Má řidič osobního automobilu povinnost zajistit připoutání spolujezdce bezpečnostním pásem?

Stěžovatel byl Okresním soudem v Olomouci uznán vinným několika trestnými činy, kromě jiného přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky a přečinem usmrcení z nedbalosti, a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel a náhrada škody poškozené zdravotní pojišťovně. Těchto trestných činů se měl dopustit tím, že jako řidič osobního automobilu po předchozím požití alkoholu nezvládl průjezd zatáčkou v důsledku nepřiměřené rychlosti a nepřizpůsobení řízení stavebnímu a dopravně-technickému stavu vozovky. To vedlo k převrácení vozidla na střechu, v důsledku čehož zemřel bratr stěžovatele sedící na předním sedadle spolujezdce, zatímco stěžovatel a další spolujezdec vyvázli pouze s lehčími zraněními. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily význam spoluzavinění zesnulého na svém úmrtí v důsledku toho, že nebyl připoután, a že předmětem dokazování neučinily to, jaký následek by předmětná dopravní nehoda měla, kdyby zesnulý připoután byl.

Jádrem ústavní stížnosti je tedy výklad § 5 odst. 1 písm. i) a potažmo i § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle prvního z těchto ustanovení je řidič povinen zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu, podle druhého je přepravovaná osoba povinna být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, je-li jím sedadlo povinně vybaveno a dle písm. d) dbát pokynů řidiče, zejména při nastupování a vystupování z vozidla.

V otázce, zda lze § 5 odst. 1 písm. i) vykládat tak, že v sobě obsahuje i povinnost řidiče zajistit, aby se přepravovaná osoba připoutala bezpečnostním pásem, je v judikatuře Nejvyššího soudu rozpor mezi přístupem senátů jeho občanskoprávního a obchodněprávního kolegia a jeho trestněprávního kolegia. Výklad by však by měl být v zájmu předvídatelnosti práva a vnitřní bezrozpornosti právního řádu jednotný.

Ze zákonné úpravy vyplývá, že odpovědnost za to, aby přepravovaná osoba byla za jízdy připoutána bezpečnostním pásem, dopadá na tuto přepravovanou osobu /§ 9 odst. 1 písm. a)/. Řidiči v této souvislosti zákon ale ukládá výslovnou povinnost zajistit přepravovanou osobu zádržným bezpečnostním systémem toliko ve vztahu k určité skupině přepravovaných osob, jimiž jsou, zjednodušeně řečeno, malé děti. Zákon tak neobsahuje žádnou explicitně formulovanou povinnost přímo zajistit použití bezpečnostního zádržného systému dospělými přepravovanými osobami, dokonce ani obecnou explicitně formulovanou povinnost je poučit o jejich vlastní povinnosti použít za jízdy zádržného bezpečnostního systému (to zákon ukládá pouze řidiči s více než osmi místy k sezení, není-li tato informace zajištěna jiným způsobem).

Dovozuje-li tedy judikatura trestního kolegia Nejvyššího soudu, že povinnost připoutání přepravovaných osob primárně tíží řidiče, a to s oporou o § 5 odst. 1 písm. i), je tento výklad ve zjevném rozporu s textem i účelem relevantních ustanovení zákona o pozemních komunikacích. Nelze pak odhlédnout ani od toho, že § 9 odst. 1 písm. d) tohoto zákona ukládá přepravovaným osobám povinnost dbát pokynů řidiče, aniž by ovšem upravoval zvláštní právní následek neuposlechnutí takového pokynu. Zákon tak neupravuje žádnou povinnost řidiče ve vztahu k jízdě, nejsou-li jeho pokyny dodrženy, např. povinnost nezahájit jízdu či jízdu přerušit, jíž se dovolává judikatura trestního kolegia Nejvyššího soudu.

Stěžovatel byl před předmětnou dopravní nehodou a v jejím průběhu řidičem standardního osobního motorového vozidla a oba jeho spolujezdci byli dospělými plně svéprávnými osobami. Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, na stěžovatele žádná zvláštní povinnost zajistit připoutání se zesnulého nedopadala. V případě obdobných situací má Ústavní soud za to, že výklad § 5 odst. 1 písm. i), podle nějž má řidič obecnou povinnost obstarat zajištění přepravovaných osob zádržným bezpečnostním systémem, bez toho, aby zákon svěřoval řidiči rovněž dostatečné právní prostředky ke splnění této povinnosti, klade na řidiče nepřiměřenou zátěž.

Ústavní soud tak se stěžovatelem souhlasí v tom, že tento neměl povinnost zajistit připoutání se zesnulého a v tomto směru byla argumentace obecných soudů nesprávná, to však nemůže nic změnit na výsledku trestního řízení vedeného proti němu. Stěžovatel věděl, že řídí vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost (podnapilost), že projíždí zatáčku vyšší než povolenou rychlostí a že zesnulý není připoután bezpečnostním pásem. Musel tak počítat s tím, že při tomto způsobu jízdy hrozí nehoda, k níž skutečně z uvedených příčin došlo. Stěžovatel tak zaviněně porušil hned několik svých povinností podle zákona o provozu na pozemních komunikacích a skutková podstata trestného činu usmrcení z nedbalosti byla naplněna kumulativními skutkovými okolnostmi, a to jak z hlediska objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu. Obecné soudy proto nemohly porušit žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu, jestliže jej shledaly vinným tak, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 492/17 je dostupný ZDE.

Ústavní soud, Brno.