Definice majetku ve smyslu Evropské úmluvy o lidských právech

Výsledkem jednání je tak znění, které nechává relativně velkou volnost státům.[1] Článek lze rozdělit do tří různých segmentů, které pokrývá – pokojné užívání majetku (první věta odst. 1), zbavení majetku (druhá věta odst. 2) a úprava a kontrola užívání majetku (odst. 2).

„Ochrana majetku“

 1. „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

2. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.[2]“ 

I přesto, že u nás se používá znění „ochrana vlastnictví“, česká verze dostupná na stránkách Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) pracuje s pojmem „ochrana majetku“. Pokud chceme ale pojem definovat a podřadit pod něj další pojmy, tyto nejasnosti v terminologii nehrají až tak velkou roli. Samotná definice majetku, ať už pozitivní či negativní, není v Úmluvě obsažena, a proto je značně dotvářena judikaturou, a to především extenzivním výkladem. Pro příklad uvedu několik případů, které ovlivnily výklad pojmu majetku ve smyslu Úmluvy. 

Majetkem lze rozumět majetek skutečně existující, ale i nárok na majetek, vůči kterému má stěžovatel alespoň legitimní očekávání na získání jeho efektivního užívání. Za určitých okolností může být tedy majetkem i legitimní očekávání, jehož předmětem je majetkový zájem. Naproti tomu podmíněný nárok, u kterého nebyly naplněny podmínky, nemůže být majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy. To platí i o pouhé naději uznání vlastnického práva, které nebylo možné efektivně vykonávat.[3] 

V případě Gratzinger, Gratzingerova proti České republice soud vyslovil negativní omezení pojmu majetek. Stěžovatelé byli emigranti a pozbyli československé občanství. Svůj nárok na restituci opírali o předpoklad, že bude zrušeno ustanovení zákona, které umožňovalo rehabilitovat pouze občanům České republiky. ESLP ve velkém senátu rozhodl, že naději ve formě změny platného zákona ve prospěch stěžovatelů nelze považovat za formu legitimního očekávání a že nárok stěžovatelů není majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy. ESLP také stanovil rozdíl mezi pouhou nadějí a legitimním očekáváním, které se musí zakládat na zákonném ustanovení nebo právním aktu (např. soudním rozhodnutí).[4]

Restituce je v postkomunistických zemích jednou z nejpočetnějších kategorií stížností. ESLP k tomu obecně konstatoval, že Úmluva neukládá státům povinnost napravit křivdy či škody způsobené před její ratifikací danou smluvní stranou.[5] V případě Československé republiky došlo k ratifikaci v roce 1992, a proto je valná většina stížností napadajících podstatu restitucí a odebrání majetku odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 

Čl 1. Protokolu 1 Úmluvy nedopadá však pouze na věci, ale i na nehmotný majetek. V případu Iatridic proti Řecku soud zdůraznil, že definice majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy se neomezuje pouze na hmotný majetek, ale že je možné pod tento pojem podřadit i majetek nehmotný. Stěžovatel byl dlouholetým provozovatelem kina, kde si postupně vybudoval klientelu, kterou ESLP v tomto případě podřadil pod pojem majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy. Přihlédnul i k faktu, že klientela je tvořena především z tamních obyvatel a ke kulturní úloze, kterou kino zastávalo.[6] 

ESLP pokračoval v rozšíření definice nehmotného majetku i na nárok, u kterého musí být dostatečně prokázána jeho vymahatelnost. Neschopnost výkonu rozhodnutí pak představuje zásah do práva na pokojné užívání majetku a tedy do čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy.[7] V souvislosti s nehmotným majetkem ESLP v případu Anheuser-Busch proti Portugalsku posuzoval podřazení práv duševního vlastnictví pod čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy. Malý senát v tomto případě rozhodl, že očekávání vlastnictví ochranné známky, jejíž proces registrace nebyl ještě dokončen, nespadá pod čl. 1 Protokolu 1. Velký senát naopak vyzdvihl možnou finanční hodnotu práv duševního vlastnictví v závislosti na tržním hospodářství a uzavřel, že i nedokončený proces registrace duševních práv vyvolává zájmy majetkové povahy.[8] Proto i podaná žádost o registraci ochranné známky, a analogicky žádost o registraci jiných práv duševního vlastnictví, je majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy.

Závěrem je třeba shrnout, že majetek je autonomní pojem, jehož výklad je nezávislý na formálním a materiálním vymezení jednotlivých smluvních stran Úmluvy. Podle výkladu ESLP pojem zahrnuje jak hmotné i nehmotné věci, tak i nároky a zájmy majetkové povahy. Čl. 1 Protokolu 1 se vztahuje jak na majetek existující, tak i na budoucí. 

ESLP na toto téma uvedl: „Budoucí právo může být považováno za „majetek“, pouze pokud již bylo nabyto nebo pokud je předmětem pohledávky, která je určitá. Ani naději na uznání vlastnického práva, které dotyčná osoba nemá možnost reálně vykonávat, nelze pokládat za „majetek“, a stejně je tomu tak v případě podmíněné pohledávky, která zaniká nesplněním podmínky.“[9] 

Judikatura ESLP je v souvislosti s definicí majetku velmi obsáhlá a pro dotvoření definice dodávám, že pod tento pojem zatím soud zařadil mimo jiné i akcie v případu Forminster Enterprises Limited proti České republice, ze dne 9. 10. 2008, č. stížnosti 38238/04, nájem v pojetí majetku nájemce v případu Saghinadze a další proti Gruzii, ze dne 27. 5. 2010, č. stížnosti 18768/05, členství v bytovém družstvu v případu Zich a další proti České republice, ze dne 18. 7. 2006, č. stížnosti 48548/99, a mnoho dalších. [10]

Autorka je právničkou z Prahy.