Kritérium významu předmětu řízení při posuzování přiměřenosti délky konkursního řízení


autor: JUDr. Bc. Andrej Lobotka, Ph.D.
publikováno: 25.02.2019

Právo na odškodnění nepřiměřené délky řízení

Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla soudem projednána v přiměřené lhůtě. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dle § 31a daného zákona stát odpovídá i za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Za nesprávný úřední postup se přitom považuje porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.[1] 

Účelem odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl účastník řízení v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Odškodňována je tedy újma způsobená stresem ze stále probíhajícího procesu, nejistotou ohledně výsledku řízení a s ní souvisejícím právním postavením účastníka řízení.[2] 

Odškodnění může mít formu a) konstatování, že délka konkrétního řízení byla nepřiměřená, b) omluvy příslušného orgánu veřejné moci za nepřiměřenou délku řízení, c) finančního zadostiučinění (Dle stanoviska Cpjn 206/2010 by se mělo odškodnění pohybovat v rozmezí od 
15 000 Kč do 20 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž za první dva roky řízení je doporučeno počítat s částkou poloviční.[3]).[4] 

Aby však bylo možné odškodnění přiznat, je nejdříve nutné posoudit, zda konkrétní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. 

Kritéria pro posuzování přiměřenosti délky řízení

Při posuzování přiměřenosti délky řízení nestačí vyjádřit celkovou délku řízení numericky (tedy např. konstatovat, že řízení trvalo 9 let, a proto bylo nepřiměřeně dlouhé), neboť délka řízení je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být tedy zkoumána ve světle konkrétních okolností případu. 

Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) stanovil kritéria pro posuzování přiměřenosti délky řízení. Jsou jimi zejména a) složitost věci, b) chování účastníka řízení, c) jednání příslušného orgánu.[5] Dalším kritériem je d) význam předmětu řízení pro účastníka řízení.[6] ESLP zároveň zohledňuje i skutečnost, na kolika stupních a kolikrát byla daná věc během relevantního období řešena.[7] Stejný přístup k posuzování a hodnocení přiměřenosti délky řízení zvolil i Ústavní soud ČR.[8] S účinností od 27. dubna 2006 byla zákonem č. 160/2006 Sb., kritéria a) až d) vložena i do zákona o odpovědnosti státu za škodu (do ustanovení § 31a).[9] Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR se ve stanovisku Cpjn 206/2010 s výše uvedenými kritérii ztotožnilo. Upozornilo zároveň, že „[z]míněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.” 

Ústavní soud rovněž připomenul, že výčet uvedených kritérií je pouze demonstrativní, nikoliv taxativní. Obecné soudy jsou při hodnocení přiměřenosti délky řízení povinny přihlédnout ke všem zásadním okolnostem. Takovou okolností může např. být i okolnost mimořádného období, kdy probíhalo nepřiměřeně dlouhé řízení.[10] 

Naopak, ESLP dospěl k závěru, že samotný výsledek řízení je pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný.[11] Uvedený závěr přijal i Nejvyšší soud ČR: „Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu […] je samotný výsledek řízení pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný…”[12] 

Z uvedeného plyne, že ačkoliv je seznam kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení pouze demonstrativní, nikoliv taxativní, výsledek řízení není jedním z kritérií, dle kterého by se měla posuzovat přiměřenost délky řízení. 

Kritérium významu předmětu řízení

Kritérium významu předmětu řízení je tedy jenom jedním z mnoha kritérií, které musí soudy zvážit, když posuzují přiměřenost délky řízení. Význam řízení je však dle stanoviska Cpjn 206/2010 „…velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost.” Ústavní soud ČR pak v nálezu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, (N 247/59 SbNU 515), uvedl, že „v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění […] hraje "význam předmětu řízení pro poškozeného" klíčovou roli (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední). 

V rámci uvedeného kritéria tedy soudy posuzují, co je v sázce pro účastníka řízení.[13] Může se přitom jednat jak o peněžitou, tak nepeněžitou hodnotu.[14] Pokud je výsledek řízení pro účastníka řízení zvláště důležitý, může být i kratší doba trvání řízení považována za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. 

Subjektivně může každý účastník řízení vnímat důležitost svého řízení jinak. Časem se proto vyčlenila určitá typová řízení, u kterých se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka řízení presumuje.[15] V rozsudcích ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 3405/2009, Nejvyšší soud ČR dovodil, a v stanovisku Cpjn 206/2010 pak potvrdil, že „…zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje.” Citovaný závěr, který Nejvyšší soud ČR zopakoval i v jiných svých rozhodnutích[16], má přitom oporu v judikatuře ESLP.[17] 

Pokud posuzované řízení nepatří mezi tzv. typová řízení, neznamená to, že se mu automaticky přisuzuje význam snížený. Význam takového řízení bude primárně standardní: „…neexistence okolností zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného […] nevede sama o sobě k závěru o nižším, ale o standardním významu předmětu řízení…“[18] 

Z judikatury ESLP, Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR tak plyne, že konkursní řízení nepatří z hlediska předmětu řízení mezi typově významné věci. Účastník nepřiměřeně dlouhého konkursního řízení tedy musí zvýšený význam řízení tvrdit a prokazovat. Zvýšený význam se u konkursního řízení nepresumuje. Pokud se účastníku řízení nepovede prokázat zvýšený význam řízení, tak by se na řízení mělo hledět jako na řízení se standardním významem. Speciální pravidla pro posuzování významu konkursního řízení, které Nejvyšší soud ČR přijal a Ústavní soud ČR aproboval, však tyto závěry ignorují. 

Specifika konkursního řízení

Konkurs je speciálním druhem soudního řízení, kterým se řeší majetkový úpadek, předlužení fyzické či právnické osoby. Při konkursu je zpeněžen majetek dlužníka a výtěžek je rozdělen mezi jeho věřitele. Ustanovení § 244 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů používá následující definici: „Konkurs je způsob řešení úpadku spočívající v tom, že na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu jsou zjištěné pohledávky věřitelů zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak.“[19] 

Účastníci konkursního řízení mají, podobně jako účastníci řízení nalézacího či řízení exekučního, právo, aby řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Pokud se tak nestane, mají nárok na odškodnění materiální a imateriální újmy. V případě hodnocení přiměřenosti délky konkursního řízení je však dle Nejvyššího soudu ČR nutné zohlednit specifika tohoto řízení, která se nevyskytují u řízení nalézacího či exekučního.[20] Mezi tato specifika dle soudu patří např. speciální pravidla pro určení počátku a konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení nebo speciální pravidla pro hodnocení složitosti řízení. Jedním ze specifik je i speciální pravidlo pro posuzování významu konkursního řízení (blíže viz níže). 

Ve zbytku je však aplikovatelné stanovisko Cpjn 206/2010 (tedy např. v otázce presumpce vzniku imateriální újmy, zbylých kritérií pro hodnocení přiměřenosti délky řízení, algoritmu pro výpočet výše odškodnění imateriální újmy atd.). 

Kritérium významu předmětu řízení při posuzování přiměřenosti délky konkursního řízení

Podle Nejvyššího soudu ČR je z hlediska významu předmětu konkursního řízení pro účastníka řízení určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky: „Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též hodnota uplatněného peněžitého nároku. S přihlédnutím k výše rozebrané povaze konkursního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) však tuto hodnotu nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.”[21] Obdobně se Nejvyšší soud ČR vyjádřil i v dalších svých rozhodnutích.[22] 

Speciální povahou konkursního řízení má soud na mysli skutečnost, že se jedná o řízení, ve kterém věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, si těmito nároky též vzájemně konkurují. Tato skutečnost dle Nejvyššího soudu ČR „…rozhodujícím způsobem snižuje význam tohoto kritéria…“ (tedy významu předmětu řízení pro poškozeného účastníka řízení).[23] 

Tuto rozhodovací praxi aproboval také Ústavní soud ČR usnesením ze dne 7. března 2016, sp. zn. II. ÚS 2143/15, kterým shledal jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, kterou se stěžovatel dovolával práva na spravedlivý proces v situaci, kdy mu s ohledem na bagatelní uspokojení jeho pohledávky v nepřiměřeně dlouhém konkursním řízení bylo přiznáno jen konstatování porušení práva. A to opět s odkazem na zanedbatelný význam řízení pro stěžovatele, neboť byla v nepřiměřeně dlouhém konkursním řízení jeho pohledávka uspokojena jen v částce 2 866,70 Kč. 

Uvedeným závěrem tedy soudy popírají výše uvedené obecné pravidlo, že výsledek řízení není pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, významný.[24] 

Výše uvedený způsob hodnocení významu předmětu řízení je navíc natolik specifický, že na jeho základě soudy i v případech extrémně dlouhých konkursních řízení žaloby zamítají jako nedůvodné s poukazem na malé uspokojení věřitele, a tedy nižší až bagatelní význam předmětu řízení. Pokud je i účastník řízení připraven prokázat zvýšený význam řízení, tak jeho prokazování se musí s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vztahovat buď

k míře uspokojení v konkursním řízení nebo (pokud je míra uspokojení nízká)

ke skutečnostem, z nichž by bylo možné dovodit, že mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. 

Pokud je míra uspokojení nízká a účastníku řízení se nepovede prokázat existenci skutečností, z nichž by bylo možné dovodit, že mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, tak danému konkursnímu řízení je přikládán význam nízký, nikoliv význam standardní. 

Při posuzovaní konkursního řízení, jehož délka pro účely posouzení přiměřenosti délky činila 18 let a 2 měsíce, a v němž měl účastník řízení přihlášenou pohledávku ve výši 200. 559,04 Kč, dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 19. června 2018, č. j. 30 Co 169/2018-80[25], k závěru, že konstatování porušení práva (které bylo dobrovolně poskytnuto ministerstvem) je přiměřenou formu odškodnění: „V daném řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo lze uzavřít, že by žalobkyně mohla očekávat vyšší míru uspokojení své pohledávky, než částku 771,054 Kč. Tato částka je proto pro posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni naprosto určující.” 

Autorovi článku je záhadou, jak mohl účastník řízení očekávat, že jeho pohledávka nebude uspokojena částkou vyšší než 771,054 Kč. Zejména, když soudu a správci konkursní podstaty trvalo více než 18 let, aby to zjistili. Takovýto požadavek je dle názoru autora článku nespravedlivý a odporuje základním principům právního státu. Představa, že věřitel bude od počátku vědět, v jaké míře bude jeho pohledávka uspokojena a podle toho, bude řízení přikládat odpovídající význam (a odpovídajícím způsobem se bude nepřiměřená délka projevovat na jeho stavu nejistoty ohledně výsledku řízení) je zcela absurdní. 

Výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu ČR se týká i další, již uvedené, specifičnosti konkursního řízení-složitosti. Nejvyšší soud ČR upozorňuje na to, že konkursní řízení může být značně složité (na jeho složitosti se podílí počet přihlášených konkursních věřitelů, četnost nároků na vyloučení věci z podstaty, pohledávek za podstatou, nároků na oddělené uspokojení a pracovních nároků) [26] ale zároveň účastníku řízení upírá možnost trpět nejistotou z výsledku takto složitého řízení, protože ten má jeho výsledek předjímat. 

Autorovi článku se tedy jako nesprávné jeví hodnocení významu předmětu konkursního řízení podle jeho výsledku. Dle autora článku by význam řízení pro poškozeného účastníka konkursního řízení neměl být odvozován z částky, která mu byla na konci konkursu přiznána, bez ohledu na to, zda jeho přihlášená pohledávka, o kterou v řízení šlo, byla např. stonásobně, tisícinásobně či ještě řádově vyšší. 

Pouhý fakt, že účastníku konkursního řízení byla nakonec v konkursním řízení přiznána bagatelní částka, tedy nemůže nic změnit na tom, že byl nucen strpět nepřiměřeně dlouho trvající řízení a s nejistotou očekávat, jaký bude jeho výsledek a z jaké části bude jeho pohledávka uspokojena. České soudy si však vypracovaly judikaturu, která tyto postuláty v případě konkursních řízení neguje. Pro takový závěr však neexistuje žádné opodstatnění, neboť věřitelé jsou i při vědomí toho, že jejich pohledávka bude pravděpodobně uspokojena jen z části, stále vystaveni totožné nejistotě ohledně výsledku řízení jako v případě, kdy je pohledávka vymáhána individuálně žalobou. 

Závěr

Při hodnocení přiměřenosti délky konkursního řízení by tedy dle autora článku neměla míra uspokojení hrát žádnou roli. Rovněž by neměla ovlivňovat formu, v jaké se účastníku řízení odškodnění dostane (tedy zda ve formě konstatování porušení práva, omluvy nebo finanční satisfakce). Míra uspokojení pohledávky by totiž neměla mít vliv na hodnocení významu předmětu řízení. Míra uspokojení by se dle autora článku měla příp. projevit až u rozhodování o adekvátní výši finančního odškodnění v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, dle kterého, je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby jej zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně. Dle autora článku by tedy otázka ekonomické hodnoty sporu neměla být ignorována, ale měla by se příp. projevit (podle dalších okolností případu[27]) až při výpočtu výše finanční náhrady (měla by tedy příp. vést ke snížení základní částky odškodnění).

 

Autor působí jako podnikový právník ve společnosti UPC Česká republika, s.r.o. a praktikant u advokáta Davida Zahumenského.



[1] K nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení viz blíže např. KOLBA, J., ŠULÁKOVÁ, M. Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci. Praha: Leges, 2014, s. 70-97, ISBN 978-80-7502-027-7, nebo MATES, P. Odpovědnost státu za výkon veřejné moci. Praha: Nakladatelství Leges, 2014, s. 65-74, ISBN 978-80-7502-021-5.

[2] Viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko Cpjn 206/2010”), nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010. Rovněž viz např. KOLBA, J., ŠULÁKOVÁ, M. Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci. Praha: Leges, 2014, s. 53, ISBN 978-80-7502-027-7, nebo VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 4. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 290, ISBN 978-80-7400-670-8.

[3] Viz stanovisko Cpjn 206/2010.

[4] Viz HADAMČÍK, L. V přiměřené lhůtě. Odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Praha: Leges, 2016, s. 96-107, ISBN 978-80-7502-167-0. K výši finančního zadostiučinění viz např. KMEC, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Právní zpravodaj. 2006, roč. 7, č. 8, s. 12-16, ISSN 1212-8694.

[5] Viz rozsudek Neumeister proti Rakousku ze dne 27. června 1968, č. stížnosti 1936/63.

[6] Toto kritérium připojil ESLP v rozsudku König proti SRN ze dne 28. června 1978, č. stížnosti 6232/73.

[7] Viz rozsudek Bartl proti České republice ze dne 22. června 2004, č. stížnosti 50262/99, odst. 43.

[8] Viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 21. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 227/2000; nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. června 2003, sp. zn. II. ÚS 71/99, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. 1918/08.

[9] Blíže k jednotlivým kritériím viz např. KEISLER, I., ŠIMONČIČ, Ľ., LOBOTKA, A. Průtahy v řízení. Brno: Advokátní kancelář David Zahumenský, 2014, s. 5-13, ISBN 978-80-87414-20-0, nebo HADAMČÍK, L. V přiměřené lhůtě. Odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Praha: Leges, 2016, s. 46-77, ISBN 978-80-7502-167-0.

[10] Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. května 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12.

[11] Srov. rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 10. listopadu 2004, č. stížnosti 64890/01, odst. 26.

[12] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012. Rovněž viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4600/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011.

[13] Viz rozsudek Buchholz proti SRN ze dne 6. května 1981, č. stížnosti 7759/77, odst. 49, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014. Blíže k významu řízení viz např. i HADAMČÍK, L. V přiměřené lhůtě. Odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Praha: Leges, 2016, s. 58-63, ISBN 978-80-7502-167-0.

[14] Viz např. rozsudek Vallée proti Francii ze dne 26. dubna 1994, č. stížnosti 22121/93, odst. 49, nebo rozsudek Karakaya proti Francii ze dne 26. srpna 1994, č. stížnosti 22800/93, odst. 45.

[15] Viz MATES, P. Odpovědnost státu za výkon veřejné moci. Praha: Nakladatelství Leges, 2014, s. 73, ISBN 978-80-7502-021-5.

[16] Viz např. rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 165/2010.

[17] Viz např. rozsudky Docevski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii ze dne 1. března 2007, č. stížnosti 66907/01; Pocuca proti Chorvatsku ze dne 29. června 2006, č. stížnosti 38550/02; Niederboster proti Německu ze dne 27. února 2003, č. stížnosti 39547/98; Kreps proti Polsku ze dne 26. června 2001, č. stížnosti 34097/96; Doustaly proti Francii ze dne 23. dubna 1998, č. stížnosti 26256/95; Obermeier proti Rakousku ze dne 28. 6. 1990, č. stížnosti 11761/85; Dumanovski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii ze dne 8. prosince 2005, č. stížnosti 13898/02; Nielsen proti Dánsku ze dne 15. února 2000, č. stížnosti 33488/96; Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. března 1994, č. stížnosti 14940/89; Krastanov proti Bulharsku ze dne 30. září 2004, č. stížnosti 50222/99; Styranowski proti Polsku ze dne 30. října 1998, č. stížnosti 28616/95; Kniat proti Polsku ze dne 26. července 2005, č. stížnosti 71731/01; Maciariello proti Itálii ze dne 27. února 1992, č. stížnosti 12284/86; Matter proti Slovensku ze dne 5. července 1999, č. stížnosti 31534/96.

[18] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011. Rovněž viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009.

[19] Blíže ke konkursnímu řízení viz např. KOZÁK, J. et al. Insolvenční zákona. Komentář. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2018, 1801 s., ISBN 978-80-7552-932-9, nebo RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: Wolters Kluwer, 2017, 624 s., ISBN 978-80-7552-444-7.

[20] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.

[21] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.

[22] Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1662/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4353/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 3521/2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
3. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4693/2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 4715/2014.

[23] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.

[24] Srov. např. rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 10. listopadu 2004, č. stížnosti 64890/01, odst. 26; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4600/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011.

[25] Jedná se o jedno z řízení, které autor uvádí v úvodu článku a které autora inspirovalo k napsání tohoto příspěvku.

[26] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.

[27] Viz uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.