Jiří Jelínek, Tomáš Gřivna a kolektiv: Poškozený a oběť trestného činu z trestněprávního a kriminologického pohledu


autor: JUDr. Vladimír Lichnovský
publikováno: 13.06.2013

Dne 11. 2. 2013 české trestní právo udělalo další krok směrem k moderním kontinentálním právním systémům. Prezident republiky podepsal zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, čímž došlo, v souladu s prohlubováním principů restorativní justice, k významnému posílení práv obětí a poškozených v rámci českého trestního řízení, k sjednocení dosavadní, do jisté míry roztříštěné právní úpravy v této oblasti a zároveň ke splnění povinností, jež plynou České republice z nutnosti harmonizovat právní úpravu s mezinárodními právními závazky a právem Evropské unie.

V průběhu několikaletého legislativního procesu docházelo mezi trestněprávními i kriminologickými odborníky k četným diskusím, jež vyústily v řadu zajímavých odborných článků i několik vědeckých publikací. Nejnovější přírůstek v tomto směru představuje monografie Poškozený a oběť trestného činu z trestněprávního a kriminologického pohledu, jež vyšla v nakladatelství Leges a byla zpracována kolektivem autorů pod vedením prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., a doc. JUDr. Bc. Tomáše Gřivny, Ph.D.

Toto dílo představuje velký přínos pro českou trestněprávní odbornou literaturu, a to především rozsahem svého záběru a komplexností řešení uvedené problematiky, neboť je zde v rámci 21 vhodně se doplňujících kapitol řešeno mnoho zajímavých a důležitých problémů z pohledu trestněprávní a kriminologické teorie a praxe, jež se určitým způsobem dotýkají minulé nebo návrhu současné právní úpravy institutů oběti trestného činu a poškozeného. Nechybí ani poznatky načerpané studiem zahraničních právních úprav.

Samotné spojení dvou odlišných vědeckých přístupů vedených jedním cílem, a sice snahou o zlepšení situace lidských bytostí, které se dostaly do pozice poškozeného nebo oběti trestného činu v rámci trestního řízení, a upozornění na problémy a nedostatky, jimž museli dosud čelit, lze ocenit jako zcela pragmatické a účelné řešení, obzvláště za situace, kdy tato kolektivní monografie byla vytvořena na základě výsledků výzkumů a odborných diskusí, prezentovaných v rámci stejnojmenné konference, jež se konala na Právnické fakultě v Praze dne 26. 9. 2012.

Z pohledu trestněprávního tvoří jádro díla již první tři kapitoly, v nichž se autoři zaměřují na představení návrhu zákona o obětech trestných činů, na postižení změn, jichž v této souvislosti dozná postavení poškozeného v rámci adhezního řízení, a také změn, kterých by jeho postavení mohlo doznat de lege ferenda. Primárně je třeba ocenit logičnost uspořádání, preciznost a komplexnost, s jakou autoři podrobně představují a objasňují stávající či možná nova v nastíněné oblasti. Pozornost je věnována např. srovnání přístupů k pojmům oběť a poškozený, rozebrání skupin práv obětí, posílení ochrany dětských svědků, rozšíření možnosti bezplatného zastoupení poškozeného zmocněncem nebo představení institutu předběžných opatření a jeho smyslu. Zajímavostí je i vyjádření se ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu z dílny Ministerstva spravedlnosti, jehož podstatné části se skutečně později staly součástí finální verze přijatého zákona o obětech trestných činů i novely trestního řádu.

Nezbývá, než souhlasit s autory práce v tom směru, že českému trestnímu právu jednoznačně škodí polovičatost jeho rekodifikace a s tím spojená jistá nesouladnost mezi trestním zákoníkem a trestním řádem, která je odstraňována jen za cenu neustálých novelizací především trestního práva procesního. Z mnoha inovativních úvah, jimiž by bylo možno pozitivně ovlivnit postavení poškozeného de lege ferenda, jež lze v této části práce nalézt, je třeba vyzdvihnout kritiku institutu trestního stíhání se souhlasem poškozeného, rozšíření možnosti poškozeného podávat opravné prostředky nebo oprávnění poškozeného podat odpor proti trestnímu příkazu. Posledně jmenované oprávnění v trestním řádu jednoznačně chybí, neboť, jak správně poukazují autoři, vytváří se zřejmá nerovnost v postavení procesních stran, neboť obviněný i osoby, které jsou oprávněny v jeho prospěch podat odvolání, mohou proti trestnímu příkazu odpor podat (§ 314g odst. 1 tr. ř.). Na to samozřejmě navazuje i rozpor v možnostech samotného poškozeného využít opravný prostředek při ukončení trestního řízení rozsudkem nebo trestním příkazem, neboť v případě rozsudku může tento podat odvolání [viz § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř.].

Za ryze praktické považuji zařazení kapitol 6 a 7, v nichž je podáván výklad k nově zařazeným institutům nahrazení nemateriální újmy a vydání bezdůvodného obohacení poškozenému v rámci adhezního řízení. Tyto, původem soukromoprávní instituty, byly do trestního řádu zařazeny novelou č. 181/2011 Sb., přičemž netřeba zpochybňovat správný názor autorů kolektivní monografie, že tímto krokem došlo k diverzifikaci možností domoci se satisfakce za újmu, jež byla poškozenému způsobena, současně je však poukázáno na některá „bílá místa“ právní úpravy, která dosud nejsou uspokojivě vyřešena. V této souvislosti lze ocenit, že ze strany autorů jsou zformulovány praktické návrhy, s jejichž pomocí by bylo možno dané nedostatky odstranit. Za všechny lze jmenovat např. kritéria pro stanovení výše nemateriální újmy nebo způsoby odlišení práva na náhradu škody a bezdůvodného obohacení.

Jednu z mimořádně zajímavých a inspirujících částí publikace představuje kapitola 8., zabývající se právní regulací postavení poškozeného v německé právní úpravě, neboť na jedné straně se samozřejmě jedná o systém blízký české právní úpravě, na straně druhé některá procesní práva poškozeného jsou konstituována odlišně, což poskytuje zdroj pro možnou komparaci. Jako příklad odlišnosti autoři uvádějí možnost podání tzv. soukromé žaloby v případě tzv. soukromožalobních deliktů, která plně nahrazuje žalobu veřejnou, jež musí být státním zástupcem podána jen tehdy, je-li to ve veřejném zájmu, přičemž následný průběh řízení o této žalobě se zásadním způsobem nemění.

Autoři kolektivní monografie spadající pod její kriminologickou část se zaměřují převážně na prezentaci různých forem pomoci obětem závažných trestných činů a na možnosti ochrany před jejich sekundární viktimizací. Jsou zde prezentovány jak teoretické, tak převážně praktické poznatky získané na základě provedených výzkumů, statistických údajů nebo reálných zkušeností s dotčenými subjekty za současného vyjádření se ke konkrétním ustanovením návrhu zákona o obětech trestných činů.

Za velmi přínosnou v tomto směru považuji kapitolu 12., věnovanou pomoci dospělým i dětským obětem mravnostních a násilných trestných činů v praxi. V této kapitole je autory díla přehledně naplněna vize o vhodném spojení teorie a praxe, neboť jsou zde nejprve definovány pojmy primární a sekundární viktimizace, následují doporučení, jak lze riziku sekundární viktimizace oběti předcházet s důrazem na využití tzv. viktimologické intervence. Kruh je uzavřen poukázáním na nové možnosti praktického fungování pomoci těmto obětem v rámci Královéhradeckého kraje, kdy je popsána činnost tří zajímavých projektů, konkrétně projektu Týmů krizových interventů pro pomoc obětem trestné činnosti a mimořádných událostí Policie ČR, projektu Restorativní justice – podpora a poradenství pro oběti trestných činů a konečně projektu Intervenčních center. O komplexnosti a velké provázanosti jednotlivých částí kolektivní monografie pak svědčí i skutečnost, že se její autoři věnují podrobnému rozboru jmenovaných projektů v rámci kapitol 10 a 11.

Zcela specifického přístupu je třeba k obětem násilí z nenávisti, kdy je nutné s nimi jednat jako se zvlášť zranitelnými oběťmi. Autoři práce v kapitole 15. správně poukazují na skutečnost, že násilí z nenávisti je násilím symbolickým směřujícím nikoli vůči jednotlivci, ale vůči celé komunitě, kterou reprezentuje, s tím, že se většinou vyznačuje velkou mírou brutality. Velký problém představuje tzv. Hate crime paradox, spočívající v nesouladu vůle státu kriminalizovat trestnou činnost z nenávisti, a všeobecné přesvědčení, že postih této trestné činnosti je nadbytečný či dokonce zvýhodňující některé skupiny obětí trestné činnosti z nenávisti. Připojuji se rovněž ke kritice autorů směřující k neuspokojivé transpozici směrnice Evropského Parlamentu a Rady IP/11/585 do návrhu zákona o obětech trestné činnosti, který sice respektuje strukturu směrnice, ale ochranu obětí trestné činnosti z nenávisti přespříliš zužuje, neboť předpokládá zvýšenou viktimizaci pouze u obětí násilných trestných činů či trestných činů obsahujících pohrůžku násilí.

I když se autoři práce povětšinou soustředili na řešení konkrétních domácích problémů vztahujících se k institutu oběti trestného činu, je třeba ocenit, že pro lepší představu o situaci panující v oblasti peněžité pomoci obětem trestných činů neváhali zařadit kapitolu 14., zabývající se komparativní analýzou přístupů k této oblasti, obsažených v právních řádech vybraných evropských zemí, když neopomněli zmínit ani právní úpravu českou.

Poslední kapitola kolektivní monografie pak jednoznačně podtrhuje její vysokou vědeckou úroveň, neboť autoři na tomto místě provedli exkurz do mezinárodního práva trestního, kdy referují o postavení obětí genocidy před Mimořádnými senáty soudů v Kambodži, které stále projednávají několik případů dosud žijících představitelů režimu Rudých Khmérů. Dovolím si tvrdit, že se jedná o naprosto ojedinělou příležitost načerpat relevantní informace o těchto procesech, přičemž autoři se samozřejmě snaží držet tematického rámce publikace, a proto se detailně věnují čtyřem pilířům zabezpečení spravedlivosti pro oběti genocidy, kdy se jedná o právo účasti na trestných procesech v postavení poškozené strany, právo na právní zastoupení před soudem, právo na soudní ochranu a právo na odškodnění za utrpěnou újmu.

Dílo Poškozený a oběť trestného činu z trestněprávního a kriminologického pohledu lze považovat za mimořádně zdařilé a kvalitní hned z několika důvodů. Přehlednost, účelnost, komplexnost, vhodná komplementarita kapitol z pohledu trestněprávního a kriminologického, identifikace základních změn právní úpravy, komparace se zahraničními právními úpravami a mnoho promyšlených návrhů de lege ferenda, jež by neměly být opomenuty při případné další precizaci této oblasti trestního práva procesního, to vše svědčí o vysoké úrovni odborných znalostí autorského kolektivu a s tím související vysoké vědecké úrovni publikace.

Určitou hodnotovou nadstavbu díla tvoří kazuistické ukázky reálných situací souvisejících s praktickou činností autorských subjektů při aplikaci jednotlivých institutů dosavadní právní úpravy, výsledky dlouhodobých výzkumů a také množství oficiálních statistických údajů.

Všechny uvedené skutečnosti evokují závěr, že by tato publikace mohla sloužit jako plnohodnotná příručka pro všechny pracovníky různorodých organizací, které se věnují pomoci obětem trestných činů, advokáty, zmocněnce poškozených, ale i širší právnickou veřejnost, a to i při vědomí skutečnosti, že je zde vzhledem k datu jejího vzniku operováno pouze s návrhem zákona o obětech trestných činů, neboť finální verze zákona nedoznala žádných zásadních změn, které by snižovaly její další využitelnost.

JUDr. Vladimír Lichnovský, asistent soudce VS v Olomouci a externí doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci