oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K povinnosti soudu vykládat kolidující právní normy v souladu s obecnými výkladovými pravidly

publikováno: 07.11.2017

Nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 222/16.

Pokud obecné soudy v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení nevycházejí z kogentního ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a pomíjejí § 5 písm. d) insolvenčního zákona, porušují tímto svým postupem právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se domáhal zrušení usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu, neboť se domníval, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na rovnost v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel byl dále přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení čl. 9 odst. 1 Listiny, zakazujícího podrobení nuceným pracím nebo službám, a čl. 11 odst. 1 a 4, neboť byl toho názoru, že byl nucen provádět exekuci fakticky bez odměny a byl tak podroben nucené práci (službě). 

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu vedeného stěžovatelem, jakožto soudním exekutorem a ze spisu vedeného u krajského soudu, přístupného v insolvenčním rejstříku (http://isir.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl pověřen provedením exekuce ve prospěch vedlejší účastnice jako oprávněné proti vedlejšímu účastníkovi jako povinnému, na základě vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 20. 6. 2011a na základě usnesení okresního soudu ze dne 5. 1. 2012. Dne 25. 2. 2014 krajský soud zveřejnil veřejnou vyhlášku, kterou oznámil, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci povinného. Vzhledem k tomu, že stěžovatel považoval insolvenční návrh za úkon mající za cíl zabránit dokončení exekuce, navrhl krajskému soudu (jakožto insolvenčnímu soudu) vydání předběžného opatření. Krajský soud vydal dne 29. 4. 2014 usnesení, kterým nařídil předběžné opatření, jímž umožnil stěžovateli dokončit již nařízenou exekuci s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením ve výši 2 200 000 Kč byl po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem a po vydání rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení po celou dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení. Krajský soud usnesením ze dne 5. 9. 2014 rozhodl tak, že zjistil úpadek povinného a ustanovil insolvenčního správce (vedlejšího účastníka), povolil řešení úpadku oddlužením a provedl další výzvy. Stěžovatel dražbu (exekuci) dokončil a usnesením ze dne 1. 10. 2014 ve výroku I. rozhodl, že z dosavadního výtěžku exekučního řízení se odečítá částka 351 367,06 Kč určená k úhradě nákladů exekuce a ve výroku II. rozhodl, že zbývající částka ve výši 1 848 632,94 K se vydává insolvenčnímu správci povinného. 

Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení stěžovatele tak, že insolvenčnímu správci se vydává výtěžek exekuce ve výši 2 200 000 Kč ve prospěch majetkové podstaty povinného. V odůvodnění svého usnesení krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (uveřejněného pod č. 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v těchto věcech dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud dále - ve shodě s názorem Nejvyššího soudu - uvedl, že v okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku, resp. její část, vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení. Tuto pohledávku je následně povinen přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce v řadě s ostatními věřiteli. Podle názoru krajského soudu je soudní exekutor pouze věřitel a žádný věřitel nemůže získat v insolvenčním řízení plnění jinak, než že svou pohledávku v insolvenčním řízení přihlásí, a přednost mají pravidla obsažená v insolvenčním zákoně, což znamená, že exekuční předpisy jsou eliminovány pravidly insolvenčního práva. Krajský soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení uzavřel, že v souzené věci nelze aplikovat § 46 odst. 7 exekučního řádu v jeho doslovném znění. 

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelem podané dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že závěr odvolacího soudu ohledně povinnosti soudního exekutora vydat po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného do majetkové podstaty úpadce jím exekučně vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit a odkázal na citované usnesení tohoto soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. 

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že uvedené usnesení Nejvyššího soudu není na jeho případ aplikovatelné, neboť mu náklady vznikly až po zahájení insolvenčního řízení, kdy se řídil pokynem obsaženým v usnesení krajského soudu, kterým bylo nařízeno předběžné opatření; jde tedy o jeho pohledávku za majetkovou podstatou, která podléhá odlišnému režimu. Stěžovatel namítal, že ani krajský soud ani Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích nevysvětlily, z jakého důvodu nerespektovaly pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu (nařizující předběžné opatření) a ani není zřejmé, z čeho krajský soud dovozuje svou pravomoc měnit pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo nařízeno předběžné opatření. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy v jeho případě postupovaly v rozporu se zákonem, neboť bez relevantních důvodů odmítly aplikaci doslovného znění § 46 odst. 7 exekučního řádu. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce. Jestliže soudní exekutor vymůže alespoň částečné náklady exekuce, a to před zahájením insolvenčního řízení, je nespravedlivé, pokud by tyto náklady měl vydávat do majetkové podstaty. Takto vymožené plnění po právní moci usnesení o nařízení exekuce, resp. poté, co nastala doložka provedení exekuce, nelze zahrnout do majetkové podstaty, neboť již nejde o majetek povinného.  Stěžovatel měl za to, že je v souladu s principy spravedlnosti a v souladu s ústavním pořádkem České republiky, aby obecné soudy aplikovaly § 46 odst. 7 exekučního řádu. 

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 

Ústavní soud poukázal na to, že podstatou posuzované ústavní stížnosti je rozpor mezi výkladem § 46 odst. 7 exekučního řádu zastávaným stěžovatelem na straně jedné, a Nejvyšším soudem a krajským soudem na straně druhé. Tento rozpor se následně v aplikaci projevuje v otázce, zda je soudní exekutor povinen vydat insolvenčnímu správci celé vymožené plnění, včetně odečtených nákladů exekuce s tím, že exekutor své náklady přihlásí v insolvenčním řízení, což je názor zastávaný Nejvyšším soudem a krajským soudem, anebo vymožené plnění snížené o náklady exekuce; tento názor zastává stěžovatel. Krajský soud svůj názor opírá o citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, na které se v ústavní stížností napadeném usnesení téměř výlučně odvolává také Nejvyšší soud, včetně vyjádření k ústavní stížnosti. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že v takových případech dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení: § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Pokud tedy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku, či její část, vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení a tuto pohledávku je, dle názoru Nejvyššího soudu, povinen řádně přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce. Tak jako ostatní věřitelé - v opačném případě by, dle názoru Nejvyššího soudu, došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Z těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že nelze aplikovat § 46 odst. 7 věta druhá exekučního řádu v jeho doslovném znění. 

Ústavní soud konstatoval, že uvedeným rozporem a ústavní konformitou jeho řešení obecnými soudy se již tento soud zabýval v několika nálezech. Ochranu základních práv soudním exekutorům přiznal Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V něm vyslovil, že dosavadní praxe obecných soudů odkázat soudní exekutory k přihlášce svých nákladů do insolvenčního řízení je protiústavní; obecné soudy se dle jeho názoru neřídily obecnými výkladovými pravidly a svůj postup dostatečně neodůvodnily. Podobný závěr vyslovil Ústavní soud i v nálezu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2264/16. I v něm ve vztahu exekučního řádu a insolvenčního zákona zdůrazňuje nezbytnost použití obecných interpretačních pravidel, tj. aplikovat zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali. Ustanovení exekučního řádu je pozdější (posterior) a speciální (specialis). Ústavní soud dále argumentuje tím, že není správné, aby insolvenční správce měl zaručenu náhradu nákladů a soudní exekutor nikoli. Ústavní soud to považuje za neodůvodněnou nerovnost. Velmi podobná je argumentace v nálezu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2898/16. V nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1731/16 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly kogentní normu § 46 odst. 7 exekučního řádu, svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a tím ze svých rozhodnutí učinily projev libovůle. 

Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce odečíst náklady exekuce v tom smyslu, že si je ponechá a do insolvenčního řízení vydá vymožené plnění snížené o tyto náklady. V těchto případech proto není povinen přihlásit svoji pohledávku, tj. náklady exekučního řízení, do insolvenčního řízení. Ústavní soud se v těchto případech přidržel jazykového výkladu § 46 odst. 7 exekučního řádu, neboť neshledal, že by pro odchýlení se od tohoto výkladu existoval dostatečný důvod. Ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá exekučního řádu zní: „Insolvenčnímu správci ... exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění ...“. 

Ústavní soud uvedl, že v nyní posuzovaném případě krajský soud své rozhodnutí také odůvodnil odkazem na již několikrát citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 a činí tak i Nejvyšší soud. Jak již Ústavní soud konstatoval ve shora citovaných nálezech, odůvodnění tohoto rozhodnutí je velmi schematické a Nejvyšší soud se bez zjevného důvodu odchyluje od textu právního předpisu, aniž však pro svůj závěr uvádí dostatečnou argumentaci. Pokud se však jakýkoli orgán veřejné moci autoritativně aplikující právo hodlá odchýlit od výslovného znění právního předpisu, musí to důkladně odůvodnit. V opačném případě se může dopustit porušení principu dělby moci, neboť nerespektuje vůli moci zákonodárné. Reprodukce takového postupu v rozhodovací praxi obecných soudů je pak dle názoru vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 1731/16 v rozporu se zákonným ustanovením, což - při absenci dostatečné argumentace - je nepřípustnou svévolí porušující právo stěžovatele na soudní ochranu, jakož i princip vázanosti soudu zákonem. Pro shrnutí dosavadní praxe Ústavní soud uvedl, že tento právní názor dále uplatnil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2272/2016 nebo v usnesení ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1721/2016. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích odvolává na citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, aniž by svou argumentaci prohloubil. K revizi této praxe došlo až po intervenci Ústavního soudu například v usnesení ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3541/2016, a Nejvyšší soud svoji praxi změnil. Ústavní soud připomněl, že usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 není v nyní posuzovaném případě předmětem meritorního ústavního přezkumu a ani v minulosti jím nebylo. Vzhledem k důrazu, který na ně obecné soudy kladou, je Ústavní soud nemůže pominout. 

Na závěrech vyslovených ve shora citovaných nálezech neshledal Ústavní soud důvod cokoli měnit a přidržel se jich i v nyní posuzovaném případě. Pouze pro doplnění uvedl, že obecné soudy zcela pominuly znění § 5 písm. d) insolvenčního zákona: podle něj je možné, aby věřitelé uspokojovali své pohledávky i mimo insolvenční řízení, pokud jim to umožní zákon. Při využití presumované konzistentnosti normativního textu lze říci, že dle textu insolvenčního zákona, i příslušného ustanovení, je rozdíl mezi souslovím „tento zákon“, resp. „tohoto zákona“, což je insolvenční zákon, a „zákon“, což je případně i jiný zákon než insolvenční zákon. Tímto jiným zákonem je bezpochyby i exekuční řád. Není proto podle Ústavního soudu nutno aplikovat žádná specifická výkladová pravidla a exekutor je povinen vydat výtěžek exekuce do insolvenčního řízení, avšak je oprávněn předtím odečíst náklady provedené exekuce, které nepřihlásí do insolvenčního řízení, ale náhradu si ponechá. 

Ústavní soud uzavřel, že nepochybně mohou nastat situace, v nichž je nezbytné odchýlit se od znění normativního textu. Takový postup ovšem musí být dostatečně odůvodněn a v odůvodnění mu musí soudy věnovat dostatečný prostor. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není. Insolvenční zákon mezi jednu ze zásad řadí i možnost věřitele postupovat mimo insolvenční řízení [viz § 5 písm. d) insolvenčního zákona], pokud to umožní jiný zákon - v tomto případě exekuční řád. Není tak nutné aplikovat zvláštní výkladové metody, stačí dodržet znění zákona a jím předepsané postupy. Opačný postup uplatněný v posuzovaném případě krajským soudem je v rozporu s postupem stanoveným zákonem. 

Z výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že stěžovatelovy námitky jsou opodstatněné a důvodné. Napadeným usnesením krajského soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu i princip vázanosti soudce zákonem, neboť obecné soudy nerespektovaly vzájemný vztah insolvenčního zákona a exekučního řádu plynoucí z § 5 písm. d) insolvenčního zákona a § 46 odst. 7 exekučního řádu. Napadaná soudní rozhodnutí jsou vzhledem k tomu nedostatečně odůvodněna a v kontextu právní úpravy jsou projevem svévole, neboť bez zjevného důvodu nerespektují všeobecně závaznou zákonnou právní úpravu. S ohledem na výše popsaný nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele na soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu vázanosti soudce zákony podle čl. 95 odst. 1 Ústavy Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.