K otázce uložení pořádkové pokuty v souvislosti se zveřejněním informací o trestním řízení

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť byla toho názoru, že jimi došlo k porušení čl. 2, čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).  

Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na internetovém portálu byl zveřejněn článek o tom, že policie viní obviněného S. ze zvýhodnění věřitele i ovlivňování soudu, k němuž bylo přiloženo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Provozovatelem uvedeného internetového portálu byla stěžovatelka. Po zveřejnění článku byla stěžovatelce doručena výzva policejního orgánu z téhož dne, vydaná v trestní věci obviněného a spol., v níž policejní orgán vyzval stěžovatelku, aby odstranila z předmětných webových stránek periodika text usnesení o zahájení trestního stíhání a dále aby policejnímu orgánu do tří pracovních dnů od obdržení výzvy sdělila informace ohledně toho, kdo nese odpovědnost za obsah daných internetových stránek, kdo je tvoří, spravuje, aktualizuje a aby k těmto osobám uvedla kontaktní údaje. Této výzvě stěžovatelka nevyhověla. Policejní orgán usnesením podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč, kterou odůvodnil tím, že stěžovatelka, ačkoliv byla poučena podle § 66 odst. 1 trestního řádu, neuposlechla výzvy policejního orgánu. 

Usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty napadla stěžovatelka stížností. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Vrchní soud poukázal na to, že pořádkovou pokutou do 50 000 Kč může být potrestán mimo jiné ten,kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle trestního řádu. Pořádková pokuta je tak jedním z prostředků, které umožňují zajistit nerušený průběh procesních úkonů trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu. Při použití tohoto donucovacího prostředku je nutné, aby se tak dělo v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Proto musí být vždy jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti, zavdávající důvod k uložení pořádkové pokuty. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že výzva byla vydána na základě neexistující povinnosti, a již proto nemůže obstát ani usnesení o uložení pořádkové pokuty. Z použití ustanovení § 8 odst. 1 trestního řádu ve výzvě lze dle jejího názoru dovodit, že jeho smyslem je umožnit orgánům činným v trestním řízení požadovat od třetích osob splnění povinností, které jsou stanoveny v jiném zákoně, a to pro potřeby trestního řízení. Z čeho však splnění takové povinnosti mělo vyplývat, podle stěžovatelky z výzvy neplyne. Pakliže policejní orgán ve výzvě odkázal na ustanovení § 8b trestního řádu, pak dané ustanovení nemůže dopadat na obviněného, jeho obhájce či např. na jinou osobu, jíž bylo umožněno nahlédnout do trestního spisu. Každopádně však dle názoru stěžovatelky nedopadá na jiné osoby, kterým tyto kvalifikované osoby informace od policejního orgánu dále poskytly. Čistě ve vztahu k adresátům právní normy obsažené v § 8b odst. 1 trestního řádu by tak mohl policejní orgán učinit výzvu vůči obviněnému či obhájci, nikoliv však vůči osobě, jíž ale policejní orgán sám žádnou informaci neposkytl. Okruh adresátů právní normy v § 8b odst. 1 trestního řádu je stanoven taxativně, stěžovatelka do něj nespadá, přičemž k rozšíření takového okruhu osob i na její osobu nelze použít ani analogii.  Stěžovatelka dále uvedla, že pokud jde o druhou část výzvy k poskytnutí bližších informací k tomu, kdo nese odpovědnost za obsah internetových stránek, kdo je tvoří, spravuje, aktualizuje atd., ohradila se poukazem na § 16 tiskového zákona, dle něhož fyzická či právnická osoba má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací. 

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, dalších účastníků řízení, obsah napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty a na něj navazujícímu usnesení vrchního soudu důvodná. 

Ústavní soud se nejprve zabýval argumentací stěžovatelky ohledně jí tvrzené ústavně nekonformní interpretace a aplikace § 8b odst. 1 trestního řádu. Uvedené zákonné ustanovení, na jehož základě byla vůči stěžovatelce učiněna výzva a následně uložena pořádková pokuta, je systematicky zařazeno do obecných ustanovení trestního řádu upravujících poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných. Ustanovení § 8b odst. 1 trestního řádu bylo společně s dalšími ustanoveními týkajícími se téže problematiky (§ 8a - § 8d) do trestního řádu vloženo novelou trestního řádu v podobě zákona č. 52/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ústavní soud sice již měl možnost se vyjádřit k ústavní konformitě řady právě zmíněných ustanovení trestního řádu, včetně § 8b odst. 1, avšak pouze v rovině abstraktní kontroly norem v souvislosti s řízením o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, zahájeným návrhem skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 8a odst. 1 věty druhé, § 8b odst. 1 a § 8c zákona, vedeným pod sp. zn. Pl. ÚS 10/09. 

Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 10/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí v tomto nálezu citovaná) ve vztahu k § 8b odst. 1 trestního řádu Ústavní soud pouze konstatoval, že tehdejšími navrhovateli učiněný závěr, že sdělovací prostředky nemají patřit mezi osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace ve smyslu § 8b odst. 1 trestního řádu, nikterak z napadené právní úpravy neplyne (přinejmenším ne jako jediná možná výkladová alternativa, jak navrhovatelé tehdy naznačili) s tím, že i toto ustanovení je nutno nahlížet prostřednictvím ustanovení § 8d trestního řádu. Ústavní soud dále uvedl, že má-li být zákaz obsažený v ustanovení § 8b odst. 1 trestního řádu nahlížen jako omezení svobody projevu, je notorietou, že ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Ústavní soud k tomu současně dodal, že zákonná úprava objektivně umožňuje řešit individuální střet základních práv (zejména práva na svobodu projevu a práva na ochranu soukromí, příp. dalších veřejných dober) s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i k tomu, jakou roli přisuzují Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva sdělovacím prostředkům v demokratické společnosti. 

Z výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že Ústavní soud se tehdy otázkou ústavní konformity či ústavně souladného výkladu právní normy uvedené v § 8b odst. 1 trestního řádu, pokud jde o její adresáty, šířeji nezabýval. V nyní souzené věci bylo předmětem přezkumu Ústavního soudu konkrétně posouzení, zda výklad orgánů činných v trestním řízení, dle něhož stěžovatelka nesměla zveřejnit text usnesení o zahájení trestního stíhání ve světle dikce § 8b odst. 1 trestního řádu, byl ústavně konformní, resp. zda tyto orgány zaujetím tohoto výkladového postoje v daném případě nevybočily z ústavních zásad zákonné licence, enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí či zásad spravedlivého procesu. 

Ústavní soud poukázal na to, že ustanovení § 8b odst. 1 trestního řádu stanoví, že osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 věty druhé trestního řádu, pro účely trestního řízení nebo k výkonu práv nebo plnění povinností stanovených zvláštním právním předpisem, je nesmějí nikomu dále poskytnout, pokud jejich poskytnutí není nutné k uvedeným účelům. O tom musí být tyto osoby poučeny. Stěžovatelka v prvé řadě namítla, že adresátem této právní normy není, a Ústavní soud byl nucen jí přisvědčit. Stěžovatelce žádný orgán činný v trestním řízení text usnesení o zahájení trestního stíhání v prvé řadě vůbec (tedy přinejmenším zákonem předvídaným způsobem) neposkytl, o čemž ostatně panuje mezi účastníky řízení shoda. Již zde je zřejmé, že stěžovatelka tak do okruhu osob, jimž byly poskytnuty informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 věty druhé trestního řádu, nenáleží. Odkázal-li tedy policejní orgán ve své výzvě na ustanovení § 8b odst. 1 trestního řádu, nepostupoval v souladu s trestním řádem, protože daná právní norma na případ stěžovatelky nijak nedopadá. Okruh osob uvedený v tomto ustanovení je jednoznačně vymezen a nelze jej výkladem dále rozšířit i na osoby, kterým orgány činné v trestním řízení žádné informace samy neposkytly, ale které je získaly jiným způsobem, např. zprostředkovaně právě od osob, na které povinnost uvedená v § 8b odst. 1 trestního řádu dopadá. Představit si podle Ústavního soudu lze i únik informací přímo od orgánů činných v trestním řízení, resp. jejich jednotlivých pracovníků atd. Z toho plyne, že výzva opírající se o toto zákonné ustanovení může směřovat jen proti osobám, které jsou podle tohoto ustanovení trestního řádu povinny informace dále nikomu neposkytovat. Protože stěžovatelka touto osobou zjevně nebyla, nemohla jí být taková výzva adresována. Ústavní soud uvedl, že s touto námitkou, kterou stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty vyzdvihla, se pak vrchní soud žádným způsobem nevypořádal, třebaže se jednalo o klíčový argument. I tím došlo podle Ústavního soudu k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. 

Tvrdí-li policejní orgán ve svém vyjádření, že je proti logice, aby na jedné straně orgány činné v trestním řízení nesměly nikomu dále poskytnout informace, na něž se vztahuje zákaz zveřejnění dle § 8a odst. 1 trestního řádu, na druhé straně aby současně jakékoli jiné osoby (na něž zákaz výslovně nedopadá) toto činit mohly, Ústavní soud k tomu uvedl, že tato logika se sice nabízí, avšak jen v rovině de lege ferenda. Zákon (nejen trestní řád) však obecně zákaz jejich zveřejnění třetími osobami, jež k příslušnému trestnímu řízení nevážou žádná práva či povinnosti, nestanoví. Předmětná ustanovení trestního řádu (§ 8a - § 8d) totiž vycházejí z předpokladu, že informace tohoto druhu primárně směřují od orgánů činných v trestním řízení vůči osobám, které jsou buď stranami trestního procesu, anebo jsou na něm jinak účastny (např. znalci, tlumočníci). Těmto „koncovým“ subjektům pak stanoví zákaz dalšího poskytování, jako je tomu právě v ustanovení § 8b odst. 1 trestního řádu, aniž by dále myslila na možnost, že se tyto informace beztak (navzdory zákazu) ocitnou v dalších rukách. Jinými slovy, již neřeší následný článek tohoto pomyslného řetězce. Za této situace Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka ustanovení § 8b odst. 1 trestního řádu porušit nemohla. Ostatně přehlédnout nelze podle Ústavního soudu ani to, že se jí z logiky věci ani nemohlo dostat jinak předepsaného poučení (viz poslední věta daného ustanovení). 

Ústavní soud dodal, že výše přijatý závěr samozřejmě bez dalšího nevylučuje, že stěžovatelka mohla zveřejněním textu usnesení o zahájení trestního stíhání porušit jiný zákaz či povinnost stanovenou zákonem. Konkrétně policejní orgán v této spojitosti poukázal na zákon o ochraně osobních údajů a údajnou nedůslednost stěžovatelkou provedené anonymizace. Zákon o ochraně osobních údajů ovšem sám obsahuje úpravu postihující správní delikty na tomto úseku správního práva (viz hlava sedmá zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), přičemž orgánům činným v trestním řízení je projednávat ani postihovat nepřísluší (zajisté nejde-li o trestný čin uvedený v § 180 trestního zákoníku). Teoreticky v úvahu rovněž přichází případná soukromoprávní odpovědnost, kdy zveřejnění obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání může mít dopad i do oblasti osobnostních práv apod. Toto posuzování ovšem stojí vně působnosti orgánů činných v trestním řízení potud, že samy nejsou oprávněny prostřednictvím nástrojů trestního řádu postihovat domnělé porušení právních předpisů z právních odvětví a oblastí práva, které nebyly zákonodárcem svěřeny do jejich kompetence.  Ústavní soud dovodil, že měl-li tedy policejní orgán za to, že stěžovatelka se dopustila přestupku v souvislosti s publikací textu usnesení o zahájení trestního stíhání, mohl v této souvislosti pouze učinit podnět vůči Úřadu pro ochranu osobních údajů. 

Ústavní soud konstatoval, že k nedostatku použití § 8b odst. 1 trestního řádu pak přibyla ještě vada spočívající v tom, že výzva nebyla řádně odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře vztahující se k požadavkům na řádné odůvodnění jako součásti práva na spravedlivý proces zdůraznil, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tedy „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, sp. zn. I. ÚS 729/2000, sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06 a sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tak co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. 

Ačkoli výzva policejního orgánu není rozhodnutím a nelze na ni s ohledem na její procesní povahu klást stejné požadavky jako na meritorní rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že i tak neobstojí. Policejní orgán totiž koncipoval její odůvodnění toliko potud, že stěžovatelka se publikací usnesení o zahájení trestního stíhání „může dopouštět protiprávní činnosti, zejména pak může mařit probíhající trestní řízení“. Nejenže policejní orgán nespecifikoval, jaké protiprávní jednání klade stěžovatelce za vinu, ale své úvahy zde navíc posunul do hypotetické roviny (ve smyslu „může, ale také nemusí se dopouštět, resp. mařit“). Takové odůvodnění výzvy s potenciálně sankčními důsledky nemůže z hlediska výše nastíněných požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci podle Ústavního soudu obstát, neboť je tento procesní postup zatížen značnou měrou nepřezkoumatelnosti. Ústavní soud připustil, že policejní orgán, nemá-li se sám zpronevěřit zákazu zveřejnění dle § 8a trestního řádu, nemůže v případné výzvě uvádět podrobné důvody, které jej vedou k závěru o tom, že publikovaná informace z přípravného řízení je způsobilá ohrozit či mařit objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Na druhou stranu se policejní orgán nemůže kuse omezit na prosté konstatování své domněnky, nemluvě o její formulaci v podmiňovacím způsobu, která jednak snižuje váhu uvedených důvodů, a tím i vážnost celé výzvy, jednak navozuje právní nejistotu na straně příjemce výzvy ohledně jeho dalšího chování i postupu. To má přirozeně svůj význam i pro jeho případnou obranu. Hledání přiměřené míry odůvodnění přitom musí podle Ústavního soudu odrážet všechny podstatné okolnosti v tom kterém případě. 

Ústavní soud konstatoval, že v obou rozebraných ohledech se tedy výzva policejního orgánu ocitla v rozporu s trestním řádem, a tím i s ústavními požadavky vyvěrajícími z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v rozporu se zásadami uvedenými v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, potažmo v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Z toho důvodu se současně nemohla stát zákonným podkladem pro uložení pořádkové pokuty, kterou tudíž stíhá stejný nedostatek. Totéž pak platí i pro rozhodnutí stížnostního soudu, které jej nenapravilo. 

Ústavní soud nicméně pokládal za nutné ve světle jak námitek stěžovatelky založených na odkazu na základní právo svobody projevu a na informace dle čl. 17 Listiny, tak i ve světle argumentů zbývajících účastníků řízení (zejména původního policejního orgánu) ohledně důsledků, které se mohou zveřejněním informací z přípravného řízení neblaze promítnout do objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení, uvést následující. Není pochyb o tom, že zpřístupněním textu usnesení o zahájení trestního stíhání či jiných informací z přípravného řízení dalším osobám, tím spíše široké veřejnosti, může dojít k maření trestního řízení. V tomto směru Ústavní soud považoval za opodstatněné obavy policejního orgánu, že tato situace může mít vliv na svědecké výpovědi, které tak jsou způsobilé stát se předmětem pochyb, ať již co do jejich procesní použitelnosti ve fázi řízení před soudem, tak i co do jejich samotné důvěryhodnosti. Tyto skutečnosti pak mohou samy o sobě nebo ve spojení s dalšími možnými negativními důsledky publikace předmětného okruhu informací vést k ohrožení či zmaření celého trestního řízení. 

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty a na něj navazující usnesení vrchního soudu zrušil, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, a dále dodal, že při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou zmíněné orgány veřejné moci vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.