Liberace z objektivní odpovědnosti ve správním právu – aktuální judikatura
autor: Mgr. Iva Zothová publikováno: 08.12.2015
S tímto závěrem se nespokojil Krajský soud v Praze a pro nedostatečné zdůvodnění toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 23. června 2015, sp. zn. 46 A 86/2013, zrušil a vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze se ve svém rozhodnutí zabýval možnostmi liberace z objektivní odpovědnosti ve správním právu. Ačkoli se dosavadní judikatura vždy zaměřovala především na limity a důvody, ve kterých liberace přípustná není, komentované rozhodnutí nově naopak přineslo okolnosti, kdy se subjekt liberovat z odpovědnosti může. Dle komentovaného rozhodnutí je tak jako okolnost pro uplatnění liberace nutné zvažovat mj. ekonomickou únosnost vyžadovaných opatření, přičemž soud zároveň akcentoval celkový význam existence a uplaťňování liberačních důvodů, bez nichž by dotčený subjekt neměl žádnou možnost zprostit se odpovědnosti za následek, který vznikl bez jeho zavinění.
Soud primárně zdůraznil, že liberační důvody (zde vynaložení veškerého úsilí) jsou určené pro aplikaci pouze ve výjimečných případech, jelikož představují výjimku z principu objektivní odpovědnosti. Takový názor odpovídá i judikatuře Nejvyššího správního soudu, který dříve rovněž uzavřel, že pokud se osoba [v posuzovaném případě provozovatel čerpací stanice] chce dovolávat liberačního důvodu, musí prokázat, že provedla technicky možná opatření způsobilá účinně zabránit porušování zákona. Dle názoru soudu tak v žádném případě nepostačí poukaz odpovědného subjektu na to, že tato technicky možná opatření po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, protože by jejich provádění bylo neekonomické.[1]
Krajský soud na dřívější judikát Nejvyššího správního soudu navázal a konstatoval, že přestože je nutné postupovat dle výše uvedeného názoru NSS, nelze jej aplikovat absolutně. Krajský soud rozhodl, že „po žalobci lze požadovat pouze takové opatření, které je možné jak teoreticky, tak ekonomicky.“ Soud tím stanovil podstatné kritérium pro uplatňování objektivní odpovědnosti ve správním právu, jejíž uplatňování často odpovídá spíše odpovědnost absolutní (tj. odpovědnost za výsledek bez jakékoliv možnosti liberace). Ostatně již v roce 1994 Vrchní soud v Praze stanovil, že liberační důvody je potřeba hledat i v případě (domnělého) porušení předpisů, které liberační důvody výslovně samy neupravují; v opačném případě se jedná o odpovědnost absolutní, která je však pro ekonomické subjekty nespravedlivá a její uplatnění je nepřiměřené.[2] Judikatura je tedy dlouhodobě konstantní v tom, že liberační důvody je nutné hledat a uplatňovat i v případech, kdy nejsou v daném předpisu výslovně upraveny. Tím spíše je pak nutné okolnosti liberace zvážit při aplikaci právního předpisu, který s liberací výslovně počítá.
Krajský soud nezůstal jen u obecného konstatování nutnosti ekonomické únosnosti a případný postup dále specifikoval, když stanovil, že „pokud by například existovalo opatření, které by teoreticky porušení povinnost zabránilo, ale jeho aplikace by byla natolik nákladná, že by muselo dojít např. k dramatickému zvýšení konečné ceny produktu, nelze toto opatření po právnické osobě požadovat.“ Podle názoru soudu lze pro posouzení, zda bylo přijato nejvhodnější opatření, použít koncept tzv. nejlepší dostupné technologie (BAT)[3], který výslovně počítá s ekonomicky přijatelnými podmínkami.
Krajský soud v Praze tak v souladu s ustálenou judikaturou stanovil, že absolutní odpovědnost je pro správní trestání právnických a podnikajících fyzických osob naprosto nevhodná[4], a připomněl, že liberační důvody jsou důležitým nástrojem, jehož cílem je předejít aplikaci neúměrné tvrdosti zákona. Pokud tedy existují okolnosti, ve kterých je nutné posuzovat zda právnická/podnikající fyzická osoba vynaložila veškeré úsilí, správní orgán se jimi musí skutečně zabývat a ne pouze konstatovat, že podmínky nebyly splněny. Vynaložení nutné péče a veškerého úsilí je tak nutné posuzovat komplexně, nikoliv se spokojit s tvrzením, že pokud by dotčený subjekt vynaložil veškeré úsilí, ke správnímu deliktu by nedošlo.[5] Nově byla navíc stanovena důležitá podmínka postupu v souladu s principem BAT, který právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám přináší mnohem širší míru právní jistoty a potřebné vodítko pro nastavení hranice jejich odpovědnosti.
Autorka je advokátkou v Praze.
[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. 4 As 123/2014.
[2] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1994, sp. zn. 6 A 12/94. Názor Vrchního soudu byl navíc i později přejat Nejvyšším správním soudem – rozsudek ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 9 As 36/2007.
[3] Užívaný např. v zákoně č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci.
[4] Srov. např. PRÁŠKOVÁ, Helena. Základy odpovědnosti za správní delikty. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, xxvi, 420 s. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-80-7400-456-8, s. 321.
[5] Tamtéž, s. 322.