Insolvenční soud nesmí postupovat svévolně při rozhodování o tom, které přihlášené pohledávky přezkoumá na přezkumném jednání, a musí řádně odůvodnit svá rozhodnutí o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů

Tuto otázku přitom posuzoval v souvislosti s jeho návrhem na zrušení rozhodnutí přijatých na navazující schůzi věřitelů, která se konala téhož dne, a v jejímž rámci mohl stěžovatel hlasovat pouze v rozsahu hlasovacích práv, které mu na ní přiznal insolvenční soud.

Po seznámení se s průběhem insolvenčního řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že insolvenční soud postupoval v rozporu se zákonem, pokud na uvedeném přezkumném jednání přezkoumal pouze 18 z přibližně 150 přihlášek věřitelů, aniž by vysvětlil důvody, pro které tak neučinil i v případě ostatních přihlášek (včetně přihlášky stěžovatele). Tato skutečnost sice nebránila tomu, aby se již na navazující schůzi věřitelů konala volba členů a náhradníků věřitelského výboru, v jejím důsledku však nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby tato schůze hlasovala o odvolání insolvenčního správce nebo o jeho ponechání ve funkci. Navzdory konstatování této nezákonnosti ovšem Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení usnesení schůze věřitelů, kterým byl dosavadní insolvenčního správce ponechán ve funkci. K novému hlasování totiž bude muset dojít bez ohledu na zrušení tohoto rozhodnutí bezprostředně poté, co budou přezkoumány pohledávky všech přihlášených věřitelů s výjimkou těch, u nichž takovémuto přezkumu objektivně brání skutečnosti, jež nejsou důsledkem nesprávného postupu insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce, přičemž odložení přezkumného jednání jen z tohoto důvodu by s ohledem na účel insolvenčního řízení nebylo možné považovat za rozumné. Usnesení schůze věřitelů, jímž se ponechává stávající insolvenční správce ve funkci, za těchto okolností ještě nezaložilo porušení základních práv a svobod dotčeného věřitele.

Usnesení insolvenčního soudu, kterým byla na schůzi věřitelů dne 28. 3. 2011 potvrzena volba členů a náhradníků věřitelského výboru, jakož i usnesení této schůze, kterým se ponechává ve funkci insolvenční správce, přezkoumal Ústavní soud i z toho hlediska, zda stěžovatel při hlasování o obou otázkách mohl řádně uplatnit své hlasovací právo. Protože v době konání schůze věřitelů ještě nebyly přezkoumány přihlášené pohledávky stěžovatele, rozhodoval o rozsahu jeho hlasovacích práv na této schůzi právě insolvenční soud. Ústavní soud tak zkoumal, zda se s otázkou hlasovacích práv insolvenční soud vypořádal řádně, a to zejména pokud jde o požadavek náležitého odůvodnění. V tomto ohledu (byť přes dílčí nedostatky) přitom akceptoval rozhodnutí insolvenčního soudu, které vycházelo ze stanoviska insolvenčního správce, neboť z protokolu o schůzi věřitelů nevyplynulo, že by stěžovatel uplatňoval proti tomuto rozhodnutí námitky, s nimiž by se insolvenční soud ve svém odůvodnění musel blíže zabývat.

Stěžovatel se nakonec domáhal i zrušení rozhodnutí insolvenčního správce, resp. odděleného insolvenčního správce, kterým byly uznány pohledávky některých přihlášených věřitelů. Tento svůj návrh přitom odůvodnil tím, že přezkumné jednání se konalo dne 28. 3. 2011, přičemž zákon umožňoval jednotlivým věřitelům popřít pohledávku jiného věřitele teprve od 31. 3. 2011 (kdy nabyla účinnosti novela insolvenčního zákona č. 69/2011 Sb.). Sám sice popěrný úkon učinil již na předmětné schůzi, nebyl si však jist, zda mu za této situace budou přiznány právní účinky. Ústavní soud nicméně ani v této části neshledal ústavní stížnost důvodnou. Insolvenční soud totiž v souladu s právními závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 považoval popěrný úkon stěžovatele za platný, v důsledku čehož nebyl důvod, aby se stěžovatel domáhal jeho popření skrze stanovisko insolvenčního správce, což byl podle původní právní úpravy jediný možný způsob. Přiznání právních účinků popěrnému úkonu stěžovatele znamenalo naplnění práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud se ve svém nálezu obsáhle zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti postupu a rozhodnutím insolvenčního soudu a insolvenčního správce v insolvenčním řízení, a to s ohledem na to, že ústavní stížnost obsahovala celkem 12 různých stížnostních návrhů.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud