4 zákona o mediaci k jejímu zahájení, a tím i ke stavění, respektive k přerušení běhu promlčecích a prekluzivních lhůt dle občanského a obchodního práva. Což se samozřejmě projeví v posuzování důvodnosti námitky promlčení, případně uplatněné v soudním řízení, kdy soud bude hodnotit, která práva byla předmětem mediace (respektive, zda jde o nárok shodný s tím, jenž je předmětem soudního řízení), a zda se jej shora zmíněné účinky mediace týkají či nikoliv.

Je tedy nezbytné konstatovat, že je v zájmu stran konfliktu jako potenciálních účastníků řízení, aby předmět mediace vymezili ve smlouvě naprosto určitě, srozumitelně a tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Je třeba mít na zřeteli i možnost změny nebo rozšíření předmětu mediace v jejím průběhu. Vždy by se tak mělo stát jen na základě písemného dodatku ke smlouvě o provedení mediace, jinak zahájení mediace ve vztahu ke změně nebo rozšíření jejího předmětu nenastane. Ke stavění nebo přerušení běhu promlčecích a prekluzivních lhůt ohledně takto změněného nebo rozšířeného předmětu mediace dojde až dnem uzavření takového dodatku, respektive jeho účinností.

Ve vztahu k použitelnosti smlouvy o provedení mediace před soudem je třeba ještě zmínit, že tato listina nepodléhá bez dalšího mlčenlivosti ve smyslu § 9 zákona o mediaci. Stranám konfliktu však nic nebrání v tom, aby ji svou dohodou učinili předmětem mlčenlivosti, a to buď jako celek, či jen některou její část. To se však může v budoucnu ukázat jako problematické co do prokázání, k jakému datu došlo právě ke stavění či přerušení běhu promlčecích a prekluzivních lhůt, tj. ve vztahu k použitelnosti smlouvy o provedení mediace a v ní obsažených údajů v případném soudním řízení jako listinného důkazu nebo v podobě tvrzení.

Dopad mediační dohody na řízení před soudem je pak ještě výraznější. Jejím předmětem je v souladu s § 7 zákona o mediaci ujednání stran konfliktu o způsobu úpravy práv a povinností, které mezi nimi byly sporné, přičemž dle § 3 odst. 3 zákona mediátor za tento obsah není odpovědný. Mediační dohoda má ryze soukromoprávní charakter, tj. není přímo vykonatelná. Dosáhnout její vykonatelnosti lze však samozřejmě prostřednictvím jejího schválení soudem, a to buď v rámci smírčího řízení v podobě prétorského smíru, anebo v již zahájeném občanském soudním řízení ve formě soudního smíru.

Soudy tedy budou, a to jak ve smírčím řízení dle § 67 odst. 2 o. s. ř., tak i podle § 99 o. s. ř., posuzovat, zda je předmětem mediační dohody věc, která patří do pravomoci soudů ČR, a zda to její povaha zároveň připouští. Mediační dohodou totiž nelze řešit, a tedy ani uzavřít prétorský nebo soudní smír, věci statusové (např. rozvod manželství), dále věci, které je možné zahájit bez návrhu (např. v řízení ve věcech péče o nezletilé je nutno nadále postupovat podle § 176 o. s. ř. a násl., tj. i v případě, že rodiče uzavřou mediační dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí, musí o této dohodě opět rozhodnout soud, avšak rozsudkem právě v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé). V podobě prétorského nebo soudního smíru nelze také schválit mediační dohodu ve věcech, kde hmotné právo vylučuje úpravu poměrů účastníků jejich dispozitivními právními úkony.

Aby byla mediační dohoda způsobilá ke schválení v podobě prétorského nebo soudního smíru, tak nesmí být dále v rozporu s ustanoveními hmotného práva a musí splňovat i veškeré náležitosti stanovené občanským zákoníkem pro právní úkony. Její obsah musí být také konkrétní tak, aby nevznikly pochybnosti o možnosti jeho vykonatelnosti, když toto vše jsou atributy, které se promítnou do hodnocení každého konkrétního případu soudem.

Zákon o mediaci nově stanoví třicetidenní lhůtu, ve které musí být soudem rozhodnuto o tom, zda mediační dohoda splňuje podmínky pro její schválení v podobě prétorského smíru (v takovém případě soud mediační dohodu schválí), či nikoliv (tehdy bude návrh na schválení mediační dohody ve smírčím řízení zamítnut). V obou případech rozhodne soud usnesením. Stejným způsobem a stejnou formou bude soud rozhodovat i v případě soudního smíru, kde však nadále občanský soudní řád žádnou konkrétní lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanoví. Proti rozhodnutí, kterým by byl návrh zamítnut, je odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o schválení prétorského nebo soudního smíru není nadále dle § 202 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odvolání přípustné.

Dosažení vykonatelnosti mediační dohody je spojeno i s nově stanovenou poplatkovou povinností. Za schválení mediační dohody v podobě smíru ve smírčím řízení soud vybere soudní poplatek podle bodu 2 položky 9 sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to ve výši 1000 Kč. Pokud bude mediační dohoda schválena v podobě soudního smíru poté, co již bylo občanské soudní řízení zahájeno, je nadále výše poplatkové povinnosti určena dle předmětu soudního řízení, a to podle položek 1 až 4 a 6 až 8 sazebníku soudních poplatků. Zároveň však bude přihlédnuto k pravidlům pro vrácení přeplatku na již zaplaceném soudním poplatku stanovenými v § 10 odst. 3, 4, 5 a 7 zákona o soudních poplatcích. Jestliže bude mediační dohoda pojata do výroku jiného soudního rozhodnutí, tj. rozsudku, děje se tak ve věcech péče o nezletilé, které poplatkové povinnosti nepodléhají.

Za situace, že nebude dosaženo vykonatelnosti mediační dohody popsanými způsoby, je třeba nahlížet na vynutitelnosti splnění povinností v ní sjednaných stejně jako v jakékoliv jiné smlouvě. Není-li ze smlouvy plněno dobrovolně, může se oprávněná strana konfliktu domáhat svého nároku v soudním řízení. Podobu návrhu na zahájení soudního řízení pak nutno volit podle charakteru předmětu mediace, a to ve smyslu § 80 o. s. ř. Ve většině případů tak budou soudy projednávat v návaznosti na mediační proces žaloby na splnění povinnosti vyplývající z mediační dohody. Mediační dohoda, tj. smlouva, může být v soudním řízení předložena jako důkazní prostředek, a to listina. Ani mediační dohoda nepodléhá bez dalšího mlčenlivosti podle § 9 zákona o mediaci, ohledně možností, jak ji učinit předmětem mlčenlivosti pak platí totéž, co bylo výše řečeno u smlouvy o provedení mediace.

A ještě další garance mlčenlivosti zakotvená zákonem o mediaci je způsobilá promítnout se do soudního řízení. Jde o povinnost mlčenlivosti mediátora, jako stěžejního principu mediačního procesu. Tato povinnost se týká všech skutečností, o nichž se mediátor dozvěděl v souvislosti s výkonem činnosti podle zákona. Tj. jak ve fázi mediace, tak např. i v průběhu prvního setkání účastníků občanského soudního řízení s mediátorem. Mlčenlivost mediátora se vztahuje právě i na situaci, kdy by měl vypovídat jako svědek nebo účastník řízení, a mediátor je povinen se jí ve vztahu k soudu dovolat. V takovém případě je na stranách konfliktu, zda jej povinnosti mlčenlivosti zprostí, a nelze je k tomu v soudním řízení jakkoliv donucovat.

Od obecně uložené povinnosti mlčenlivosti je třeba v řízení před soudem odlišovat situace, kdy je omezení povinnosti mlčenlivosti mediátora dáno § 9 odst. 3 zákona o mediaci. Ten stanoví výjimku z této povinnosti pro případ, že by bylo zahájeno před soudem řízení, jehož předmětem by byl spor mezi mediátorem a stranou konfliktu či jejím právním nástupcem a tento spor by plynul z výkonu činnosti mediátora. V takovém řízení nelze mediátorovi upřít právo na ochranu (nebo i uplatňování práva), a proto musí mít logicky možnost použít i takové skutečnosti, ohledně kterých je jinak povinen zachovávat mlčenlivost.

Konečně se dostáváme k novému institutu, který zákon o mediaci zakotvil v novelizaci § 100 odst. 3 o. s. ř., a to k prvnímu setkání s mediátorem nařízeným účastníkům soudem. Fakticky jde o konstruování nového nástroje, sloužícího k naplnění povinnosti soudu přivést účastníky ke smírnému vyřešení jejich sporu. Soud by jej měl použít vždy, když je to vhodné a účelné, při kterémžto zvažování je na místě především zohlednit předmět sporu, motivaci, cíle účastníků a jejich vzájemné vztahy. O nařízení prvního setkání s mediátorem rozhoduje soud usnesením, když časová dotace pro tento úkon je maximálně v rozsahu tří hodin. Proti rozhodnutí o nařízení prvního setkání pak není dle nově zakotveného ustanovení § 202 odst. 1 písm. p) o. s. ř. odvolání přípustné. Soud může zároveň rozhodnout i o přerušení řízení, a – pakliže si účastníci bezodkladně nezvolí mediátora – také o výběru toho kterého konkrétního mediátora.

Odměna pro mediátora za první setkání s ním se pak dostala do výčtu druhů těchto nákladů, přičemž je však vymezen maximální rozsah odměny pro mediátora, který stanoví § 15 vyhlášky č. 277/2012 Sb., tak, že tato činí za každou započatou hodinu částku ve výši 400 Kč. V návaznosti na § 10 odst. 3 zákona o mediaci se ale účastníci mohou od uvedené hodinové sazby odchýlit, tj. sjednat s mediátorem jeho odměnu jak ve větším rozsahu, tak i v nižší částce. Zákon nebrání ani takovému postupu, že se účastníci a mediátor dohodnou, že první setkání bude bezplatné. Je-li mediátor plátcem daně z přidané hodnoty podle jiného právního předpisu, náleží mu rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty, vypočtené z odměny. Bylo-li účastníkům soudem nařízeno setkání s ním, tak dle nově konstruovaného § 140 odst. 4 o. s. ř. platí za účastníka osvobozeného od soudních poplatků náklady na popsanou odměnu stát, který má následně za splnění podmínek § 148 o. s. ř. právo na náhradu takového nákladu.

V samém závěru je ještě třeba zmínit, že nad rámec dosud obecně konstruovaných důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které soud nemusí přiznat úspěšnému účastníku zcela nebo zčásti právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř., bylo zákonem o mediaci zavedeno i odmítnutí zúčastnit se bez vážného důvodu prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem. Tento důvod se může týkat žalobce i žalovaného, stejně tak vedlejšího účastníka, a soudy budou pouze zvažovat, zda byl popsaný důvod jejich jednáním naplněn. Samozřejmě v návaznosti na posouzení všech okolností konkrétního jednání toho, kdo odmítl účast, a okolností, za kterých se tak stalo.  

Autorka je soudkyní Krajského soudu v Praze.