Domněnky upravené v § 980 odst. 2 o. z.

Obecně

Ve druhém odstavci § 980 o. z. jsou formulovány dvě vyvratitelné zákonné[1] právní[2] domněnky (praesumptio iuris tantum), představující ve svém souhrnu princip pravdivosti veřejného seznamu.[3] Domněnkou je dle české teorie závěr o skutečnosti vyvozený na základě životních zkušeností, které jsou založeny na pravděpodobnosti vztahů mezi jevy a které přitom nabývají povahy jistého pravidla myšlení.[4]

V první větě je formulována domněnka pozitivní, ve druhé negativní. Dle pozitivní domněnky „Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.“ Dle negativní domněnky „Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.“ Obě domněnky se týkají právního, nikoli faktického stavu tabulárního objektu.[5]

Přímým inspiračním zdrojem úpravy je čl. 3 polského zákona o věčných knihách a hypotéce (UKW), vzdálenějším pak § 891 německého občanského zákoníku (BGB).[6] Německé knihovní právo je ovládáno tzv. principem (vnějšího) zdání existence práva, tj. principem, dle něhož zápis v knize nasvědčuje skutečnému právnímu stavu (Rechtsscheinprinzip). V širším smyslu se však princip (vnějšího) zdání uplatňuje pro celou oblast věcných práv.[7] Podobné platí pro právo rakouské.[8]

Polský zdroj však bohužel nebyl převzat doslovně (v části týkající se formulace pozitivní domněnky), z čehož mohou vznikat určité výkladové problémy (viz dále).[9]

Obě domněnky navazují na první větu prvního odstavce a společně s § 984 o. z. (princip materiální publicity) tvoří páteř ochrany důvěry ve veřejné knihy.[10]

Zákonodárce formulováním domněnek správně počítá se situacemi,[11] kdy knihovní stav bude v rozporu se skutečným právním stavem (zásadně je lhostejné, jak tento rozpor vznikl); v případě trvalé absolutní shody zápisů se skutečností by domněnky byly zbytečné.

Rozpor mezi evidencí a skutečností (ohledně zapisovaných práv) se může projevit ve dvou základních směrech. Buď je v knize zapsáno právo, které ve skutečnosti neexistuje (a to buď proto, že nikdy nevzniklo, nebo proto, že v minulosti sice vzniklo, ale v mezidobí zaniklo – mimoknihovně), nebo naopak v seznamu není zapsáno právo, které ve skutečnosti existuje (neboť vzniklo mimoknihovně, např. v důsledku vydržení, popř. proto, že dříve bylo zapsáno, avšak později nesprávně vymazáno). Derivátem první situace je stav, kdy právo je v knize zapsáno v nesprávném rozsahu (širším či užším), nebo je zapsáno pro jiného oprávněného.

Konstrukce obou domněnek vede k závěru, že v případech rozporu se vychází ze stavu evidovaného (princip formální pravdy)[12] – v tom je ratio legis ustanovení.[13] Možnost vyvrátit domněnky a následně uvést evidovaný stav do souladu se skutečným právním stavem je pak dána prostřednictvím § 985 a 986 o. z.; tato ustanovení též obsahují ochranné mechanismy ve prospěch dotčeného subjektu, proti působení materiální publicity knihy vůči třetím osobám.

Pokud jde o vysvětlení termínu „soulad se skutečným právním stavem“, pak se u nás za účinnosti obecného knihovního zákona (OKZ) uvádělo,[14] že domněnka se vztahuje ke správnosti a úplnosti[15] zápisu (práva jsou zapsána správně, komplexně a ve správném rozsahu). Tyto závěry je potřeba rozšířit též o skutečnost pořadí práv (sc. limitovaných věcných práv).[16] Domněnky proto zahrnují:

• existenci zapsaného práva, resp. neexistenci vymazaného (resp. nezapsaného – viz dále) práva,

• to, že zapsané právo náleží subjektu uvedenému v knize,[17]^{, [18]}

• to, že obsah[19] a rozsah[20] práva odpovídá zápisu,

• to, že zapsanému limitovanému věcnému právu náleží zapsané pořadí.

Příklad: Třetí osoby se mohou spoléhat např. na to, že 1) služebnost zapsaná na pozemku skutečně existuje, 2) že náleží osobě evidované jako oprávněný, 3) že je zapsána ve správném rozsahu, 4) že na pozemku neváznou jiná (nezapsaná) práva, a 5) že služebnosti náleží v knize uvedené pořadí.

Nelze souhlasit s následujícím názorem, který se vyskytl v komentářové literatuře: „(…) zákonodárce stanovil pouze domněnku, že údaje veřejného seznamu jsou správné, nikoli již, že jsou úplné. Přesto však v navazujících ustanoveních chrání nabyvatele, kteří ze zápisů ve veřejném seznamu vycházejí coby z úplných, a to až do té míry, že postihuje nezapsaná práva, o kterých nabyvatel nevěděl a vědět nemohl, sankcí jejich zániku (…). Je tedy nutno konstatovat, že právní úprava ObčZ je v tomto ohledu vnitřně nesourodá.“[21] Máme za to, že o nesourodosti úpravy nelze mluvit a že princip pravdivosti knihy nutně pokrývá jak předpoklad správnosti zápisu, tak i jeho úplnosti (a koneckonců i pořadí). Text zákona takový závěr nevylučuje, spíše naopak. Formulace, že „právo bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem“, je natolik široká, že zahrnutí obou elementů (správnosti i úplnosti) zápisu není nijak problematické.[22] Shodné závěry byly přijímány i za účinnosti OKZ (viz výše), přičemž výslovná úprava aspektu úplnosti zápisu v zákoně rovněž absentovala. Shodné závěry jsou přijímány i v civilistice polské,[23] viz však další text. 

Pozitivní domněnka 

Dle pozitivní domněnky „Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.“ Pro působení domněnky je nerozhodné, zda bylo právo do knihy zapsáno právotvorně či deklaratorně.[24]

Zmínku předně vyžaduje nevhodné použití préterita v půli věty. Zákon říká, že o právu k věci zapsaném v knize se má za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Při doslovném výkladu to ovšem znamená, že domněnku správnosti a úplnosti lze vztáhnout pouze k okamžiku, kdy byl zápis proveden (resp. kdy je prováděn). Relevance domněnky v jakékoli pozdější době by pak byla nulová, čímž by celá konstrukce ztrácela smysl. Porovnáme-li dikci o. z. s inspiračním zdrojem, nalézáme jasnou odchylku. Dle čl. 3 UKW se má za to, že právo zapsané ve věčné knize je zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Domněnka pravdivosti a úplnosti tedy působí po celou dobu trvání zápisu toho kterého práva, nikoli pouze k okamžiku provedení zápisu.

Byť odklon od inspiračního zdroje považujeme za zásadní, je přes odlišnou dikci třeba vyložit naši úpravu shodně s polskou předlohou. Tomu odpovídá nejen smysl a účel pravidla, nýbrž i jeho bezprostřední návaznost na § 984 odst. 1 o. z. Právě z tohoto ustanovení (i. f.) totiž plyne, že se lze dovolávat stavu zápisu ve veřejném seznamu k okamžiku právního jednání, resp. k okamžiku podání návrhu na zápis (arg. „svědčí zapsaný stav“, tj. aktuální zapsaný stav); nikoli tedy k okamžiku, kdy byl aktuálně existující zápis do veřejného seznamu v minulosti proveden.

Zákon mluví o zapsaném právu k věci, nikoli tedy o věcném právu, resp. o věcném právu k věci cizí (jak to činí např. v § 981 a 982 o. z.). Akční rádius pravidla proto dopadá vedle věcných práv (vlastnického i limitovaných věcných práv) i na zapisovaná práva obligační povahy (nájem, pacht);[25] vždy však jen na práva soukromá.[26] U nájmu a pachtu se důsledek principu pravdivosti knihy uplatní především v souvislosti s úpravou přechodu těchto obligačních práv (resp. zákonné cese těchto práv) dle § 2222 odst. 2 o. z. (srov. i § 2341 o. z.), popř. v souvislosti s odpovědností za právní vady věci (§ 1917 o. z.). V žádném případě však nelze dovozovat, že by domněnka existence zapsaných obligačních práv měla jakýkoli vliv na možnost nabytí těchto práv v režimu § 984 o. z.; toto ustanovení je správně omezeno pouze na věcná práva.[27] Oproti tomu pro obligační práva je typické, že nemohou být nabyta od neoprávněného a nejsou způsobilým objektem vydržení.[28] Smysl a účel § 984 o. z. je odlišný od smyslu a účelu komentovaného ustanovení. Obě normy z tohoto úhlu pohledu směřují k jinému cíli a nejsou ve vzájemném rozporu. Skutečnost, že obligační právo není způsobilé k nabytí od neoprávněného, nevylučuje, že i pro takové zapsané právo může platit domněnka jeho správného a úplného zápisu.

Polská dogmatika rozšiřuje působení domněnek i na jiné typy zápisů, např. na zápis uvolněného zástavního práva (srov. § 1381 o. z.), na zápis konverze zástavního práva (srov. § 1385 o. z.) apod.[29] Sem je možné řadit i zápis výhrady přednostního pořadí (§ 982 odst. 2 o. z.), zápis přednostního práva na nabytí věcného práva (§ 983 o. z.), zápis odkladu zrušení spoluvlastnictví či odkladu oddělení ze spoluvlastnictví (§ 1154 odst. 3, § 1157 o. z.), zápis výhrady souhlasu vlastníka pozemku k zatížení práva stavby (§ 1252 odst. 2 o. z.), zápis odchylného ujednání mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem ohledně zákonného předkupního práva (§ 1254 o. z.).

Naopak však dle polské dogmatiky a judikatury není možné z domněnky dovozovat, že je-li v knize zapsáno hypotekární zástavní právo, existuje automaticky i samotná zajištěná pohledávka.[30] Tento závěr je plně aplikovatelný i v poměrech českého práva – mj. i proto, že zástavní právo zapsané v knize může existovat i po zániku zajištěné pohledávky v podobě tzv. uvolněného zástavního práva (srov. § 1380 a násl. o. z.); jde o zástavní právo bez zajištěné pohledávky.

Domněnka nedopadá ani na pouhé návrhy na zápis práv (k tomu viz dále).

Pozitivní domněnka rovněž nemůže dopadat na informace ohledně „technické povahy“ tabulárního objektu[31] – např. na informace o druhu pozemku, způsobu využití, způsobu ochrany, či dokonce o jeho existenci jako takové[32] (nejde o zápis práva).

Skutečným právním stavem – rozdílně od knihovního stavu – je zde třeba rozumět stav tabulárního objektu vyplývající z příslušných norem hmotného (popř. procesního[33]) práva, resp. stav tabulárního objektu odpovídající příslušným normám hmotného (procesního) práva (založený příslušnými normami hmotného či procesního práva). 

Negativní domněnka 

Dle negativní domněnky „Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.“ Z domněnky předně nelze dovozovat závěr, že výmaz práva vedl rovněž k jeho zániku,[34] nelze tedy tvrdit, že zapsané právo, které bylo později vymazáno, bylo původně zapsáno v souladu se skutečným právním stavem a výmazem zaniklo. Mohlo totiž dojít i k výmazu takového zapsaného práva, které bylo ke dni výmazu zapsáno v rozporu se skutečným právním stavem; např. proto, že nikdy neexistovalo (již v okamžiku zápisu), popř. proto, že sice dříve existovalo, avšak k jeho zániku došlo dříve než výmazem z knihy (např. služebnost zaniklá ex lege dle § 1299 odst. 1 o. z. a teprve následně vymazaná).

Zaměříme-li se na text zákona, ten podle svých slov dopadá pouze na práva, která v minulosti byla v seznamu zapsána, ovšem poté došlo k jejich výmazu. Dikcí zákona tak jasně nejsou pokryty případy práv, která existují (vznikla mimo­knihovně), ale do knihy nejsou zapsána (např. limitovaná věcná práva nabytá vydržením) – zde nejde ani o práva zapsaná, ani o práva vymazaná. Rozdílně se k věci staví dogmatika rakouská. Dle jejích závěrů zde platí presumpce úplnosti zápisů v knize. O (jakýchkoli) nezapsaných údajích (nikoli pouze vymazaných) se má za to, že neexistují.[35]

Z dikce § 980 odst. 2 věty druhé o. z. se v naší literatuře dovozuje následující: „Negativní domněnka však není k domněnce pozitivní komplementární, tj. společně s pozitivní domněnkou nevytváří domněnku jedinou, komplexní, jejímž obsahem by bylo, že to, co je zapsáno ve veřejném seznamu, je úplným obrazem právního stavu věci evidované ve veřejném seznamu. To proto, že negativní domněnka se vztahuje pouze na práva, která byla do veřejného seznamu zapsána a poté z něj vymazána, nikoli také na práva, která do veřejného seznamu z jakéhokoli důvodu zapsána nebyla vůbec.“[36] S uvedeným závěrem se neztotožňujeme.

Předně je třeba říci, že v polské dogmatice je uvedená formulace předmětem dlouholetého sporu; pochybnosti o rozsahu aplikace pravidla vznikaly již za účinnosti Dekretu o právu věcném z roku 1946[37] a existují i nyní.[38] Převažující mínění je však takové, že negativní domněnka se může vztahovat pouze na konkrétní práva specifikovaná v rozhodnutí o zápisu, nikoli na práva obecně.[39] V důsledku toho je aplikační dopad čl. 3 UKW omezen výlučně na práva zapsaná do knihy a na práva vymazaná z knihy, přičemž v obou případech je podmínkou pro nastoupení domněnky předchozí zápis, jímž je i výmaz práva.[40] Pro omezený dopad negativní domněnky se – kromě dikce zákona – argumentuje především tím, že UKW v převážné většině všech případů spojuje se zápisem práva do věčné knihy jen deklaratorní účinky[41] a že ve značné míře umožňuje nabytí věcných práv k nemovitostem mimoknihovně.

Tyto argumenty nepovažujeme za příliš přesvědčivé. Mimoknihovní změny věcněprávních pozic přece nelze vyloučit ani při velmi širokém uplatnění vkladové zásady. Pouhá skutečnost, že rozsah, ve kterém se platné právo odlišuje od ideálního stavu (od plného promítnutí vkladové zásady), je spíše větší, by pak sám o sobě neměl být rozhodujícím kritériem pro to, zda negativní domněnku neexistence práva lze uplatnit pouze na práva vymazaná z knihy nebo obecně na všechna práva, která v knize nejsou zapsána.

Shodné závěry – jako v Polsku – platí v německé dogmatice. Dle panujícího mínění nelze z § 891 BGB dovozovat závěr o neexistenci nikdy nezapsaných práv; pozemková kniha v tomto ohledu neobsahuje domněnku úplnosti (Vollständigkeitsvermutung).[42] Se závěry německé civilistiky lze jistě souhlasit; uvědomme si však, že úprava v BGB (konkrétně vyjádření pozitivní domněnky) je od té polské formulačně značně odlišná. Jak již bylo poukázáno, dle německé koncepce „Ist im Grundbuch für jemand ein Recht eingetragen, so wird vermutet, dass ihm das Recht zustehe“ [Je-li v pozemkové knize pro někoho zapsáno právo, má se za to, že mu toto právo náleží]. Všimněme si, že zde není vyjádřena koncepce úplnosti zapsaného práva, nýbrž „pouze“ domněnka, že určité za­psané právo náleží tomu, v jehož prospěch je zaknihováno. To, že takový zápis představuje úplný obraz o stavu tabulárního objektu, však z citované věty zjevně neplyne. Závěry němec­ké dogmatiky jsou pak zcela logické.

Vraťme se k o. z. Je sice pravda, že negativní domněnka dle svých slov uvedené případy existujících, avšak nezapsaných práv nepokrývá. Míníme však, že na případy existujících nezapsaných práv by měla dopadnout podle svého smyslu a účelu pozitivní domněnka. Pokud se říká, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem, pak tato domněnka dopadá nejen na skutečnost, že např. zapsané vlastnické právo k pozemku existuje (navíc pro knihovního vlastníka, tedy nikoli pro jinou osobu), nýbrž i na skutečnost, že toto právo je evidováno komplexně, resp. ve správném rozsahu; tedy že vlastnické právo není omezeno mimoknihovně existujícím (avšak dosud nezapsaným) limitovaným věcným právem.

Shrneme-li výše uvedené, lze uzavřít, že celkově vhodnějším vyjádřením normy druhého odstavce by byla např. tato formulace: má se za to, že zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným právním stavem, resp. má se za to, že zápis ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému právnímu stavu. Touto dikcí by byly pokryty obě stávající domněnky současně. Ke stejným závěrům dospívala naše civilistika i za účinnosti OZO a OKZ.[43]

Ať již však přijmeme výše vyjádřený názor o „rozšířeném“ chápání pozitivní domněnky, nebo převažující mínění polské dogmatiky, praktické důsledky budou do značné míry stejné, neboť ochrana pozice třetí osoby při nabývání věcných práv je zajištěna jiným pravidlem – tj. § 984 o. z. Jde totiž o to, že nabude-li někdo např. vlastnické právo k pozemku, na němž nebude evidována mimoknihovně vzniklá služebnost, neuplatní se pro nabyvatele žádná z domněnek dle § 980 o. z. (podle panujícího názoru zastávaného v Polsku), leč nabyvatel bude přesto chráněn prostřednictvím § 984 odst. 1 o. z. (pro jeho skutkovou podstatu je rozhodující, že stav zapsaný v knize není v souladu se skutečným stavem právním, což je splněno[44]). To, zda je však tento rozpor způsoben nesprávným zápisem práva, nesprávným výmazem dříve zapsaného práva, resp. tím, že určité právo vůbec zapsáno není, ač zapsáno být má, zde nehraje žádnou roli.[45]

Zbývá doplnit, že negativní domněnka nezahrnuje důvody, pro které k výmazu došlo; v tomto ohledu je irelevantní, proč bylo právo vymazáno[46] (buď proto, že zaniklo, nebo proto, že nikdy neexistovalo a bylo zapsáno chybně, apod.).

Ani pro působení negativní domněnky není rozhodné, zda měl výmaz práva z knihy právotvorný či deklaratorní účinek.[47] 

Působení domněnek 

Obecně 

Důsledkem působení pozitivní domněnky je předně to, že nikdo nemůže žádat od osoby, jejíž právo je zapsáno v knize, aby existenci tohoto práva, jeho obsah atd. dále prokazovala.[48] Jde tedy o důkazní funkci domněnky.[49] „Procesní strana, které svědčí domněnka, tak musí prokazovat pouze skutečnosti, které tvoří skutkovou bázi domněnky, a nikoliv již to, co se na základě ní presumuje. Strana zatížená důkazním břemenem však musí podat plný důkaz skutečností tvořících bázi domněnky (…). Je-li prokázána báze domněnky, má se z toho podle zákona usuzovat na existenci skutečnosti jiné, jde-li o zákonné domněnky skutkové, nebo na existenci nějakého právního následku (práva, právního vztahu či právního stavu), jde-li o zákonné domněnky právní.“[50]

Ten, komu svědčí knihovní zápis (např. knihovní vlastník), sice nezískává na základě domněnky hmotněprávní oprávnění disponovat s knihovním objektem, a to i kdyby byl sám v dobré víře, že knihovní zápis je v souladu se skutečností.[51] Na druhou stranu zápis v knize legitimizuje tabulárně oprávněného k dispozicím s tabulárním objektem v tom smyslu, že – dokud nebude domněnka vyvrácena – lze měnit knihovní stav pouze s jeho souhlasem; platí zde princip tzv. knihovního předchůdce (bücherlicher Vormann).

Cílem domněnek není sanovat nedostatky právního jednání (resp. obecně titulu), na základě něhož došlo k nesprávnému zápisu do knihy (resp. výmazu z knihy). Zápis práva do veřejného seznamu (resp. výmaz práva z veřejného seznamu), který je v rozporu se skutečným právním stavem, sám o sobě nemění hmotněprávní pozici dosavadního oprávněného (ani nabyvatele); samotný zápis tedy nemůže založit změnu ve věcných právech.[52] Tak např. prostá skutečnost, že vlastník A uzavřel neplatnou smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemku s nabyvatelem B, a B byl přesto zapsán do katastru jako vlastník (neboť vada právního jednání nebyla v přezkumném řízení zjištěna), nečiní z osoby B vlastníka (jemu svědčí pouze knihovní zápis, a tedy i domněnka). O zapsaném vlastnickém právu B se pouze má za to, že je evidováno v souladu se skutečným právním stavem.

Domněnka správnosti a úplnosti zápisu tak nepůsobí ve vztahu k tomu zápisu, jímž se zakládá rozpor mezi evidencí a skutečným právním stavem, nýbrž až ve vztahu k případným dalším navazujícím zápisům (v uváděném případě tedy ve vztahu k možnému nabytí např. vlastnického či jiného věcného práva osobou C od knihovního vlastníka B).

Tato skutečnost je správně reflektována i v judikatuře Nejvyššího soudu. Dle jeho závěrů „Naproti tomu neobstojí námitky dovolatele, který odkazuje na přísný intabulační princip a dovozuje, že právo, které bylo zapsáno v pozemkové knize, muselo též vzniknout (resp. existovat, byť i jen v důsledku tohoto zápisu), a že soud je rozhodnutím o povolení zápisu do pozemkové knihy vázán.“[53]

Podobné závěry vyjádřil Nejvyšší soud v jiném rozhodnutí: „(…) institut nabytí od neoprávněného míří na situaci, kdy nabyvatel nabude nemovitou věc od osoby, které vlastnické právo nesvědčí, ale je v okamžiku převodu zapsána jako vlastník této věci v katastru nemovitostí, přičemž se má jednat o nabytí práva obecně převoditelného. Ve zde posuzovaném případě však žalovaná věděla, od koho měla nabýt právo trvalého užívání, a byla toliko v právním omylu, že toto právo nabýt může. Žalovaná svou dobrou víru v oprávnění převodce neopírala o zápis v kata­stru nemovitostí, nýbrž se dovolávala, že právo trvalého užívání nabyla na základě zápisu v katastru nemovitostí. Takový postup by podle Nejvyššího soudu vedl ve svém důsledku k absurdním důsledkům, neboť nesprávně provedený zápis práva trvalého užívání katastrálním úřadem ve prospěch konkrétního subjektu nemůže konvalidovat vady právního úkonu (…).“[54] S uvedenými názory lze plně souhlasit.

Důsledků domněnek se může dovolat každý, kdo na tom má právní zájem.[55] Nebude to nutně jen třetí osoba, nabývající právo dle stavu zápisu v knize. Může to být např. i vlastník sám, proti němuž někdo vznáší námitku existence práva na jeho věci, které však není zapsáno; dokud nebude prokázán opak, platí domněnky (to se projeví i v procesním postavení stran v souvislosti s povinností důkazní a s nesením důkazního břemene). Někdy se rozlišuje mezi působením domněnek ve prospěch toho, komu svědčí knihovní zápis, a v jeho neprospěch. O první skupinu případů jde tehdy, využívá-li knihovně oprávněný domněnku např. při dispozicích s knihovním objektem či v procesu (odvozuje od zápisu svoji aktivní věcnou legitimaci – např. při vindikační žalobě). Druhou skupinu pak představují např. situace, kdy osoba, jíž svědčí knihovní zápis, může být z tohoto důvodu např. žalovaným ve sporu; může být tím, proti němuž se vede vyvlastňovací řízení, apod.[56]

Domněnky se neuplatňují pouze v poměrech soukromého práva (při nabývání a pozbývání majetkových – knihovních – práv), nýbrž z nich při své činnosti musí vycházet i orgány veřejné moci (jak soudy, tak i jiné orgány).[57] Tak např. probíhá-li proces vyvlastnění nemovité věci dle zákona o vyvlastnění, musí být jako s vyvlastňovaným jednáno s tím, komu svědčí knihovní zápis. Je-li ukládán trest propadnutí věci evidované ve veřejné knize (§ 70 tr. zákoníku) či propadnutí majetku (§ 66 tr. zákoníku), bude pro trestní soud rozhodující, že pachatel je zapsán jako knihovní vlastník.

Shodně tak musí při své činnosti vycházet z knihovního stavu katastrální úřady. Ty si nemohou osobovat pravomoc rozhodovat o tom, zda je evidovaný katastrální stav v souladu se skutečným právním stavem, a z případně zjištěného rozporu dovozovat jakékoli následky. I pro ně je zápis závazný.

K odstranění nesouladu slouží dotčenému subjektu (např. skutečnému vlastníkovi) poznámky rozepře (§ 985 o. z.) a spornosti (§ 986 o. z.) a posléze civilní žaloby. 

Započetí působení domněnek 

Předpokladem pro započetí působení domněnky je buď zápis rozhodné skutečnosti do knihy (pozitivní domněnka), či její výmaz z knihy (negativní domněnka),[58] dále budeme mluvit již jen o zápisu, kterým rozumíme i výmaz. Nestačí prostý návrh na zápis, vyžaduje se již provedený zápis,[59] domněnky začínají působit od tohoto provedení. Vychází se z úvahy, že vyznačení návrhu na zápis práva (plomby) není totéž, co již provedený zápis (není to samotné zapsané právo). Návrh na zápis práva je tedy pouhým „technickým zápisem“, tedy jakousi „mezitímní informací“, z níž nelze dovozovat žádné konsekvence s ohledem na princip pravdivosti knihy.[60]Tyto závěry je třeba přijmout i pro české prostředí.

Tam, kde má provedení zápisu povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci, může být sporné, zda se provedením zápisu rozumí zápis (jen) uskutečněný nebo již i pravomocný. V polské civilistice převažuje pohled, že i dosud nepravomocné zápisy (výmazy) zakládají příslušné domněnky.[61]

Zároveň může vznikat problém tam, kde má zápis zpětné účinky. Zde se vychází z toho, že domněnky nemohou nikdy začít působit zpětně[62] (tedy ani v případě zápisů se zpětnými účinky), tj. např. ke dni podání návrhu na zápis, nýbrž teprve od samotného provedení zápisu, a to s účinky k okamžiku jeho provedení. Argumentuje se následovně: „(…) konstrukce zpětných účinků zápisu je, alespoň částečně, v rozporu s právní konstrukcí domněnky. Samotný návrh na zápis neumožňuje nastoupení domněnky; k tomu je nutný zápis. Zpětné účinky zápisu by umožňovaly nastoupení domněnky existence práva od okamžiku návrhu na zápis, leč taková domněnka by mohla začít působit teprve až po provedení zápisu.“[63]

K negativní domněnce je v této souvislosti nutné dodat, že nerozhoduje, zda výmaz práva byl učiněn v návaznosti na zápis jiného práva (např. dosavadní vlastnické právo osoby A bylo vymazáno a zapsáno ve prospěch osoby B) či bez takové návaznosti (např. byla vymazána dosud zapsaná služebnost osoby A). 

Vyloučení (nemožnost) působení domněnek 

Existují určité skupiny situací, kdy – bez ohledu na to, že slova § 980 odst. 2 o. z. jsou naplněna – se domněnek nelze dovolávat. Nejde tedy o případy vyvrácení domněnky (o to, že bude podán důkaz opaku, resp. protidůkaz – k tomu viz dále), nýbrž o to, že domněnka (zde zejména pozitivní) vůbec nezačne působit. Dále uvádíme některé typové případy.

Domněnka nepůsobí tam, kde je zápis formálně vadný. Drobné vady (např. „překlepy“ v písmenech, uvedení skutečností v nesprávné části knihy apod.) však nemají negativní vliv, je-li přesto obsah zápisu jasný a srozumitelný.[64] Je-li zápis nejasný (nepřesný),bude třeba přihlédnout též k tomu, zda tato nejasnost mohla vůči dotyčné osobě vůbec založit negativní důsledky.[65]

Domněnka nemůže nastoupit tam, kde do knihy bylo zapsáno právo, jehož zápis příslušné předpisy vůbec neumožňují;[66] např. zápis leasingu či výpůjčky do katastru.

Jiným případem je takový zápis v knize, z něhož je objektivně a bez jakýchkoli pochybností zjevné, že nemůže odpovídat skutečnosti.[67] Příkladem může být duplicitní[68] či vícenásobný zápis výlučného vlastnického práva k témuž tabulárnímu objektu; zde třetí osoba nemůže být v dobré víře o tom, že právo je zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.[69]

Rakouská civilistika uvádí, že pozemková kniha zakládá důvěru jen tehdy, pokud všechna zapsaná práva obsahují údaj o svém obsahu a pořadí (pro limitovaná věcná práva).[70] 

Vyvrácení domněnek 

Obě domněnky jsou vyvratitelné. Vyvrátit lze domněnky založené jak konstitutivním, tak i deklaratorním zápisem (výmazem).[71]

Účinky domněnky lze přitom vyloučit dvojí cestou, a to buď protidůkazem, nebo důkazem opaku.[72] Protidůkaz směřuje proti skutkové bázi domněnky. V případě námi zkoumaných domněnek by to znamenalo, že strana nezatížená důkazním břemenem prokáže, že zápis v knize je proveden jinak, než jak tvrdí žalobce – např. v knize je zapsáno jiné právo, než tvrdí žalobce (není zapsána žalobcem tvrzená služebnost, nýbrž právo stavby); právo je v knize zapsáno s jiným obsahem, než plyne z tvrzení žalobce; právo v knize je zapsáno nejasně apod. Někdy mohou tyto případy fakticky splývat se situací, kdy domněnky vůbec nezačnou působit (viz výše).

Pokud jde o důkaz opaku, ten nesměřuje proti bázi domněnky, ale proti tomu, co se jí presumuje. Zde se přitom vyžaduje plný důkaz opaku.[73] K vyvrácení domněnky důkazem opaku může dojít jakýmkoli možným způsobem, tj. pomocí všech možných důkazních prostředků,[74] a to po celou dobu jejího působení, tj. – zejména u pozitivní domněnky – do uskutečnění jakékoli následné změny zápisu, kterou je dosavadní zápis překonán (vyloučen); od tohoto okamžiku přestává působit dosavadní domněnka a začíná působit nová domněnka[75] (k tomu viz dále). Od tohoto okamžiku již nelze proti „minulé“ domněnce vznášet ani důkaz opaku, ani protidůkaz.

Vyvrácení pozitivní domněnky předpokládá důkaz, že právo k věci zapsané ve veřejném seznamu není zapsáno v souladu (je zapsáno v rozporu) se skutečným právním stavem. Vyvrácení negativní domněnky předpokládá důkaz, že právo k věci, které bylo z veřejného seznamu vymazáno (resp. které není zapsáno), existuje.

Vyvrácení žádné z domněnek však nezahrnuje povinnost nutně prokázat skutečný právní stav (popř. prokázat jej v jeho úplnosti).

Příklad č. 1: Pozemek je duplicitně zapsán pro knihovního vlastníka A a knihovního vlastníka B. Knihovní vlastník A prokáže, že knihovní vlastník B se vlastníkem nikdy stát nemohl, neboť titul, na základě kterého byl zapsán, je neplatný. B bude z knihy vymazán. To ovšem automaticky neznamená důkaz, že A je skutečným vlastníkem. I jeho titul totiž může být neplatný, resp. může existovat osoba C, která v mezidobí nabyla pozemek do vlastnictví mimoknihovně a pouze jí aktuálně nesvědčí knihovní zápis. Bude-li však B vymazán, započne působit domněnka vlastnického práva osoby A.

Příklad č. 2: Knihovní vlastník V prokáže, že doposud zapsané zástavní právo na pozemku mimoknihovně zaniklo. Tím však neprokázal, že mu svědčí vlastnické právo k pozemku (byť mu svědčí knihovní zápis), ani to, že pozemek již není zatížen jinými limitovanými věcnými právy jiných oprávněných.

Otázka je, zda může být domněnka vyvrácena pouze v rámci procesního postupu orgánu veřejné moci, nebo i mimoprocesně. Sekundárně je třeba se ptát, zda tímto procesem může být pouze proces soudní – ať již civilní (včetně rozhodčího řízení), či trestní, nebo i proces administrativní. K tomu lze dát následující závěry.

Pokud jde o možnost vyvrácení domněnek mimoprocesně, odpověď je kladná. Nic nebrání tomu, aby osoba důvěřující v pravdivost a úplnost zápisu přišla o své přesvědčení na základě jakékoli objektivní skutečnosti, která v ní musela důvodně vyvolat pochybnost o tom, že zápis odpovídá skutečnému právnímu stavu. Tyto případy lze posoudit naprosto stejně jako vyvrácení domněnek spojených s držbou (dle § 994 o. z. se má za to, že držba je řádná, poctivá a pravá). Vyjít lze z judikatury Nejvyššího soudu, která se za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. vyvinula k vyvrácení domněnky oprávněné držby (dnes poctivé držby), tedy k vyvrácení dobré víry oprávněného držitele. Nejvyšší soud opakovaně rozhodoval tak, že „(…) dobrá víra zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří; na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci.“[76] Tyto závěry považujeme za správné a použitelné i pro účely komentovaného ustanovení. Dozví-li se někdo jakkoli o nesouladu mezi zapsaným a skutečným stavem, nemůže vůči němu domněnka působit (viz i dále).

Pokud jde o otázku vyvrácení domněnky v rámci procesu, pak je nepochybné, že takový postup je možný; tento závěr plyne koneckonců již z toho, že domněnky mohou být vyvráceny i mimoprocesně (tím spíše pak musí být dána možnost jejich vyvrácení v procesu). I odpověď na otázku, zda tímto procesem může být kromě procesu soudního (zde civilního i trestního) i proces administrativní, je kladná. Závěr lze formulovat i tak, že vyvrácení domněnky může proběhnout v kterémkoli procesu, v němž je (meritorní) výrok závislý mj. i na vyřešení otázky, jaký je skutečný právní stav tabulárního objektu.[77]

Není tudíž vyloučeno, že např. v rámci trestního řízení, v němž má být pachateli uložen trest propadnutí majetku (§ 66 tr. zákoníku) nebo propadnutí věci (§ 70 tr. zákoníku), pachatel prokáže, že není vlastníkem tabulárního objektu, pro který mu svědčí knihovní zápis a který má být trestem postižen. Toto vyvrácení domněnky však má účinky pouze pro to které řízení, v němž k němu došlo. Nesprávný zápis v knize však zůstává zachován i nadále (samozřejmě neprobíhá-li již v mezidobí řízení o odstranění nesouladu), a tím působí vůči ostatním třetím osobám.[78] Jiným případem je řízení vyvlastňovacího úřadu o vyvlastnění, řízení daňového orgánu při uložení penále za daňové nedoplatky apod. I v těchto řízeních je možné domněnky vyvrátit. 

Konec působení domněnek 

Pozitivní domněnka působí do uskutečnění jakékoli následné změny zápisu, pokud je novým zápisem dosavadní zápis vyloučen (překonán). Od tohoto okamžiku přestává dosavadní domněnka působit a začíná působit nová domněnka; nejde tedy o případ vyvrácení domněnky (ať již důkazem opaku, či protidůkazem).[79] Příklad: V knize je jako vlastník tabulárního objektu zapsán A; po dobu zápisu působí pozitivní domněnka, že A je vlastníkem. Posléze je jako vlastník zapsán B; od tohoto okamžiku přestává působit domněnka vlastnického práva A (naopak začíná působit negativní domněnka, že vymazané vlastnické právo A neexistuje), a současně začíná působit nová pozitivní domněnka, že vlastníkem je B.

Pokud však dojde ke změně zápisu, aniž by tím byl dosavadní zápis vyloučen, původní domněnka působí i nadále. Příklad: V knize je jako vlastník tabulárního objektu zapsán A; po dobu zápisu působí pozitivní domněnka, že A je vlastníkem. Posléze je k tabulárnímu objektu zapsáno zástavní právo B; od tohoto okamžiku začíná působit pozitivní domněnka, že B je zástavním věřitelem, avšak pozitivní domněnka vlastnického práva A působí i nadále.

Domněnky přestávají působit objektivně (proti všem), od okamžiku, kdy byl knihovnímu úřadu doručen návrh na zápis poznámky rozepře dle § 985 o. z. či poznámky spornosti dle § 986 o. z. Tento závěr ovšem vyžaduje upřesnění. Nejde sice o to, že by již samotným návrhem na zápis poznámky byla domněnka vyvrácena. O tom, zda je zápis v rozporu se skutečností, může až posléze rozhodnout soud. Pokud tak ovšem rozhodne, bude s ohledem na konstrukci § 985 a 986 o. z. vyloučena dobrá víra třetích osob zpětně k okamžiku podání návrhu na zápis poznámky (třetí osoba se proto nebude moci domněnek dovolávat). Rozhodne-li však soud tak, že evidovaný stav je v souladu se skutečností, resp. se nepodaří prokázat rozpor, bude poznámka vymazána a domněnky působí vůči třetí osobě i nadále (samozřejmě nevěděla-li tato osoba in concreto o rozporu mezi zápisem a skutečností).

Dále domněnky přestávají působit subjektivně (in personam) proti tomu, kdo se o nesouladu dozvěděl, resp. dozvědět měl a mohl, a to bez ohledu na to, zda byl knihovnímu úřadu doručen návrh na zápis poznámky spornosti či poznámky rozepře. To, že třetí osoba o nesouladu věděla (resp. měla a mohla vědět) přes absenci návrhu na zápis poznámky rozepře či poznámky spornosti, však musí prokázat ten, kdo to tvrdí (zpravidla vlastník, resp. jiný oprávněný). Neprokáže-li to, domněnky se uplatní i vůči této třetí osobě.[80] To, že domněnka přestane působit in personam proti tomu, kdo o nesouladu ví (vědět měl a mohl), však nemá vliv na její další (objektivní) působení vůči ostatním třetím osobám. Není totiž vyloučeno, že některým osobám bude rozpor znám (resp. měl a mohl jim být znám), zatímco jiným ne.

Konflikt domněnek opřených o zápis v seznamu a domněnek opřených o držbu tabulárního objektu 

Samostatný problém představuje potenciální konflikt domněnek plynoucích ze zápisu ve veřejném seznamu a domněnek plynoucích případně z jiných skutečností; v úvahu přichází zejména konflikt plynoucí z domněnek spojených s držbou.

Je pravda, že o. z. nemá výslovně formulovanou obecnou domněnku, že držiteli náleží k věci nějaké právo (vlastnické), jako tomu je v některých příbuzných právních řádech.[81] Tento závěr je specificky upraven jen v § 1028 o. z., dle jehož první věty „Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby.“ Vzniká však pochybnost, zda – kromě zde uvedené situace – může být toto řešení zobecněno v tom smyslu, že z držby lze usuzovat na vlastnické právo ve všech případech. Oproti tomu § 1043 odst. 1 o. z. (actio Publiciana) formuluje právní fikci (příhodnější by však nepochybně byla domněnka[82]), dle níž na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým způsobem, se hledí jako na vlastníka. O kvalifikovaném držiteli tak platí předpoklad, že je vlastníkem.[83]

Není zřejmě vyloučeno (byť jde o značně vyspekulované situace), že někdo bude poctivým, řádným a pravým držitelem vlastnického práva k tabulárnímu objektu, zatímco jinému bude svědčit knihovní zápis vlastnického práva, ačkoli zároveň není schopen prokázat žádný titul nabytí (např. ve sbírce listin nebude uložena žádná zápisná listina). Ve vzájemném sporu by tak kvalifikovanému držiteli mohlo svědčit beneficium § 1043 odst. 1 o. z. s tím, že by se na něj hledělo jako na vlastníka vůči vlastníkovi tabulárnímu, jenž by nebyl schopen prokázat žádný titul. Máme však za to, že v tomto případě by měla být poskytnuta ochrana subjektu oprávněnému tabulárně. Zápis v knize by měl představovat „silnější titul“ než kvalifikovaná držba (byť držba „povýšená“ na „fingované“ vlastnické právo). Držitel by proto mohl být vůči knihovnímu vlastníkovi úspěšný jen tehdy, prokázal-li by vlastnické právo, a nikoli jen kvalifikovanou držbu (a tím vyvrátil domněnku shody zápisu práva v knize se skutečným právním stavem).

Uvedený závěr však nemá v našem právu výslovnou oporu a je dovozován pouze z inspiračního zdroje (UKW). V jejím čl. 4 je stanoveno, že „Proti domněnce práva vyplývající ze zápisu ve věčné knize není možno dovolávat se domněnky práva vyplývající z držby.“[84] Máme však za to, že ani v podmínkách českého práva jiné řešení nepřipadá v úvahu. Vzhledem k tomu, že polské legislativní i dogmatické pojetí věcných práv (a do značné míry i držby), knihovního práva, domněnek apod. je zásadně shodné s českým přístupem, nebylo by vhodné odchylovat se bez legitimních a závažných důvodů od tohoto modelu. Nabízené řešení je navíc funkční a nevyvolává žádné větší interpretační obtíže.

Důsledkem výše uvedených názorů je to, že např. v soudním řízení bude třeba preferovat subjekt dovolávající se domněnky opřené o knihu – on např. nebude povinen prokazovat své vlastnické (jiné věcné) právo. Bude-li však tato domněnka vyvrácena, začíná automaticky působit domněnka plynoucí z faktu držby.[85]^{, [86]}