Důkaz a pravděpodobnost


autor: prof. (em.) Dr. Reinhard Greger
publikováno: 25.12.2013

I. Problém 

Důkazní břemeno se řídí zásadou „všechno, nebo nic“. Předloží-li strana, která má důkazní povinnost, svůj důkaz, konstatuje soud touto stranou tvrzenou skutečnost; nedokáže-li jej předložit, musí soud předpokládat neexistenci tvrzené skutečnosti. Hovoří-li pro pravdivost skutkového tvrzení vysoká pravděpodobnost, nutí tedy důkazní pravidla soudce k přijetí pravděpodobně chybného rozhodnutí.

II. Pokusy o řešení

V německé právní vědě a judikatuře byly učiněny pokusy o to, vyhnout se takovémuto neuspokojivému výsledku.

1. Snížení požadavků na přesvědčení soudu

Podle § 286 občanského soudního řádu je důkaz podán tehdy, získá-li soud přesvědčení o pravdivosti dokazovaného tvrzení. Přesvědčení znamená, že soudce překoná pochybnosti vzbuzované popíráním skutečnosti a zvítězí jeho osobní jistota. Podle judikatury Spolkového soudního dvora nesmí být toto subjektivní kritérium nahrazeno pouhým posouzením pravděpodobnosti. Spolkový soudní dvůr pouze objasnil, že soudce nesmí požadovat absolutní, nezvratnou jistotu: stačí takový důkazní výsledek, při němž již žádný rozumný člověk o pravdivosti nepochybuje.

2. Nahrazení subjektivního důkazního kritéria objektivní mírou přesvědčivosti

Asi před 40 lety se v právní vědě objevily snahy nahradit požadavek subjektivního přesvědčení soudu kritériem objektivní pravděpodobnosti. Podle principu převahy vyvinutého ve švédské procesní právní vědě by zákonná pravidla o důkazním břemenu měla nejen určovat, k čí tíži jde nedokazatelnost určitého znaku, ale také, jaký stupeň pravděpodobnosti musí znak mít, aby mohl sloužit jako důkaz. Jako pravidlo měla platit hranice 50 %; vyšší stupeň pravděpodobnosti by musel být zvlášť odůvodněn.

Tato doktrína se neprosadila. Odporuje základním principům důkazního břemene. V rozložení důkazního břemene spočívá obecné přiřknutí rizika, které nesmí být v konkrétním jednotlivém případě vytěsněno (náhodnými) důkazními výsledky. Domyšleno do důsledků by i výsledek procesu byl určován procentuálně, tzn. při 50% pravděpodobnosti by žalobce obdržel 50 % žalované částky, při 70% pravděpodobnosti 70 % atd. Plný úspěch žaloby by pak byl jen při absolutní jistotě, čili téměř nikdy. A naopak by tato zásada formálně pobízela k podání žaloby i při malých vyhlídkách na úspěch. Kromě toho je toto učení založeno na mylné víře, že pravděpodobnost skutkového tvrzení se dá pomocí soudního dokazování matematicky vypočítat. Jaká hodnota by se například měla přisoudit věrohodnosti svědecké výpovědi?

3. Usnadnění důkazů soudcovským právem pro určité konstelace

Německá judikatura se brání nespravedlivým výsledkům přísné subjektivní teorie míry přesvědčivosti tím, že pro určité těžko dokazatelné skutečnosti umožňuje usnadnění důkazů:

a) Pro konstatování kauzality v rámci odpovědnosti za škodu (příčinná souvislost mezi majetkovou újmou a škodou) nechává uplatnit subjektivní posouzení pravděpodobnosti tím, že § 287 občanského soudního řádu (stanovení škody podle zvážení soudu) uplatňuje velmi extenzivně.

b) Je-li sporné, zda majetková újma byla způsobena jednáním obžalovaného, zasahuje tzv. důkaz prima facie. Příčinný vztah je prokázán tehdy, nemůže-li žalovaný dokázat opravdovou možnost jiného průběhu.

c) Pro konstelace s obzvlášť velkými důkazními problémy (např. zavinění výrobce u ručení za výrobek, chyba v léčbě u ručení lékařů) bylo soudcovským právem důkazní břemeno obráceno: Zavinění se předpokládá, tzn. že poškozený nemusí dokázat zavinění, nýbrž žalovaný musí prokázat nezavinění. Tato aplikace práva soudní praxí byla později částečně přejata do zákona (např. zákon o ručení za výrobek, § 630h občanského zákoníku). Často se v těchto případech operuje také pravidly důkazu prima facie; judikatura má zde značný rozptyl.

4. Usnadnění břemene tvrzení

Musí-li strana povinná k předložení důkazů dokázat skutečnosti z působnosti odpůrce ve sporu, které jsou mimo její možnosti vnímání, odpůrci jsou ale známy, pomáhá judikatura již před vlastním dokazováním zásadou sekundárního břemene tvrzení: odpůrce pak nesmí – nutně nepodložené – skutečnosti jednoduše popřít, ale musí své popření za svou stranu podložit důkazy, pokud je lze od něj rozumně požadovat. Dokazovatel pak může nabídnout důkaz nesprávnosti odpůrcova popření.

III. Hodnocení

Proti modifikaci břemene tvrzení nebo důkazního břemene soudcovským právem nejsou zásadní námitky.

Jiná usnadnění důkazů jsou však protisystémová. Důkazní právo nemůže odůvodnit odpovědnost nevyplývající z materiálního práva (včetně norem pro důkazní břemeno). V procesu se nároky stanovují a označují, ale nevytvářejí. V rámci procesu nemůže platit žádné jiné právo než mimo něj.

Správným výchozím bodem pro zabránění nespravedlivým důkazním potížím je proto materiální právo. Jeho skutkové podstaty musí být koncipovány nebo vykládány tak, aby prosazení práva nebylo nespravedlivě ztěžováno.

Tam, kde materiální právo předpokládá příčinnou souvislost, nelze od žalobce požadovat striktní důkaz, že jeho škoda byla způsobena jednáním žalovaného, tedy že by bez tohoto jednání nebyla vznikla. Protože příčinnou souvislost nelze vnímat smyslově, nýbrž ji pouze rozkrýt na základě hypotetických úvah (viz nauka o sine qua non), musí být tento předpoklad skutkové podstaty definován jako „příčinný vztah, který lze předpokládat na základě životní zkušenosti“. To se ve výsledku shoduje s judikaturou pro důkaz prima facie příčinného vztahu a je to také vyjádřeno v některých předpisech občanského zákoníku, v nichž je opisován znak příčinného vztahu nebo jiných, pouze hypoteticky odhalitelných skutečností, např.:

§ 119 občanského zákoníku 1. Ten, kdo při podání projevu vůle byl ve vztahu k jeho obsahu v omylu nebo vůbec nechtěl podat projev vůle tohoto obsahu, může tento projev vůle napadnout, lze-li předpokládat, že by jej se znalostí skutečného stavu věcí a při rozumném zhodnocení případu nebyl podal.

§ 252 občanského zákoníku K náhradě škody se počítá také ušlý zisk. Za ušlý zisk se považuje zisk, který mohl být podle obvyklého běhu věcí nebo podle zvláštních okolností, zejména podle provedených příprav a opatření s pravděpodobností očekáván.

§ 630h občanského zákoníku 5. Došlo-li k hrubé chybě v léčbě a je-li tato chyba v zásadě způsobilá přivolat takové ohrožení života, úraz nebo poškození zdraví, které skutečně nastalo, předpokládá se, že tato chyba v léčbě je jejich příčinou. To platí i tehdy, jestliže ošetřující osoba opomenula včas stanovit nebo zajistit stanovení lékařské diagnózy, jestliže by diagnóza s dostatečnou pravděpodobností přinesla výsledek, který by býval dal podnět k dalším krokům a jestliže opomenutí takovýchto kroků by bylo považováno za hrubou nedbalost.

§ 844 občanského zákoníku

2. Byl-li usmrcený v době usmrcení ve vztahu ke třetí osobě, na jehož základě měl vůči této osobě ze zákona vyživovací povinnost nebo mu vůči této osobě mohla vyživovací povinnost nastat, a bylo-li třetí osobě v důsledku usmrcení odňato právo na výživné, musí osoba povinná k náhradě poskytnout třetí osobě vyplácením peněžního důchodu náhradu škody v té míře, v jaké by usmrcený po pravděpodobnou dobu jeho života byl býval povinen k poskytování výživného.

§ 2078 občanského zákoníku 1. Poslední pořízení lze napadnout, jestliže zůstavitel byl ve vztahu k obsahu svého prohlášení v omylu nebo jestliže vůbec nechtěl podat prohlášení tohoto obsahu a lze předpokládat, že by se znalostí skutečného stavu věcí prohlášení nebyl podal.

Materiální právo lze pojmout i tak, že zcela upouští od předpokladů, které jsou typicky těžko prokazatelné. Příkladem toho jsou předpisy o odpovědnosti za bezpečnost, které nepředpokládají prokazování zavinění, nebo § 830 odst. 1 věta 2 občanského zákoníku, podle něhož v případě, že se nedovoleného jednání dopustilo více osob, je každý z pachatelů povinen k náhradě škody, „nedá-li se zjistit, kdo z nich svým jednáním škodu způsobil“.

IV. Shrnutí

V důkazním právu nemá pojem pravděpodobnosti právo na existenci. Soudce může založit své rozhodnutí jen na takových tvrzeních, o jejichž pravdivosti je přesvědčen.

Je-li podání důkazu pro určité skutečnosti spojeno typicky s jistými potížemi, lze k tomu přihlížet jen před provedením důkazu. Zde přichází v úvahu:

• přenesení důkazního břemene nebo pouze břemene tvrzení na druhou stranu sporu;

• takové pojetí nebo výklad materiálního práva, které umožňuje usnadnění důkazu;

• upuštění od příslušného znaku skutkové podstaty v materiálním právu.

 

Autor je emeritním profesorem Univerzity Erlangen-Norimberk.

Příspěvek byl přednesen na XXI. Karlovarských právnických dnech v červnu 2013.