Z judikatury ESLP

Odsouzení advokáta za spoluúčast na trestném činu pomluvy, z důvodu poznámek předaných tisku, týkajících se vyšetřovacích soudců, kteří byli odvoláni z vyšetřování smrti soudce Bernarda Borrela.

Stěžovatel je advokát zastupující paní Borrelovou, vdovu po francouzském soudci Bernardu Borrelovi, jehož tělo bylo 19. října 1995 nalezeno 80 km od města Džibuti. V roce 1997 francouzské orgány svěřily vyšetřování okolností jeho smrti soudcům M. a L. L. Dne 21. června 2000, na základě odvolání stěžovatele a jeho kolegy, pařížský apelační soud zrušil rozhodnutí vyšetřovacích soudců, kterým odmítli provést rekonstrukci na místě v přítomnosti vedlejších účastníků řízení, odvolal je z případu a předal věc vyšetřovacímu soudci P. Ten 1. srpna 2000 sepsal zprávu, v níž uvedl následující informace: videozáznam natočený v Džibuti v březnu 2000 během návštěvy místa, kde bylo nalezeno tělo, jíž se zúčastnili oba vyšetřovací soudci a znalci, se nenacházel ve vyšetřovacím spise, který mu byl předán a nebyl registrován jako důkazní materiál; videokazeta mu byla posléze předána na jeho žádost vyšetřovací soudkyní M. v obálce s jejím jménem jako adresátkou, k níž byl přiložen lístek s ručně psaným textem od prokurátora z Džibuti; text byl psán neoficiálně (bylo použito tykání) pomlouvající paní Borrelovou a její právníky a obviňující je z „organizování jejich manipulace” a končící slovy „Vše nejlepší, Djama”.

Dne 6. září 2000 stěžovatel a jeho kolega zaslali ministru spravedlnosti stížnost o nedostatcích, které zjistil soudce P. ve své zprávě, když jednání soudců M. a L. L. označil za „zcela odporující zásadám nezávislosti a spravedlivosti“. Právníci žádali ministra spravedlnosti, aby Generální inspektorát pro soudní záležitosti provedl šetření „početných pochybení … zjištěných během soudního vyšetřování”. Nazítří byl výtah dopisu společně s prohlášením, které stěžovatel poskytl novináři, zahrnut v článku otištěným v deníku Le Monde. Uvádělo se v něm, že advokáti paní Borrelové „s vervou kritizovali“ soudkyni M. před ministrem spravedlnosti, a obviňovali ji, že její chování bylo „zcela v rozporu se zásadami nestrannosti a spravedlnosti”. Článek též citoval celý obsah „rukou psaného a spíše přátelského vzkazu” prokurátora v Džibuti soudkyni M., který podle názoru advokátů byl „tichou dohodou mezi prokurátorem a francouzskými soudci”. Článek se též odvolával na kárné řízení vedené proti soudkyni M., které dosud probíhalo před Národní komisí pro otázky soudních záležitostí, zejména pro zmizení dokumentů ze spisu „scientologického” případu. Stěžovatel, který v tomto případě zastupoval poškozené, dosáhl toho, že soudkyně M. byla z vyšetřování odvolána a že byl proti státu posléze v roce 2000 vydán odsuzující rozsudek za vážné zanedbání ze strany soudních služeb v důsledku zmizení „scientologického” spisu z kanceláře soudkyně M.

V říjnu 2000 soudkyně M. a soudce L. L. podali trestní oznámení za uveřejnění článku proti řediteli Le Mondu, novináři, který článek napsal, a stěžovateli, s obviněním, že se dopustili trestného činu veřejné pomluvy státního zaměstnance. Stěžovatel byl posléze shledán vinným za spoluúčast na tomto trestném činu apelačním soudem v Rouenu v roce 2008. Bylo mu nařízeno zaplatit pokutu ve výši 4 000 eur a úhradu soudních výdajů ve výši 1 000 eur soudci M. Kromě toho všichni obvinění měli společně zaplatit každému ze soudců odškodnění ve výši 7 500 eur a byla jim uložena povinnost uveřejnit prohlášení v Le Mondu. Rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009 Kasační soud odmítl dovolání stěžovatele, když zejména shledal, že překročil přípustné meze svobody projevu při kritizování jednání soudců. Složení senátu, který ve věci rozhodoval, však bylo jiné než to, jaké bylo oznámeno stranám. Jedním z členů senátu byl soudce J. M., což vyvolalo na straně stěžovatele námitku, že tentýž soudce byl přítomen na valné hromadě soudců soudu velké instance (tribunal de grande instance) v Paříži, kde projevil svoji podporu soudkyni M. v kontextu jejího kárného řízení týkajícího se „scientologického spisu“.

Před ESLP stěžovatel namítal, ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, že jeho věc nebyla rozhodnuta spravedlivě a nezávisle Kasačním soudem v důsledku přítomnosti soudce J. M. S odvoláním na ustanovení článku 10 Úmluvy též tvrdil, že jeho odsouzení pro spoluúčast na pomluvě porušilo jeho právo na svobodu projevu zaručenou tímto ustanovením.

I. Článek 6 odst. 1 Úmluvy

Při posuzování námitek stěžovatele na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy ESLP nejprve konstatoval, že stěžovatel potvrdil, že nebylo prokázáno, že by soudce J. M. byl proti němu osobně podjat. Tvrdil však, že jeho samotná přítomnost v senátě způsobila situaci, která odůvodňovala jeho obavu z nedostatku nestrannosti. ESLP tak věc zkoumal z perspektivy objektivní nestrannosti a zabýval se tak otázkou, zda stěžovatelovy pochyby byly za daných okolností objektivně opodstatněné. Za prvé konstatoval, že způsob, jakým soudce J. M. projevoval podporu soudkyni M. v roce 2000, mohl zakládat pochybnosti v očích stěžovatele, pokud šlo o nestrannost „soudu“ v jeho případě. ESLP podtrhl, že velmi singulární kontext daného případu, který se týkal advokáta a soudce, kteří byli oba zapojeni do soudního vyšetřování dvou velmi citlivých záležitostí: totiž věc Borrel, v jejímž kontextu stěžovatel učinil poznámky, a „scientologická záležitost“, která vyvolala veřejné poznámky soudce J. M. ve prospěch soudce M. S poukázáním na skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen na základě trestního oznámení soudkyně M., ESLP podotkl, že rozsudek apelačního soudu výslovně stanovil spojitost mezi stěžovatelovými poznámkami učiněnými ve věci Borrel a vývojem v „scientologické záležitosti“, což podle jeho názoru ukazovalo na nepřátelství ze strany stěžovatele vůči soudkyni M. A právě rozsudek, který stěžovatel napadl dovoláním, byl předmětem zkoumání Kasačním soudem, v němž zasedal soudce J. M. Mimoto, vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl informován o tom, že soudce J. M. bude členem senátu, a neměl žádný důvod se domnívat, že by tomu tak mohlo být, neměl žádnou možnost namítnout jeho přítomnost či učinit jakoukoli námitku, pokud šlo o otázku nestrannosti.

ESLP judikoval, že obava stěžovatele mohla být tak považována za objektivně odůvodněnou a že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Článek 10 Úmluvy

Mezi účastníky řízení nebylo sporu, že odsouzení stěžovatele bylo zásahem do výkonu jeho práva na svobodu projevu tak, jak je zakotveno v zákoně o svobodě tisku z 29. července 1881, s cílem ochránit pověst nebo práva třetích osob. ESLP se postupně vyjádřil ke čtyřem problémům: nejprve zkoumal (i) postavení stěžovatele jako advokáta a rozpravu o otázkách veřejného zájmu, dále se zabýval (ii) skutkovým základem, na nichž stěžovatel založil své poznámky a kontextem celého případu, (iii) otázkou udržení autority soudních orgánů a možnosti využití opravných prostředků a konečně, (iv) jaké sankce mohly být stěžovateli uloženy.

(i) Stěžovatel využil práva advokátů hájit své klienty prostřednictvím médií. ESLP v této souvislosti připomněl svůj právní názor, podle kterého je třeba činit rozdíl mezi tím, když advokát hovoří v soudní síni či mimo ni. Poznámky, zmíněné v soudní síni, v ní též měly zůstat a zasluhovaly si vysoký stupeň tolerance vůči kritice. Jinak by se však advokáti měli vyhnout poznámkám, které by mohly dosáhnout stupně osobního útoku bez jakékoli spojitosti se skutkovými okolnostmi daného případu. V projednávaném případě ESLP neviděl, jak by prohlášení stěžovatele mohla přímo přispět k jeho úloze obhajovat jeho klientku paní Borrelovou, jestliže vyšetřování bylo v té době svěřeno do rukou jinému soudci, který nebyl nikterak kritizován. Stěžovatel se též dovolával svého práva přispět do diskuse týkající se veřejného zájmu. Podle názoru ESLP jeho poznámky, které se týkaly fungování justice a způsobu, jakým byl projednáván případ jeho klientky, spadaly do kontextu rozpravy k tomuto tématu, neboť veřejnost měla legitimní zájem být informována o trestním řízení. V tomto kontextu mají státní orgány velmi úzkou míru uvážení při omezování svobody projevu. ESLP nicméně podtrhl, že advokáti nemohou být srovnáváni s novináři. Jestliže mají zvláštní postavení při fungování justice, nemohou být zároveň v postavení vnějšího pozorovatele, jehož úkolem je informovat veřejnost. Jejich hlavním úkolem je být přímo zapojen do obhajoby klienta.

(ii) ESLP se dále zabýval skutkovým základem stěžovatelových poznámek a kontextem daného případu a vyjádřil názor, že takový skutkový základ existoval. Nejprve bylo zjištěno, že důležitý důkazní prvek, videonahrávka v Džibuti, byla předána s vyšetřovacím spisem novému vyšetřovacímu soudci, který sepsal zprávu o pohybu tohoto důkazního materiálu. Poté, co mu byla na jeho žádost videokazeta předána soudkyní M., soudce P. učinil několik faktických poznámek týkajících se zejména absence několika důkazních předmětů, které byly zapečetěny, a existence ručně psané poznámky prokurátora v Džibuti adresované soudkyni M., vykazující určité známky přátelství ze strany prokurátora a obviňující advokáty vedlejších účastníků řízení z „organizovaní jejich manipulace“. ESLP v této souvislosti podtrhl, že nejenom orgány v Džibuti podporovaly teorii o tom, že soudce Borrel spáchal sebevraždu, ale do vyšetřování byli zapojeni i jiní státní představitelé. Konečně, stěžovatel jednal jako advokát ve dvou velmi citlivých případech, které soudkyně M. vyšetřovala, a v obou se dopustila pochybení, která byla posléze potvrzena odvolacími soudy, což vedlo k jejímu odvolání z těchto věcí, a to na žádost právě stěžovatele.

Pokud šlo o pozadí daného případu, jenž je podle názoru ESLP třeba vždy zohlednit v případech týkajících se článku 10 Úmluvy, šlo o kombinaci několika prvků: jednání vyšetřujících soudců a vztah stěžovatele k jedné z nich, o velmi specifickou historii případu, jeho mezistátní dimenzi a velmi intenzivní zapojení médií. Ačkoli tento specifický kontext vykazoval zásadní důležitost, apelační soud do určité míry přispěl k širšímu rozsahu formulací použitých stěžovatelem. Podle názoru ESLP stěžovatelovy poznámky nemohly být omezeny na pouhé sdělení osobního nepřátelství vůči soudkyni M.

(iii) K otázce udržení autority justice a použití dostupných právních prostředků nápravy, ESLP judikoval, že je třeba soudce chránit před neopodstatněnými útoky, ale nelze jednotlivcům bránit v tom, aby vyjadřovali svůj názor prostřednictvím svých hodnotících úsudků na záležitosti veřejného zájmu týkající se fungování justice, mají-li dostatečný faktický základ. V daném případě akceptovatelné hranice kritiky vůči členům justice byly širší, než by tomu bylo v případě běžných občanů. ESLP nicméně podtrhl potřebu udržet autoritu justice a zajistit stabilitu vzájemných vztahů, včetně respektování jednotlivých protagonistů jednajících v rámci soudního systému.

Vláda namítala, že stěžovatel měl k dispozici jiné prostředky nápravy v dané situaci, které měl a mohl využít, nejenom tisk. ESLP k tomu poznamenal, že předání věci žalobnímu oddělení apelačního soudu dokládá, že stěžovatelův původní úmysl byl vyřešit problém prostřednictvím dostupných prostředků nápravy, ale ve fázi, ve které se věc nacházela, toto oddělení nebylo již oprávněno se záležitostí zabývat, protože soudkyně M. a soudce L. L. byli již z vyšetřování odvoláni. Navíc žádost o vyšetření předložená ministru spravedlnosti nebyla právním prostředkem nápravy, ale pouhou žádostí o správní šetření osoby, která je ministru spravedlnosti podřízena.

(iv) Sankce, které byly stěžovateli uloženy, ESLP zkoumal z úhlu jejich povahy a vážnosti. Připomněl, že i když je subjektu uložena relativně nízká pokuta, i ta může mít mrazivý efekt na výkon svobody projevu. Uložení sankce advokátu může mít jisté důsledky, ať už přímé (kárné řízení), nebo nepřímé (například zpochybnění jeho věrohodnosti). Podle názoru ESLP trest uložený stěžovateli nebyl jen trestním odsouzením. Sankce měla určitý význam vzhledem k jeho postavení advokáta.

S ohledem na shora uvedené ESLP judikoval, že rozsudek vynesený proti stěžovateli mohl být považován jako nepřiměřený zásah do jeho práva na svobodu projevu, který byl v rozporu s ustanovením článku 10 Úmluvy.

Článek 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost)

M. S. proti Chorvatsku č. 2

Rozsudek z 19. února 2015 č. 75450/12

Nedostatek právního zastoupení během soudního řízení týkajícího se umístění v psychiatrické léčebně.

V roce 2012 přišla stěžovatelka na pohotovost s těžkými bolestmi v zádech. Byl jí diagnostikován bederní ústřel a psychiatrická porucha. Stěžovatelka byla hospitalizována na psychiatrické klinice proti své vůli, připoutána na lůžko. Na uzavřeném pokoji v této poloze zůstala do dalšího rána. Okresní soud posléze nařídil další hospitalizaci stěžovatelky. Jeho rozhodnutí bylo posléze potvrzeno tříčlenným senátem přes stěžovatelčinu žádost o propuštění a námitky o špatném zacházení na klinice. Stěžovatelka byla propuštěna o měsíc později.

Okresní soud ustanovil stěžovatelce advokáta, aby ji zastupoval v soudním řízení. Ten se však se stěžovatelkou nikdy nesetkal, neposkytl jí jakoukoli právní radu a naprosto pasivně sledoval soudní řízení. Stěžovatelka tuto skutečnost namítala před ESLP na základě článku 5 odst. 1 e) Úmluvy.

Podle názoru ESLP pouhé ustanovení advokáta, který klientovi neposkytne žádnou právní pomoc, nemůže uspokojit požadavek nezbytné „právní asistence“, která má být poskytována duševně nemocným osobám umístěným v psychiatrické léčebně. Účinné právní zastoupení takových osob vyžaduje zvýšenou povinnost dohledu ze strany příslušných vnitrostátních soudů. V daném případě vnitrostátní orgány věděly o pochybení právníka, ale nepřijaly žádné opatření, aby zabezpečily účinné právní zastoupení. Navíc, ačkoli soudce vedoucí řízení navštívil stěžovatelku v nemocnici, neučinil žádný odpovídající krok, aby stěžovatelka měla zajištěno právo na účinný přístup k soudu. Neinformoval ji třeba o tom, že se může účastnit soudního jednání. Vzhledem k této okolnosti ESLP judikoval, že neexistoval žádný důvod, který by opodstatňoval vyloučení stěžovatelky z jednání. S ohledem na velké množství procesních pochybení v soudním řízení, kde se projednávalo stěžovatelčino umístění na psychiatrické klinice, došel k názoru, že vnitrostátní orgány nedostály nezbytným procesním požadavkům ve smyslu článku 5 Úmluvy.

Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení)

ZELENKA proti České republice

Rozhodnutí z 25. listopadu 2014 č. 27501/10

Stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin, který podléhal režimu nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 1a) a 3 trestního řádu. Rozhodnutím z 20. března 2009 mu byl proto ustanoven právní zástupce ex offo Z. Č.

Rozsudkem vydaným 15.  července 2009 okresní soud v Příbrami shledal stěžovatele vinným ze spáchání několika trestných činů úvěrových podvodů a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce sedmi let. Dne 31. července 2009 zaslal stěžovatel soudu formulář plné moci, jímž jeho otec zplnomocnil advokáta M. S. k zastupování svého syna v dalším řízení. Ustanovení advokáta ex offo bylo tedy zrušeno dne 14. srpna 2009. Rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009 Krajský soud v Praze učinil změny, pokud šlo o trest stěžovatele, kterému byl rozsudek doručen 8. ledna 2010. Od tohoto dne začala běžet dvouměsíční lhůta pro podání dovolání.

Dne 1. prosince 2009 M. S. sdělil stěžovateli, který jej požádal o podání dovolání, že tento právní úkon je placený, ale že jeho rodiče jej odmítli zaplatit. Navrhoval proto, aby stěžovatel požádal soud o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. 7. prosince 2009 tak stěžovatel předložil okresnímu soudu žádost, aby mu ustanovil advokáta M. S. právním zástupcem pro řízení před dovolacím soudem, neboť neměl dostatek finančních prostředků na zaplacení právních služeb. Dne 19. ledna 2010 stěžovatel zaslal soudu novou žádost o ustanovení advokáta s tím, že ustanovení Z. Č. a právní moc M. S. nebyly již platné, a že proto nemá žádného právního zástupce. O dva dny později se obrátil na Českou advokátní komoru, aby mu určila advokáta k podání dovolání s tvrzením, že soud tak odmítl učinit. Dopisem z 25. ledna 2010 byl advokátní komorou vyzván, aby ve lhůtě sedmi dnů předložil soudní rozhodnutí, jímž byla jeho žádost o ustanovení advokáta zamítnuta. Stěžovatel však na dopis nereagoval a tak Komora jeho žádost zamítla. 6. února stěžovatel Nejvyššímu soudu předložil podání nazvané „dovolání“. O tři dny později požádal okresní soud o bezplatnou právní pomoc z důvodu nedostatku finančních prostředků.

Dopisem ze dne 16. února 2010, doručenému stěžovateli 18. února 2010, okresní soud stěžovatele informoval, že podle ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu právní zástupce, kterého si dříve vybral, tedy M. S., měl oprávnění podat dovolání. Pouze v případě, že by tak neučinil, může soud rozhodnout o ustanovení nového právního zástupce. Dne 23. února 2010 Nejvyšší soud stěžovateli sdělil, že vzhledem k tomu, že jeho podání z 6. února 2010 nebylo učiněno prostřednictvím advokáta, nebylo možné jej meritorně projednat. Informoval též stěžovatele, že právní zastoupení je v dovolacím řízení povinné a že může požádat buď soud, nebo Českou advokátní komoru o ustanovení advokáta.

Mezitím stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudkům z 15. července 2009 a ze 4. listopadu 2009. Vzhledem k tomu, že jeho stížnost trpěla formálními nedostatky, Ústavní soud dal stěžovateli třicetidenní lhůtu k jejich odstranění. Dne 10. března 2010 advokát stěžovatele, který mu byl ustanoven advokátní komorou, ústavní stížnost doplnil. Stěžovatel v ní namítal, že trestní řízení vedené proti němu nebylo spravedlivé, že jeho právo na soudní ochranu bylo porušeno, když mu okresní soud nestanovil právního zástupce pro dovolací řízení.

Usnesením ze dne 13. dubna 2010 Ústavní soud stížnost zamítl jako zjevně neopodstatněnou. K námitce neustanovení advokáta soud poukázal na § 41 odst. 5 trestního řádu a vyjádřil názor, že stěžovatel, řádně poučen o nezbytnosti právního zastoupení v řízení před dovolacím soudem a o tom, že jeho právní zástupce, kterého si vybral, mohl podat dovolání, předložil dovolání bez právního zastoupení, čímž se sám zbavil možnosti, aby mohlo být meritorně projednáno. Ústavní soud připustil, že okresní soud nereagoval na žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Podle jeho názoru toto pochybení nemohlo zasáhnout do práva stěžovatele obrátit se na Nejvyšší soud, neboť měl právního zástupce, který měl povinnost dovolání řádně a včas zformulovat. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání dovolání marně uplynula, případné rozhodnutí Ústavního soudu, obsahující konstatování porušení základních práv stěžovatele, by danou situaci nemohlo napravit.

Před ESLP stěžovatel namítal, že byl zbaven práva na právní zastoupení ve smyslu článku 6 odst. 3 c) Úmluvy.

Vláda, které byla věc předána k vyjádření, předložila několik námitek týkajících se nevyčerpání právních prostředků nápravy. ESLP však nepovažoval za nutné se jimi zabývat, neboť věc byla v každém případě nepřijatelná. Klíčový bod stěžovatelovy námitky byla bezplatnost právní asistence. ESLP podotkl, že podle českého práva soud rozhoduje o proplacení právních služeb advokáta ex offo až v okamžiku, kdy advokát splní svou povinnost, a může obžalovanému nařídit, pokud to jeho finanční situace dovolí, aby státu zaplatil výdaje spojené s poskytnutými právními službami. Otázkou tedy bylo, zda okresní soud měl stěžovateli ustanovit advokáta ex offo, aby se mohl obrátit na Nejvyšší soud s dovoláním.

ESLP v této souvislosti podotkl, že stěžovatel ve svém prvotním podání neuvedl odpověď okresního soudu z 16. února 2010, jíž reagoval na žádost stěžovatele z 19. ledna 2010, kde byla zmínka o tom, že plná moc daná advokátu M. S. již není platná. I když by bylo možné okresnímu soudu dát k tíži, že nereagoval rychleji a že neodpověděl na stěžovatelovu žádost ze 7. prosince 2009, ESLP konstatoval, že sdělením z 16. února 2010 byl stěžovatel informován, že M. S. byl oprávněn podat dovolání. Interpretace ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu tak podle názoru ESLP odpovídala zavedené právní praxi vyšších soudních instancí, jež nebylo možno považovat za nerozumnou a kterou M. S. měl znát. Navíc okresní soud stěžovateli sdělil, že mu nemůže ustanovit advokáta ex offo pro podání dovolání, pokud M. S. tak odmítne učinit. Avšak stěžovatel na toto sdělení nijak nereagoval a okresní soud tak nebyl jasně informován o tom, že M. S. jej nebude před Nejvyšším soudem zastupovat. ESLP dodal, že sdělení z 16. února 2010, jakož i písemná informace České advokátní komory z 25. ledna 2010, kterou stěžovatel nechal též bez odpovědi, mu byly doručeny ještě během lhůty, ve které mohl podat dovolání. Za těchto okolností ESLP uzavřel, že tím, že neformuloval a neopodstatnil žádost o přidělení advokáta ex offo, se stěžovatel sám zbavil možnosti obrátit se na Nejvyšší soud s dovoláním.

Článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života)

Pruteanu proti Rumunsku

Rozsudek z 3. února 2015 č. 30181/05

Odposlech telefonních rozhovorů advokáta, který neměl možnost nechat přezkoumat zákonnost tohoto opatření a požádat o zničení nahrávek.

Dne 1. září 2004 bylo obchodní společnosti M. zabráněno v provádění bankovních transakcí, poté, co policie obdržela několik trestních oznámení na tuto společnost pro podvod. Jeden z obchodních partnerů společnosti C. I. dal stěžovateli jako svému právnímu zástupci příslušné instrukce. Dne 24. září 2004 okresní soud povolil na žádost státního zástupce odposlech telefonních rozhovorů na období třiceti dnů. Od 27. září do 24. října 2004 oddělení pro odhalování podvodů tak odposlechlo a nahrálo rozhovory C. I., včetně dvanácti rozhovorů, které byly uskutečněny se stěžovatelem. Dne 21. března 2005 okresní soud rozhodl, že nahrávky byly relevantní pro trestní věc proti C. I. a nařídil jejich zajištění. Stěžovatel a C. I. se proti tomuto rozhodnutí odvolali, ale jejich odvolání byla zamítnuta.

Před ESLP stěžovatel namítal porušení článku 8 Úmluvy.

ESLP zdůraznil, že telefonní komunikace spadají pod pojem „soukromého života“ a „korespondence“ ve smyslu článku 8 odst. 1 Úmluvy a odposlech telefonních hovorů je proto „zásahem orgánu veřejné moci“ při výkonu práva zaručeného článkem 8 Úmluvy, a to bez ohledu na to, že odposlech sporných hovorů byl proveden na lince třetí osoby. Připomněl, že zásah není v rozporu s ustanovením článku 8 odst. 1 Úmluvy, pokud je zákonný, sleduje legitimní cíl a je nezbytný v demokratické společnosti. ESLP se nejprve zabýval otázkou, zda sporný zákon byl stěžovateli přístupný a zda byl schopen předvídat možné důsledky. V daném případě okresní soud nařídil odposlech telefonních hovorů s odkazem na § 911 a násl. trestního řádu. ESLP uvedl, že daná ustanovení upravují použití odposlechů telefonních hovorů, podmínky, kdy je možno je nařídit, aniž by se však blíže zabývala situacemi osob, které jsou odposlechy dotčeny, ale proti nimž nebyly nařízeny. Navíc otázka předvídatelnosti možných důsledků byla rozporována účastníky řízení.

ESLP konstatoval, že cílem zásahu bylo zjištění pravdy v trestním řízení, tedy ochrana veřejného pořádku. Pokud šlo o otázku, zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení tohoto cíle, ESLP připomněl, že smluvní strany disponují širokou mírou uvážení při posuzování, zda je nutné k odposlechu přistoupit, pod podmínkou, že bude pod kontrolou nezávislého soudu. Podle názoru stěžovatele odposlech telefonních hovorů s jeho klientem zasáhly do jeho postavení právního zástupce. ESLP v této souvislosti připomněl, že odposlech rozhovorů advokáta s jeho klientem nezbytně zahrnuje profesionální mlčenlivost, jež je základem pro důvěru, která musí mezi advokátem a jeho klientem být. V dané záležitosti stěžovatel mohl též namítat, že došlo k zásahu do jeho práva na respektování jeho soukromého života a korespondence nezávisle na jeho postavení advokáta. Přestože odposlech telefonních hovorů byl nařízen soudem, netýkal se stěžovatele, a proto tato ochrana nebyla dostatečná.

Pokud šlo o to, zda měl k dispozici účinný právní prostředek, ESLP podotkl, že v dané době záznamy s odposlechy musely být potvrzeny soudem v rámci řízení v přítomnosti dotčené osoby. V rámci tohoto řízení soud měl prověřit jejich relevanci a rozhodnout, zda budou zahrnuty do trestního spisu nebo zničeny. Podle tvrzení vlády, ustanovení § 913 odst. 7 trestního řádu se v daném případě neaplikovalo, neboť C. I. nebyl v postavení obviněného. Text zákona přímo nehovořil o „obviněném“ jako o osobě, která je předmětem odposlechu, nýbrž použil termín „osoba podléhající soudu“. Ať už byl výklad tohoto termínu jakýkoli, ESLP podotkl, že stěžovatel, jehož telefonní rozhovory byly pokládány za „užitečné“ a zahrnuty do trestního spisu, nemohl v rámci řízení o připuštění záznamů do trestního spisu nijak zasáhnout. Nemohl tedy nechat prověřit zákonnost a nezbytnost záznamů, ani žádat, aby byly porovnány zájmy spravedlnosti s jeho zájmem na respektování jeho soukromého života a korespondence. Nadto možnost podat námitku v rámci trestních řízení vedených proti jiným osobám, které stěžovatel zastupoval, ESLP nepovažoval než za nepřímou.

ESLP nepřijal za přesvědčivý ani argument vlády, že stěžovatel mohl podat žalobu na náhradu škody. I když je Úmluva přímo aplikovatelná a lze se o ní opřít při námitkách na neslučitelnost vnitrostátních právních ustanovení, vláda neposkytla žádný příklad soudní praxe, která by prokázala účinnost tohoto právního prostředku nápravy.

ESLP tak judikoval, že zásah v tomto případě nebyl přiměřený ke sledovanému cíli a že tak stěžovatel neměl k dispozici „účinnou kontrolu“ požadovanou přednostním postavením práva, která by mohla zásah omezit tak, aby byl „nezbytný v demokratické společnosti“. Došlo proto k porušení ustanovení článku 8 Úmluvy.

JUDr. Eva Hubálková, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP