Legal professional privilege jako institut ochrany důvěrné komunikace
autor: Mgr. Jiří Plachý publikováno: 26.06.2013
Legal professional privilege (LPP) je institut ochrany důvěrné komunikace mezi právním zástupcem a jeho klientem. Ochrana důvěrnosti představuje požadavek, aby informace, které klient svěřil svému právnímu zástupci, nebyly využity proti němu. Tento institut poskytuje záruku každému jednotlivci svobodně se obrátit na svého zástupce za účelem poskytnutí právní ochrany. Ochrana je založena na důvěrném vztahu mezi právním zástupcem a klientem a na důvěře klienta v jeho mlčenlivost. Vychází z principu demokratického právního státu, který respektuje základní právo na právní obranu klienta, právo na komunikaci klienta s právním poradcem a povinnost mlčenlivosti právního zástupce. Ochrana důvěrné komunikace je ohrožena zejména v případě provádění místního šetření orgánem veřejné moci u klienta nebo jeho zástupce.
I. Působnost a obsah ochrany důvěrné komunikace
Ochrana důvěrné komunikace se vztahuje především na advokáty jako součást jejich profesního tajemství a na jejich klienty, kteří jsou převážně v postavení účastníka řízení. Pod ochranu spadá také komunikace u daňových poradců[1] nebo u notářů.[2] Tento článek se zaměřuje na ochranu důvěrné komunikace u advokátů a jejich klientů.
Základním kritériem působnosti ochrany důvěrné komunikace je kritérium „nezávislosti“ advokáta vůči klientovi, které je značně zdůrazněno v unijním právu, zejména v rozsudku AM & S Europe Limited[3](viz následující kapitola). V právních úpravách některých států (např. Rakousko, Finsko, Švédsko) se ochrana uplatní pouze ve vztahu klient a nezávislý advokát zapsaný u příslušné advokátní komory. Takový advokát je považován za pomocníka při výkonu spravedlnosti a je povolán k tomu, aby poskytl zcela nezávisle právní pomoc, kterou klient potřebuje. Nezávislý advokát je registrován jako člen příslušné komory, která je regulačním orgánem vykonávajícím dohled v rámci své pravomoci svěřené státem. Činnost advokáta je regulována právními předpisy a etickým kodexem.
Na rozdíl od externích nezávislých advokátů se podnikoví právníci nachází zjevně v odlišných situacích, zejména z důvodu funkčního, strukturálního a hierarchického. Jejich postavení se odvíjí od zaměstnaneckého vztahu, ve kterém plní své pracovní povinnosti podle pokynů zaměstnavatele, jsou na zaměstnavateli finančně závislí a svou pracovní činností jsou vůči němu loajální. Značný počet států v Evropské unii neumožňuje podnikovým právníkům zapsat se jako člen advokátní komory. V zemích, kde se přece jen tato možnost připouští a podnikoví právníci jsou podřízeni profesním a etickým normám (např. Nizozemí, Portugalsko), není samozřejmostí, že komunikace ve vztahu advokát – klient je vždy chráněna z důvodu důvěrnosti. Opačně tomu je ve Spojeném království (s možnou výjimkou Skotska) a v Irsku, kde se LPP použije vždy při komunikaci mezi klientem a právním odborníkem bez ohledu na to, zda osoba je či není registrována u advokátní komory.[4]
LPP se vztahuje na veškeré poskytnuté informace mezi klientem a advokátem, které souvisí s předmětem řízení a jsou sdělené před i po zahájení řízení u orgánu veřejné moci. Za počátek ochrany důvěrné komunikace lze považovat už samotnou přípravu k zastupování v řízení, konkrétně okamžik, kdy se klient obrátí na svého zástupce a požádá ho o právní službu. Za tímto účelem mu sdělí významné skutečnosti, předá mu veškeré podklady a dohodne se s ním na procesní taktice, přičemž k samotnému zahájení řízení ani nemusí dojít.[5] Takové jednání se označuje jako převzetí a příprava zastoupení, které je formulováno a zpoplatněno jako úkon právní služby [viz § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu].[6]
Institut ochrany důvěrné komunikace se využívá především v trestním, správním a daňovém řízení při místním šetření v obchodních prostorách, kancelářích nebo při domovní prohlídce prováděné orgánem veřejné moci. Jedná se například o situace, kdy úředníci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vstoupí do obchodních prostor soutěžitelů,[7] v nichž se nachází mimo jiné dokumenty osvědčující skutečnosti, že byl spáchán delikt v oblasti hospodářské soutěže, a v souvislosti s prováděným ohledáním se dostanou do styku s dokumenty obsahujícími informace, na které se vztahuje LPP.
Důvěrná komunikace obsahuje veškeré informace vázáné k předmětu řízení, zejména obsahuje seznámení se s problematikou ve věci, právní poradu, procesní postupy, hmotněprávní stanoviska apod. Jsou sdělovány ústní, písemnou a elektronickou formou. Vyskytují se v podobě listinných dokumentů nebo jsou zaznamenány na technickém nosiči dat (např. CD, flash-disk, pevný disk počítače, mobilní telefon, záznamové zařízení).
II. Důvěrná komunikace v právu EU
Na úrovni práva Evropské unie se lze s LPP setkat při uplatňování pravidel o hospodářské soutěži. Komise může požadovat od podniků předložení nezbytných informací při vyšetřování porušení pravidel hospodářské soutěže a provádět nezbytné kontroly a šetření podniků přímo v jejich prostorách v souladu s čl. 18 a 20 nařízení Rady č. 1/2003, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy o ES [nyní v článcích 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)].[8] V rámci šetření podniků se může stát, že kontrolovaný podnik odmítne předat Komisi dokumenty s důvěrnou komunikací. Samotné články 101 a 102 SFEU ani zmiňované nařízení konkrétní právní úpravu zajištění a postupu ochrany komunikace neobsahují. Přesto k ochraně důvěrné komunikace mezi klientem a advokátem přispěl svými rozhodnutími Soudní dvůr Evropské unie v rozsudcích ve věci AM & S Europe Limited vs. Komise, Hilti vs. Komise[9]a Akzo Nobel Chemicals Ltd. and Akcros Chemicals Ltd. vs. Komise.[10]
První zmiňovaný rozsudek AM & S Europe Limited stanovil respektování ochrany komunikace mezi advokátem a obviněným podnikem. Podle tohoto rozsudku může Komise požadovat předložení pouze takových dokladů, o kterých se domnívá, že jsou nezbytné pro její vyšetřování. Ochrana důvěrné komunikace se uplatní pouze v případě, že k této komunikaci dochází za účelem a v zájmu ochrany práv klienta před i po zahájení řízení a zároveň se odehrává mezi klientem a nezávislým právníkem. Tzn., že mezi klientem a právníkem neexistuje zaměstnanecký poměr. Nezávislý advokát musí navíc mít oprávnění k výkonu své činnosti od příslušné komory.
V rozsudku Hilti bylo upřesněno, že důvěrnost informací sdělených mezi advokáty a klienty se vztahuje pouze na komunikaci mezi advokátem a klientem v rámci a za účelem práva klienta na obhajobu, jakož i na interní poznámky šířené v podniku, které se omezují na převzetí textu nebo obsahu komunikace s nezávislými advokáty, obsahující jejich právní stanoviska. Ochrana se nevztahuje na pozměněný text nebo stanovisko podnikového právníka.
V rozsudku Akzo Nobel odmítl Soudní dvůr EU rozšířit působnost ochrany informací i na podnikové právníky, kteří jsou současně v jiném státě členy příslušné advokátní komory. Základním argumentem pro respektování důvěrné komunikace podnikových právníků je právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudní dvůr EU tento argument neuznal z důvodů závislosti podnikového právníka coby zaměstnance na svém zaměstnavateli a ponechal tak meze a kritéria stanovené v rozsudku AM & S Europe Limited.
III. Důvěrná komunikace podle rakouské právní úpravy
Rakouská právní úprava ochrany důvěrné komunikace se vztahuje pouze na komunikaci advokáta (Rechtsanwalt) zapsaného u advokátní komory (Rechtsanwaltskammer), která neumožňuje podnikovým právníkům zapsat své členství u advokátní komory a není jim přiznán status Rechtsanwalt.
Právní základ ochrany je v Rakousku upraven v zákoně o advokacii (Rechtsanwaltsordnung). Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o záležitostech, které mu byly svěřeny a které se pro něj staly známými při výkonu jeho povolání, je povinen zachovat tajemství, jednat v důvěře a zájmu klienta v soudních a ostatních řízeních. Požadování sdělení informací od advokáta nelze obejít žádným jiným opatřením, zejména výslechem zaměstnanců advokátů, vyžadováním si dokumentů, nebo pořizováním zvukových a vizuálních záznamů.[11] Podle zákona o obecných pravidlech občanského soudního řízení může právní zástupce odmítnout vypovídat o věcech, které mu byly sděleny jeho klientem.[12]
Ochrana se vztahuje na dokumenty, které se týkají přímé komunikace mezi advokátem a klientem a učiněných poznámek při komunikaci, nikoli na dokumenty a doklady ve vlastnictví klienta, které byly advokátovi pouze předány proto, aby se na ně ochrana vztahovala. Advokát by měl případně vést evidenci takovýchto dokumentů odděleně z důvodu možného zabavení v rámci trestního nebo antimonopolního šetření při provádění prohlídky jeho kanceláře. Pokud dojde k šetření v prostorách advokátní kanceláře, advokátova přítomnost je nutná. Ten si může také vynutit přítomnost zástupce advokátní komory, který by dohlížel, zda při šetření nedochází k porušení profesního tajemství. V případě pochybností jsou dokumenty zapečetěny a předloženy soudu k přezkoumání jejich obsahu.[13]
IV. Důvěrná komunikace v českém právním řádě
Východiska právní úpravy
Česká právní úprava ochrany důvěrné komunikace je podobná úpravě rakouské. Právní základ k ochraně komunikace lze spatřovat v základním lidském právu na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, v právu ochrany soukromí a listovního tajemství dle čl. 10 odst. 2 a čl. 13 Listiny.[14] Ochrana důvěrné komunikace mezi advokátem a klientem spadá pod povinnost advokáta zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.[15] Advokát nesmí použít na újmu klienta ani ve svůj vlastní prospěch nebo ve prospěch třetích osob informací, které od klienta nebo o klientovi získal v souvislosti s poskytováním právní služby.[16] K tomu Ústavní soud konstatoval, že „zákonná povinnost mlčenlivosti svědčící advokátovi je povinností státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou“.[17]Současně zdůraznil, že„jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely a pro její ochranu a která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany.“[18]
Po procesní stránce ochrany důvěrné komunikace je důležité rozlišit situaci, kdy se materiály obsahující LPP nalézají u advokáta a vztahuje se na ně povinnost mlčenlivosti, nebo jsou v držení klienta coby účastníka řízení.
Procesní postup posouzení důvěrné komunikace u advokátů
Proces posouzení, zda informace obsahují LPP, může probíhat v rovině trestněprávní podle trestního řádu,[19] nebo v rovině správněprávní podle zvláštních předpisů[20] ve spojení s uplatněním práv u soudu podle občanského soudního řádu.[21] Základní roli při šetření a zabavování materiálu obsahujícího důvěrnou komunikaci u advokátů hraje Česká advokátní komora (Komora). K tomu, aby se orgán veřejné moci mohl seznámit s obsahem, je vyžadován souhlas a přítomnost zástupce Komory, který je ustavován předsedou Komory z řad zaměstnanců nebo členů.
Odmítne-li zástupce příslušné komory udělit souhlas, musí být dokumenty s důvěrnou komunikací zabezpečeny tak, aby se s jejich obsahem nemohl nikdo seznámit, popřípadě, aby nebyly zničeny či poškozeny, čímž by byl zmařen účel vyšetřování. Bezprostředně poté musí být příslušné dokumenty nebo jiné nosiče informací předány Komoře do úschovy. Souhlas zástupce příslušné komory lze nahradit rozhodnutím soudu na návrh orgánu veřejné moci. Důvodem nahrazení souhlasu bude zpravidla pouze to, že se na tyto listiny povinnost mlčenlivosti nevztahuje. Návrh je třeba podat soudu nejpozději do 15 dnů ode dne odmítnutí udělení souhlasu k seznámení se s obsahem listin. Návrh může podat jen ten, o němž to stanoví zvláštní předpis, a v trestním řízení policejní orgán nebo státní zástupce.
Soud Komoře uloží předložení listin a prověří, zda nebylo porušeno jejich zabezpečení. Soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost; v opačném případě návrh zamítne. Ústavní soud zdůrazňuje přiměřenou pečlivost soudu při seznamování se s obsahem všech listin zajištěných v kanceláři advokáta, jež mají být vydány orgánům veřejné žaloby pro účely dokazování v řízení, sloužících především k ochraně práv těch klientů advokáta, kteří s předmětnou trestní věcí nemají vůbec nic společného. Za těchto okolností si tato pečlivost vyžaduje určitý čas, technické možnosti a vůbec celkový přístup soudce, který o věci rozhoduje. Je třeba pečlivě zvažovat u každé listiny zvlášť, zda je ohledně jejího obsahu dotčený advokát povinen zachovat mlčenlivost.[22]
Proces ochrany důvěrné komunikace u klientů
V praxi se stává, že orgán státní správy (např. již zmiňovaný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže) zajistí u účastníka správního řízení jisté dokumenty s informacemi, které mohou státnímu orgánu sloužit jako důkaz v řízení. Účastník řízení se domáhá vyloučení důkazních dokumentů, protože se na dokumenty vztahuje LPP. S tím souvisí otázka, zda předmětné dokumenty skutečně obsahují důvěrnou komunikaci a není to pouze manévr účastníka zatajit důkazy před orgánem veřejné správy k zastírání své nezákonné činnosti.
V českém právním řádě chybí konkrétní procesní postup, kterým by se účastník řízení mohl domáhat ochrany důvěrné komunikace u soudu podobně jako v řízení o nahrazení souhlasu zástupce Komory (viz shora). Důležitým faktorem pro takové řízení je přítomnost zástupce Komory. Práva třetích osob jsou totiž předně chráněna zástupcem Komory. Zástupce Komory je přítomen pouze za předpokladu, že tak stanoví právní předpis (např. již zmiňovaný daňový nebo trestní řád) a zpravidla při provádění prohlídek a kontrol v prostorách u samotných advokátů, a nikoliv u jeho klientů jako účastníků řízení.[23] Navíc návrh v občanském soudním řízení lze soudu podat pouze v případě, že tak stanoví právní předpis.[24] Otázka, jak postupovat v tomto případě, kdy řízení o nahrazení souhlasu nelze použít, komplikuje život účastníkům řízení a ztěžuje samotné správní řízení u orgánu veřejné správy.
Příklad, jak by se při procesu ochrany důvěrné komunikace mohlo postupovat, lze vypozorovat u Komise EU při šetření porušení pravidel hospodářské soutěže na úrovni práva EU. V případě, že podnik podléhající šetření odmítne předložit důvěrnou korespondenci, je povinen poskytnout úředníkům Komise prokazující informace, že korespondence splňuje podmínky ochrany, protože by byl odhalen obsah dokumentů. Dotčený podnik zejména sdělí, kdo je autorem dokumentu, komu je určen, odkáže na celkové souvislosti, za nichž byl dokument sepsán. Může dokonce umožnit zběžný přezkum dokumentu nebo jeho záhlaví se jménem a adresou advokáta. Zběžné nahlédnutí může podnik odmítnout, má-li za to, že takové zběžné nahlédnutí nelze uskutečnit, aniž by byl odhalen obsah uvedených dokumentů (dle rozsudku Akzo Nobel Chemicals Ltd.).
V případě, že Komise svým rozhodnutím zamítne žádost o ochranu určitého dokumentu a nařídí předání dokumentu (může současně uložit podniku pokutu), má podnik možnost podat žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise a případně připojit návrh na odklad provádění nebo vykonatelnosti napadeného aktu, či na nařízení nezbytných opatření podle čl. 278 a 279 SFEU. Šetřené osoby za přítomnosti úředníků Komise vloží sporný dokument do obálky, zapečetí ji a následně předloží soudu. Jestliže podnik zneužije popsaný postup za účelem bránění kontrole dokumentů bez objektivního odůvodnění a žaloba byla neopodstatněná, může být takové chování potrestáno nebo zohledněno jako přitěžující okolnost pro výpočet pokuty uložené v rámci rozhodnutí za porušení pravidel hospodářské soutěže.
V českých podmínkách se o LPP u dokumentů v držení účastníka řízení rozhoduje na soudní úrovni až při samotném rozhodování v meritu věci, tzn. např. ve správním soudnictví v žalobách proti rozhodnutí správního orgánu. Tak tomu bylo i ve sporu o porušení pravidel hospodářské soutěže, kterým se zabýval Krajský soud v Brně (KS) a Nejvyšší správní soud (NSS). Oba soudy připustily respektování práva důvěrného charakteru korespondence mezi advokátem a klientem jako respektování práva na právní obranu a obhajobu, které se uplatní i ve správních řízeních. NSS vyvodil závěr, že samotná skutečnost, že správnímu orgánu je znám obsah korespondence advokát – klient, respektive, že „tuto korespondenci při šetření převzal, nepostačí k závěru, že bylo porušeno respektování práva na obhajobu. Zde je nutno vždy pečlivě vážit konkrétní skutkové okolnosti daného případu (např. okolnosti seznámení se správního orgánu s obsahem důvěrné korespondence, aktivita šetřeného soutěžitele při označování dokumentů s důvěrným charakterem, důvěrný charakter korespondence atd.). Taktéž porušení respektování práva na obhajobu seznámením se s obsahem korespondence advokát – klient může mít různou intenzitu, přičemž někdy se může jednat pouze o nepodstatnou vadu správního řízení bez vlivu na zákonnost správního rozhodnutí a v jiném případě může již být dosažena intenzita potřebná pro konstatování podstatné vady správního řízení, tedy vady řízení s vlivem na zákonnost správního rozhodnutí.“[25]
KS ve svém rozhodnutí konstatoval, že „samotné převzetí předmětných dokladů nemusí být nutně v rozporu se zákonem, zvláště pokud nic nenasvědčuje závěru, že by šlo o cíleně zaměřené kroky, vedené snahou zajistit doklady tohoto druhu, a ze strany šetřeného podniku nebylo ničeho namítáno, ačkoli byla možnost.“[26] Ze závěrů obou soudů vyplývá, že zabavení a seznámení samotných dokumentů s LPP neznamená ještě rozpor se zákonem. Důležité je, co bylo podstatou komunikace a zda z ní orgán veřejné správy mohl natolik jednoznačně učinit závěry, že byl spáchán delikt, nebo zda komunikace posloužila jako vodítko k dalším významným skutečnostem vedoucím ke zjištění spáchaného deliktu.
Závěr
Ochrana důvěrné komunikace je významný a neopomenutelný institut, který může být zneužitelný k páchání trestné činnosti či zatajování důkazů. Zásah do důvěrné komunikace znamená na jedné straně průlom do základních práv a svobod a do základních principů advokacie, na straně druhé zde existuje zájem společnosti na řádném výkonu orgánů veřejné moci při šetření nezákonného jednání osob a na jejich legitimním postupu tak, aby delikty byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé řádně potrestáni v souladu se zákonem.
Jak bylo zdůvodněno shora, je vhodné, aby ochrana působila pouze na sdělené informace mezi klientem a nezávislým právním zástupcem a vztahovala se pouze k účelu a v zájmu ochrany práv klienta. Jakýkoliv zásah do LPP by měl orgán veřejné moci pečlivě zvážit. Měly by vždy existovat skutečnosti vedoucí k domněnce, že usvědčující materiály se nachází u klienta nebo advokáta, aby byl zásah důvodný. Další podmínkou je nezbytnost zásahu, tzn., že důkazy svědčící v neprospěch šetřeného subjektu nelze zajistit jiným vhodným způsobem. Zvážit by se měla také přiměřenost a přesnost zásahu s ohledem na šetření základních práv a svobod zaručené šetřenému subjektu Listinou a mezinárodními smlouvami. V neposlední řadě hraje důležitou roli proporcionalita provedeného zásahu, jelikož je nežádoucí, aby prohlídka ohrozila profesní tajemství v takové míře, že se jeví jako nepřiměřená k daným okolnostem případu. Závěrem je třeba mít na paměti možný nepříznivý dopad na ostatní klienty advokáta, kteří s předmětnou trestní věcí nemají vůbec nic společného.[27]
Za závažné lze považovat absenci procesních pravidel ochrany důvěrné komunikace u účastníků řízení. Zavedení procesní úpravy by usnadnilo řízení u orgánů veřejné moci při provádění vyšetřování a šetřeným by zajistilo právní jistotu ochrany důvěrné komunikace. Taková procesní pravidla si lze představit třeba v navrhované právní úpravě zákona o zvláštních řízeních soudních.[28] Bohužel se s touto úpravou zatím nepočítá, ačkoli se ozývaly hlasy po jejím zavedení. Např. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vyslovil již několikrát požadavek právní úpravy LPP ve vztahu k účastníkům řízení zavést. Zatím bez odezvy.
Autor působí na Úřadě pro ochranu hospodářské soutěže.
[1] Srov. ust. § 6 odst. 9 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Srov. ust. § 56 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
[3] Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 5. 1982, sp. zn. 155/79.
[4] Fish, J.: Regulated legal professionals and professional privilege within the European Union, the European Economic Area and Switzerland, and certain other European jurisdictions, 2004, str. 12. Dostupné z:< http://elixir.bham.ac.uk/Free%20Movement%20of%20Professionals/Links_docs/fish_report_en.pdf >.
[5] Čermák, K:. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky. Komentář, Česká advokátní komora, Praha 1996, str. 26.
[6] Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
[7] Srov. ust. § 21f zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů.
[8] Původně čl. 11 a 14 Nařízení Rady Evropského hospodářského společenství č. 17,kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy ES.
[9] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 3. 1994, sp. zn. T-30/89.
[10] Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. T 253/03.
[11] § 9 odst. 2 a3 Rechtsanwaltsordnung (RAO).
[12] § 49 odst. 2 Allgemeines VerwaltungsverfahrensG (AVG).
[13] Fish, J.: Regulated legal professionals and professional privilege within the European Union, the European Economic Area and Switzerland, and certain other European jurisdictions, 2004, str. 16. Dostupné z:< http://elixir.bham.ac.uk/Free%20Movement%20of%20Professionals/Links_docs/fish_report_en.pdf >.
[14] Podobně viz čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
[15] Viz § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
[16] Viz čl. 6 odst. 4 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších změn a doplňků.
[17] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 486/98.
[18] Tamtéž.
[19] Viz ust. § 85b zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.
[20] Např. podle § 255 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
[21] Viz ust. § 200j a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.).
[22] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10.
[23] Srov. Usnesení představenstva České advokátní komory č. 6/2006 ze dne 12. září 2006, kterým se stanoví postup při určování zástupce České advokátní komory při provádění prohlídek a kontrol, ve znění pozdějších změn a doplňků.
[24] Srov. ust. § 200j odst. 1 o. s. ř.
[25] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 5 Afs 95/2007-373.
[26] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, č. j. 31 Ca 41/2003-265.
[27] Srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, ve věci Niemietz vs. Německo, ze dne 16. 12. 1992.
[28] Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních, sněmovní tisk č. 931, prošel zatím ve sněmovně 1. čtením.