Kongres Právní prostor po šesté

Konferenci zahájil blok věnovaný občanskému a obchodnímu právu, přičemž dva z celkem tří příspěvků se zabývaly alternativními způsoby řešení sporů.

Jako první vystoupil odborný asistent na katedře obchodního práva PF UK, ředitel tamního Mezioborového centra rozvoje právních dovedností a rozhodce JUDr. Tomáš Horáček, Ph.D., jehož příspěvek rozebíral „Nové aspekty ochrany spotřebitele“.

Jak poznamenal úvodem, Poslanecká sněmovna právě projednává nový zákon o spotřebitelském úvěru, který ze sporů mezi dlužníkem-spotřebitelem a věřitelem zcela vylučuje rozhodčí řízení. Podle jeho zkušeností ale spotřebitelé v také situaci často vůbec nijak nereagují a věc neřeší, jejich pobyt je často nezjistitelný, takže pokud všechny tyto spory skončí u soudů, bude to znamenat jejich přetížení.

Proto také tak Horáček podle svých slov uvítal nedávnou novelu zákona o ochraně spotřebitele, která s účinností od února 2016 zavedla možnost mimosoudních řešení spotřebitelských sporů;

ovšem jeho praktickou realizaci označil za velmi problematickou. Jak zdůraznil, existuje zákon o mediaci, který již funguje v praxi, a bylo by jej možné k nesoudnímu řešení sporů využít. Místo toho ale byly mimosoudním řešením sporů pověřeny Český telekomunikační úřad pro oblast elektronických komunikací a poštovních služeb, Energetický regulační úřad pro oblast energetiky, Finanční arbitr pro řešení sporů v oblasti finančních služeb a Česká obchodní inspekce jako obecný subjekt pro všechny ostatní oblasti. (Orgánem pro mimosoudní řešení sporů mezi advokátem a jeho klientem se stala 5. 2. 2016 na základě své žádosti a následného pověření Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR i Česká advokátní komora; o tuto možnost mohou požádat i ostatní komory zřízené zákonem – pozn. aut.).

Největší problémem podle Horáčka je, že zákon vůbec neuvádí, jak, jakou metodou se má při řešení sporů postupovat. Podle pravidel uveřejněných na webových stránkách ČOI se ale má jednat o autoritativní rozhodování probíhající pouze písemně, kdy spotřebitel předloží důkazy, ČOI je posoudí, vyzve podnikatele, aby se vyjádřil, a následně navrhne dohodu. Kritizoval ale i překážky, které ČOI klade stěžovatelům při zahájení sporu. Řízení se totiž zahajuje buď vyplněním elektronického online formuláře, který by měl nespokojený spotřebitel zaslat do datové schránky nebo opatřit uznaným elektronickým podpisem, nebo zasláním písemné stížnosti nebo si lze stěžovat ústně do protokolu.

Bohužel spíše jen obecným rozborem výhodnosti mimosoudních řešení sporů vzhledem k tomu, co je vlastně pro lidi v případě nějakého sporu nejdůležitější, byl příspěvek zapsaného mediátora a rozhodce JUDr. Martina Svatoše, Ph.D., nazvaný „Efektivní řešení obchodních sporů – mediace a ti druzí“. Jak uvedl, na základě výzkumů je pro účastníky sporů nejméně podstatné právní řešení, preferují především řešení svých finančních zájmů a požadují „okamžitou akci“. Chtějí také kontrolovat výstupy sporu, což u autoritativního soudního řešení není možné.

Jednoznačně nejpřínosnějším příspěvkem úvodního bloku bylo vystoupení prof. JUDr. Jana Dědiče „Aktuální výkladové problémy zákona o obchodních korporacích“. Tento spoluautor návrhu zákona podle svých slov odhalil třicet až čtyřicet míst, kde přijaté pozměňovací návrhy buď nebyly promítnuty do souvisejících paragrafů, nebo je schválená „poslanecká tvořivost“ v rozporu s komunitárním právem, ale i také řadu čistě legislativně-technických chyb. Jako příklad uvedl prof. Dědič hlasování per rollam v s. r. o. podle § 175 odst. 3 ZOK, kdy je podle jeho slov zcela jednoznačně třeba notářského zápisu, neboť to vyžaduje čl. 11 směrnice 2009/101/ES, nebo nesmyslné rozlišení i zaknihovaných akcií na akcie na jméno a akcie na majitele.

Dědič poukázal i na nepříliš vhodnou metodu právní úpravy ve vazbě na § 1 odst. 2 občanského zákoníku, neboli na problém kogentnosti a dispozitivnosti ustanovení ZOK, kdy v některých případech vzniká otázka, zda uvedené formulace jsou míněny kogentně, nebo dispozitivně (např. § 17 odst. 2 ZOK – Nepeněžitým vkladem nesmí být práce nebo služby).

***

V dalším bloku věnovaném právu duševního vlastnictví nepochybně zaujala přítomné právníky všech profesí přednáška advokátky Mgr. Zuzany Šimonovské, LL.M., která představila zcela nový druh práva – „Fashion law“ – překládaný do češtiny jako právo v módním a oděvním průmyslu. Toto nové, průřezové odvětví práva se konstituuje v souvislosti s požadavky praxe a věnuje se především specifickým otázkám ochranných známek a dalším prostředkům ochrany značky, ochraně doménových jmen a problematice cybersquattingu (například společnost Gucci měla v roce 2015 ve snaze zabránit zneužívání svého jména v ineternetovém prostoru zaregistrovaných na tři sta domén), ale zasahuje např. i do pracovního práva v souvislosti s neplacenými stážemi, které jsou v této branži obvyklé.

Šimonovská je i ředitelkou Ústavu práva módního průmyslu, neziskové organizace zaměřené na pomoc návrhářům, která pořádá semináře pro odbornou i laickou veřejnost. Případní zájemci o činnost ústavu najdou podrobnosti na www.upmp.cz.

Druhým přednášejícím bloku byl advokát JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M., jenž připomněl, že všichni trávíme „každý den se softwarovým právem“ (jak zněl název jeho vystoupení), neboť všichni denně používáme nějaký software. Zdůraznil, že zločinecké útoky vůči softwaru, tedy počítačové viry, spyware (špehovací programy), trojští koně, ransomware (vyděračské viry) stály v roce 2014 firmy celosvětově 500 miliard dolarů.

Na druhé straně řada uživatelů softwarů tak činí nelegálně. Je jistě zajímavé, že České republice podle Matznerových slov patří 12. nejnižší míra tohoto počítačového pirátství ve světě – v roce 2014 se v Česku užívalo „jen“ 34 procent softwaru bez řádné licence, méně než ve Francii (34 %), průměr EU je 31%, přičemž ti, kteří to dělají, samozřejmě riskují občanskoprávní i trestněprávní postih.

***

Odpolední blok prvního dne konference patřící především trestnímu právu zahájilo vystoupení předsedy Městského soudu v Praze JUDr. Libora Vávry nazvané „Všichni máme děti aneb zamyšlení nad trestáním mladistvých“, které s odkazem na statistická data, dokládající razantní pokles trestných činů spáchaných mladistvými i zcela minimální počet jimi spáchaných vražd, zdůraznil nesmyslnost nedávného populistického poslaneckého návrhu na snížení trestní odpovědnosti pod 15 let.

Podle statistik spáchali mladiství v roce 2007 6322 trestných činů, v roce 2015 ale už jen 2176 trestných činů, děti do patnácti let spáchali v roce 2008 2723 trestných činů, v roce 2015 už jen 1226 trestných činů. Podle Vávry je důvodem především to, že děti a mladiství sedí u počítačů.

Co se týče vražd, v letech 2008 až 2015 spáchali nezletilci od nuly do tří vražd ročně, mladiství pak mezi třemi až sedmi vraždami ročně, což je statisticky nevýznamný počet. Tito pachatelé ale nezabijí bez předchozích varovných příznaků, jsou to děti s těžkou poruchou osobnosti.

Skutečným problémem k řešení je ale podle Vávry skutečnost, že se již dávno rozešly trestní sazby pro dospělé a pro mladistvé pachatele. Podle původní sazby starého trestního zákoníku z roku 1961 byl za vraždu trest deset až patnáct let, nebo smrt. Dnes jsou sazby odstupňovány, od základní, která je deset až osmnáct let, až po sazbu dvacet až třicet let či doživotí, mladistvému pachateli vraždy je ale po celou tuto dobu možné uložit maximálně desetiletý trest.

„Dozor a dohled ve státním zastupitelství není totéž“, tak nazvala svoji následující přednášku pražská vrchní státní zástupkyně JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., která v ní přesně popsala rozdíly mezi těmito dvěma instituty, aby na základě toho mohla poukázat na nesmyslnost navrhovaného zvláštního typu „dohledu“ nad protikorupčním speciálem ve vládním návrhu zákona o státním zastupitelství.

Jak Bradáčová uvedla, „dozor“ je podle § 174 trestního řádu soustavná specifická kontrolní činnost státního zástupce v přípravném řízení vůči policii, zatímco „dohled“ je založen § 12c zákona o státním zastupitelství a přestavuje jednak vnitřní kontrolu mezi různými stupni státního zastupitelství, ale i kontrolu z vnějšku, neboť jak policie, tak obviněný může dát k dohledu podnět. Ovšem navrhovaný „dohled nad speciálem“ by začínal až okamžikem ukončení vyšetřování, poté, co policie předá veškerý materiál státnímu zastupitelství, tedy v době, kdy už nebude možné napravit případné chyby a nedostatky. Podle Bradáčové je tedy třeba zavést skutečný dohled nad činností speciálního odboru.

„Aplikace zásady presumpce neviny v médiích“ – respektive neaplikace této zásady ze strany médií – pak byla tématem vystoupení advokáta JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D., který si toto téma nepochybně vybral i na základě osobních hořkých zkušeností, neboť tento bývalý jednatel společnosti CET 21, vlastníka licence televize Nova, ze Železného éry byl léta za velkého zájmu médií trestně stíhán v souvislosti s údajnými daňovými úniky, a teprve nedávno byl v tichosti všech obvinění zproštěn. Podle Rozehnala média nectí presumpci neviny, a o případném zproštění obvinění již neinformují. Podle jeho slov tzv. „náhubkový zákon“, tedy novela trestního řádu, účinná od 1. dubna 2009, chránící především identitu obětí, ale obviněných v době probíhajícího přípravného řízení, přispěla ke kultivaci mediálního prostoru, a je tedy třeba k prosazení presumpce neviny v médiích přistoupit k výslovné právní regulaci.

Na závěr tohoto bloku vystoupil s příspěvkem z oblasti insolvenčního práva JUDr. Michal Žižlavský, advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením, předseda Rady expertů Asociace insolvenčních správců a člen představenstva ČAK, který se zabýval otázkou „Je možná záchrana životaschopného podniku v insolvenci?“

Ve svém vystoupení rozebral především možné způsoby reorganizace podniku, přičemž zdůraznil výhodnost (pro věřitele, vlastníky i zaměstnance) toho modelu, kdy do korporace přímo vstoupí kapitál a pomůže ji tak zachovat. Podle statistických údajů dostane v konkursu nezajištěný věřitel 3% své pohledávky, zajištěný pak 25 %, u reorganizace získá nezajištěný věřitel 23 %, zajištěný pak 83 % pohledávky.

Výhodnost nelikvidačního způsobu insolvence Žižlavský ilustroval i příkladem reorganizace společnosti Sametex, na které se podílel jako insolvenční správce, kdy došlo ke stoprocentnímu uspokojení jak zajištěných, tak nezajištěných věřitelů, a to dokonce i těch věřitelů, kteří se zapomněli přihlásit.

***

Poslední blok prvního dne konference byl věnován transparentnosti veřejné správy, přičemž jako první vystoupil náměstek ministra vnitra pro legislativu a archivnictví JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D., s tematicky volněji souvisejícím příspěvkem, popisujícím reformu přestupkového práva. Návrh nového zákona o odpovědnosti za přestupky (sněmovní tisk 555) byl právě v době konference projednáván ve sněmovně, která jej 6. května 2016 ve 3. čtení schválila a postoupila Senátu.

Zákon, který by měl být účinný od 1. 7. 2017, by měl především sjednotit pravidla a postupy pro správní delikty právnických osob a pro přestupky osob fyzických. Významnou novinkou vynucenou praxí má být prodloužení promlčecí doby přestupku na tři roky a hlavně přerušení jejího běhu dnem zahájení řízení o přestupku či vydáním prvostupňového rozhodnutí ve věci. Obranou proti „zmocněncům“ na Kajmanských ostrovech, který není možné doručit poštu, bude nové ustanovení, podle něhož se v takových případech doručí přímo účastníkovi řízení. Zcela novou sankcí má být zveřejnění rozhodnutí o přestupku. Přestupkovou agendu by také od roku 2022 měli řešit pouze lidé, kteří mají právnický magisterský titul.

Další dva příspěvky se pojednávaly o novém zákoně o zadávání veřejných zakázek (právě v době konání kongresu sněmovna podpořila posunutí jeho účinnosti, takže zákon, který vyšel ve Sbírce zákonů dne 29. dubna 2016 pod č. 134/2016 Sb. a bude účinný od 1. října 2016 – pozn. aut.). Zatímco advokátka Mgr. Adéla Havlová, LL.M., rozebrala především koncepci a systematiku nového zákona, vedoucí právnického oddělení společnosti OTIDEA Mgr. Lucie Žilková se soustředila na změny v prokazování kvalifikace a procesu posouzení nabídek.

Advokát a pedagog na katedře správního práva PF UK Mgr. František Korbel, Ph.D., následně podrobně rozebral jako spoluautor nový zákon č. 340/2015 Sb., o registru smluv, který začne být účinný od 1. července 2016, především pak odchylky od původního návrhu, které se do zákona dostaly poslaneckou inciativou. Právě poslanci také odsunuli o rok, až na 1. červenec 2017, účinnost paragrafů 6 a 7, podle nichž nabydou smlouvy účinnosti právě až zveřejněním v registru smluv (§ 6) a pokud se tak nestane do tří měsíců od uzavření smlouvy, bude smlouva zrušena (§ 7).

Svým nenapodobitelným „filozofickým“ způsobem pak zkritizoval registr smluv vedoucí odboru Právní služby společnosti ČEPS, a. s., JUDr. PhDr. Vratislav Košťál, jehož vystoupení nazvané „Nahota veřejného podnikání jako Pyrrhovo vítězství státu nad sebou samým“ první den konference uzavřelo.

Podle Košťála je zákon o registru smluv případem tvorby tzv. „plánovačů“, které rozdělil na čtyři druhy: roztleskávače, které nemá tušení, co má být předmětem plánu, ale zná cíl; cifršpióna, který ví, že bez plánu či projektu přece nic nejde; ignoranta, který nehledí na dosaženou praxi a zvyklosti; a válečníka, který s tradicí a předsudky neohroženě bojuje.

Zdůraznil také, že zveřejňování smluv v registru bude firmy stát velké peníze, které promítnou do svých nákladů; jen v případě ČEPS budou podle odhadů činit vstupní náklady sedm milionů korun, každoroční provozní náklady pak 20 milionů korun.

***

Druhý den konference začal zajímavým „dvojvystupením“ známých odborníků v oblasti pracovního práva, advokátky JUDr. Nataši Randlové a doc. JUDr. Petr Hůrky, Ph.D., z katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení PF UK, kteří se zabývali výhodami a nevýhodami připravované novely zákoníku práce, která měla být v květnu po vypořádání stovek připomínek předložena do vlády a v druhé polovině roku 2016 schvalována v parlamentu; její účinnost je navržena k 1. dubnu 2017.

Novinky by se měly týkat například omezení závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně, které by se již neměly automaticky vztahovat na všechny členy, a také by mělo být jednodušší uzavírání kolektivních smluv tam, kde působí více odborových organizací. Při přechodu práv a povinností na jiného zaměstnavatele bude moci zaměstnanec podat výpověď jen do 15 dnů od seznámení s touto chystanou změnou, nikoliv až do půlnoci posledního dne, jak je tomu dnes.

Prakticky všech zaměstnanců by se mělo dotknout nový způsob přepočítávání dovolené podle odpracovaných hodin, zatímco dnes je to podle odpracovaných směn. Na dovolenou by měly mít nově nárok i lidé pracující na dohodu o provedení činnosti. Ti by také do budoucna (stejně jako lidé pracující na dohodu o provedení práce) měli dostávat stejnou mzdu jako řádní zaměstnanci a měli by mít i právo na přestávky. Novela se snaží dát zaměstnancům i zaměstnavatelům i větší prostor pro úpravu práce z domova. Naopak délka nočních směn se má omezit pouze na osm hodin (dnes je to dvanáct hodin).

Až na poslední chvíli byl na program konference zařazeno následující příspěvek člena prezídia Exekutorské komory a soudního exekutora v Liberci Mgr. Petra Polanského, nazvaný „Blíží se konec vymahatelnosti práva?“, které se snažil získat u přítomné právnické veřejnosti podporu proti ministerstvem spravedlnosti chystanému snížení exekutorského tarifu.

Velmi zajímavá byla jeho informace, že 95,2 % nových exekucí se týká osob, které už nejméně dvě exekuce mají, přičemž podle stávajících statistik je u takto zadlužených lidí dluh prakticky nevymahatelný; jinak řečeno, zahájení další exekuce je neúčelné, protože exekutor stejně nic nevymůže (a také nedostane zaplaceny žádné svoje náklady na toto vymáhání). 90 procent věřitelů jsou instituce, banky, dodavatelé energií, dopravní podniky či obce. 65 % exekucí se přitom týká dluhů s výškou jistiny do 20 tisíc korun.

Pokud se za těchto okolností sníží exekutorský tarif (který se přitom od roku 2001 snížil již několikrát, zatímco náklady setrvale rostou), povede to podle Polanského ke konci profese soudních exekutorů a k návratu do 90. let, do doby nevymahatelnosti dluhů.

***

Závěrečný blok konference, věnovaný aktuálním otázkám justice, byl letos „hvězdně“ obsazen. Kromě předsedů obou nejvyšších soudů letos poprvé na Seči vystoupil předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský. Ten úvodem zdůraznil, že nesdílí názory zpochybňující efektivnost a důvěryhodnost české justice, ale snaží se hledat nástroje, které tuto efektivnost i důvěryhodnost v očích veřejnosti i médií posílí, neboť právě důvěra občanů je základem státu.

Podle něho patří mezi aktuální problémy české justice skutečnost, že je územně i profesně nevyvážená; soustava soudů už nekopíruje územní uspořádání státu a soudy se výrazně liší různým počtem soudců. Česká justice by podle Rychetského měla být pouze třístupňová, prvním stupněm soudní soustavy by měly být soudy nalézací, s případnou možnou specializací, druhý stupeň by tvořily soudy apelační a nejvyšší soudy by byly soudy kasační.

Začínající soudci by pak měli být nejdříve přidělováni k soudu druhého stupně a až pak povýšeni do „první linie“. Soudy by se také měly zbavit „stavovského incestu“, a otevřít se dalším právnickým profesím. Podle Rychetského by se také u vyšších stupňů soudů měl zvýšit počet členů senátů, kteří o věci rozhodují.

Na předsedu Ústavního soudu navázal předseda Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Jak zdůraznil, česká justice si v evropském srovnání nevede nejhůře, v elektronizaci justice je na čelním místě, v délce řízení je v první polovině žebříčku. Všechny evropské státy ale řeší otázky funkčnosti, specializace a dostupnosti justice a také v České republice je podle Šámala třeba analyzovat situaci z těchto hledisek, přičemž je třeba vzít do úvahy taková kritéria, jako je přístup ke spravedlnosti pro občany, vhodnou velikost soudů či výši nákladů na soudní systém.

Reformou se musí podle Šámala začít právě u nejnižších soudů (ty by se do budoucna neměly označovat za soudy okresní, ale za soudy prvního stupně), a to určením jejich velikosti a rozložení; nezbytnou součástí reformy soudnictví je ale podle Šámala také reforma procesních předpisů.

Spíše filosofickou úvahou o stávající (vážné) situaci světa bylo následující vystoupení místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Romana Fialy nazvané „Postavení soudce, nezávislost a odpovědnost“.

Prezidentka Soudcovské unie, soudkyně Nejvyššího správního soudu Mgr. Daniela Zemanová se ve svém příspěvku nazvaném „Pojetí práva na zákonného soudce v praxi soudů“ věnovala rozporu mezi dvěma zákonnými právy účastníka řízení – právem nebýt odňat svému zákonnému soudci a právem na rychlé vyřízení svého případu. Mechanismus přidělování případů jednotlivým soudcům i to, kdo jejich kauzy převezme v případě jejich dlouhodobé nepřítomnosti, řeší na každém soudu rozvrh práce vydávaný předsedou soudu. Jak ale Zemanová zdůraznila, tato pravidla jsou nejednotná a liší se. Například u některého soudu se dlouhodobou nepřítomností myslí tři měsíce, někde ale je to rok, takže účastník řízení musí rok čekat na návrat svého zákonného soudce, byť by si přál, aby jeho věc rozhodl rychleji někdo jiný. Zemanová proto vyzvala k odborné debatě o tvorbě rozvrhu práce soudů, jejímž výsledkem by byla transparentní a jednotná pravidla.

Konferenci uzavřelo vystoupení předsedy Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxy, nazvané emotivně „Musí čl. 38 odst. 1 Listiny garantovat automatický generátor, aneb kdo je tady sprostý podezřelý?“, ve kterém Baxa velmi důrazně a jako „iluzivní řešení“ odmítl záměr ministerstva spravedlnosti, podle něhož by měly být jednotlivé kauzy přidělovány soudcům prostřednictvím automatického generátoru, a označil jej za paušální vyjádření nedůvěry k dosavadnímu justičnímu systému a jeho aktérům. Poukázal zároveň na zbytečné finanční náklady i na nebezpečí výpadků takovéto centrální aplikace.

Fotogalerii z celé konference najdete na Z D E.

Foto Vladimíra Přikrylová