Jaké důsledky přináší fúze zdravotnických zařízení pro smluvní vztahy se zdravotními pojišťovnami?

Nejedná se přitom pouze o oblast veřejného práva, neboť vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb jsou soukromoprávní povahy a lze je označit jako vztahy obchodněprávní.[1] Odborná debata na téma veřejného zdravotního pojištění a poskytování zdravotních služeb, která by se zabývala aktuálními problematickými aspekty, je tedy nutná a prakticky využitelná nejen z důvodu řádného fungování zdravotních pojišťoven, na čemž je zcela nepochybně veřejný zájem, ale rovněž i z důvodu nastavení správného obchodně-právního modelu pro fungování poskytovatelů zdravotních služeb. které problémy lze nyní ve vztahu mezi poskytovateli zdravotních služeb a zdravotními pojišťovnami pozorovat?

Především se jedná o otázky, které souvisejí se změnou způsobu podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb. Dříve bylo běžné, že poskytovatelem zdravotních služeb (ve dřívější terminologii „zdravotnickým zařízením“)[2] byla spíše fyzická osoba než osoba právnická. Dnes lze ovšem sledovat trend zakládání nových společností s ručením omezeným nebo fúzování a rozdělování jednotlivých s. r. o., ať již z daňových nebo odpovědnostních důvodů. Na tento trend se zákonodárce snažil reagovat, a to novelizací zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), kdy bylo ke dni 1. 9. 2015 zakotveno nové ustanovení § 17 odst. 8,[3] které ovšem, jak se zdá po prvním roce aplikace tohoto ustanovení, přináší několik výkladových otazníků, a to zejména při fúzích poskytovatelů zdravotních služeb.

Podstatou ustanovení § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění je tzv. kontraktační povinnost zdravotní pojišťovny, která nastává při převodu všech majetkových práv vztahujících se k poskytování zdravotních služeb z jednoho poskytovatele zdravotních služeb na druhého, typicky při převodu části závodu (příkladem může být převod ordinace kardiologie). V takovém případě je při splnění podmínek § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění (zejména podmínky veřejnoprávního udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb) zdravotní pojišťovna povinna uzavřít novou smlouvu se subjektem nabývajícím část závodu, se kterým ovšem nikdy dříve nespolupracovala a o jehož interním fungování nemá žádné informace.

Před 1. 9. 2015 byla situace odlišná a dalo by se říct, že jasnější. I když již před tímto datem měly zdravotní pojišťovny ze zákona povinnost zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti[4], tak jim zákon kontraktační povinnost v takovém rozsahu, jak to činí dnes, výslovně nestanovil. Tradičně totiž zdravotní pojišťovny uzavíraly s poskytovateli zdravotních služeb smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb pouze v případě, že uzavření příslušné smlouvy předcházelo výběrové řízení. Teprve až na základě kladného výběrového řízení byla zdravotní pojišťovna oprávněna (a nikoliv povinna!) smlouvu s uchazečem uzavřít.[5] V rámci výběrového řízení byla posuzována zejména dobrá pověst uchazeče, praxe uchazeče v daném oboru, jeho etický přístup k pacientům a případné stížnosti pacientů na poskytování zdravotních služeb. V úvahu byl rovněž brán záměr uchazeče na zajišťování hrazených služeb v příslušném oboru zdravotní péče a možnosti uchazeče splnit předpoklady pro zajištění hrazených služeb.[6] Lze tedy shrnout, že do 1. 9. 2015 nebylo pro poskytovatele zdravotních služeb zcela jednoduché uzavřít se zdravotní pojišťovnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotních služeb.

Ustanovení § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění ovšem zavedlo revoluční průlom do již zažitých postupů, neboť poskytovateli zdravotních služeb nově odpadá nutnost zúčastnit se výběrového řízení, pokud nabývá veškerá majetková práva související s poskytováním zdravotních služeb od subjektu, který již má se zdravotní pojišťovnou smlouvu uzavřenou. Zdravotní pojišťovna musí s nabývajícím jako novým poskytovatelem automaticky smlouvu uzavřít, ačkoliv tento subjekt nezná a v minulosti se s ním nesetkala.

I když ponecháme stranou otázku ústavnosti zavedení kontraktační povinnosti ve vztahu mezi poskytovateli zdravotních služeb a zdravotními pojišťovnami,[7] tak ustanovení § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění přináší problémy zejména při fúzích poskytovatelů zdravotních služeb. V souvislosti s fúzí poskytovatelů zdravotních služeb přitom vyvstávají dvě otázky. Nejprve si je nutné zodpovědět, zda na základě fúze dochází k automatickému přechodu smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb, která byla uzavřena se zdravotní pojišťovnou. Danou otázku je nutné vyřešit z toho důvodu, že v praxi dochází k tomu, že fúzující poskytovatelé zdravotních služeb mají za to, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotních služeb v důsledku fúze automaticky přechází na nástupnickou společnost a žádají po zdravotních pojišťovnách pokračování ve smluvním vztahu. Teprve alternativně poskytovatelé zdravotních služeb požadují uzavření nové smlouvy dle § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

I když lze souhlasit s tvrzením, že na základě fúze obecně dochází k přechodu práv a povinností ze smluv, tak v případě smlouvy poskytování a úhradě zdravotních služeb je tento závěr diskutabilní, neboť uzavření této smlouvy je nepřímo vázáno na úspěšné výběrové řízení a existuje zde veřejný zájem na tom, aby zdravotní služby byly poskytovány subjekty, které splní příslušné podmínky. Je tedy nutné vyřešit, zda smlouva o poskytování a úhradě zdravotních služeb skutečně přechází na nástupnickou společnost či nikoliv.

V případě, že na základě fúze poskytovatelů zdravotních služeb k přechodu smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb nedochází, je nutné vyřešit i druhou otázku, a to zda má zdravotní pojišťovna povinnost uzavřít s nástupnickou společností smlouvu novou. V případě této druhé otázky je nutné si zodpovědět, zda lze při fúzi splynutím i fúzi sloučením skutečně splnit všechny podmínky, které § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění pro aplikaci kontraktační povinnosti zdravotní pojišťovny ukládá. Zejména je nutné zjistit, zda lze vůbec splnit podmínky „převodu všech majetkových práv“ a simultánního odnětí oprávnění k poskytování zdravotních služeb a udělení příslušného oprávnění novému poskytovateli.

Před samotným započetím analýzy je nutné uvést, že k danému tématu prozatím neexistuje dostupná česká judikatura a literatura, takže při analýze bude vycházeno především z analogických situací a rovněž i z ryze praktických úvah o efektivním fungování vztahu mezi poskytovateli zdravotních služeb a zdravotními pojišťovnami. I když dříve či později budou muset být otázky nastíněné výše rozhodnuty českými soudy, tak cílem tohoto článku je alespoň nalézt určitá prozatímní řešení a pokud možno rozumný a praktický výklad ustanovení § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění. 

K přechodu smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb při fúzi 

Jak již bylo nastíněno výše, v důsledku fúze poskytovatelů zdravotních služeb, a to jak fúze splynutím, tak i fúze sloučením, vyvstává otázka, zda na nástupnickou společnost přechází i smlouva o poskytování a úhradě zdravotních služeb, která byla ještě před účinností fúze uzavřena se zdravotní pojišťovnou.

Ačkoliv na dané téma neexistuje přímo aplikovatelná judikatura, lze využít rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se vyjádřil k otázce fúze zdravotních pojišťoven a k přechodu smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb na nástupnickou zdravotní pojišťovnu.[8] V daném rozhodnutí byla řešena situace, ve které se poskytovatel zdravotních služeb domáhal úhrady zdravotní péče, kterou poskytl pojištěncům VZP ČR, ačkoliv neměl s VZP ČR sjednanou samostatnou smlouvu. Poskytovatel zdravotních služeb přitom tvrdil, že smlouva o poskytnutí a úhradě zdravotních služeb uzavřená se Zdravotní pojišťovnou MÉDIA, která v roce 2011 zanikla fúzí sloučením s VZP ČR, v důsledku této fúze přešla na VZP ČR a smluvní vztah tedy i nadále trvá.[9] Jelikož VZP ČR odmítla poskytovateli hradit zdravotní služby, které byly poskytnuty po dni účinnosti fúze sloučením, a tedy po zániku Zdravotní pojišťovny MÉDIA, dostal se případ před obecné soudy.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí shodně s obecnými soudy dovodil, že na danou situaci se vztahuje čl. VIII odst. 1 písm. b) smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb uzavřené se Zdravotní pojišťovnou MÉDIA, dle kterého smlouva nebo její část zaniká dnem zániku zdravotnického zařízení nebo pojišťovny. Jinými slovy smlouva počítala se situací, kdy dojde k zániku smlouvy v případě zániku zdravotní pojišťovny. Nejvyšší soud rovněž dovodil následující: „Uvedené ujednání smlouvy stanovící podmínky jejího zániku nelze pro případ, že dojde k zániku Zdravotní pojišťovny MÉDIA s právním nástupcem, hodnotit jinak než jako rozvazovací podmínku podle ustanovení § 36 obč. zák. (…). Jestliže tedy nastala sjednaná rozvazovací podmínka smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi žalobkyní a Zdravotní pojišťovnou MÉDIA spočívající v zániku této pojišťovny, k čemuž došlo jejím výmazem z obchodního rejstříku k datu 28. března 2011, nemůže se žalobkyně podle této smlouvy domáhat úhrady zdravotní péče poskytnuté v období květen a červen 2011.“[10]

Nejvyšší soud tedy dovodil, že v případě existence smluvního ujednání, dle kterého při zániku zdravotní pojišťovny dochází k zániku smlouvy, nedochází při fúzi zdravotních pojišťoven k přechodu smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče. Zrcadlově by se tedy dalo dovodit, že v případě existence smluvního ujednání, které váže zánik smlouvy na zánik poskytovatele zdravotních služeb, smlouva s takovým ujednáním v rámci fúze na nástupnickou společnost nepřejde. Nejvyšší soud se ovšem nevyjádřil k zásadní otázce, zda v případě neexistence jakéhokoliv smluvního ujednání upravujícího zánik smlouvy by k přechodu smlouvy došlo či nikoliv.

I když ve většině smluv o poskytování a úhradě zdravotních služeb je příslušné ustanovení (tj. rozvazovací podmínka) obsažena a k přechodu smluv tedy v praxi nebude docházet, je nutné si i z čistě metodologického hlediska určit, zda bez jakéhokoliv smluvního ujednání taková specifická smlouva, jakou je smlouva o poskytnutí a úhradě zdravotních služeb, může přejít na nástupnický subjekt či nikoliv.

K zodpovězení této otázky je nutné se podívat na obecný rámec přechodu závazků při fúzi na nový subjekt. Dle § 178 o. z. platí, že jak při fúzi sloučením, tak při fúzi splynutím přecházejí práva a povinnosti zanikajících osob na nástupnickou společnost (ať již na nově vzniklou společnost v rámci fúze splynutím či na již existující společnost v rámci fúze sloučením). Komentář k danému ustanovení uvádí, že „v důsledku fúze dochází ke sloučení či splynutí právní subjektivity (právní osobnosti) několika právnických osob, a tedy coby konsekvence splynutí či sloučení též k přechodu veškerých cedovatelných práv a povinností zanikajících právnických osob na osobu nástupnickou.“^[11] To znamená, že pouze taková práva a povinnosti, která jsou „cedovatelná“, mohou přejít na nástupnickou společnost. Je tedy nutné vyřešit, zda práva a povinnosti vyplývající se smlouvy o poskytnutí zdravotních služeb jsou práva cedovatelná.

Co jsou cedovatelná práva a povinnosti upravuje právní úprava postoupení pohledávek obsažená v § 1879 „o. z.“ Dle § 1881 odst. 1 o. z. platí, že postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Ustanovení § 1881 odst. 2 o. z. dále upravuje, že nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí, nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnila. Pro případnou cedovatelnost práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o poskytování zdravotních služeb by mohl být relevantní právě odstavec 2, který upravuje pohledávky vázané na osobu věřitele. Dle komentáře k odstavci 2 platí, že „Vychází-li úprava postoupení pohledávky ze zásady, že cesí se obsah dlužníkova závazku nemění, vylučuje tím zároveň z postupu pohledávky, jejichž povaha se uvedenému principu protiví. Postoupením pohledávky nemá být narušena identita dlužníkova plnění (…). Jinak vyjádřeno, vylučuje se postoupení těch pohledávek, u nichž je osoba věřitele rozhodná pro obsah dlužníkova plnění.“^[12]

Jelikož je výběr poskytovatele zdravotních služeb vázán na předcházející výběrové řízení, lze dovodit, že tento poskytovatel je subjektem rozhodným pro obsah dlužníkova plnění a případné pohledávky jsou na něj osobně vázané. Jinými slovy, jelikož je zde veřejnoprávní řízení vztahující se ke konkrétnímu subjektu, nelze pohledávku tohoto subjektu volně postupovat. Tento závěr nicméně naráží na judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývala cedovatelností pohledávky z pojistného na veřejném zdravotním pojištění.

Podstatou daného sporu týkajícím se cese pohledávky na pojistném[13] byla skutečnost, zda může zdravotní pojišťovna převést svou pohledávku na zaplacení pojistného za svým pojištěncem (dlužníkem) na třetí osobu. Dlužníkem zde bylo argumentováno, že úhrada pojistného na zdravotním pojištění je pohledávkou, která má veřejnoprávní charakter a nelze měnit příjemce pojistného, neboť se vždy musí jednat o tu zdravotní pojišťovnu, u které je pojištěnec přihlášen.[14] Nejvyšší soud ovšem přijal jiný názor a dovodil, že pohledávka pojišťovny z veřejného zdravotního pojištění není pohledávkou, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil a že postoupení takové pohledávky není vázáno na osobu věřitele. Dle Nejvyššího soudu se na povinnosti dlužníka zaplatit dlužné pojistné, pokutu a penále nemůže postupní smlouvou nic změnit.[15]

Rovněž i pohledávka pojištěnce na úhradu nutného a neodkladného léčení poskytnutého v cizině, kterou má vůči zdravotní pojišťovně, je dle judikatury způsobilá k postoupení.[16] Dle judikatury má pohledávka na úhradu nutného a neodkladného léčení v cizině majetkovou povahu, a tudíž ji lze postoupit na třetí osoby, například i na poskytovatele komerčního cestovního pojištění.

Lze nicméně dovodit, že výše uvedené příklady postoupení pohledávek na pojistném a na úhradu nutného a neodkladného léčení na straně jedné a postoupení pohledávek, které by měl poskytovatel zdravotních služeb za zdravotní pojišťovnou na straně druhé, jsou dva odlišné případy. V případě výše uvedených příkladů se totiž na základě postoupení dlužníkova situace v podstatě nezměnila a osoba věřitele pro něj může být irelevantní. Ovšem v případě, že se změní poskytovatel zdravotních služeb v důsledku fúze, je tento poskytovatel již pojmově odlišný, neboť neprošel výběrovým řízením a není tak jisté, zda by splňoval podmínky, které jsou brány při výběrovém řízení v úvahu (např. pověst uchazeče, případné stížnosti pojištěnců apod.). Celý smluvní vztah tak může být značně odlišný, což se může projevit zejména v případě úhrady zdravotních služeb a solventnosti nového poskytovatele.

Pro závěr, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotních služeb automaticky nepřechází na nového poskytovatele, který se nezúčastnil výběrového řízení, hovoří zejména veřejný zájem. Dle judikatury platí, že i když je veřejný zájem pojmem neurčitým, tak jej lze vyvozovat z právní úpravy, z právní politiky a posouzením různých hodnotových hledisek podle úkolů správy v příslušných oblastech (sociální, kulturní, ochrany životního prostředí apod.).[17]

V oblasti veřejného zdravotního pojištění lze veřejný zájem vyvodit ze samotné Listiny základních práv a svobod[18], ze zákona o veřejném zdravotním pojištění i ze zákona o poskytování zdravotních služeb. Zákon o veřejném zdravotním pojištění stanoví v § 46 a následujícím pravidla pro výběrová řízení a podmínky, za kterých může zdravotní pojišťovna smlouvu s uchazečem uzavřít. Zákon o poskytování zdravotních služeb rovněž stanovuje podmínky, které musí žadatel splnit pro to, aby mu bylo vydáno oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Z těchto předpisů lze vyvodit, že zde existuje veřejný zájem na tom, aby zdravotní služby poskytovaly pouze takové subjekty, které splní podmínky pro poskytování zdravotních služeb i podmínky výběrového řízení pro uzavření smlouvy se zdravotní pojišťovnou. Opačný případ by mohl vést k tomu, že poskytovatel zdravotních služeb, se kterým zdravotní pojišťovna odmítne smlouvu uzavřít (například z důvodu stížností ze strany svých pojištěnců na tohoto poskytovatele), by mohl pojišťovnu donutit ke kontraktaci tím, že se rozhodne spojit s jiným poskytovatelem, ať již fúzí sloučením či splynutím a tvrdit, že v rámci přechodu veškerých práv a povinností došlo i k přechodu smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb.

Na základě výše uvedeného, a to zejména z důvodu veřejného zájmu na řádném poskytování zdravotních služeb, nutnosti řádného výběrového řízení a zabránění obcházení zákona ze strany poskytovatelů zdravotních služeb, lze dovodit závěr, že v případě fúze poskytovatelů zdravotních služeb na nabývající společnost smlouva o poskytnutí a úhradě zdravotních služeb nepřechází. 

Ke kontraktační povinnosti zdravotní pojišťovny při fúzi 

Kontraktační povinnost zdravotních pojišťoven nastává při splnění podmínek § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Lze přitom rozlišit tři podmínky, se kterými dané ustanovení počítá. První podmínkou je „převod všech majetkových práv vztahujících se k poskytování zdravotních služeb“.

Je otázkou, které skutečnosti lze podřadit pod termín „převod všech majetkových práv“. Zřejmě se bude jednat o převod závodu nebo jeho části, například převod ordinace kardiologie. Do úvahy by teoreticky přicházel i pacht závodu[19] nebo koupě movitých věcí, které tvoří vybavení ordinace. Nicméně, v případě fúze poskytovatelů zdravotních služeb je otázka splnění této podmínky problematická, neboť v případě fúze se nejedná o převod majetkových práv, ale o přechod.

Přechod představuje změnu vlastnického subjektu nevyvolanou shodnou vůlí stran, ve kterém chybí právní jednání převodu jako titul, avšak přesto se subjektem vlastnického práva stává osoba odlišná od předchozího vlastníka.[20] Naproti tomu se převodem rozumí projev vůle vlastníka disponovat věcí tím způsobem, že na základě dohody dojde ke změně vlastnického práva k věci na jinou osobu.[21] Lze tedy souhlasit s názorem, že v případě fúze, ať sloučením nebo splynutím, dochází k převodu, a nikoliv přechodu jmění. I když je totiž fúze uskutečněna díky tomu, že je mezi zúčastněnými společnostmi vytvořen projekt přeměny (tedy výsledek volního jednání), tak k samotné změně vlastnictví ke jmění dochází na základě přechodu, což je okamžik zápisu fúze do obchodního rejstříku.[22]

Jelikož § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění operuje s termínem převodu, a nikoliv přechodu, lze usuzovat, že kontraktační povinnost zdravotní pojišťovny v případě fúzí nenastává. Nicméně, v praxi si poskytovatelé zdravotních služeb, kteří vznikli v důsledku fúze, o uzavření nové smlouvy zdravotní pojišťovnu žádají a těmto žádostem bývá při splnění dalších podmínek vyhověno. Je tedy otázkou, zda v případě, až se případný spor o uzavření smlouvy dle § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění dostane před soud, bude soudce interpretovat toto ustanovení formalisticky či extenzivně, a podřadí pod něj jak převod, tak i přechod majetkových práv.

Lze se ovšem přiklonit k závěru, že v případě zavedení kontraktační povinnosti, která představuje zásah do autonomie vůle a smluvní svobody, by zákon měl být vykládán restriktivně a nikoliv naopak. Pokud zákon uvádí podmínku „převodu“, neměla by být aplikace § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění rozšířena i na „přechod“ majetkových práv. Lze rovněž zmínit i důvod veřejného zájmu uváděný již dříve v tomto článku, neboť povinnost uzavřít smlouvu se subjektem, který neprošel výběrovým řízením, se zdá být v rozporu s veřejným zájmem na kvalitním poskytování zdravotních služeb.

Druhou a třetí podmínku, která je zakotvena v § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění, představujeexistence veřejnoprávních rozhodnutí, na jejichž základě došlo jednak k (i) odnětí oprávnění k poskytování zdravotních služebpřevádějícímu subjektu, ale také k (ii) udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb nabývajícímu subjektu, přičemž tato rozhodnutí jsou vydána v přímé návaznosti. Pro posouzení, zda může být druhá a třetí podmínka naplněna, bude nutné rozlišovat, zda se jedná o fúzi sloučením nebo o fúzi splynutím.

Základním rozdílem mezi oběma formami je skutečnost, zda při fúzi zanikají všechny zúčastněné obchodní společnosti a vzniká zcela nová obchodní společnost, která před zahájením fúze neexistovala (fúze splynutím), nebo zda zanikají pouze některé zúčastněné obchodní společnosti a ke vzniku nové obchodní společnosti nebo družstva nedochází (fúze sloučením).^[23]

Právě u fúze splynutím by mohl nastat problém, neboť by nemusela být naplněna dikce § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění, dle které se musí jednat o převod majetkových práv z „poskytovatele, který požádal o odnětí oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách, na jinou osobu, které bylo v návaznosti na to uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb“. Tato dikce je problematická z toho důvodu, že v momentě, kdy zanikající společnost v souladu s § 23 odst. 3 zákona o zdravotních službách podává žádost o odnětí oprávnění k poskytování zdravotních služeb s tím, že hodlá převést majetková práva na nástupnickou společnost, tak nástupnická společnost ještě neexistuje. Nelze tedy provést simultánní podání žádosti o odnětí oprávnění k poskytování zdravotních služeb a žádosti o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

Nicméně, výkladem zákona by bylo možné dovodit, že simultánní podání žádosti o odnětí oprávnění a žádosti o udělení oprávnění není obligatorní. Ustanovení § 23 odst. 3 zákona o zdravotních službách totiž počítá s eventualitou, že žádost o udělení oprávnění je podána až po dni podání žádosti o odejmutí oprávnění dosavadním poskytovatelem, tedy nikoliv simultánně. To lze dovodit argumentem a contrario z dikce „Je-li podána žádost o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb nejpozději v den podání žádosti o odejmutí oprávnění dosavadním poskytovatelem a jsou splněny podmínky pro udělení oprávnění, rozhodne příslušný správní orgán o odejmutí oprávnění a o udělení oprávnění ke stejnému dni.“ Lze tedy argumentovat, že zákon počítá jak s tím, že se rozhodne o odejmutí a udělení oprávnění ke stejnému dni, tak i s tím, že se může rozhodnout o odejmutí oprávnění k jinému dni než je den udělení oprávnění.

Lze si tedy představit, že zanikající společnost podá v souladu s § 23 odst. 3 zákona o zdravotních službách žádost o odnětí oprávnění k poskytování zdravotních služeb z důvodu převodu majetkových práv. Správní orgán před účinností fúze rozhodne o odnětí oprávnění. Po účinnosti fúze, kdy vznikne nová společnost jako společnost nástupnická, tato nová společnost správní orgán požádá o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb v návaznosti na odnětí oprávnění již zaniklé společnosti.

Co se týká fúze sloučením, tak zde by mohla být situace jednodušší. V případě fúze sloučením totiž jedna společnost zaniká a je „absorbována“ do společnosti již existující. Zde si tedy je možné představit simultánní podání žádosti o odnětí oprávnění a o udělení oprávnění, neboť obě společnosti by v době podání žádosti měly mít plnou právní subjektivitu. V případě, kdy by nástupnická společnost již byla držitelem oprávnění pro jiné obory, které nebyly předmětem převodu (fúze), zažádala by si v důsledku nabytí převáděných majetkových práv o změnu oprávnění poskytovatele, tj. o rozšíření oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

Lze tedy shrnout, že výkladem by bylo možné dovodit, že druhá a třetí podmínka § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění, tedy rozhodnutí správního orgánu o odnětí oprávnění k poskytování zdravotních služeb a rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování těchto služeb, by mohla být v případě jak fúze sloučením, tak i fúze splynutím, naplněna. Nicméně, splnění podmínky první, tedy „převodu všech majetkových práv“, se zdá být u fúzí velmi problematická, a to proto, že při fúzi nedochází k převodu, ale k přechodu práv. Při stanovení zásahu do autonomie vůle, jakou je kontraktační povinnosti, by přitom mělo být při výkladu stanovení § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění postupováno restriktivně, a nikoliv naopak. Lze se tedy přiklonit k závěru, že v případě fúze poskytovatelů zdravotních služeb zdravotní pojišťovna nebude mít povinnost uzavřít s nástupnickou společností novou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotních služeb. 

Závěr 

Cílem tohoto článku bylo prozkoumat, jaké výkladové a praktické problémy přineslo zavedení kontraktační povinnosti pro zdravotní pojišťovny v případě, že poskytovatel zdravotních služeb, se kterým má zdravotní pojišťovna uzavřenou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotních služeb, vstoupí do fúze sloučením či splynutím. 

V úvodu tohoto článku byly vymezeny dvě otázky. První otázka se zabývala skutečností, zda na základě fúze poskytovatelů zdravotních služeb dochází k přechodu smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb uzavřené se zdravotní pojišťovnou. Z důvodu veřejného zájmu na řádném poskytování zdravotních služeb, nutnosti provedení řádného výběrového řízení a zabránění obcházení zákona ze strany poskytovatelů zdravotních služeb bylo dovozeno, že smlouva mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou při fúzi na novou společnost nepřechází. 

Rovněž bylo nutné zodpovědět i druhou otázku, zda v případě, kdy při fúzi k přechodu smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb nedochází, má zdravotní pojišťovna povinnost uzavřít s nástupnickou společností smlouvu novou. Pro zodpovězení druhé otázky byly rozebrány jednotlivé podmínky pro aplikaci kontraktační povinnosti obsažené v § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Jelikož hned první podmínka § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění, a to převod všech majetkových práv vztahujících se k poskytování zdravotních služeb, není splnitelná, bylo dovozeno, že v případě fúze poskytovatelů zdravotních služeb zdravotní pojišťovna nemá povinnost uzavřít s nástupnickou společností novou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotních služeb. 

Závěrem nezbývá než doufat, že zákonodárce v blízké době provede novelizaci tohoto problematického ustanovení a vnese tak světlo do interpretačních problémů, které ustanovení § 17 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění v souvislosti s fúzemi poskytovatelů zdravotních služeb přineslo. 

Autorka působí jako podnikový právník ve Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a zároveň jako studentka doktorského studia na Katedře obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity.