Dvě poznámky k trestní odpovědnosti právnických osob

Zákon byl vyhlášen ve Sbírce předpisů České republiky dnem 22. prosince 2011, takže legisvakance zde byla prakticky nulová. Tato výchozí situace postavila orgány činné v trestním řízení a soudy před nutnost jeho aplikace bez možnosti využití relevantních vodítek jeho výkladu. Možnost excesů je veliká a doba sjednocování rozhodovací praxe bude dlouhá.

Nabízí se srovnání s britským protikorupčním zákonem Bribery Act z roku 2010, který nabyl účinnosti dnem 1. července 2011. Tento zákon mj. založil deliktní odpovědnost obchodních společností za to, že nepřijaly adekvátní opatření k prevenci korupčního jednání. Tento zákon ale současně státnímu tajemníkovi uložil, aby vydal k této otázce orientační manuál. Ten je zpracován velmi rozumně a není třeba pochybovat o tom, jakou míru právní jistoty toto opatření přineslo. Současně však bohužel není třeba pochybovat ani o tom, že u nás se ničeho takového nedočkáme už s ohledem na bizarní škálu trestných činů, které mohou být našim právnickým osobám přičteny.

Obsah zákona č. 418/2011 Sb. určitě obsahuje celou řadu námětů pro nejrůznější komentáře, které se ostatně začaly objevovat už v průběhu legislativního procesu. Na tomto místě však bude vhodné aktuálně zmínit zejména dva možné legislativní problémy.

První poznámka vychází z toho, že právnická osoba je vždy pachatel pouze druhotný a jako takový odvozený od prvotního jednání konkrétní fyzické osoby. Fyzický subjekt přitom musí splňovat určité striktně dané formální parametry k tomu, aby bylo vůbec možné právnické osobě jeho protiprávní čin přičíst. Popis příslušných závazných hledisek je obsažen v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) – d) a ve spojitosti s ustanovením odst. 2 písm. b) v případě zaměstnance právnické osoby.

V těchto souvislostech však vyznívá poněkud zvláštně obsah ustanovení § 8 odst. 3, které uvádí, že trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2.

Z důvodové zprávy k návrhu zákona vyplývá, že existence neznámého pachatele měla mít smysl pouze v případě posuzování rozhodnutí kolektivního orgánu právnické osoby bez možnosti zjistit, jak zde kdo konkrétně hlasoval. Tuto podmínku však text zákona již neobsahuje, což může mít pro právnické osoby velmi nepříjemné následky (možnost přičtení protiprávního činu fyzické osoby jednající v sabotážním úmyslu, obecnou nemožnost zjistit skutečnou motivaci jednání fyzické osoby, nemožnost zjištění pozice fyzické osoby v rámci činnosti osoby právnické, nemožnost ověřit míru plnění či neplnění povinností právnické osoby vůči ní apod.).

Tímto způsobem se však obsah klíčového ustanovení § 8 zák. č. 418/2011 Sb. stal vnitřně zásadně rozporným s následkem výrazné právní nejistoty. Lze tak důvodně pochybovat o tom, zda by standardně rozhodující soud mohl za těchto okolností vůbec dospět u právnické osoby k závěru o její vině.

Druhá poznámka spočívá v tom, že zvolená konstrukce přičítání protiprávního činu fyzické osoby osobě právnické může teoreticky vytvořit zvláštní problém v případě, kdy bude až v průběhu trestního řízení učiněn závěr o tom, že podmínky tohoto přičítání zde ve skutečnosti splněny nejsou.

Současná úprava institutu zastavení trestního stíhání podle § 172 trestního řádu totiž s takovým specifickým případem výslovně nijak nepočítá a ke stejnému závěru lze dojít i ohledně důvodů zproštění obžaloby podle § 226 trestního řádu.

K zastavení trestního stíhání dochází v naprosté většině případů tehdy, jestliže je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se vede trestní stíhání, dále není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci a konečně není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný (obdobně formulováno v případě úpravy zproštění obžaloby).

Ve všech těchto případech se ale jedná o skutek (protiprávní čin) fyzické osoby, který může být v našem případě až teprve při splnění dalších kumulativních podmínek přičten osobě právnické. V nové trestněprávní praxi však určitě nelze vyloučit případy, kdy se skutek fyzické osoby nepochybně stal, bezesporu také trestným činem je, fyzická osoba ho zjevně spáchala, případně i doznala, ale ohledně dalších podmínek jeho přičtení právnické osobě už nebyly naplněny původní předpoklady, které k zahájení jejího trestního stíhání vedly. Je třeba podotknout, že takový případ může nastat zejména v případě zaměstnance, kdy se teprve dodatečně zjistí, že ze strany příslušných subjektů bylo provedeno to, co lze od nich „spravedlivě požadovat“.

Protože právnická osoba se podle citovaného zákona žádného vlastního skutku nedopouští, může být chápáno jako poněkud sporné, zda shora uvedené možnosti ukončení trestního stíhání zde použít lze či nelze. Navíc se zdá, že ani žádné další zbývající zákonné možnosti trestního řádu nejsou způsobilé tuto situaci řešit způsobem, který by bylo možné označit za právně zcela čistý. Lze spatřovat určitou analogii například v tom, že stejný skutek bude hodnocen jinak u příčetné osoby A a jinak u nepříčetné osoby spolupachatele B? Je to přece jen odlišná situace, předtím v této podobě nikdy neřešená, a takových bude v případě trestního stíhání právnických osob určitě víc.

Nový zákon o trestné činnosti právnických osob a řízení proti nim má určitě své bohulibé cíle. Má kultivovat podnikatelské prostředí, má umožnit překonání anonymizace rozhodovacích procesů uvnitř právnických osob apod. Tyto cíle však bude způsobilý plnit jenom tehdy, pokud nebudou vznikat pochybnosti výše uvedeného druhu. Byl by určitě omyl se domnívat, že nejasnosti mohou prospívat jenom tomu, kdo bude právnickou osobu hájit. Určitě tomu tak nebude tehdy, jestliže se například zjistí, že její trestní stíhání vlastně nepůjde ani pořádně zastavit.

Autor je advokátem v Praze.