Evropský soud pro lidská práva: K soudnímu řízení o náhradě škody pro průtahy

Rozsudek ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13 (a dále stížnosti č. 10092/13, 20708/13, 22455/13, 61245/13, 51482/13, 22520/14, 13258/15) ve věci Žirovnický v. Česká republika 

Shrnutí: 

Případ zahrnoval několik stížností, které ESLP v důsledku jejich obdobného skutkového a právního základu spojil. Všechny stížnosti se týkaly námitky stěžovatele, že Česká republika porušila jeho právo na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky jak soudního řízení o meritu věci, tak následného řízení o nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zák. č. 82/1998 Sb. Případ je specifický v tom, že zahrnuje „kaskádovité“ průtahy v řízení a že se týká obecné otázky efektivnosti mechanismu nápravy újmy podle zák. č. 82/1998 Sb. způsobené průtahy v řízení před vnitrostátními orgány.

První stížnost č. 10092/13 se týkala průtahů v řízení o žalobě na ochranu osobnosti, kterou stěžovatel podal v roce 2004 proti České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti, a dále průtahů v řízení o nároku na náhradu škody. V roce 2008 Městský soud v Praze žalobu na ochranu osobnosti zamítl a téhož roku Vrchní soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele. Dovolání bylo zamítnuto Nejvyšším soudem v roce 2010. Mezitím v červnu 2007 stěžovatel uplatnil nárok na náhradu nemateriální újmy podle zák. č. 82/21998 Sb., která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o žalobě na ochranu osobnosti. Avšak vzhledem k tomu, že Ministerstvo spravedlnosti se jeho návrhem nezabývalo v zákonné šestiměsíční lhůtě, stěžovatel podal v prosinci 2007 žalobu na náhradu škody. Jak Obvodní soud pro Prahu 2, tak Městský soud v Praze konstatovaly, že pokud jde o řízení o žalobě na ochranu osobnosti, právo stěžovatele na řízení v přiměřené lhůtě bylo porušeno. Na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 2 však Městský soud odmítl přiznat odškodnění a rozhodl, že vzhledem k vysokému počtu soudních řízení zahájených stěžovatelem konstatování porušení jeho práva na řízení v přiměřené lhůtě představuje dostatečnou nápravu nemateriální újmy jemu způsobené. Ohledně namítané délky řízení o náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl. V roce 2013 bylo zamítnuto dovolání stěžovatele a v roce 2014 byla zamítnuta jeho ústavní stížnost.

Druhá stížnost č. 20708/13 se týkala průtahů v řízení o žalobě podané v roce 2003 proti České republice zastoupené Ministerstvem vnitra, ve které se stěžovatel domáhal náhrady škody za údajně protizákonnou domovní prohlídku, a dále průtahů v řízení o náhradě škody. Řízení ve věci samé skončilo zamítnutím dovolání stěžovatele v roce 2015. Rovněž jeho ústavní stížnost byla v roce 2016 zamítnuta. Nárok na náhradu škody pro průtahy v řízení podle zák. č. 82/1998 Sb. stěžovatel uplatnil v roce 2007. Vzhledem k tomu, že se Ministerstvo spravedlnosti jeho návrhem v zákonné šestiměsíční lhůtě nezabývalo, stěžovatel podal žalobu na náhradu škody k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. V roce 2015 Městský soud v Praze jako soud odvolací shledal porušení práva stěžovatele na řízení v přiměřené lhůtě.

Třetí stížnost č. 22455/13 se týkala průtahů v řízení o náhradu škody, která měla být stěžovateli způsobena Českou republikou v důsledku údajného „teroristického útoku“ policisty na jeho rodinu, a dále průtahů v řízení o náhradě škody. Stejně jako v předchozích případech stěžovatel uplatnil nárok na náhradu nemateriální újmy podle zák. č. 82/1998 Sb., která mu měla vzniknout v důsledku průtahů v meritorním řízení, a dále žalobu na náhradu škody v důsledku nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, které se jeho návrhem nezabývalo v zákonné šestiměsíční lhůtě. Řízení o náhradě škody v době podání stížnosti stále probíhalo.

Čtvrtá stížnost č. 61245/13 se týkala průtahů ve správním řízení, ve kterém se na základě podání z roku 2004 stěžovatel domáhal zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a vnitřního řádu věznice v Plzni, a dále průtahů v řízení o náhradě škody. Městský soud v Praze žalobu v roce 2008 zamítl, rovněž kasační stížnost byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem v roce 2009. Stěžovatel v roce 2007 uplatnil nárok na náhradu nepeněžité újmy podle zák. č. 82/1998 Sb. pro průtahy v řízení a následně podal žalobu na náhradu škody. V roce 2012 Městský soud v Praze shledal, že k průtahům došlo v obou řízeních, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu škody. Nejvyšší soud v roce 2012 zamítl dovolání a Ústavní soud v roce 2013 zamítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Pátá stížnost č. 61482/13 se týkala průtahů ve správním řízení proti Vězeňské službě a Ministerstvu spravedlnosti, které bylo zahájeno v roce 2004, a průtahů v následném řízení o náhradu škody způsobenou průtahy ve správním řízení, které bylo zahájeno v roce 2007. V meritorním řízení Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost v roce 2008 a Ústavní soud ústavní stížnost v roce 2009. V řízení o náhradě škody Městský soud v Praze v roce 2013 rozhodl, že došlo k průtahům v meritorním řízení, avšak nikoliv již v řízení o náhradě škody. Stěžovatel podal do rozhodnutí dovolání. Řízení před vnitrostátními soudy o náhradu škody nebylo v době podání stížnosti skončeno.

Předmětem šesté stížnosti č. 22520/14 byly namítané průtahy v řízení o náhradě škody, která měla stěžovateli vzniknout nezákonným postupem policie. Toto řízení trvalo od roku 2007 do roku 2015, kdy byla zamítnuta stěžovatelova ústavní stížnost. Předmětem stížnosti byly rovněž průtahy v řízení o nároku na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nepřiměřené délky hlavního řízení o náhradě škody. Ministerstvo spravedlnosti v roce 2012 návrh zamítlo a stěžovatel následně podal žalobu na náhradu škody k soudu. Řízení nebylo v době podání stížnosti ukončeno.

Poslední, sedmá stížnost č. 13258/15 se týkala nepřiměřené délky probíhajícího soudního řízení o žalobě na ochranu osobnosti, které bylo zahájeno v roce 2006, a souvisejícího návrhu na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., podaného v roce 2012, jenž byl Ministerstvem spravedlnosti odmítnut. V řízení o náhradě škody, které stěžovatel posléze zahájil proti ministerstvu, vnitrostátní soudy shledaly, že řízení o žalobě na ochranu osobnosti bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak odmítly stěžovateli přiznat nárok na finanční kompenzaci s tím, že konstatování průtahů představuje dostatečnou nápravu nemateriální újmy způsobené stěžovateli. Jak dovolání, tak ústavní stížnost byly v roce 2014 zamítnuty. 

Předmět stížnosti před ESLP: 

Předmětem stížnosti byla především namítaná nepřiměřená délka jak meritorních řízení před vnitrostátními soudy, tak řízení o náhradě škody, a tedy údajné porušení čl. 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces), a dále údajná neefektivnost mechanismu náhrady škody podle zák. č. 82/1998 Sb. v rozporu s čl. 13 (právo na účinný prostředek nápravy) Úmluvy. 

Rozhodnutí ESLP: 

1. Ke stížnostem na průtahy v řízení před vnitrostátními orgány.

Co se týče průtahů v meritorním řízení, ESLP zdůraznil, že délka řízení o meritu věci, jež byla předmětem sedmé stížnosti, činila devět let a čtyři měsíce před třemi soudními instancemi. ESLP poznamenal, že přiměřenost délky řízení musí být posuzována s ohledem ke všem okolnostem případu a na základě následujících kritérií: složitost případu, jednání stěžovatele, činnost relevantních orgánů státní správy, význam sporu pro stěžovatele (k tomu viz např. Frydlender v. Francie [GC], č. 30979/96, § 43, ECHR 2000-VII; Comingersoll S. A. v. Portugalsko [GC], č. 35382/97, § 19, ECHR 2000‑IV). K danému případu ESLP konstatoval, že došlo k průtahům v řízení, které byly způsobeny vnitrostátními orgány, a že spor byl pro stěžovatele významný z hlediska toho, co bylo pro něj v sázce (jeho pověst). ESLP dále zohlednil skutečnost, že vláda nepředložila žádný argument, který by prokazoval, že se jednalo o složitý případ nebo že stěžovatel k průtahům významně přispěl. Vzhledem k těmto okolnostem ESLP shledal, že délka soudního řízení byla nepřiměřená, a že tudíž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ohledně namítaných průtahů v řízeních o náhradě škody ESLP poznamenal, že skutečnost, že řízení před Ministerstvem spravedlnosti nemá charakter „sporu“ v klasickém slova smyslu, je irelevantní pro posuzování délky řízení o náhradě škody.

ESLP dále uvedl následující. V souladu s ustálenou judikaturou ESLP neaplikuje kritéria stanovená pro posuzování přiměřenosti délky běžných řízení pro posouzení přiměřenosti délky řízení o náhradě škody způsobené v důsledku nepřiměřené délky běžných řízení. Od státu je v každém případě vyžadována zvláštní pečlivost u těch řízení, v nichž strana sporu žádá nápravu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (viz. např. Belperio a Ciarmoli v. Itálie, č. 7932/04, § 42, 21. 12. 2010). V takových případech je velmi důležitá rychlost při posuzování věci a ve vedení řízení. Proto kdykoliv se vyskytnou průtahy v takových řízeních, potom orgán, který posuzuje výši kompenzace, by měl, pokud mu to vnitrostátní právo dovoluje, tak jako v případě České republiky, uznat vlastní průtahy a přiznat poměrně vysokou výši náhrady škody. Taková praxe brání tomu, aby stěžovatel podával další návrhy na náhradu škody za průtahy v řízení o náhradě škody, a ještě více tak zatěžoval vnitrostátní soudnictví. Vnitrostátní orgány tak – pokud samy uznají vlastní průtahy a s ohledem k tomu navýší kompenzaci – mohou napravovat vzniklou situaci a předcházet porušování Úmluvy.

ESLP již dříve judikoval ohledně prostředků nápravy za nepřiměřenou délku řízení podle italského „Pinto“ zákona, že v zásadě by řízení nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců na jednom soudním stupni a déle než dva roky na dvou soudních stupních, pokud neexistují zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly potřebu delší doby trvání řízení (CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica v. Itálie, č. 41107/02 a 22405/03, § 39, 27. 9. 2011; Francesco Quattrone v. Itálie, č. 13431/07, § 33, 26. 11. 2013).

Ohledně délky jednotlivých řízení o nároku na náhradu škody ESLP podal následující shrnutí. V daném případě u první stížnosti řízení o náhradě škody trvalo šest let a deset měsíců od data podání návrhu k Ministerstvu spravedlnosti a zahrnovalo čtyři soudní instance. U druhé stížnosti se jednalo o osm let a devět měsíců a o tři soudní instance. U třetí stížnosti řízení o náhradě škody trvalo osm let a devět měsíců a zahrnovalo tři soudní instance. Čtvrtá stížnost se týkala délky pěti let a osmi měsíců a zahrnovala čtyři soudní instance. U páté stížnosti délka řízení o náhradě škody činila osm let a pět měsíců a zahrnovala tři soudní instance. Předmětem šesté stížnosti byla délka řízení čtyři roky a tři měsíce před dvěma soudními instancemi.

ESLP shledal, že vzhledem k ustálené judikatuře žádnou z těchto délek řízení nelze považovat za přiměřenou u řízení o náhradě škody způsobené nepřiměřenou délkou jiných řízení.

ESLP uvítal, že české soudy podle zák. č. 82/1998 Sb. obecně akceptují možnost nápravy nepřiměřené délky řízení o náhradě škody tím, že přiznávají zvýšenou kompenzaci. Avšak ESLP zároveň nemohl přehlédnout skutečnost, že vnitrostátní soudy v poslední době podstatně omezily takovou praxi a že zvýšenou kompenzaci přiznávají, pouze pokud navrhovatel požádá o navýšení kompenzace dostatečně včas během řízení před prvoinstančním soudem. Takový přístup v mnoha případech maří účel tohoto prostředku nápravy vzhledem k tomu, že nepřiměřené průtahy v řízení o náhradě škody se mohou vyskytnout jak později v řízení před soudem první instance, tak v dalších fázích řízení.

ESLP uzavřel, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy také ve vztahu k dotčeným řízením o nároku na náhradu škody. 

2. Ke stížnostem na neefektivnost mechanismu náhrady škody podle zák. č. 82/1998 Sb.

ESLP upřesnil, že čl. 13 Úmluvy vyžaduje, aby státy zajistily účinný vnitrostátní prostředek nápravy za porušení práv a svobod chráněných Úmluvou tak, aby tato práva a svobody mohly být uplatňovány. Prostředek nápravy musí být účinný, což znamená, že musí být adekvátní a dostupný. Státy přitom disponují určitou mezí uvážení ohledně způsobu, kterým takový prostředek nápravy zajistí.

Podle ESLP v daném případě nic nenaznačuje tomu, že by prostředek nápravy upravený v zákoně č. 82/1998 Sb. nebyl v souladu s požadavky čl. 13 Úmluvy. Stížnost je v tomto ohledu zjevně neopodstatněná. Ačkoliv délka předmětných řízení o nároku na náhradu škody byla nepřiměřená a zakládá porušení čl  6 odst. 1 Úmluvy, nebyla tak závažná, aby zpochybnila účinnost tohoto prostředku nápravy.

Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, byla ESLP stěžovateli přiznána v celkové výši 5 000 EUR, jakož i náhrada nákladů řízení ve výši 470 EUR.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.