Soudní dvůr EU: K ověřování pravosti podpisů

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 3. 2017 ve věci C-342/15 Leopoldine Gertraud Piringer 

Z odůvodnění: 

Paní L. Piringer, spoluvlastnice nemovitosti v Rakousku, podepsala v Českých Budějovicích návrh na zápis poznámky do rakouského katastru nemovitostí v souvislosti se zamýšleným prodejem svého podílu na nemovitosti. Podpis paní Piringer uvedený na návrhu ověřil český advokát, který v souladu s českým právním řádem pro tento účel vyhotovil doložku, jež obsahuje datum narození navrhovatelky a doklady, které předložila k prokázání své totožnosti. Podepsaný advokát v doložce potvrzuje, že paní Piringer před ním vlastnoručně podepsala uvedený návrh v jednom vyhotovení. Paní Piringer podala návrh na zápis do katastru u okresního soudu ve Freistadtu (Rakousko), který uvedený návrh zamítl z důvodu, že podpis navrhovatelky nebyl ověřen soudem nebo notářem (což vyžaduje rakouské právo), nýbrž českým advokátem. Krajský soud v Linzi následně potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší rakouský soud, který projednává opravný prostředek „Revision“, jež podala paní Piringer, přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru EU dvě předběžné otázky.

První předběžnou otázkou soud zjišťoval, zda ustanovení směrnice 77/249/EHS,[1] čl. 1 odst. 1 druhý pododstavec,[2] brání tomu, aby členský stát vyhradil notářům ověřování pravosti podpisů na listinách nezbytných pro vznik či převod věcných práv k nemovitostem. Soud se zabýval výkladem předmětného článku směrnice, který povoluje výjimku z volného pohybu služeb advokátů tím, že stanoví možnost členských států vyhradit „určeným kategoriím advokátů“ sepisování veřejných listin potřebných zejména ke vzniku nebo převodu věcných práv k nemovitostem. Uvedl, že členské státy mohou na základě tohoto ustanovení omezit výkon činnosti spočívající v sepisování veřejných listin ve prospěch jiné skupiny právních odborníků – notářů, a tím i zakázat zahraničním advokátům výkon této činnosti na území dotčených států.

Soud judikoval, že čl. 1 odst. 1 druhý pododstavec směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na takovou právní úpravu členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle které je ověřování pravosti podpisů na listinách nezbytných pro vznik nebo převod věcných práv k nemovitostem vyhrazeno notářům a která z tohoto důvodu vylučuje, aby v tomto členském státě mohlo být uznáno takové ověření advokátem usazeným v jiném členském státě. Uvedené ustanovení stanoví výjimku s mnohem omezenější působností týkající se některých určených kategorií advokátů výslovně uvedených v čl. 1 odst. 2 směrnice (tato výjimka měla konkrétně zohlednit právní úpravu použitelnou ve státech common law, která stanoví výlučnou pravomoc solicitorů – britských advokátů k sepisování některých právních aktů v oblasti práva nemovitostí).

Druhou předběžnou otázkou soud zjišťoval, zda se má čl. 56 SFEU[3] vykládat tak, že nebrání vnitrostátnímu předpisu členského státu vyhradit notářům ověřování pravosti podpisu na listinách a neuznat pro účely ověření pravosti podpisů na listinách, které jsou nezbytné pro vznik nebo převod věcných práv k nemovitostem, ověření advokátem z jiného členského státu, přestože toto prohlášení o pravosti podpisu má podle práva dotčeného členského státu účinky úředního ověření.

Soudní dvůr konstatoval, že rakouská právní úprava omezuje zásady volného pohybu služeb zaručeného čl. 56 SFEU, protože brání českým advokátům oprávněným potvrzovat pravost podpisů na listinách nezbytných pro vznik nebo převod věcných práv k nemovitostem pro klientelu, která chce toto ověření využít v Rakousku. Nicméně dále uvedl, že existuje odůvodněné omezení v členských státech, ve kterých je zavedeno notářství latinského typu, jež má zásadní význam zejména u transakcí s nemovitostmi. V Rakousku je zapojení notáře nezbytné za účelem provedení zápisu do katastru nemovitostí, účast notáře se neomezuje jen na potvrzení totožnosti osoby, která podepsala listinu, ale zároveň vyžaduje, aby se notář seznámil s obsahem listiny a ujistil se o oprávněnosti transak­ce, a doložka o ověření pravosti podpisu, kterou vyhotoví český advokát, není v České republice ani veřejnou listinou.

Proto rozhodl, že čl. 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle které je ověřování pravosti podpisů na listinách nezbytných pro vznik nebo převod věcných práv k nemovitostem vyhrazeno notářům, a vylučuje, aby v uvedeném členském státě mohlo být uznáno takové ověření provedené advokátem usazeným v jiném členském státě v souladu s jeho vnitrostátním právem. 

Rozhodnutí zpracovala Mgr. LENKA VOJÍŘOVÁ, odbor mezinárodních vztahů ČAK.