Ústavní soud: K otázce porušení zásady kontradiktornosti řízení při aplikaci § 243d písm. b) o. s. ř.

Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátili stěžovatelé [v řízní před obecnými soudy vystupovali jako žalobci a), b) a c)], kteří se společnou ústavní stížností domáhali toho, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Nejvyššího soudu, vydaný v řízení o náhradu újmy na zdraví, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ustanovení § 243d písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 

Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že původní žalobkyně (dále jen „poškozená“) při sekání trávy na pozemku patřícímu prvnímu žalovanému ztratila rovnováhu a spadla do nezabezpečeného lapače splavenin; na následky těžkého úrazu zemřela; do řízení o náhradu škody na její místo vstoupili manžel a oba synové, kteří v řízení před Ústavním soudem vystupovali jako stěžovatelé.

V pořadí druhým rozsudkem okresní soud žalobě vyhověl a uložil žalovaným 1), 2) a 3) povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému ze stěžovatelů po 240 000 Kč jako jednorázové odškodnění za škodu usmrcením osoby blízké podle § 444 odst. 3 písm. a) a b) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud tak rozhodl poté, co původní zamítavý rozsudek tohoto soudu krajský soud zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

K odvolání všech tří žalovaných krajský soud v pořadí druhý rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Nejvyšší soud k dovolání prvního žalovaného a druhé žalované v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek okresního soudu se mění tak, že žaloba vůči žalovaným 1), 2) a 3) ohledně částek 48 000 Kč pro každého z žalobců se zamítá, jinak se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I.). Nejvyšší soud dovolání druhé žalované odmítl (výrok II.) a rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III.). Nejvyšší soud přisvědčil výhradám prvního žalovaného proti správnosti posouzení spoluzavinění poškozené podle § 441 občanského zákoníku, a s přihlédnutím ke všem v řízení najevo vyšlým okolnostem určil míru spoluzavinění poškozené na vzniku škody v rozsahu 20 %. Protože dosavadní výsledky řízení ukazovaly, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř. ], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že každému ze stěžovatelů vyhověl pouze v rozsahu 80 %.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení spatřovali v tom, že dovolací soud své rozhodnutí založil na „volné úvaze“, což stěžovatelé považovali za protiústavní, neboť jde o „rozhodnutí překvapivé s prvky libovůle“. Stěžovatelé byli toho názoru, že při změně rozhodnutí přímo dovolacím soudem nemá účastník možnost seznámit se s názorem dovolacího soudu před jeho rozhodnutím, čímž se rozhodování Nejvyššího soudu stává pro účastníka překvapivým, nepředvídatelným a neočekávaným, a tudíž rozhodnutím protiústavním, porušujícím právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále tvrdili, že napadené rozhodnutí nebylo dovolacím soudem dostatečně odůvodněno.

Návrh na zrušení ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. stěžovatelé odůvodnili tvrzením, že dovolacímu soudu dává možnost přímo změnit soudní rozhodnutí, tzn. přímo konstituovat práva a povinnosti účastníků řízení, v důsledku čehož se z něj stává de facto třetí stupeň soudního řízení, čímž se popírá jeho postavení vrcholného soudního orgánu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování a zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. Toto ustanovení je podle stěžovatelů v rozporu s čl. 36 Listiny, když rozhodnutí Nejvyššího soudu dle tohoto ustanovení jsou překvapivá a nečekaná.

Po přezkoumání podané ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že v části směřující proti výroku II. napadeného rozsudku dovolacího soudu je nutné ústavní stížnost posoudit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť tento výrok se stěžovatelů bezprostředně netýká. V části směřující proti nákladovému výroku III. napadeného rozsudku je ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nesměřuje proti konečnému rozhodnutí; v této části nebyly tudíž vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V projednatelné části shledal Ústavní soud ústavní stížnost opodstatněnou.

Stěžovatelé tvrdili, že dovolací soud porušil jejich základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny tím, že jeho rozhodnutí bylo překvapivé, nepředvídatelné a neočekávané a nebylo dostatečně odůvodněné.

Nejvyšší soud při změně napadeného rozsudku odvolacího soudu postupoval podle ust. § 243d o. s. ř., dle kterého nepostupoval-li podle § 243c, dovolací soud a) dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, nebo b) může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.

Ústavní soud poukázal na to, že citované ustanovení § 243d bylo do o. s. ř. vloženo zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 1. 2013. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely o. s. ř. (Poslanecká sněmovna, VI. volební období, tisk 686/0), v části nadepsané „Koncepční změna institutu dovolání za účelem vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu...“ se na str. 20 uvádí, že „V zájmu urychlení řízení není třeba vždy trvat na uplatnění čistě kasačního systému. Má-li věc uzavřít Nejvyšší soud jako dovolací soud svým (měnícím) rozhodnutím, není tu místo k pouze formálnímu zrušování rozhodnutí odvolacího soudu, při němž je stejně nepochybné, jak má být věc v dalším řízení rozhodnuta.“

Ústavní soud konstatoval, že ustanovení § 243d o. s. ř. samo o sobě nelze označit za ustanovení protiústavní. Při jeho aplikaci však nelze odhlédnout od ústavních požadavků spravedlivého procesu, zejména od požadavku, aby veškerá konečná rozhodnutí soudů ve věci samé byla přijímána při respektování práva na kontradiktorní řízení; každá ze stran musí zásadně mít možnost nejen předložit důkazy a argumenty, které považuje za nutné, aby její požadavky uspěly, ale také možnost seznámit se se všemi důkazy a vznést k nim připomínky za účelem ovlivnění rozhodnutí soudu. Z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 3. 1997 ve věci Mantovanelli proti Francii, stížnost č. 21497/93, bod 33; dostupný na http://hudoc.echr.coe.int).

Ústavní soud poukázal na to, že odvolací soud v odůvodnění svého v pořadí druhého rozsudku uvedl, že okresní soud se s otázkou spoluzavinění poškozené řádně vypořádal, pokud při aplikaci ust. § 444 občanského zákoníku dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě nelze spoluzavinění poškozené shledat. Okresní soud podle názoru odvolacího soudu postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že pokud za takové konkrétní situace dovolací soud, aniž by otázku existence a míry spoluzavinění poškozené učinil předmětem kontradiktorní diskuse stran, dospěl ohledně prokázání protiprávního jednání poškozené k opačnému závěru než soud nalézací a soud odvolací, porušil tím výše uvedené požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud neshledal důvod k přerušení řízení a postoupení návrhu stěžovatelů na zrušení ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. plénu ve smyslu ust. § 78 zákona o Ústavním soudu. V oblasti kontroly norem Ústavní soud již dříve zaujal výkladové stanovisko [srov. nález ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.)], podle kterého „v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem soudů je interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.“ Ústavní soud přezkoumal napadené ustanovení z hlediska tvrzené neústavnosti a vycházeje ze shora citovaného interpretačního pravidla, dospěl k závěru, že návrhem dotčené ustanovení občanského soudního řádu může být interpretováno způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu; proto Ústavní soud návrh na jejich zrušení pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ust. § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zčásti ji podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) a e) cit. zákona odmítl, a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) cit. zákona odmítl. 

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.