Z judikatury ESLP

Nedostatky ve vyřizování trestního oznámení týkajícího se obchodování s lidským masem.

V roce 2004 stěžovatelka přicestovala do Řecka v doprovodu jistého K. A., který jí přislíbil práci v barech a diskotékách, když mu zaplatí 40 tisíc eur a neoznámí nic policii. Při příjezdu do Řecka K. A. stěžovatelce odebral pas a nutil ji k prostituci, kterou byla nucena provozovat dva roky. Během svého pobytu v Řecku, se seznámila s „Nea Zoi“, nevládní organizací, jejímž cílem bylo poskytovat materiální a psychickou podporu ženám nuceným k prostituci. Dne 12. 7. 2004 stěžovatelka podala žádost o azyl u imigračního úřadu v Aténách. Dne 8. 6. 2005 byla informována o tom, že jí bylo zajištěno místo v přijímacím středisku žadatelů o azyl vedeném Červeným křížem. Stěžovatelka se však do střediska nedostavila. Dne 29. 8. 2005 byla zadržena policií pro porušení zákona o prostituci a zákona o vstupu a pobytu cizinců na území Řecka. Nakonec však byla osvobozena. V březnu 2006 ji policie zadržela pro prostituci znovu. Stěžovatelka byla odsouzena soudem první instance, avšak osvobozena soudem odvolacím. Dne 2. 4. 2006 náčelník oddělení policie pověřeného cizineckou agendou vydal nařízení o vyhoštění stěžovatelky. Výkon nařízení však byl pozastaven v důsledku nemožnosti jeho praktického vykonání. V listopadu 2006 byla stěžovatelka zadržena ještě jednou, ale později osvobozena. Posléze byla umístěna do vyhošťovací vazby, neboť v Řecku pobývala nelegálně.

V listopadu 2006 podala trestní oznámení proti K. A. a jeho družce D. J. s tvrzením, že byla obětí obchodování s lidmi a že byla oběma nucena k prostituci stejně jako další dvě Nigerijky. Státní zástupce u trestního soudu v Aténách trestní oznámení odmítl s tím, že ze spisu nevyplývalo, že by stěžovatelka byla obětí obchodování s lidskými bytostmi. Dne 23. 1. 2007 stěžovatelka požádala státního zástupce, aby její trestní oznámení přezkoumal, a připojila se k trestnímu řízení jako poškozená. V únoru 2007 náčelník oddělení policie pověřeného cizineckou agendou pozastavil vyhošťovací nařízení.

Dne 21. 8. 2007 státní zástupce zahájil trestní řízení proti K. A. a D. J. pro podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi. Dne 20. 7. 2009 bylo soudní řízení přerušeno, protože nebylo možné zjistit místo pobytu obviněných. V květnu 2011 byla D. J. zadržena a umístěna do vazby. Soud pak vydal odsuzující rozsudek, jímž D. J. osvobodil, když konstatoval, že byla též obětí K. A., který ji sexuálně zneužíval. Imigrační úřad pak obnovil stěžovatelce povolení k pobytu až do 2. 11. 2014.

Před ESLP stěžovatelka namítala, že byla obětí trestného činu obchodování s lidmi, když byla nucena k prostituci. Podle jejího názoru Řecko nedostálo svým pozitivním povinnostem, které jí byly zaručeny čl. 4 Úmluvy.

ESLP nejprve judikoval, že existující legislativa poskytovala stěžovatelce praktickou a účinnou ochranu. Pokud šlo o operativní opatření přijatá k její ochraně, ESLP podotkl, že klíčovým datem byl moment, kdy stěžovatelka na policii prohlásila, že je obětí obchodování s lidskými bytostmi. Od tohoto data policie reagovala ihned, když stěžovatelku předala službě, která se specializovala na potírání obchodování s lidmi. Navíc vyhošťovací řízení nebylo dokončeno a stěžovatelka získala povolení k pobytu. Byl jí sice udělen formální statut oběti obchodování s lidskými bytostmi, avšak až devět měsíců po podání trestního oznámení, neboť svědecká výpověď ředitelky Nea Zoi nebyla nedopatřením policie včas zařazena do spisu. Pozdní uznání stěžovatelky jako oběti daného trestného činu tak odkrylo zásadní nedostatek v operativních opatřeních, která úřady mohly učinit na ochranu stěžovatelky.

ESLP dále konstatoval, že pokud šlo o účinnost vyšetřování a soudního řízení, D. J. byla zproštěna viny rozsudkem obsahujícím 42 stran s tím, že stěžovatelku nenutila k prostituci. Policejní orgány jednaly promptně a vyšetřování ukončily včas. Nicméně některé procesní aspekty nebyly pro ESLP uspokojivé. Za prvé, trestní oznámení stěžovatelky státní zástupce zamítl, protože neměl k dispozici svědeckou výpověď ředitelky Nea Zoi. Navíc policie trestní oznámení znovu neprojednala poté, co tato výpověď byla do spisu zařazena, a učinila tak až po stěžovatelčině výzvě. Konečně, z neznámého důvodu státní zástupce zahájil trestní řízení až v červnu 2007. V důsledku těchto pochybení nebo opominutí byla lhůta mezi oznámením trestného činu a zahájením trestního řízení proti K. A. a D. J. prodloužena. Za druhé, v předběžném vyšetřování byly nedostatky, takže nebylo přijato žádné opatření poté, co bylo zjištěno, že se K. A. nezdržuje na adrese, kterou měli policisté pod dohledem. Za třetí, jak přípravné řízení, tak vyšetřování vykazovala neodůvodněná zdržení. Konečně, pokud šlo zejména o K. A., hlavního aktéra obchodování s lidskými bytostmi, z trestního spisu jasně vyplývalo, že kromě uvedení jeho jména do rejstříku hledaných osob nebyl učiněn žádný krok k tomu, aby byl nalezen a předán spravedlnosti.

Za daných okolností ESLP judikoval, že Řecko nedostálo svým procesním povinnostem, které pro státní orgány vyplývaly z ust. čl. 4 Úmluvy, k jehož porušení tak došlo.

Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení)

Jakšovski A Trifunovski proti bývalé jugoslávské republice Makedonii

Rozsudky ze 7. 1. 2016, č. 56381/09 a 58738/09

Nestrannost Státní soudní rady při projednávání kárné žaloby proti soudci.

V letech 2008 a 2009 byli stěžovatelé odvoláni ze svých soudcovských funkcí v důsledku jejich kárného provinění.

Před ESLP namítali, že jejich záležitosti nelze považovat za projednané nezávislým a nestranným soudem, neboť dva členové Státní soudní rady („SSR“), kteří o jejich odvolání rozhodovali, předtím prováděli předběžná šetření a kárné řízení iniciovali.

Podle ustanovení vnitrostátního práva dva členové SSR (v případě prvního stěžovatele V. V. a v případě druhého stěžovatele R. P.) žádali SSR, aby prošetřila a rozhodla, zda se stěžovatelé dopustili kárného provinění. V případě prvního stěžovatele V. V. vedl předběžné šetření, aby shromáždil informace a důkazy a podal k SSR žádost, přestože právník, který na iniciování řízení před SSR naléhal, posléze svá tvrzení odvolal. Další etapa řízení před SSR byla vedena vnitřním orgánem SSR, který provedl důkazy a vyslechl argumenty stěžovatelů, V. V. a R. P. S ohledem na ustanovení vnitrostátního práva ESLP nemohl než konstatovat, že V. V. a R. P. jednali v rámci předběžného šetření, jako by byli v postavení „státních zástupců“. Přes jejich účast v této části kárného řízení se pak oba účastnili rozhodování o odvolání stěžovatelů z jejich funkce. Podle názoru ESLP tato skutečnost vrhala pochybnost na jejich nestrannost, jež v konečném důsledku zpochybnila i nestrannost SSR jako takové. ESLP judikoval, že v obou stížnostech došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Borg proti Maltě

Rozsudek z 12. 1. 2016, č. 37537/13

Vnitrostátní právo neumožňující poskytnutí právního zastoupení v přípravném řízení.

Do roku 2010 maltské právo neumožňovalo poskytnout právní zastoupení během přípravného řízení a výslechu podezřelých, kteří však byli informováni o svém právu nevypovídat a o tom, že cokoli řeknou, může být použito proti nim. Soudy pak skutečnost, že obžalovaný odmítl vypovídat, nepovažovaly za přitěžující okolnost.

V roce 2003 byl stěžovatel zadržen pro podezření z obchodování s drogami. Během svého výslechu v nepřítomnosti právního zástupce a poté, co byl zpraven o svém právu mlčet, stěžovatel podal výpověď, kterou však odmítl podepsat. Během následného trestního řízení byla jeho výpověď po­užita jako důkaz proti němu. V roce 2008 byl shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 21 let. V roce 2013 Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost. Mezitím stěžovatel podal ústavní žádost o nápravu, v níž namítal, že v rozporu s ust. čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy jeho právo na spravedlivé řízení bylo porušeno, když v přípravném řízení nebyl právně zastoupen, v rozporu s judikátem ESLP ve věci Salduz proti Turecku (č. 36391/02, 27. 11. 2008), a že byl obětí protichůdných rozsudků Ústavního soudu týkajících se tohoto judikátu. Jeho žádost byla Ústavním soudem odmítnuta.

Před ESLP stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

ESLP připomněl, že ve svých judikátech konstatoval porušení těchto ustanovení vyplývajících ze skutečnosti, že vnitrostátní právo neumožňovalo právní zastoupení během policejní vazby. V projednávaném případu byl stěžovatel zpraven o svém právu nevypovídat. Mezi účastníky řízení nebylo rozporováno, že vnitrostátní právo nezaručovalo poskytnutí právního zastoupení během přípravného řízení, což podle názoru ESLP nebylo v souladu s požadavky čl. 6, zejména s tím, že právo na právní asistenci během počátečního stadia výslechu na policii lze omezit, pouze pokud pro to jsou závažné důvody. Za těchto okolností ESLP konstatoval porušení čl. 6 Úmluvy.

Pokud šlo o rozdílnou judikaturu Ústavního soudu týkající se rozsudku ve věci Salduz, ta nespočívala v rozdílných skutkových skutečnostech posuzovaných vnitrostátními soudy, nýbrž v aplikaci zákona založené na rozsudku ESLP. V této souvislosti ESLP poznamenal, že ačkoli Ústavní soud původně rozsudek vydaný ve věci Salduz aplikoval striktně, od roku 2012 omezil svou interpretaci tohoto rozsudku tak, že některé osoby, které byly dotčeny systematickou nemožností být právně zastoupeny v přípravném řízení během výslechu, nedosáhly rozsudku, který by napravil jejich situaci. Tento výklad přetrvává. Stěžovatelův případ se podle názoru ESLP netýkal rozdílných interpretačních způsobů, kterými Ústavní soud mohl způsobit situaci právní nejistoty. Naopak, šlo o přehodnocení právní praxe, která patří do diskreční pravomoci vnitrostátních soudů, zejména v těch státech, které mají systém psaného práva a jejichž soudy nejsou vázány precedenčním principem. V tomto ohledu tak k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.

Článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence)

Bărbulescu proti Rumunsku

Rozsudek z 12. 1. 2016, č. 61496/08

Výpověď daná zaměstnanci pracujícímu pro soukromou společnost, v důsledku užívání internetu společnosti pro soukromé účely během pracovní doby.

Stěžovatel pracoval pro soukromou společnost od srpna 2004 do srpna 2007 jako inženýr pověřený prodejem. Na žádost zaměstnavatele založil svůj účet na Yahoo Messenger, aby mohl odpovídat na dotazy klientů. Dne 13. 7. 2007 byl informován, že jeho Yahoo Messenger byl v době od 5. do 13. 7. 2007 monitorován a že podle záznamů používal internet pro své osobní záležitosti. Stěžovatel písemně odpověděl, že internetovou službu používal pouze k pracovním účelům. Byl mu proto předložen přepis jeho komunikací včetně zpráv, které si vyměnil se svým bratrem a snoubenkou a které se týkaly osobních záležitostí, jako jsou zdraví a sexuální život. Dne 1. 8. 2007 zaměstnavatel dal stěžovateli výpověď pro porušení firemních pravidel, která zakazovala používat zdroje společnosti k osobním účelům.

Stěžovatel rozporoval výpověď před soudy, kde namítal, že zaměstnavatel porušil jeho právo na respektování kores­pondence. Jeho žaloba byla zamítnuta s tím, že zaměstnavatel postupoval podle zákoníku práce a že stěžovatel byl řádně informován o firemních pravidlech. Stěžovatel se odvolal s tvrzením, že jeho e-maily spadaly pod ochranu čl. 8 Úmluvy a že soud první instance mu neumožnil předvolat svědky, aby prokázal, že zaměstnavateli nevznikla jeho konáním žádná újma. Konečným rozhodnutím ze 17. 6. 2008 odvolací soud stěžovatelovo odvolání zamítl. S poukazem na normy evropského práva konstatoval, že jednání zaměstnavatele bylo rozumné a že sledování stěžovatelových komunikací byl jedinou možností, jak zjistit, zda došlo ke kárnému provinění. Odvolací soud pak dodal, že důkazy provedené prvoinstančním soudem byly dostačující.

Před ESLP stěžovatel namítal porušení čl. 8 Úmluvy, neboť podle jeho názoru rozhodnutí jeho bývalého zaměstnavatele dát mu výpověď se zakládalo na porušení jeho soukromí.

ESLP mínil, že skutečnost, že zaměstnavatel měl přístup do pracovního internetového účtu a že přepis jeho komunikací byl použit v řízení před soudy jako důkaz na straně zaměstnavatele, stačila, aby byl dotčen stěžovatelův soukromý život a korespondence ve smyslu čl. 8 Úmluvy. ESLP však nepovažoval za nerozumné, aby zaměstnavatel ověřoval, že zaměstnanec plní pracovní úkoly během pracovní doby, a poznamenal, že zaměstnavatel vstoupil do stěžovatelova účtu, neboť se domníval, že obsahuje komunikaci s klienty. Stěžovatel mohl předložit své argumenty před vnitrostátními soudy a dovolávat se svých práv zaručených čl. 8 Úmluvy a soudy se ve svých rozhodnutích o obsahu korespondence nezmiňovaly. Jinými slovy, přepis jeho komunikace byl soudy použit pouze k prokázání, že stěžovatel používal firemní počítač v pracovní době pro své osobní záležitosti, přičemž identita dotčených osob nebyla zveřejněna.

ESLP judikoval, že vnitrostátní soudy zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatele na respektování jeho soukromého života a korespondence a zájmy jeho zaměstnavatele tak, jak to vyžaduje ust. čl. 8 Úmluvy.

Článek 10 Úmluvy (právo na respektování svobody projevu)

M’bala M’bala proti Francii

Rozhodnutí o nepřijatelnosti z 20. 10. 2015, č. 25239/13

Odsouzení humoristy za šíření negativistických a antisemitských myšlenek během divadelního představení.

V prosinci 2008 stěžovatel, známý pod pseudonymem Dieudonné (obdařený bohem), zapojený do politického dění, pozval univerzitního akademika, v minulosti několikrát odsouzeného za negativistická a revizionistická prohlášení, spočívající v popírání existence plynových komor v koncentračních táborech, aby se k němu připojil na konci jeho divadelního představení. Stěžovatel akademikovi, který během představení měl na sobě pruhované pyžamo, na němž měl připevněnu žlutou hvězdu s nápisem Žid, což mělo připomínat deportované Židy, předal cenu. Šlo o cenu „nestýkatelnosti a opovážlivosti“, kterou představoval svícen se třemi rameny (sedmiramenný svícen byl znakem židovského náboženství), na nichž byla nabodnuta tři jablka.

Incident byl zaznamenán pořádkovými silami. V říjnu 2009 trestní soud shledal stěžovatele vinným veřejnou urážkou osoby nebo skupiny osob z důvodu jejich původu nebo příslušnosti či nepříslušnosti k etnické skupině, menšině, rase nebo určitému náboženství, v daném případě osob vyznávajících židovské náboženství. Stěžovatel byl odsouzen k zaplacení pokuty ve výši 10 000 eur a jednoho symbolického eura za morální újmu každého poškozeného. Odvolací soud rozsudek potvrdil a Kasační soud posléze kasační stížnost stěžovatele odmítl.

Stěžovatel se před ESLP dovolával porušení čl. 10 ve spojení s čl. 17 Úmluvy.

Stejně jako vnitrostátní soudy, neměl ESLP žádnou pochybnost o silně antisemitském obsahu dotčené části stěžovatelova představení. Stěžovatel ocenil osobu, která byla ve Francii známá a která byla několikrát trestně odsouzena za své revizionistické teorie. Stěžovatel, aniž by se alespoň trochu distancoval od proslovu osoby, kterou na své představení pozval, tvrdil, že on sám žádné revizionistické teorie nevyslovil. ESLP se však s jeho tvrzením neztotožnil a judikoval, že šlo o jasné podněcování ke zpochybňování historických faktů. Kromě toho stěžovatel učinil antisionismus jedním ze svých politických postojů. V rámci trestního vyšetřování uváděl, že bylo dohodnuto, že prohlášení univerzitního akademika budou mít jiný obsah. Nicméně, jeho pruhovaný oděv jasně svědčil o tom, že stěžovatel cílil na oběti holocaustu. Stěžovatel je humorista, který se aktivně angažuje v politice. V době dotčeného představení měl za sebou několik odsouzení za rasovou urážku.

ESLP judikoval, že během dotčené pasáže ztratil večer svou zábavní povahu. Stěžovatel mohl jen stěží tvrdit, že jednal v roli umělce majícího právo vyjadřovat se prostřednictvím provokativního humoru. Ve skutečnosti pod rouškou humoristického představení pozval jednoho z nejznámějších francouzských popíratelů holocaustu a genocidy vedené Hitlerem proti Židům, který byl předtím odsouzen za zpochybňování zločinů proti lidskosti, aby mu udělil cenu a dal slovo. ESLP v tomto počínání spatřoval ukázku nenávisti a antisemitismu a zpochybňování vyhlazování Židů během druhé světové války. Nemohl akceptovat, že vyjadřování ideologie, která jde proti základním hodnotám Úmluvy tak, jak jsou vyjádřeny v její preambuli, totiž spravedlnosti a míru, byla asimilována do představení, jakkoli satirického nebo provokativního, které by mohlo spadat pod ochranu čl. 10 Úmluvy.

Navíc, jestliže čl. 17 Úmluvy byl doposud aplikován na výslovné a přímé proslovy, jež nevyžadovaly další výklad, ESLP byl přesvědčen, že zaujetí nenávistného a antisemitského postoje, přestrojeného do uměleckého představení, je stejně nebezpečné jako přímý a drzý útok. Takový postoj tedy nemohl být pod ochranou čl. 10 Úmluvy. Za daných okolností ESLP nezbylo než stížnost odmítnout jako neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.

Bono proti Francii Rozsudek z 15. 12. 2015, č. 29024/11

Odsouzení advokáta a právního zástupce jistého S. A., který byl podezřelý ze spáchání trestného činu terorismu, ke kárnému trestu za poznámky vložené do písemného odvolání podaného k odvolacímu soudu.

Stěžovatel je advokát, který zastupoval S. A., podezřelého ze spoluúčasti na přípravě teroristického útoku, jenž byl zadržen 12. 7. 2012 v Damašku. Dne 1. 4. 2004 vyšetřovací soudci požádali o právní pomoc syrské úřady, aby vyslechli S. A. V květnu 2004 jeden z vyšetřovacích soudců odjel do Damašku, aby byl přítomen u jeho výslechu. Během výslechu byl S. A. mučen. Posléze byl vydán do Francie, kde byl postaven před soud. Ve svých písemných závěrech stěžovatel žádal, aby byly ze spisu vyřazeny dokumenty, které podle jeho tvrzení byly získány syrskou tajnou službou při mučení, a zároveň namítal spoluúčast francouzských vyšetřovacích soudců při mučení S. A. Rozsudkem vydaným dne 14. 6. 2006 soud vyloučil ze spisu dokumenty získané v rámci mezinárodní právní pomoci a odsoudil S. A. k trestu odnětí svobody v délce devíti let. Odvolací soud prvoinstanční rozsudek potvrdil, přičemž zvýšil trest odnětí svobody na deset let.

Dne 4. 2. 2008 hlavní státní zástupce požádal kárný orgán pro advokáty, aby zahájil řízení proti stěžovateli pro porušení základních zásad cti, taktu a umírněnosti, které vyžaduje právnické povolání. Kárná komise advokátní komory v Paříži zprostila stěžovatele všech obvinění s konstatováním, že nešlo o osobní útok proti soudcům. Státní zástupce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, a rozsudkem z 25. 6. 2009 odvolací soud potrestal stěžovatele napomenutím a pozastavil jeho právnickou činnost na pět let. Uvedl přitom, že svoboda projevu právníků není neomezená a že urážlivé poznámky se dot­kly morální integrity vyšetřovacích soudců. Konstatoval též, že obvinění ze spoluúčasti na mučení byla v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku zbytečná, když dotčená prohlášení byla ze spisu vyloučena už prvoinstančním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že útoky stěžovatele nebyly přiměřené cíli, ke kterému směřovaly, a že poznámky porušovaly základní zásady právnického povolání.

Stěžovatel se na ESLP obrátil se stížností na porušení čl. 10 Úmluvy.

Disciplinární sankce, která byla stěžovateli uložena, mohla být podle názoru ESLP považována za zásah do jeho práva na svobodu projevu. Byla uložena na základě zákona a jejím cílem byla ochrana pověsti nebo práv jiných osob a udržení soudní moci. ESLP podotkl, že poznámky, které stěžovatel učinil, jasně naznačovaly určité pohrdání vyšetřovacími soudci. Navíc nebyly nezbytné k dosažení sledovaného cíle, neboť, jak podotkl pařížský odvolací soud, soud první instance nařídil, aby výpovědi S. A. učiněné v rámci mezinárodní právní pomoci při použití mučení, byly ze spisu vyloučeny. ESLP nicméně konstatoval, že urážející poznámky nebyly určeny soudcům osobně, ale dotýkaly se způsobu, jakým vedli vyšetřování. Stěžovatel napadal zejména jejich rozhodnutí napsat dopis se žádostí o mezinárodní právní pomoc, přestože vyšetřovací metody syrské tajné policie byly neblaze proslulé. Kritizoval tedy procesní volbu vyšetřovacích soudců. Podle názoru ESLP právní závěry stěžovatele přímo přispěly k obraně jeho klienta, za situace, kdy vnitrostátní soudy vyloučily výpovědi získané v rozporu s čl. 3 Úmluvy ze spisu.

Kromě toho stěžovatelova kritika, založená na konkrétních skutečnostech, neopustila jednací místnost soudu, protože byla obsažena v jeho písemném podání. Nemohla tak poškodit pověst soudnictví v očích veřejnosti. Za těchto okolností a s ohledem na fakt, že stěžovatel byl již vyzván k umírněnosti během jednání před odvolacím soudem, ELSP mínil, že disciplinární sankce nebyla přiměřená. Domnívaje se, že upozornění učiněné soudci odvolacího soudu byla dostačující a vzhledem k tomu, že nepovažovali za nutné obrátit se na hlavního státního zástupce s žádostí o zahájení kárného řízení dříve než po uplynutí několika měsíců od vydání odvolacího rozsudku, ESLP judikoval, že v daném případě došlo k porušení čl. 10 Úmluvy v důsledku nepřiměřené povahy sankce, která byla stěžovateli uložena.

JUDr. EVA HUBÁLKOVÁ, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP