Hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi v civilním řízení

1. Úvodem

„Soud rozhoduje na základě zjištěného stavu věci“,[1] a jelikož nebyl rozhodným událostem přítomen, tento skutkový stav zjišťuje prostřednictvím procesu dokazování. Vzhledem k tomu, že „za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci,“[2] stojí soud před těžkou úlohou, kdy v rámci hodnocení důkazů musí také vyhodnotit jejich věrohodnost.

Nelze v této souvislosti opomenout, že nejčastěji používaným důkazním prostředkem v civilním řízení, kterému se článek věnuje, je svědecká výpověď, a právě s tímto důkazním prostředkem se problematika „hodnocení věrohodnosti“ nejvíce pojí.

Také anglický právnický slovník „Legal Dictionary“ uvádí u definice věrohodnosti (credibility) premisu, v níž stojí: „Hlavní použití věrohodnosti v právu souvisí se svědeckou či účastnickou výpovědí v průběhu soudního řízení.“[3] Posuzování věrohodnosti výpovědi svědka či účastníka soudního řízení je jeden z nejtěžších úkolů soudce. „Základem soudcova hodnotícího postupu by kromě lidských a odborných zkušeností měla být pravidla logického myšlení formulovaná v základních logických zásadách.“[4]

Situace je o to těžší, jedná-li se o výpověď svědka o skutečnostech, které se dozvěděl pouze z doslechu (anglicky označováno jako „hearsay“). Tato odvozená svědecká výpověď není v českém právním prostředí a priori vyloučená, avšak je třeba k ní přistupovat s veškerou opatrností. Žádný právní předpis nestanoví pravidla hodnocení důkazů, což se týká také tohoto důkazního prostředku, avšak určitá vodítka můžeme najít v soudní judikatuře, neboť nelze přehlédnout fakt, že nemůžeme hodnotit stejně výpověď svědka, který rozhodné události vnímal přímo svými smysly, a výpověď člověka, který se o těchto rozhodných událostech dozvěděl pouze zprostředkovaně, kdy mu je sdělil někdo jiný, který však v daném řízení jako svědek nepůsobí. Některé právnické slovníky „hearsay“ (odvozené důkazy) definují jako klepy, drby, pomluvy, což jsou sice hodně zjednodušené výrazy, avšak také leccos napoví o povaze tohoto druhu důkazního prostředku.

Článek si klade za cíl zejména formulaci kritérií věrohodnosti, a to tak, aby bylo dosaženo co možná největší předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Jestliže totiž budeme schopni odhadnout soudcův způsob hodnocení provedených důkazů, můžeme lépe reagovat na nastalou situaci a přizpůsobit jí naši důkazní aktivitu tak, abychom byli schopni unést důkazní břemeno a zvítězit ve sporu.

2. Kritéria ovlivňující věrohodnost svědka

Soudní judikatura se již několikrát vyjádřila ke kritériím, která by měl vzít soudce v úvahu v souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědecké výpovědi. Opakovaně však opisuje de facto stále stejnou poučku, která je sice tu a tam doplněna jednotlivými slovy, avšak jedná se o víceméně nepodstatné výrazy, které mají za úkol dotvořit již zavedenou premisu.

Uvedená poučka zní: „Soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi svědka nejen z toho hlediska, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky. Závěr o věrohodnosti svědka tak soud může učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod.“[5] Z uvedeného vyplývá nutnost dodržení zásady bezprostřednosti, neboť jen tak může soud svědomitě posoudit a vzít v potaz vliv skutečností, které se objektivně nedají zachytit písemně v protokolu o úkonu. Dalším neodmyslitelným faktorem poukazujícím na pravdivost, resp. věrohodnost svědecké výpovědi, je míra souladnosti tohoto důkazu s dalšími důkazními prostředky.[6] Posledně uvedené hledisko však poukazuje na věrohodnost jakéhokoliv důkazu, netýká se jen svědecké výpovědi, avšak je nutné také svědeckou výpověď, která by se jevila jako velmi věrohodná, podrobit testu, kdy ji vezmeme v úvahu v souvislosti s dalšími v řízení provedenými důkazy.

Pro zhodnocení věrohodnosti lze za nejpříznačnější považovat kritérium chování svědka při výslechu. Pod tímto hlediskem si lze představit celou škálu jednotlivých komponentů vystoupení svědka před soudem, jako např. plynulost řeči, jistota, přesvědčivost, tón hlasu, mimika, gesta, ochota odpovídat na doplňující dotazy, oční kontakt, nadměrná potivost a nebála bych se přiřadit sem také způsob reprodukce skutečností, jenž je však ve výše uvedené citaci rozhodnutí Nejvyššího soudu uveden samostatně. Právě tyto „psychologické“ faktory svědecké výpovědi nejspolehlivěji lživá tvrzení odhalí.

Naopak jako nejslabší hledisko ovlivňující věrohodnost svědecké výpovědi můžeme hodnotit rozumovou a duševní úroveň vypovídající osoby, neboť toto kritérium má, dle mého názoru, význam pouze v případech, kdy má o tom, co vnímala svými smysly, vypovídat osoba, jež není plně svéprávná, tedy nezletilec či osoba trpící duševním onemocněním. Sice se může zdát, že se v praxi jedná o častý případ, avšak opak je pravdou. V situaci, kdy vypovídá plně svéprávný člověk, uvedené hledisko nehraje roli. Nelze například poukazovat v této souvislosti na dosažené vzdělání svědka, kdy bychom považovali vysokoškoláka za nejpravdomluvnějšího, středoškoláka za střed a člověka, který dosáhl pouze základního vzdělání za osobu s největším sklonem ke lži. Naopak si myslím, že jde-li o člověka vzdělaného, je třeba být při hodnocení jeho výpovědi obezřetnější, neboť právě on může do svého líčení skutečností či následných odpovědí na doplňující otázky promítnout nějaký svůj „kalkul“.

Soudní judikatura také v souvislosti s poukazem na věrohodnost svědecké výpovědi spojuje fakt, zda byl či nebyl svědek poučen o trestněprávních následcích křivé výpovědi.[7] Jedná se o hledisko, které je velmi rozšířené také v zemích anglo-amerického právního systému,[8] zde se však uplatňuje určitá modifikace, a to taková, že roli nehraje poučení o trestněprávních následcích křivé výpovědi, ale fakt, že bylo svědectví poskytnuto pod přísahou. V této souvislosti se však jedná v podstatě o totéž. Soudce v uvedených případech navenek deklaruje svou autoritu. Jestliže však toto hledisko můžeme považovat za určující, je otázkou. Dle mého názoru čím dál tím méně. Mnohem účinněji, než hrozba trestněprávních sankcí či nátlak ve formě přísahy, působí snaha o zachování obyčejné lidské vlastnosti – hrdosti, kdy lidé raději řeknou pravdu, než aby byli veřejně zostuzeni nachytáním při lži. Schopný soudce by svými doplňujícími dotazy měl být schopen případnou lež odhalit, přičemž již samotná hrozba takového odhalení na svědka preventivně působí takovým způsobem, že raději vypoví pravdivě.

Je třeba také zmínit, že i když v citaci uvedené aspekty ovlivňují věrohodnost svědecké výpovědi, nelze existenci některého atributu signifikujícího lež, považovat automaticky za lež. Například nelze tvrdit, že „příbuzenský či jiný vztah svědka k účastníkovi řízení bez dalšího znamená nevěrohodnost svědka či jeho nezpůsobilost svědčit.“[9] Při výskytu atributu poukazujícího na možný vliv na pravdivost výpovědi je však třeba zpozornět a pečlivě přihlédnout k dalším okolnostem výslechu.

Co se týče způsobu hodnocení kritérií ovlivňujících věrohodnost, lze zde, tak jako v jiných případech důkazního hodnocení, vycházet z ustanovení § 132 o. s. ř., kdy nejprve zhodnotíme každý aspekt jednotlivě (zvlášť), následně však také všechny ve vzájemných souvislostech. Bude-li tudíž například svědek zároveň příbuzným strany soudního sporu, v němž má podat svědectví, nelze pouze z tohoto holého faktu hodnotit jeho výpověď jako lživou, čili nevěrohodnou. Je třeba vzít v úvahu také další hlediska, zejména jeho chování a reakce při výslechu.

3. Odvozená svědecká výpověď

Výpověď o okolnostech, o kterých se vypovídající dozvěděl od jiného, nazýváme také svědeckou výpovědí, i když ten, kdo vypovídá, definici svědka, jako osoby, která rozhodné skutečnosti vnímala svými smysly, nesplňuje. Svědectví z druhé ruky je v našem právním řádě, jakožto prostředek, jímž lze zjistit stav věci, obecně přípustný, avšak při hodnocení jeho pravdivosti, resp. věrohodnosti, je třeba postupovat ještě obezřetněji, než je tomu v případě svědecké výpovědi přímé.

V USA jsou takovéto důkazy obecně nepřípustné, kdy hlavními důvody pro tento krok jsou – (1) nemožnost podrobit původce důkazu křížovému výslechu, a to zejména pro doplnění, upřesnění či uvedení na pravou míru některých vyjádření zmíněných ve svědecké výpovědi, u nichž je takovéto upřesnění potřeba, ale také (2) nemožnost zohlednit některá výše uvedená kritéria věrohodnosti, jako např. schopnost vnímat, zapamatovat si a reprodukovat, psychologická hlediska týkající se původního svědka události při sdělení informací prostředníkovi, okolnosti, které provázely vnímání skutečnosti atd. Ze tří hlavních faktorů poukazujících na věrohodnost svědka, kterými jsou pozorovací smysl (v širokém slova smyslu), objektivita, pravdomluvnost (čestnost),[10] mohou být všechny zkresleny již původcem důkazu a dále pak následně ještě sdělením u soudu vypovídajícího prostředníka. Každý člověk je schopen totiž vnímat stejnou okolnost či událost odlišně, a to nejen co se týče fyzických schopností (zrak, sluch, vyjadřovací schopnosti), ale také může výslednou situaci jinak pochopit a tím vše jinak dále prezentovat. V souvislosti se zprostředkovanou svědeckou výpovědí vyvstává ještě další riziko. Člověk, který má nyní vypovídat u soudu a rozhodným událostem nebyl přítomen, přičemž mu je tlumočila pouze jiná osoba, mohl nesprávně pochopit slova, kterými původce důkazu vše popsal. Jako příklad této situace mohu zmínit uvedení přezdívky, která může v druhém člověku vyvolat mylný závěr o subjektu vystupujícím v mimosoudním prohlášení. Např. přezdívka „Matka“ evokuje třetí osobě dojem, že se jedná o skutečnou maminku osoby, která učinila prohlášení, a vůbec jej nenapadne, že jde o člověka, který není vůbec s původcem důkazu příbuzný, má pouze takovouto familiární přezdívku.

3.1 Věrohodnost odvozené svědecké výpovědi

Odvozená výpověď je tedy z pohledu „hodnocení věrohodnosti“ nesrovnatelně „rizikovější“ než výpověď osoby, která skutečnosti, o nichž svědčí, vnímala přímo svými smysly. Judikatura tento problém řeší zcela minimálně, neboť většinou vnitřní úvahy soudce při hodnocení důkazů nejsou v tomto směru nikterak v odůvodnění rozhodnutí řešeny či alespoň zmíněny. Nejpravděpodobnějším důvodem pro absenci bližšího rozboru hodnocení odvozené svědecké výpovědi může být to, že se jedná o jasnou záležitost, kdy se zcela samozřejmě nabízí logický názor, že takováto výpověď nemá stejnou „váhu či hodnotu“ jako svědecká výpověď přímého účastníka projednávané události. S tímto lze souhlasit a soudce, jakožto vzdělaný, zkušený a jak lidsky, tak morálně hodnotný člověk, musí k uvedenému závěru dospět také a tím pádem tyto své úvahy promítnout do konečného rozhodnutí. 

3.2 Podmínky použitelnosti odvozené svědecké výpovědi dle ESLP

ESLP dokonce v jednom svém rozhodnutí formuloval podmínky, za kterých je použití svědecké výpovědi z druhé ruky ospravedlněno a také žádoucí. Jedná se sice o rozhodnutí v trestněprávní věci, avšak je, dle mého názoru, použitelné také v právu civilním. Uvedené rozhodnutí mimo jiné uvádí: „V každém případě, kdy vyvstane otázka spravedlivosti řízení s ohledem na použití výpovědi nepřítomného svědka, je třeba zkoumat, zda zde byly dostatečně vyvažující faktory, včetně opatření, která by umožnila korektní a spravedlivé zhodnocení spolehlivosti (pravdivosti, věrohodnosti) takového důkazu.“[11]

Pro použití takového důkazu je žádoucí splnění následujících podmínek: „Zaprvé, skutečnost, že nebyl vyslechnut přímý svědek, je důsledkem nemožnosti tohoto svědka najít, musí být zjištěno, že skutečně došlo k aktivnímu pátrání; zadruhé, sporná výpověď nemůže v žádném případě představovat jediný důkaz, na němž soudní rozhodnutí spočívá.“[12] Co se týče prvně zmíněné podmínky, zřejmě se zde nejedná pouze o případ, kdy nelze svědka najít, čili, kdy se jedná o svědka nezvěstného, může jít také o svědka zemřelého, neschopného výpovědi z důvodu nemoci či osoby, která vypovídat odmítla. Zkrátka jakákoliv objektivní překážka znemožňující postavení před soud člověka, který danou záležitost přímo vnímal svými smysly, a následné podrobení ho výslechu a konfrontaci se stranami sporu, aprobuje užití svědecké výpovědi z druhé ruky.

Co se týče druhé podmínky, pak ta poukazuje na podpůrnou povahu tohoto typu důkazů. Vzhledem k zásadě bezprostřednosti nemůže být pochyb o tom, že měli-li bychom k dispozici obě možnosti, a to jak výslech svědka přímého, tak „odvozeného“, vybereme si prvně zmíněnou možnost, přičemž druhá zmíněná padá v úvahu jen, je-li vyslechnutí původního svědka nemožné, resp. je to možné, avšak s nepoměrnými obtížemi. Jde-li však o pouhou podpůrnou povahu odvozené výpovědi, toto v našem civilně procesním právu neplatí. Není-li k dispozici jiný důkaz, je klidně možné postavit rozhodnutí pouze na důkazech z doslechu, přičemž se tak běžně děje, a to zejména v souvislosti s případy, kdy přímí svědci již nežijí. Záleží pouze na tom, zda soudce v rámci celkového hodnocení důkazů uzná důkazní břemeno za unesené a tvrzené skutečnosti za prokázané, či nikoliv. Jestliže následně své úvahy přesvědčivě uvede v odůvodnění rozhodnutí, není důvod, proč by měl rozhodnout odlišně jen z důvodu neprovedení přímých důkazů. Jinými slovy, soudce má v civilních sporech v našem právním prostředí v tomto ohledu zcela volnou ruku a záleží pouze na jeho úvaze.

Typickým příkladem, užití svědeckých výpovědí z druhé ruky jsou případy, kdy původce důkazu již zemřel, avšak před smrtí sdělil rozhodné skutečnosti jiné osobě, která má o tomto sdělení svědčit. Tato osoba sama tedy potřebnými informacemi disponuje jen v té podobě, rozsahu a obsahu, jaký jí byl sdělen nyní zemřelou osobou. Zde je však často použití těchto méně spolehlivých důkazů ospravedlněno objektivní nemožností získat potřebné informace z jiných zdrojů (důkazů), a to vzhledem k velké časové prodlevě.[13]

V naší judikatuře můžeme přímo nalézt také zmínky o tom, že odvozená svědecká výpověď má nižší hodnotu, než je tomu u výpovědi původní. Vyjádřena je takto skutečnost např. jazykovým výkladem, kdy textace rozhodnutí soudu uvádí v souvislosti s odvozenou výpovědí výraz „pouze“ či „jen“, např. „ostatní svědkyně mají o věci vědomost jen z doslechu“[14] nebo „toto tvrzení bylo vyvráceno výpovědí svědka K., který vypovídal po řádném poučení ….svědkyně W., P. a H. pak vypovídaly pouze o tom, co slyšely z doslechu, a nikdo z nich se blíže nevyjádřil k tomu, že by mu bylo známo, že žalobkyně žije s panem K. ve společné domácnosti.“[15] Z posledně zmíněného rozhodnutí dokonce vyplývá také fakt, že soudce rozhodující tento konkrétní případ postavil při hodnocení důkazů jednu přímou svědeckou výpověď hierarchicky výše než tři svědecké výpovědi odvozené.

3.3 Rozsudek NS ze dne 18. 3. 2008,  sp. zn. 21 Cdo 3341/2006

Před českým soudem se také (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR padlo v této věci v roce 2008) objevil případ, kdy vystupoval v řízení jako svědek advokát, který v tomtéž řízení působil jako zástupce účastníka. Měl vypovídat o skutečnostech, které se od svého klienta – účastníka daného řízení dozvěděl v rámci výkonu svého povolání. K tomuto účelu byl zproštěn mlčenlivosti. Odhlédneme-li od všech dalších diskutabilních aspektů a zaměříme-li se pouze na charakter a věrohodnost této výpovědi, je třeba uzavřít, že se jednoznačně jedná o výpověď odvozenou – advokát se rozhodné okolnosti dozvěděl od svého klienta, nebyl jim tedy fyzicky přítomen.

Hodnocení věrohodnosti takovéto svědecké výpovědi se, dle mého názoru, vymyká všem pravidlům hodnocení věrohodnosti výpovědi kteréhokoliv jiného svědka. Nejen, že lze předpokládat, že je advokát perfektně připraven zdolat i dříve zmíněná psychologická kritéria hodnocení věrohodnosti, věrohodnost jeho výpovědi je narušena také další okolností, kterou je existence smluvního vztahu s klientem. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí konstatoval: „Vypovídá-li advokát po zbavení povinnosti mlčenlivosti v řízení jako svědek, je sice poučen o trestních následcích křivé výpovědi, ale ani tato okolnost nemění nic na tom, že zároveň trvají jeho povinnosti vyplývající zejména z ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Nelze proto bez dalšího očekávat, že by vypovídal v neprospěch svého klienta (porušil by tím princip důvěry v advokáta). Z uvedeného vyplývá, že, vypovídá-li advokát, zástupce účastníka řízení, v tomtéž řízení jako svědek o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb tomuto účastníku řízení, je věrohodnost jeho výpovědi již z důvodu existence smluvního vztahu o zastoupení mezi účastníkem řízení a advokátem výrazně oslabena a soud při hodnocení tohoto důkazu musí k této okolnosti přihlížet; zpravidla bude takovýto důkaz jen součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje, nikoli důkazem rozhodujícím.“[16]

Dle mého názoru je obecně tento postup nepřípustný, neboť klient se na advokáta obrátí s plnou důvěrou a spoléhá na jeho povinnost mlčenlivosti. Navíc se v předmětném případě nejednalo o žádný závažný trestný čin, ale „pouze“ o neplatné rozvázání pracovního poměru. Jak jsem však zmínila výše, nevhodnost takového postupu nechám pro tuto chvíli bez komentáře. Jak v této situaci Nejvyšší soud správně uvedl, může se jednat pouze o podpůrný důkaz, nikoliv důkaz jediný či stěžejní. Oproti jiným důkazům z doslechu zde navíc působí další prvek, který věrohodnost svědecké výpovědi narušuje, a to je právě existence smluvního vztahu mezi advokátem a jeho klientem, kdy opravdu v reálném případě nelze očekávat, že by advokát proti klientovi vypovídal, nehledě na fakt, že jednání klienta je často důsledkem rady advokáta, a tím pádem by vypovídal také sám proti sobě, neboť by (jako například v tomto případě) musel přiznat určité pochybení při poskytování svých právních rad. Co se týče argumentace nižších soudů, kdy uváděly, že výpověď věrohodná je, neboť byla poskytnuta po poučení o trestněprávních následcích křivé výpovědi, k tomu lze pouze znovu zopakovat, že je tato hrozba sankcí velmi diskutabilní již tehdy, když se jedná o „obyčejného“ svědka – laika, natož pak svědka – odborníka – právníka. Zaprvé o tomto následku již před samotným poučením zcela jistě ví, zadruhé zde vstupuje do hry mnohem silnější argument, kterým je právě jeho profesionalita. Ani po hrozbě trestněprávní sankcí nelze očekávat, že by advokát riskoval ztrátu klienta, důvěry či prestiže. Závěrem je třeba dodat, že se zde nejedná o případ, kdy by věrohodnost důkazu byla narušena jeho „odvozeností“ (nepřesnost, nemožnost podrobit původce výslechu atd.), ale spíše jinými aspekty, které byly zmíněny výše.

3.4 Rozsudek NS ze dne 15. 5. 2007,  sp. zn. 21 Cdo 688/2006

Při studiu soudních rozhodnutí týkajících se odvozených svědeckých výpovědí je možno narazit na další velmi diskutabilní případy. Na tomto místě uvedu jeden z nich. Ke skutkovému stavu postačí krátce uvést pouze, že se jednalo o případ, kdy se „žalobkyně domáhala určení, že důvody jejího vydědění jejím otcem, který zemřel dne 15. 9. 1997, uvedené v listině o vydědění ze dne 24. 7. 1993 (doplněné dne 14. 8. 1995), nejsou dány.“[17] Mezi svědky vypovídajícími v rámci řízení byl také cizinec, který byl sice rozhodným událostem fyzicky přítomen, avšak obsah rozhovorů mu byl vždy tlumočen žalobkyní. Podotýkám, že bližší informace o státní příslušnosti či obsahu jednotlivých situací, které mu byly tlumočeny a o nichž měl následně svědčit, nebyla v rozhodnutí ani zmínka.

V této souvislosti však vyvstaly spekulace ohledně věrohodnosti takovéto svědecké výpovědi. Je sporné, zda výpověď cizince v uvedeném případě hodnotit jako výpověď odvozenou či výpověď původní. Soudy obou stupňů si jako při ping-pongu případ přehazovaly mimo jiné s tím, že soud prvního stupně tvrdil, že výpověď cizince byla z důvodu neznalosti českého jazyka nevěrohodná. Argumentoval také tím, že žalobkyně mohla tlumočit lživě či jinak nepřesně. Odvolací soud naopak v této souvislosti tvrdil, že je výpověď této osoby stejně věrohodná jako každého jiného svědka, neboť byl rozhodným událostem přítomen a vnímal je svými smysly. Při uplatněném dovolání se Nejvyšší soud formulování jednoznačného závěru v této souvislosti zcela vyhnul, neboť pouze oba výše uvedené názory ve svém odůvodnění konstatoval, avšak dále je nikterak nerozebíral. Zřejmě z toho důvodu, že se jedná spíše o teoretický problém, nemající v řešeném případu většího dopadu na výsledek sporu, a to především proto, že v řízení vystupovalo svědků více. Umím si však představit situaci, kdy by se jednalo o důkaz jediný či stěžejní, v takovém případě by soudce stál před nelehkou úlohou, jak se v rámci hodnocení důkazů s takovýmto důkazem vypořádat.

Co se týče nastolené otázky, zda se jedná o důkaz odvozený a v tom případě také méně věrohodný, či o důkaz původní, kdy je svědek schopen podat věrohodné svědectví, půjde (alespoň v tomto případě) o důkaz původní. Správně bylo sice uvedeno, že se cizinec dozvěděl o obsahu hovorů zprostředkovaně, prostřednictvím tlumočení žalobkyně, v jejíž prospěch následně vypovídal, avšak nelze odhlédnout od faktu, že i když ničemu nerozuměl, rozhodným skutečnostem přítomen byl. Prožil dané situace, zaznamenal okolní atmosféru, viděl veškeré reakce, je schopen si o nich vytvořit vlastní názor a tento následně reprodukovat. Tlumočení ze strany žalobkyně pouze dotvořilo či upřesnilo svědkův výsledný efekt a mělo tak jen podpůrnou funkci a nelze jej nikterak přeceňovat. Jestliže bychom takto zpochybňovali věrohodnost a tím hodnotu důkazu svědecké výpovědi cizince, mohli bychom dojít ke stejnému názoru také v případě slepce, hluchého svědka apod. Zcela jistě je třeba přistupovat k hodnocení takovéto výpovědi s větší pečlivostí a dávat si pozor na určité maličkosti, které v případě „klasického“ svědka není třeba, avšak nelze principiálně výpověď v této souvislosti „handicapovaného“ svědka považovat automaticky za méně věrohodnou. V uvedeném případě se nadto nejednalo pouze o jednu situaci, která by byla cizinci tlumočena, šlo naopak o určitý delší časový úsek, kdy žil pod jednou střechou s vyděděnou žalobkyní a zůstavitelem, je proto nepravděpodobné, že by si žalobkyně neustále upravovala překlad k vlastnímu obrazu.

Také právní teorie zastává tento názor, když např. v Hendrychově „Právnickém slovníku“ nalezneme u definice odvozeného důkazu premisu, že se jedná o důkaz, který se v řízení získává z prostředečného pramene (např. opis listiny či výpověď svědka o tom, co sám nepozoroval, ale pouze slyšel).[18] Výkladem argumentum a contrario tedy dojdeme k závěru, že jestliže svědek informace, které mají být obsahem výpovědi, pouze neslyšel, naopak je sám pozoroval, nejedná o důkaz odvozený. Půjde tedy o důkaz původní. Je třeba však mít stále na paměti, že při hodnocení takového typu důkazů musí být k jeho zvláštnímu charakteru přihlédnuto, a také nelze zapomínat, že jako každá jiná svědecká výpověď se musí nakonec zhodnotit také ve vzájemných souvislostech s důkazy dalšími, proto, jestliže s nimi tvoří kompatibilní celek, není důvodu o věrohodnosti výpovědi cizince pochybovat.

4. Závěr 

Závěrem lze konstatovat, že původní důkazy by měly mít v procesu dokazování před prostředečnými vždy přednost, a to především s ohledem na jejich věrohodnost. Nelze však a priori důkazy z doslechu z přípustnosti při dokazování vyloučit, neboť i ony mohou být pro následné rozhodování soudci přínosem. V našem civilně-právním prostředí je nadto možné, aby byly dokonce jedinými v řízení provedenými důkazy a rozhodnutí bylo postaveno výhradně na tomto typu důkazů, které common law nazývá „hearsay“ a jsou v civilním řízení USA obecně vyloučeny. K těmto situacím bude však docházet spíše ve výjimečných případech.

Jak již bylo výše uvedeno, mezi kritéria věrohodnosti patří zejména schopnost osoby vnímat, zapamatovat si a reprodukovat to, co vnímala svými smysly. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že osoba, která byla situaci přítomna, je schopna podat „kvalitnější“ zprávu o této věci, než je tomu u toho, kdo se o ní dozvěděl pouze zprostředkovaně. Nemusí to být však vždy pravda, proto je třeba v každém konkrétním případě zvážit veškeré další okolnosti.

I přesto je však závěrem nutné konstatovat, že i když určitá kritéria věrohodnosti zformulujeme, nelze se stoprocentní jistotou spočítat, kolik svědků a jaké „kvality“ postačuje k unesení důkazního břemene a tím k výhře ve sporu. Hodnocení důkazů je totiž ve výhradní kompetenci rozhodujícího orgánu a vzhledem k tomu, že se jedná o jeho niternou záležitost, je nemožné paušalizovat jej.

Autorka je advokátní koncipientka a interní doktorandka katedry soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci.