K otázce ponechání obviněného ve vazbě v případě pravděpodobného uložení podmíněného trestu odnětí svobody


publikováno: 07.01.2016

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Za východisko svého přezkumu pak považoval konstatování obou obecných soudů, že stěžovateli pravděpodobně hrozil pouze podmíněný trest odnětí svobody. Dospějí-li obecné soudy k takovému závěru, musí v souladu s ustanovením § 71 odst. 2 písm. b) trestního řádu zvažovat neprodlené propuštění obviněného na svobodu. Zatímco soud prvního stupně konstatoval, že jsou dány podmínky pro propuštění stěžovatele na svobodu za současného přijetí slibu a stanovení dohledu probačního úředníka, dle krajského soudu to bylo vyloučeno s ohledem na potřebu účinné ochrany poškozených ve smyslu ustanovení § 68 odst. 4 trestního řádu.

S ohledem na zásadu přísné proporcionality a zásadu presumpce neviny jsou obecné soudy povinny vykládat výše uvedená ustanovení trestního řádu restriktivním způsobem. Je potřeba vycházet z toho, že zájem na ponechání obviněného ve vazbě je v tomto okamžiku nutně zeslaben v důsledku zjištění, že mu nehrozí nepodmíněný trest odnětí svobody. O to silnější musí být důvody, proč je i přesto nezbytné jeho setrvání ve vazbě. Krajský soud konstatoval, že účinná ochrana poškozených vyžadovala setrvání stěžovatele ve vazbě, což odůvodnil jednak poukazem na to, že stěžovatel může ve vypjatých situacích reagovat agresivně, a dále tím, že u něj znalkyně konstatovala závažnou poruchu přizpůsobení se zvýšenou iritabilitou, emoční nadneseností a citovými projevy zkresleného myšlení. Ústavní soud má za to, že krajský soud ve skutečnosti nepředložil žádný kvalifikovaný důvod pro ponechání stěžovatele ve vazbě, nýbrž toliko zopakoval „základní“ vazební důvody ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu. Z jeho rozhodnutí navíc ani není zřejmé, jakého jednání by se stěžovatel v případě propuštění na svobodu měl dopustit. Pouhou obavu z opakování trestné činnosti však nelze považovat za kvalifikovaný důvod vazby ve smyslu § 68 odst. 4 trestního řádu. Skutečnost, že základní vazební důvody nepominuly, není na překážku okamžitému propuštění z vazby ve smyslu § 71 odst. 2 písm. b) trestního řádu, naopak toto ustanovení propuštění z vazby v situaci, v níž základní vazební důvody stále přetrvávají, předpokládá.

Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval otázkou ochrany poškozených a nedefinoval, který jejich zájem je ohrožen, přitom odpověď na tuto otázku je stěžejní, neboť ustanovení § 68 odst. 4 trestního řádu směřuje především k ochraně těch nejvyšších zájmů, jako je život či zdraví. Jestliže měl krajský soud za to, že existuje reálná hrozba vykonání výhružek, musel by takový závěr explicitně vyslovit a doložit konkrétní skutečnosti, které tomu nasvědčují. Zcela obecné konstatování, že stěžovatel může ve vypjatých situacích reagovat agresivně, o takové hrozbě nevypovídá (zejména za situace, kdy se znalkyně opakovaně vyjádřila, že pobyt stěžovatele na svobodě není nebezpečný a ani nenavrhovala ochranné léčení).

Rozhodnutím krajského soudu tedy bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces. Ústavní soud toto rozhodnutí přezkoumal i přesto, že již byl stěžovatel z vazby propuštěn. Výrok vyjádřený v tomto nálezu otevírá stěžovateli cestu k případnému odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V části, v níž stěžovatel namítá průtahy v trestním řízení a žádá, aby Ústavní soud okresnímu státnímu zastupitelství zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv, byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1301/13 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud