oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K otázce nesprávného posouzení doručení nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání v bagatelní věci (jízda načerno)

publikováno: 29.08.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1001/18.

Ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů, upravující doručování osobou poskytující poštovní služby, jsou ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod součástí zákonem stanoveného postupu, kterým je možno domáhat se u nezávislého a nestranného soudu svých práv; proto postup obecného soudu, který nerespektuje podacím lístkem prokázanou skutečnost uzavření poštovní smlouvy podle pravidel stanovených zákonem o poštovních službách a z ní plynoucí povinnost poštovního přepravce odevzdat zásilku příjemci (soudu), je nejen v rozporu s pravidly právního institutu doručování podání účastníků řízení adresovaných soudům prostřednictvím pošty, nýbrž i porušením práva na přístup k soudu, a tím i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku okresního soudu, neboť byl toho názoru, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), přičemž namítal též porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). 

Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 1 524 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 524 Kč od 2. 6. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce vedlejší účastnice (výrok II.). Okresní soud uvedl, že vyjádření stěžovatele k žalobě vedlejší účastnice se nepodařilo zjistit a protože účastníci řízení souhlasili, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, soud ústní jednání ve věci nenařídil (§ 115a a § 101 odst. 42 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). 

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti zejména uvedl, že dne 28. 11. 2017 mu bylo doručeno usnesení okresního soudu, kterým ho soud vyzval, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil k žalobě, která je připojena (přičemž zdůraznil, že již zde byla porušena kogentní lhůta stanovená v § 114b odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel se dne 8. 12. 2017, tedy při zachování soudem poskytnuté lhůty, k žalobě písemně vyjádřil. Vyjádření bylo zasláno doporučenou poštou prostřednictvím doručovatele Česká pošta, s. p., podací číslo: XXX. Současně s výše uvedeným usnesením bylo stěžovateli dále doručeno i usnesení, kterým mu soud uložil, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. K tomuto usnesení stěžovatel sdělil, že vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí ve věci samé není možný opravný prostředek, nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání byl součástí výše uvedeného vyjádření k věci samé, které bylo zasláno doporučenou poštou výše uvedenou zásilkou. Následně dne 19. 1. 2018 byl stěžovateli doručen napadený rozsudek. Vzhledem k tomu, že vyjádření k žalobě stěžovatel zasílal doporučenou poštou, ihned v pondělí telefonicky kontaktoval pracovnici senátu, která mu po vylíčení rozhodných skutečností sdělila, že má všechny listiny zaslat naskenované e-mailem soudu, který se k tomuto po zhodnocení skutkového stavu vyjádří. Týž den stěžovatel soudu zaslal elektronicky jednak znovu: 1) písemné vyjádření k žalobě, dále 2) podací lístek a 3) výpis ze sledování zásilek České pošty, s. p., ze kterého je patrné, že předmětné vyjádření bylo soudu doručeno dne 12. 12. 2017. V e-mailu dále podrobně popsal nastalou situaci, a dále uvedl, že navrhuje autoremeduru v celém rozsahu a zrušení napadeného rozsudku. Následně stěžovatel prostřednictvím aplikace Infosoud zjistil, že na rozsudku byla vyznačena doložka právní moci. Když znovu telefonicky kontaktoval příslušnou kancelář senátu, bylo mu jinou pracovnicí již pouze formálně sděleno, že elektronické vyjádření včetně příloh sice soudce obdržel, nicméně „právní moc byla na rozsudku vyznačena na pokyn soudce, a pokud se Vám to nelíbí, podejte si odvolání“. Stěžovatel zdůraznil, že podat odvolání si nemůže, jelikož se jedná o rozsudek vydaný v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč. Jelikož stěžovatel nemá jinou možnost obrany, z výše uvedených důvodů mu proto nyní nezbývá, než podat tuto ústavní stížnost, jelikož se k podané věci nemohl na nařízeném soudním jednání vyjádřit a zúčastnit se jednání, čímž bylo porušeno jeho právo na veřejnost řízení, právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces. 

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná, neboť procesním postupem okresního soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 

Ústavní soud konstatoval, že předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 1 524 Kč (a předmětné úroky z prodlení a také náklady řízení ve výši 1 489 Kč), kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 248/01 sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud shledal v nyní souzené věci. 

Ústavní soud shrnul, že podstatou podané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že okresnímu soudu zaslal přípis ze dne 8. 12. 2017, ve kterém se vyjádřil k podané žalobě a ve kterém sdělil svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž okresní soud tvrdí (a to i pro prošetření věci vedením soudu založeném v soudním spisu), že předmětná zásilka soudu nedorazila, a proto měl právo rozhodnout o věci bez nařízení jednání (§ 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř.). 

Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil (a stěžovatel toto ostatně doložil Ústavnímu soudu i v přílohách podané ústavní stížnosti), že stěžovatel podal dne 8. 12. 2017 zásilku prostřednictvím doručovatele Česká pošta, s. p., podací číslo: XXX, druh zásilky R (tj. doporučená zásilka dle čl. 13 Poštovních podmínek České pošty, s. p.), adresovanou okresnímu soudu, a také stěžovatel prostřednictvím výpisu z online systému sledování zásilek České pošty, s. p. doložil, že předmětná zásilka byla dne 12. 12. 2017 okresnímu soudu dodána. V posuzované věci tedy na jedné straně stojí tvrzení stěžovatele (doložené výše uvedenými dokumenty), že tento zaslal své vyjádření k podané žalobě a svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání okresnímu soudu a na druhé straně stojí tvrzení okresního soudu, že žádná stěžovatelova zásilka okresnímu soudu dodána nebyla. 

Ústavní soud uvedl, že již ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 110/06 (N 202/43 SbNU 261) konstatoval, že judikatura reprezentovaná např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1994 sp. zn. 50 Cm 13/94 (publikovaném v časopise Právo a podnikání, č. 11/1995, str. 31), rozsudkem Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 1. 1977 sp. zn. 1 Cz 143/76 (Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 34/1978), rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 1996 sp. zn. 4 Cmo 193/96 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, str. 117), usnesením Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2001 sp. zn. 16 Ca 56/2001 a sp. zn. 16 Ca 57/2001 a ostatně i nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 325/96 (N 153/9 SbNU 335) respektuje poštovní doručenku, podací stvrzenku a záznamy z poštovních knih jako údaje směrodatné, jestliže existuje rozpor mezi jednotlivými údaji označujícími podání zásilky. 

Ústavní soud poukázal na to, že již ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 110/06 (N 202/43 SbNU 261) konstatoval, že výše uvedená východiska se uplatní i v režimu zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“), přičemž aplikací zákona o poštovních službách jsou stanoveny poštovní podmínky (srov. § 6 zákona o poštovních službách), které pak určují další konkrétní pravidla pro převzetí a dodání poštovní zásilky. 

Ústavní soud proto konstatoval, že zákon o poštovních službách a z něj vycházející poštovní podmínky ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (srov. zejména také § 57 odst. 3 o. s. ř.) vytvářejí právní institut doručování podání soudům poštou. Ten je nutno považovat v této souvislosti za komunikační prostředek mezi orgány veřejné moci a subjekty, jež vůči veřejné moci uplatňují svá subjektivní veřejná práva; na druhé straně orgány veřejné moci jeho prostřednictvím seznamují subjekty práv s akty výkonu veřejné moci. Tento zásadní účel doručování nesmí být při interpretaci tohoto právního institutu pomíjen. Účelem právní úpravy doručování není totiž kladení překážek osobám uplatňujícím práva, jak tomu bylo v posuzované věci, nýbrž stanovení formálního a průkazného postupu pro jejich uplatňování. Proto mají obecné soudy, uvedl Ústavní soud, vykládat a používat právní předpisy související s doručováním tak, aby byl zajištěn vnitřní soulad právního normativního systému, který je podmínkou právní jistoty osob považované za nezbytnou náležitost právního státu [srov. např. nález ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417)]. 

Ústavní soud dovodil, že ustanovení občanského soudního řádu a zákona o poštovních službách upravující doručování osobou poskytující poštovní služby jsou proto ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny součástí zákonem stanoveného postupu, kterým je možno domáhat se u nezávislého a nestranného soudu svých práv. Tato právní úprava je konkretizací kautel práva na soudní ochranu, zejména práva na přístup k soudu, a je proto způsobilá za dodržení imperativu ústavně konformní interpretace působit k ochraně základních práv a svobod. 

Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že pochybením, zakládajícím porušení základních práv a svobod stěžovatele, byl procesní postup okresního soudu, který se upnul ke svému vlastnímu přesvědčení, že stěžovatel vyjádření k podané žalobě a jeho nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nezaslal, když tento prokazatelně okresnímu soudu doložil skutečnosti, že nejen předmětnou zásilku pod podacím číslem XXX podal, ale že tato byla dokonce dle výpisu z online systému sledování zásilek České pošty, s. p., okresnímu soudu dodána. Ústavní soud dovodil, že takovýto procesní postup okresního soudu ignoroval fakt uzavření poštovní smlouvy, ze které vyplývá povinnost poštovního přepravce odevzdat zásilku příjemci, dále odporoval již ustálené a stále použitelné judikatuře obecných soudů, i judikatuře Ústavního soudu, jakož i samotnému účelu doručování. Tím se dostal do rozporu s požadavkem ústavně konformní interpretace právních předpisů. 

Ústavní soud setrval na názoru již dříve vysloveném ve shora uvedených rozhodnutích, že za průkazný doklad o podání poštovní zásilky považuje údaj na podací stvrzence (podacím lístku) - srov. čl. 54 Poštovních podmínek České pošty, s. p., jež je projevem vůle poštovního přepravce směřujícím k potvrzení, že bylo uskutečněno předání doručované zásilky. Jestliže je zde patrný rozpor mezi tvrzením stěžovatele, že své vyjádření k žalobě a svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání odeslal, které je ze strany stěžovatele podloženo relevantními dokumenty a tvrzením soudu, že žádná stěžovatelova zásilka na soud nedorazila, nemůže se obecný soud spokojit toliko se svým tvrzením o nedoručení zásilky, ale je třeba, aby podání a průběh doručování zásilky ověřil, a to nejlépe dotazem na poštovního přepravce. Z okolností posuzované věci se podává, že předmětná zásilka nemusela být doručena (či mohla být dokonce tzv. ztracena), a to jak např. pochybením ze strany poštovního přepravce (či jeho konkrétního zaměstnance), či i administrativním pochybením na straně okresního soudu, v každém případě však takováto skutečnost nemůže jít na vrub stěžovateli, a to s ohledem na jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož důsledkem této skutečnosti bylo v této konkrétní věci znemožněno stěžovateli hájit svá práva před nezávislým soudem. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že podacím lístkem se prokazuje toliko podání zásilky k poštovní přepravě, oproti tomu tzv. dodejka (dle čl. 17 Poštovních podmínek České pošty, s. p.) prokazuje ve formě písemného potvrzení dodání poštovní zásilky příjemci. I přes skutečnost, že stěžovatel takovýmto potvrzením (dodejkou) ze strany okresního soudu nedisponuje (nebo to alespoň v řízení o ústavní stížnosti netvrdí), Ústavní soud za této procesní situace v této konkrétní věci konstatoval, že předloženými dokumenty bez jakýchkoliv pochyb odeslání předmětné zásilky doložil. 

Ústavní soud dovodil, že uvedeným procesním postupem okresního soudu došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek okresního soudu podle § 82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. 

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatoval, že procesní pochybení okresního soudu nelze spatřovat v jeho usnesení, kterým soud stěžovatele vyzval, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil k žalobě, jelikož toto usnesení nebylo kvalifikovanou výzvou ve smyslu § 114b o. s. ř. s kogentně stanovenou lhůtou k podání vyjádření v délce 30 dnů podle § 114b odst. 2 o. s. ř., jak se domnívá stěžovatel, ale jednalo se o tzv. prostou výzvu k vyjádření dle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kde stanovená lhůta k vyjádření je lhůtou soudcovskou (pořádkovou), přičemž soud ji určí na základě okolností případu, a v tomto projednávaném případě nelze tuto desetidenní lhůtu samu o sobě považovat za neústavní.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.