Doplatek jistoty u opětovného návrhu na nařízení předběžného opatření

Takže nyní zní: „K zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, je navrhovatel povinen složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10 000 Kč a ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti ve výši 50 000 Kč. Dospěje-li předseda senátu k závěru, že složená jistota zjevně nepostačuje k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, anebo že jde o opětovný návrh na nařízení předběžného opatření, který ve věci týchž účastníků požaduje z obdobných důvodů stejnou nebo obdobnou zatímní úpravu poměrů, vyzve navrhovatele bezodkladně, aby do 3 dnů složil doplatek jistoty ve výši, kterou stanoví s přihlédnutím k okolnostem případu. Podalo-li návrh na předběžné opatření více navrhovatelů, jsou povinni jistotu a doplatek jistoty složit společně a nerozdílně.“ 

Dle důvodové zprávy je cílem novely přispět k prevenci podávání návrhu na nařízení předběžného opatření jako prostředku procesního nátlaku na druhou stranu ve snaze využít její minimální možnosti obrany před rozhodnutím o návrhu. Argumentováno je tím, že v praxi se stále často objevují návrhy na vydání předběžného opatření, které jsou zjevně nedůvodné a mají za cíl pouze zneužití práva a že v mnoha případech se tak děje opakovaně a že jde o existující praxi zaznamenanou ve větším měřítku obecnými soudy, která není žádoucí. Proto se zvýšení jistoty jeví jako nezbytné, aby byla schopna odradit případné zneužívající, nedůvodné či zbytečné návrhy.

Především je nutné zdůraznit, že nová úprava předvídá uložení doplatku jistoty ve dvou samostatných, navzájem nepodmíněných, neprovázaných, resp. na sobě zcela nezávislých případech. V prvním případě založeném na posouzení předběžné otázky, zda zákonná výše jistoty podle § 75b odst. 1 věty prvé by postačovala ke krytí případných škod z nařízeného předběžného opatření, či nikoli. Ve druhém (novém) případě založeném na konstatování, že jde o opětovný návrh, podaný z obdobných důvodů, sledující obdobný výsledek. V tomto druhém případě navíc soud dle dikce zákona nemá možnost kvalifikované úvahy, zda vlastně jde o šikanózní (právo zneužívající) návrh, či nikoli a až na základě toho rozhodnout, zda k uložení doplatku jistoty přistoupí, či nikoli.[1] Úvaha předsedy senátu se má týkat pouze posouzení oněch tří bodů, tj. otázky opětovnosti, obdobných důvodů a obdobného cíle. Výše zmiňovaná vzájemná nezávislost obou případů podle § 75b odst. 1 věty druhé o. s. ř. současně znamená, že v souvislosti s jedním návrhem na nařízení předběžného opatření bude soudem ukládán doplatek jistoty jednak za účelem zajištění případné náhrady škody, a jednak z důvodu opakovaného návrhu. V takovém případě se jeví jako nezbytné, aby soud v rozhodnutí toto důsledně odděloval, a to jak formou samostatných výroků, tak i v rámci odůvodnění, tj. jakou výši doplatku jistoty stanovil za účelem krytí případných škod a jakou z důvodu opakovaného návrhu. 

Pro zhodnocení nové úpravy je však potřeba položit si jinou základní otázku, a sice, co je smyslem jistoty v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. A odpovědí bude, že smyslem jistoty v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření je, aby byly deponovány majetkové hodnoty pro snadnou reparaci případné újmy, která v souvislosti s předběžným opatřením vznikla a že důvodem požadování jistoty je, že soud rozhoduje nikoli na základě prokázání, ale pouze osvědčení navrhovatelem tvrzených skutečností. Soud tedy v podstatě rozhoduje na základě „kvalifikované pravděpodobnosti“ a hmotná odpovědnost za tento stav je přesouvána na navrhovatele formou požadavku na složení jistoty ke krytí škod a presumuje, že navrhovatel by si proto měl být svou věcí jist. Při použití hyperboly lze říci, že navrhovatel předběžného opatření žádá po státní moci vydání potenciálně rizikového rozhodnutí, a proto musí sám odpovídající riziko nést. 

Pak je třeba konstatovat, že tyto případy zcela dostatečně pokrývala dosavadní úprava, která navíc nadále platí, a tedy stále představuje preventivně – reparační institut. Zejména je třeba zdůraznit, že důsledně respektuje princip proporcionality, když umožňuje stanovit výši jistoty na základě kvalifikovaného odhadu výše újmy, která může nařízením předběžného opatření nastat.

Smysl nové úpravy brojící proti opakovaným návrhům se v tomto směru vytrácí, když důvodová zpráva uvádí, že „jde o návrhy, které jsou způsobilé projít testem pro nařízení předběžného opatření“.[2] Půjde tedy zejména o případy, kdy opakovaný návrh na nařízení předběžného opatření bude splňovat všechny formální a obsahové náležitosti, je osvědčen listinami, je na místě mu vyhovět a současně byla včas složena základní zákonem stanovená jistota podle § 75b odst. 1 věty prvé o. s. ř. a dostatečně pokrývá případnou hrozící škodu (nebo i bylo rozhodnuto o doplatku jistoty za účelem krytí škod). 

Pak je ale na místě otázka, proč a podle jakých kritérií má soud stanovit výši doplatku jistoty z důvodu zavedeného novelou? Jen proto, že jde o opětovný návrh? V takovém případě pak ale doplatek jistoty nebude plnit funkci preventivně-reparační, ale pouze funkci odrazení od opětovného podání (i důvodného) návrhu. Takový stav by se dal označit za šikanu, resp. znemožnění přístupu k soudu či spravedlnosti jako takové. Bylo-li skutečným cílem zákonodárce zabránit podávání šikanózních či jinak právo zneužívajících návrhů, pak přijatá právní úprava zjevně není způsobilá sledovaného cíle dosáhnout a je otázkou, zda de lege ferenda by nebyla vhodnější úprava obdobná § 128a insolvenčního zákona (tj. odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost), která umožňuje uložení pokuty a sistační období pro podání opakovaného zjevně bezdůvodného návrhu. 

Je třeba si uvědomit i to, že k uložení doplatku jistoty k zajištění náhrady škody soud z povahy věci má přistoupit jen v případě, že návrhu na nařízení předběžného opatření hodlá vyhovět (protože škoda z předběžného opatření logicky nemůže vzniknout, pokud předběžné opatření nařízeno není). To samé však bohužel neplatí u doplatku jistoty z důvodu opakovaného návrhu a při splnění výše zmiňovaných tří podmínek by se měl doplatek jistoty ukládat vždy. 

Doplatek jistoty z důvodu opakovaného návrhu je dle znění zákona možné (stejně jako u doplatku jistoty k zajištění náhrady škody) uložit buď ještě před vydáním rozhodnutí o nařízení předběžného opatření[3], nebo po vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Nicméně posouzení návrhu soudem coby návrhu opětovného a vyměření doplatku jistoty z tohoto důvodu v době, kdy již návrhu vyhověl, považuji za nepřípustné, neboť již nemůže plnit žádnou racionální funkci (nejde o jistotu skládanou k zajištění náhrady případných škod). Nemělo by proto dojít ani k aplikaci § 77 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle něhož vydané předběžné opatření předseda senátu zruší také tehdy, jestliže navrhovatel ve stanovené lhůtě nesložil doplatek jistoty. 

Důvodová zpráva zdůrazňuje, že v případech, kdy návrh na vydání předběžného opatření je podáván znovu, neboť byl odmítnut podle § 75a o. s. ř., nebo z důvodů nezávislých na vůli navrhovatele (kupř. že se změnily okolnosti), tak není třeba skládat doplatek jistoty. I na dalším místě znovu konstatuje, že se „neuplatní tehdy, pokud byl návrh původního předběžného opatření odmítnut z důvodu formálních chyb.“ Bohužel toto je uvedeno pouze v důvodové zprávě a nikoli v textu zákona, který nerozlišuje, jaký byl procesní výsledek ohledně dříve podaného návrhu či návrhů. Ze strany důvodové zprávy jde o deklaraci rozumnou a k níž nejspíše dříve či později dojde i judikatura, ale která primárně měla být obsažena v textu zákona. 

Dále v rámci kontextu ustanovení upravujících předběžná opatření je relevantní ustanovení
§ 75b odst. 3 o. s. ř., který stanoví, že odstavce 1 a 2 neplatí:

a) jde-li o předběžné opatření ve věci výživného;

b) jde-li o předběžné opatření ve věci pracovní;

c) jde-li o předběžné opatření ve věci náhrady újmy na zdraví;

d) osvědčí-li navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.);

e) je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla navrhovateli vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit. 

S nadsázkou lze proto říci, že v uvedených případech mohou účastníci nadále podávat opakované šikanózní či kverulativní návrhy na nařízení předběžného opatření bez možnosti soudu uložit jim složit jistotu či dokonce její doplatek.[4] Pokud důvodová zpráva ohledně opakovaných návrhů tvrdí, že „jde o existující praxi zaznamenanou ve větším měřítku obecnými soudy“, pak je škoda, že neuvádí statistiku obecně, ale ani v jakém poměru se daný jev vyskytuje ve věcech vyjmenovaných v § 75b odst. 3 o. s. ř., v nichž doplatek jistoty nelze uložit. 

Je třeba zdůraznit, že v případě podání šikanózních návrhů na nařízení předběžného opatření a je jedno z jakého důvodu, dochází k jejich zamítnutí. Ale to je až následnou fází poté, co se soud zabývá návrhem věcně, tj. že byla složena jistota a návrh nemá vady. 

Lze tedy shrnout, že novela nepřinesla věcné řešení problému, ale pouze zřejmě usnadní práci soudům, kdy v důsledku ukládání doplatku jistoty za opakovaný návrh bude častěji návrh odmítán pro nezaplacení doplatku jistoty, což časem nejspíše povede k tomu, že opakované návrhy (i pokud by byly důvodné) nebudou podávány. 

Autor je soudcem Krajského soudu v Praze.