Incidenční spory

Insolvenční zákon již zvolil „bezpečnější“ formu vymezení incidenčních sporů tím, že uvedl taxativní výčet sporů, které jedině mohou být jako incidenční označeny a projednány. V tomto směru je nepochybné, že podle platného znění ustanovení § 159 InsZ jsou incidenčními spory:

a) spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek,

b) spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5 InsZ,

c) spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela,

d) spory na základě odpůrčí žaloby,

e) spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčním správcem,

f) další spory, které zákon označí jako incidenční.

Incidenční spory mají pro celé insolvenční řízení zásadní význam, a proto jsou logicky projednávány v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu podle ustanovení § 160 až 164 InsZ. Zatímco incidenční spory pod písmeny a) až e) citovaného paragrafu jsou v zákoně dohledatelné poměrně snadno, incidenční spory podle ustanovení písmene f) citovaného paragrafu jsou zřejmé až po důkladném prostudování celého textu insolvenčního zákona. Které to jsou?

Spory, označené jako incidenční podle ustanovení § 178 a 179 InsZ

Diskutovaná zákonná úprava, původně namířená proti přihláškám nadhodnocených pohledávek, nutně vyvolala další typ incidenčních sporů. Pokud přihlášená pohledávka bude zjištěna tak, že skutečná výše pohledávky bude činit méně než 50 % přihlášené částky, není důsledkem pouze to, že se k ní nebude přihlížet ani v rozsahu, v jakém byla zjištěna. Soud navíc na návrh insolvenčního správce uloží věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou soud určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky. Insolvenční správce tedy zahájí další z typů incidenčních sporů žalobou proti věřiteli neúspěšně přihlašujícímu pohledávku. Je zřejmé, že právě v tomto případě bude na insolvenčním správci, aby žalobní návrh byl pečlivě argumentován a podložen, protože posouzení „okolností přihlášení a přezkoumání“ soudem znamená zhodnotit zejména to, zda věřitel byl při přihlášení v dobré víře, co přihláškou přihláškou sledoval atd.[2]

V tomto případě není zákonem dána lhůta k podání žaloby, neboť z logiky věci vyplývá, že ji musí insolvenční správce podat bez zbytečného odkladu poté, kdy bude jisté, že k pohledávce věřitele se ve smyslu ustanovení § 178 InsZ nepřihlíží. Stejný princip je zákonem určen i pro případ, že je zjištěno právo na oddělené uspokojení ze zajištění v rozsahu menším než 50 % přihlášené hodnoty zajištění (§ 179 InsZ). Je na místě připomenout, že při určení rozsahu popřené pohledávky se neposuzuje celková výše přihlášky, ale posuzuje se každá z přihlášených pohledávek samostatně.[3]

Spory, označené jako incidenční podle ustanovení § 186 a 187 InsZ

Tyto případy bez jakékoli pochybnosti mezi incidenční spory patří, neboť se jedná o poměrně častý stav vyvolaný insolvenčním řízením, který nastává v jeho průběhu. Původně přihlášená pohledávka zanikla (ať už tak, že byla uspokojena nebo jiným způsobem, často i započtením), ale přihlášený věřitel nevzal bez zbytečného odkladu svou přihlášku zpět. Nezbývá tedy, aby insolvenční soud, často k podnětu insolvenčního správce nebo z podnětu vlastního, ukončil účast takového věřitele rozhodnutím. Rozhodnutí se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci a odvolání proti němu přípustné není. Proti rozhodnutí o ukončení účasti v řízení má přihlášený věřitel možnost obrany právě žalobou na určení, že jeho pohledávka trvá. K podání žaloby je aktivně legitimován pouze přihlášený věřitel a musí být podána pouze proti insolvenčnímu správci. I jako v případě jiných žalob tohoto typu je nutné, aby byla podána včas – do 30 dnů ode dne, kdy bylo rozhodnutí o ukončení účasti v řízení doručeno přihlášenému věřiteli. Lhůta je zachována, je-li doručena nejpozději poslední den lhůty insolvenčnímu soudu. Stejný postup je zákonem předpokládán i v případě, že popsaným způsobem zanikne část přihlášené pohledávky (§ 187 InsZ).

Spory, označené jako incidenční podle ustanovení § 233 InsZ

I tato situace je důsledkem postupů v insolvenčním řízení, resp. toho, že pravomocným rozhodnutím byla zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka ve smyslu ustanovení § 231 a 232 InsZ a má být vydán majetkový prospěch získaný plněním z takového neplatného právního úkonu. Pokud by prospěch z takového úkonu měl vydávat insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, mohou nastat v zásadě tyto situace:

- žádosti o vydání z majetkové podstaty insolvenční správce vyhoví a majetkový prospěch vydá,

- žádosti o vydání z majetkové podstaty insolvenční správce nevyhoví a majetkový prospěch nevydá (má možnost vydání odmítnout s odůvodněním, že nedošlo k obohacení majetkové podstaty nebo je požadováno více, než činí obohacení).

Proti rozhodnutí insolvenčního správce o nevydání majetkového prospěchu nebo i proti jeho nečinnosti má oprávněná osoba tyto možnosti obrany:

- podat včasnou vylučovací žalobu (§ 233 odstavec 2 InsZ) proti insolvenčnímu správci

[incidenční spor výslovně označený § 159 odstavec 1 písmeno b) InsZ],

- napadnout žalobou (§ 233 odstavec 3 InsZ) platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se neplatný právní úkon týká – v tomto případě je zákonem stanovená lhůta „nejpozději do skončení insolvenčního řízení“ poměrně nebezpečná pro celý vývoj insolvenčního řízení, protože s jejím podáním může oprávněná osoba vyčkávat až na samý závěr insolvenčního řízení, jeho konec oddálit a výši výtěžku k vydání věřitelům poměrně zásadně ovlivnit.

Spory, označené jako incidenční podle ustanovení § 289 InsZ

Tyto spory opět řeší situace, ke kterým nemůže dojít v jiném druhu soudního řízení, než je řízení insolvenční. I zde se jedná o obranný prostředek účastníků insolvenčního řízení v případě, že majetková podstata je zpeněžována prodejem mimo dražbu. Platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení, lze napadnout dle ustanovení § 289 odstavec 3 InsZ. Žaloba bude projednávána jako incidenční spor a i v tomto případě byla zvolena stejná lhůta jako u ustanovení § 233 odstavec 3 InsZ, tedy nejpozději do skončení insolvenčního řízení. K posuzování platnosti smluv se vyjadřoval i nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 12. 2009.[4]

Spory, označené jako incidenční podle ustanovení § 373 InsZ

Jedná se o incidenční spory v řízeních podle Hlavy IV. InsZ u úpadku jen některých finančních institucí, a to bank nebo spořitelních a úvěrních družstev nebo poboček zahraničních bank [dle § 367 odstavec 1 písmeno f) InsZ]. Věřitelé pohledávek, které vyplývají z účetnictví dlužníka, mají to privilegium, že jejich pohledávka se považuje za přihlášenou a věřitel nemusí podávat přihlášku pohledávky. Insolvenční správce je povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů od prohlášení konkursu každému věřiteli sdělit, že jeho pohledávka (její výše, povaha atd.) se považuje za přihlášenou a řádně jej poučit, jak má postupovat v případě, že nesouhlasí (zejména s výší a pořadím). Věřitel, který s pohledávkou nesouhlasí, podává ve lhůtě čtyř měsíců od prohlášení konkursu u insolvenčního správce námitku s odůvodněním a případně doložením dokumentů. V tomto případě se předpokládá, že dojde k jednání s insolvenčním správcem a uzavření celé záležitosti – ke smírnému vyřešení bez zásahu insolvenčního soudu. Zákon poskytuje poměrně dlouhou dvouměsíční lhůtu k jednání mezi dotčeným věřitelem a insolvenčním správcem. Pokud však k dohodě nedojde, má věřitel možnost v zákonné (propadné) lhůtě tří měsíců po uplynutí lhůty k uzavření dohody podat žalobu, která je incidenčním sporem (§ 373 odstavec 6 InsZ).

Spory, označené jako incidenční podle ustanovení § 385 InsZ

Další incidenční spory v řízeních podle Hlavy IV., dílu 2. InsZ zákon vymezuje u úpadku pojišťoven a tuzemských zajišťoven, provozujících činnost na území České republiky. I v tomto případě věřitelé pohledávek, které vyplývají z účetnictví dlužníka, přihlášku pohledávek nepodávají a jejich pohledávka se považuje za přihlášenou. Konstrukce zákona je v tomto případě totožná s uplatňováním případných námitek vůči výši pohledávky sdělené insolvenčním správcem jako u úpadku bank. Věřitel, který s pohledávkou nesouhlasí, podává ve lhůtě čtyř měsíců od prohlášení konkursu u insolvenčního správce námitku s odůvodněním a případně doložením dokumentů. Zákon i zde předpokládá jednání věřitele o jeho námitkách s insolvenčním správcem a vyřešení případných neshod v této fázi insolvenčního řízení (opět ve lhůtě dvou měsíců). Pokud se řešení nepodaří nalézt, věřitel má možnost v zákonné (propadné) lhůtě tří měsíců po uplynutí lhůty k písemné dohodě podat žalobu, která je incidenčním sporem (§ 385 odstavec 6 InsZ.). Pokud žaloba podána není, platí, že k námitce věřitele se dále nepřihlíží a pohledávka věřitele zůstane přihlášená ve výši, která vyplývá z účetnictví dlužníka, tak, jak ji určil insolvenční správce.

Závěrem je možné shrnout, že platná právní úprava insolvenčního zákona taxativně vymezuje okruh incidenčních sporů, a proto v judikatuře není potřeba vymezovat, co lze za incidenční spor považovat (jako tomu bylo za platnosti zákona o konkursu a vyrovnání). Jako u každého taxativního vymezení se však ukazuje, že existují ještě „další“ spory, než vymezuje § 159 písmeno a) až e), případně písmeno f), které by bylo vhodné pod incidenční spory podřadit. Proto se v současné judikatuře spíše setkáváme s vymezením negativním, kdy v jednotlivých případech je konstatováno, co incidenčním sporem není. 

Autorka je advokátkou v Olomouci a insolvenční správkyní se zvláštním povolením. Je členkou odborné sekce ČAK pro insolvenční právo.