Koncernový únos – co ještě mohou koncernoví věřitelé?

Změna v přístupu zákonodárce  

Právní úprava zabývající se vyloučením věřitelů z výkonu hlasovacích práv pro střet zájmů je koncentrována v § 53 ins. zák. Zcela úvodem stojí za připomenutí, že právě toto ustanovení insolvenčního zákona je jedním z těch, které od doby svého přijetí zažívá jedny z největších obsahových veletočů. Zatímco ve svém původním znění insolvenční zákon hlasování věřitelů ve vlastní věci obecně zapovídal, přinesla tzv. velká revizní novela insolvenčního zákona účinná od 1. 1. 2014 v této otázce zásadní obrat. Obecně sice zákonodárce zákaz výkonu hlasovacích práv věřitelů ve vlastní věci ponechal, avšak současně byla výslovně zakotvena možnost hlasování věřitelů tvořících s dlužníkem koncern či věřitelů dlužníkovi blízkých. Toto rozvolnění právní úpravy mělo pochopitelně konkrétní dopady do chování adresátů dané právní normy. Nově přijatá právní úprava přináší po méně než čtyřech letech opět zcela zásadní změnu trendu nastoleného zmíněnou velkou revizní novelou. Změny, s nimiž se budou muset napříště adresáti právní normy vypořádat, dalece přesahují původní koncepci insolvenčního zákona. Vyloučení z hlasování a s ním související posuzování (ne)možnosti výkonu hlasovacích práv insolvenčním soudem zákonodárce posunul na zcela novou úroveň. Nutno podotknout, že se tak neděje příliš přehledným a v procesní praxi snadno uchopitelným způsobem. 

Nová úprava vyloučení výkonu hlasovacích práv 

Co tedy nová právní úprava § 53 ins. zák. přináší? Předně zákon výslovně vylučuje možnost hlasování osob tvořících s dlužníkem koncern či osob dlužníkovi blízkých, a to jak na schůzi věřitelů, tak mimo ni. Zákaz hlasování se nevztahuje na ty případy, kdy možnost hlasování uvedených věřitelů zákon připouš­tí (mezi jeden z takových případů je řazeno i hlasování o reorganizačním plánu předloženém jinou osobou než dlužníkem či přímo daným koncernovým věřitelem). Právní úprava dále definuje obsah dříve zavedeného pojmu vlastní věc, když předkládá výčet situací, v nichž nemohou své hlasovací právo aktivně vykonávat i jiní než koncernoví věřitelé. Dle novely insolvenčního zákona se jedná o věci, jichž se věřitel přímo účastní či jichž má být stranou a které se týkají (i) nabývání majetku či jiného plnění z majetkové podstaty; (ii) právního jednání ohledně práva, které je či může být součástí majetkové podstaty; (iii) incidenčního sporu; nebo (iv) rozhodování o hlasovacím právu. Ve zmíněných věcech nemůže věřitel své hlasovací právo ze zákona vykonávat, ani pokud se týkají osob tvořících s hlasujícím věřitelem koncern či osob tomuto věřiteli blízkých. Pro vyloučení výkladových nejasností pak zákon upravuje výpočet rozhodného hlasovacího kvora, když uvádí, že pro určení většiny hlasů potřebné pro přijetí rozhodnutí schůze věřitelů se k hlasům věřitelů, kteří nesmějí hlasovat, nepřihlíží.

K tomu, aby mohlo v praxi vůbec k vyhodnocení možnosti či nemožnosti výkonu hlasovacích práv jednotlivými věřiteli dojít, musí insolvenční soud disponovat dostatečnými informacemi o existenci koncernového vztahu či jiného propojení mezi jednotlivými věřiteli a dlužníkem, resp. mezi jednotlivými věřiteli navzájem. Zvýšené nároky jsou v tomto ohledu kladeny na insolvenční správce, kteří budou napříště povinni jim známá propojení mezi věřiteli uvádět již v předkládaném seznamu přihlášených pohledávek (§ 189 ins. zák.). Na propojení mezi spřízněnými osobami může insolvenční soud usuzovat rovněž z údajů o skutečném majiteli věřitele ve smyslu zákona proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.[1] Vybraní věřitelé jsou nově povinni insolvenčnímu soudu svého skutečného majitele doložit formou čestného prohlášení již spolu s přihláškou pohledávky (§ 177 ins. zák.). Vedle možných trestněprávních následků uvedení nepravdivých údajů v rámci zmíněného čestného prohlášení je nesplnění dané povinnosti insolvenčním zákonem postiženo dočasným suspendováním hlasovacího práva.[2]

Popsané principy nové právní úpravy jsou však současně do určité míry relativizovány. Děje se tak skrze rozhodovací pravomoc svěřenou insolvenčnímu soudu, který může zákonná omezení hlasovacího práva jak zúžit (tj. umožnit hlasování věřitelům i v situacích zákonem zapovězených), tak rozšířit (tj. vztáhnout zákaz výkonu hlasovacích práv i na ty věřitele, kterým zákon právo hlasovat jinak bez dalšího přiznává). Insolvenční soud tak může učinit z důvodů hodných zvláštního zřetele, není-li to v rozporu se společným zájmem věřitelů a nehrozí-li střet zájmů, a to pouze na návrh dle § 52 odst. 2 ins. zák. a po slyšení insolvenčního správce. Návrh na rozhodnutí o hlasovacím právu musí být insolvenčnímu soudu doručen nejpozději sedm dní před schůzí věřitelů, přičemž tato lhůta neskončí dříve než pět dní po zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním rejstříku. Rozhodné skutečnosti a důkazy k jejich osvědčení lze přitom soudu předložit nejpozději dva pracovní dny před samotnou schůzí věřitelů. 

Koncernový únos nebo záchrana ve skupině? 

Přestože zákonná úprava dává insolvenčnímu soudu nově prostor pro to, aby se mohl k vyhodnocení hlasovacích práv postavit kvalifikovaněji než dosud (soudu je poskytnut k vyhodnocení větší časový prostor, a nebudou tedy nastávat situace, kdy musí bez předchozí přípravy reagovat přímo na schůzi věřitelů), je zřejmé, že předvídatelnost hlasování schůze věřitelů v konkrétní věci je do budoucna podstatně relativizována. Předvídatelnost vybraných hlasování schůze věřitelů je přitom jedním z klíčových prvků, které určují vývoj insolven­čního řízení jako takového, a to především existuje-li reálná volba mezi uplatněním sanačního způsobu řešení úpadku dlužníka v podobě reorganizace namísto likvidačního konkursu.

Popsaná změna právní úpravy výkonu hlasovacích práv, která opět po méně než čtyřech letech zásadním způsobem mění pravidla hry, není ničím jiným nežli vítězstvím jedné koncepce přístupu k dané problematice nad koncepcí druhou. Při formulování zákazu hlasování věřitelů, kteří tvoří s dlužníkem koncern či jsou osobami dlužníkovi blízkými, zákonodárce bez dalšího uplatňuje pomyslnou presumpci viny.[3] Z důvodové zprávy k novele insolvenčního zákona se podává názor, dle kterého se koncernoví věřitelé při výkonu hlasovacích práv v průběhu insolvenčního řízení nacházejí v závažném střetu zájmů. Je formulován předpoklad, že tito věřitelé neprosazují na schůzi věřitelů zájem svůj jakožto věřitele na uspokojení pohledávky v co možná nejvyšším rozsahu, ale spíše hájí zájem samotného dlužníka, který má přitom spočívat ve snaze vypořádat se s ostatními věřiteli co možná „nejlevněji“.

Je nezpochybnitelným faktem, že vnímání reality je formováno subjektivním úhlem pohledu konkrétního pozorovatele. Procesní realita, kterou v předkládaném pojetí zákonodárce označuje jako „koncernový únos“, tedy stav, kdy koncernoví věřitelé silou hlasů svých zjištěných pohledávek směřují insolvenční řízení určitým směrem, může být při uplatnění odlišného úhlu pohledu označena naopak za formu „záchrany ve skupině“.

Záchranou ve skupině je zde míněn výkon hlasovacích práv koncernovými věřiteli konstruktivním způsobem tak, aby byla procesně možná záchrana dlužníka, došlo k jeho očištění od starého dluhu a v obecné rovině bylo umožněno pokračování profitabilní části jeho dřívější podnikatelské činnosti. Současnému pojetí zákonodárce je v tomto kontextu nutné vytknout, že chápe úpadek korporací a na něj navazující možné výstupy insolvenčního řízení značně zúženým způsobem. Sanační řešení úpadku korporací, které je aktuálně preferovaným trendem evropské legislativy, nelze zcela jistě redukovat pouze na to, jaké plnění obdrží věřitelé na přihlášené a zjištěné pohledávky vzniklé v období před rozhodnutím o úpadku.

Při hodnocení skutečné efektivity sanačního způsobu řešení úpadku korporací je nutné mnohem intenzivněji zkoumat a zohledňovat, zda v rámci tohoto způsobu řešení úpadku dochází k úplnému uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek, jež jsou jim postaveny na roveň. Dále zda dochází k zachování zaměstnanosti a plnému uspokojení pracovněprávních pohledávek zaměstnanců dlužníka a s nimi souvisejících odvodů, a v neposlední řadě, zda dochází k zachování existujících obchodně-dodavatelských vztahů, z nichž mohou zejména obchodní věřitelé dlužníka profitovat i po skončení insolvenčního řízení. Cílem sanačního řešení úpadku v jeho pravé podobě není nic jiného nežli zachování provozuschopného obchodního závodu dlužníka jako funkční ekonomické jednotky. Uplatnění tohoto přístupu v širším měřítku se následně promítá do ekonomického blahobytu nás všech. 

Dopady nové úpravy do reality insolvenčního řízení 

Právní úprava, která koncernové věřitele dopředu diskvalifikuje z klíčových hlasování probíhajících na schůzi věřitelů, popsanému záměru širšího uplatnění sanačního způsobu řešení úpadku korporací neodpovídá. Z praktických zkušeností přitom plyne, že jsou to právě koncernoví věřitelé, kteří jsou v případech úpadků životaschopných korporací spolu s dlužníkem aktivními tvůrci předkládaného sanačního řešení. Již dosavadní právní úprava disponovala bez nutnosti striktně formulovaného zákazu výkonu hlasovacích práv dostatkem kontrolních mechanismů, které zajišťovaly naplnění účelu insolvenčního řízení, tedy rychlé a hospodárné řešení dlužníkova úpadku způsobem zajišťujícím nejvyšší možné uspokojení dlužníkových věřitelů. Mezi tyto kontrolní mechanismy lze bez dalšího řadit vedle dohlédací činnosti insolvenčního soudu a insolvenčního správce především nutnost zpracování znaleckého posudku oceňujícího majetkovou podstatu dlužníka. Takto zpracovaný a věřiteli odsouhlasený znalecký posudek je insolvenčnímu soudu následně podkladem pro učinění závěru, zda je předkládané sanační řešení úpadku výhodnější než likvidační konkurs spojený s ukončením provozu dlužníkova obchodního závodu a následným prodejem jeho aktiv.

Praktické dopady nové právní úpravy do reality jednotlivých insolvenčních řízení lze v tuto chvíli spíše jen odhadovat. Nelze vyloučit, že se dočkáme snížení počtu úpadků korporací řešených reorganizací, kde často podstatnou roli při tvorbě celkového řešení měli právě koncernoví věřitelé. Dost možná budeme svědky budoucí neochoty takovýchto věřitelů vynakládat prostředky na tvorbu reorganizačního řešení a úhradu s ním souvisejících transakčních nákladů. Za stavu, kdy členové koncernu přicházejí o možnost ovlivnit osud podnikání dlužníka ze skupiny, tedy aktivně ovlivnit, zda bude zlikvidován, či bude mít možnost podstoupit proces reorganizace, lze naznačené chování dotčených věřitelů spíše předpokládat.

Ve srovnání s dosud platným stavem dochází ke zvýšení formalismu insolvenčního řízení, kde v části řešící výkon hlasovacích práv věřitelů, a to nejen věřitelů koncernových, se insolvenční proces stává mnohem méně přehledným a srozumitelným, což současně vede i k jeho nižší předvídatelnosti. Přehlednost, srozumitelnost a předvídatelnost jsou přitom jedny z atributů kladených na kvalitní procesní právní úpravu, která má vést ke všeobecně přijímaným výsledkům soudního řízení.

Kriticky je nutné v rámci předkládaného tématu hodnotit i přechodná ustanovení novely insolvenčního zákona, kdy dochází ke změně pravidel hry v jejím průběhu. V konkrétních insolvenčních řízeních, kde mohlo dosud předkládané řešení záviset na podpoře věřitelů ze skupiny, může insolvenční řízení (proces reorganizace) nabrat odlišný směr, nutně však nikoliv směr, který bude v konečném důsledku v zájmu všech věřitelů dlužníka.

Nastolený trend přístupu zákonodárce je z výše uvedeného zřejmý, přičemž jeho praktické dopady bude možné definitivně hodnotit až s určitým časovým odstupem. Již nyní je nicméně zjevné, že konstruktivnímu řešení úpadku člena podnikatelského seskupení nebude nová právní úprava příliš nápomocna.