Co je důležitější – právo nebo povinnost?

Jak se právo či povinnost formuluje

Ne že by odpověď byla jednoduchá. Tvorba dnešního práva totiž – na rozdíl od doby minulé – dávno není onou sofistikovanou a hluboce promýšlenou činností, jakou byla kdysi. Legislativní pravidla se nedodržují a legislativu netvoří moudří a zkušení starci, ale právní holátka s diplomem ještě vlhkým nebo zákonodárci, ovlivnění rozličnými zájmy. Tak se stává, že formulace práva bývají roztodivné a brzy po schválení vyžadují korekce, novelizace a opravy.

Ale i kdyby právní normy byly dokonalost sama, vést dělící čáru mezi právem a povinností není jednoduché. Leckdy je totiž právo jen rubem povinnosti a někdy dokonce právní institut v sobě zahrnuje současně s povinností i právo. Pro praktickou demonstraci výše uvedeného i dalších souvztažností použiji odvětví práva, jež je možná někdy považováno za právní Popelku, nicméně každý jeho působení na sebe sama zná, tudíž i kdyby se mu mí slovutní kolegové ve své praxi nevěnovali, zcela jistě budou následující příklady považovat za srozumitelné: rodinné právo, resp. ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nečiním tak jen proto, že se mu ve své praxi sama věnuji, ale zejména s ohledem na jednoznačný dopad, který má relativně nová právní norma na každodenní život. A jak si závěrem tohoto pojednání ukážeme, navzdory přehánění a odsudkům jisté části odborné veřejnosti, mění aplikační praxi způsobem naprosto zásadním.

Podívejme se na následující příklady možných formulací povinností (resp. práv), a to počínaje stupněm nejpřísnějším (výslovně stanoveno povinností – viz formulace „je povinen“), přes definici podmíněnou „měl by učinit“), dovolení „může“ až po opak povinností, tedy „má právo“: Manželé jsou si navzájem povinni úctou (§ 687 odst. 2 o. z.). Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň (§ 697 odst. 1). Každý z manželů přispívá na potřeby rodiny podle svých schopností (§ 690). K nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, potřebuje manžel souhlas druhého manžela; to neplatí, jedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty (§ 698 odst. 2). O záležitostech rodiny se mají manželé dohodnout (§ 692 odst. 1). Manžel se může dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, naložil bez jeho souhlasu (§ 698 odst. 3). Manžel má právo zastupovat svého manžela v jeho běžných záležitostech (§ 696 odst. 1).

Je právo protikladem povinnosti?

Jeden z pohledů na právo říká, že právo a povinnost jsou jen dvě strany téže mince. Právo je totiž nedílnou součástí povinnosti a kde končí právo jednoho, začíná povinnost druhého. U práva rodinného je takovým příkladem vyživovací povinnost (dvě strany mince rozložené mezi dva subjekty – povinného a oprávněného) anebo rodičovská odpovědnost (souhrn práv i povinností svědčící tomu, kdo je nadán rodičovskou odpovědností). Výchova dítěte je tak nejen právem rodiče, ale i jeho povinností.

Možná by nám pro odpověď na hlavní otázku z nadpisu tohoto zamyšlení pomohlo podívat se na rozložení práv a povinností. Opět si jako vzor vezměme občanský zákoník, resp. jeho část druhou (rodinné právo). Jak zákon ukládá práva a povinnosti jednotlivým subjektům rodinného práva? Srovnání vypadá následovně:

*        Rodiče – 13x právo, 20x povinnost

*        Manželé – 6x právo, 14 x povinnost

*        Děti – 3x právo, 3x povinnost

Z tohoto srovnání vychází jako převažující počet povinností nad právy. To je zajímavý závěr, zohledníme-li, že žijeme v době, jež se nepyšní povinnostmi, ani je nijak nevynucuje a nevelebí. Naopak ze soudních síní a justičních statistik vyplývá, že lidé se prakticky vždy soudí o svá práva, nikoliv o své povinnosti. V dnešní době je vůbec běžné holedbat se právy, zatímco na plnění povinností kdekdo zapomíná. Jako kdyby život vezdejší byl jen souborem základních lidských práv (viz pokusy o nové konstituování lidského práva na internet či na dítě), zatímco povinnosti jsou opomíjeny. Práv kolem nás je tolik, že je poněkud obtížné je jen všechna vyjmenovat. A žít podle nic je ještě složitější.

Tento důsledek je plasticky vidět na požadavcích jednotlivců vůči státu, jako kdyby povinnosti jednotlivce vůči němu byly jen něčím marginálním.

Co lze vyžalovat aneb K čemu je nám vlastně zákon?

Právní normy určuje stát, jenž také kontroluje jejich dodržování. Je však otázkou, zda je schopen dodržování všech právních norem nejen kontrolovat, ale dokonce úspěšně vynucovat. V systému, který to nedokáže, vymahatelnost práva pochopitelně klesá. A nejde-li právo vymoci, stává se pouze proklamativním, a je pak problémem, jak občany přinutit, aby je dodržovali, aby se podle nevymahatelného práva chovali. Zajisté, i taková ustanovení jsou nejspíš v právu zapotřebí, neměla by však převažovat. A je otázkou, nakolik mají či musí být součástí našeho právního řádu.

Podívejme se nyní alespoň příkladem na několik ustanovení rodinného práva a pokusme se odpovědět na otázku, zda jde o ustanovení vymožitelná, tedy zda je adresát schopen vysoudit jejich dodržování. První skupinu tvoří práva, o nichž občanský zákoník výslovně uvádí, že se jich lze dovolat soudní cestou: např. zrušení zástupčího právo manželů (§ 692 odst. 2), nakládání s obvyklým vybavením domácnosti a se společným jměním manželů (§ 698 odst. 3, § 714 odst. 2), bydlení manželů (§ 748 odst. 2), domácí násilí (§ 871), výživné (§ 692, 762), vypořádání společného jmění (§ 765), spor rodičů ve věci rodičovské odpovědnosti (§ 877
odst. 1, 893), popř. styk s dítětem (§ 891 odst. 1). Uvedená práva jsou také často před českými soudy uplatňována a justice s jejich vymáháním má praktické zkušenosti.

Do druhé skupiny patří práva, u nichž občanský zákoník výslovně nestanoví, že se jich adresát může domoci soudní cestou, vynutitelnost či vymahatelnost je tedy nejistá. Například ustanovení § 687 odst. 2 cituje základní manželská práva a povinnosti: Manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. Podobně podle § 688 má manžel právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech. Podle § 692 odst. 1 se o záležitostech rodiny mají manželé dohodnout. Podobně tak podle § 713 odst. 1 součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody.

Tato a mnoho dalších ustanovení definují (alespoň podle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku) zásady slušného manželského soužití, ovšem v praktické podobě jsou soudně nevymahatelná a bohužel také státem nevynutitelná. A jakožto praktikující advokát dodávám – také v polovině případů nedodržovaná.

Otázka zní – k čemu jsou povinnosti, jichž se není možno domoci? Podobně by bylo možno se ptát, k čemu je rodina, v níž se dodržují jen práva, a k čemu společnost, která povinnostmi opovrhuje, nevynucuje je a která si zakládá více na právech než na povinnostech.

Je dnes ještě použitelné Desatero?

Bývalý ústavní soudce a advokát JUDr. Jiří Nykodým na jedné diskusi Pražského právnického podzimu uvedl, že hypertrofii práva by možná stačilo nahradit Desaterem a všichni by byli spokojeni. Nicméně v dnešní ateistické době je mnohdy nejednoduché deset základních tezí vůbec vyjmenovat. Vyhovovaly by ještě dnes? Snesly by vůbec přísné síto aktuálních potřeb? Podívejme se na jeho jednotlivá ustanovení: V jednoho boha věřit budeš. Nevezmeš jména božího nadarmo. Pomni, abys den sváteční světil. Cti otce svého i matku svou. Nezabiješ. Nepokradeš. Nesesmilníš. Nepromluvíš křivého svědectví. Nepožádáš manželky bližního. Nepožádáš statků bližního.

Pomiňme nyní, že dnešní společnost nedodržuje žádné z přikázání. Napadlo vás však někdy, že Desatero obsahuje samé povinnosti? Je to podobné jako při srovnání rodin minulé a té dnešní. Jenomže s rodinou se to má poněkud jinak. Ještě před padesáti lety byla společnost jednotná v představě, jak rodina vypadá a jak se k sobě její jednotliví členové mají chovat. Stačí se podívat na jeden její článek – na výchovu dítěte. Před padesáti lety (a patrně i před časem mnohem vzdálenějším) existovala společenská dohoda, jak vychovávat dítě, tedy čeho by mělo dosáhnout a za pomoci jakých kroků je třeba je utvářet. Poslušnost, přísnost, plnění povinností, skromnost, sebeovládání, pilná práce, spořivost, úcta k autoritám, pokora, víra apod. Slušně vychované děti si byly navzájem podobné, stejně jako nástroje a výchovné postupy, které rodiče vůči dětem používali. A děti chodily do školy, respektovaly učitele, poslouchaly starší, zdravily a děkovaly.

Uplynulo padesát let a dnes je všechno jinak. Změna paradigmatu nepřišla znenadání, ale malými postupnými krůčky ovlivnila prakticky vše, co jsme ve vztahu k dítěti znali a dělali. Můžeme se dnes přít o poměr jednotlivých veličin, můžeme vzdychat nad současným úpadkem morálky nebo vztahů. Definitivní tlustou čárou za minulostí a jednotným pohledem na rodinu a péči o dítě se v mých očích stal nový občanský zákoník, jenž ve svém § 3 odst. 1 zakotvil přirozené právo každého člověka brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Věta, která před několika lety vyvolávala úsměv ve tvářích právníků, způsobuje dnes v rodinném právu revoluci. Nikoliv od počátku, ale postupně na toto původně úsměvné ustanovení stále častěji odkazoval i Ústavní soud (například v nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15, popř. v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 489/16). Jeho závěry jsou dnes jednoznačné: Rodič má právo rozhodnout, jak bude své dítě vychovávat. Neexistuje totiž jedna správná cesta, nejsou žádné výlučně správné pravdy ani doporučované či nejlepší výchovné postupy. Úzkostná matka se třemi vrstvami oblečení a nezbytnou čepičkou na hlavě dítěte je stejně dobrou cestou jako tvrdý zálesák, který totéž dítko sprchuje ledovou vodou. Otec, jenž vysedává u počítačových her nebo po hospodách a nadává na učitele, je stejně způsobilým vychovatelem jako městská veganka věřící na horoskopy a odmítající domácí porody i očkování. Nic není nezvyklé, nemožné, divné ani zvláštní, vše je dovoleno a v dnešní liberální společnosti nelze nic zakázat ani nikoho pro žádný názor diskriminovat. A ty, milé dítě, se musíš všem těm podivnostem přizpůsobit, protože právo na volbu svého štěstí má nejen každý rodičovský pár, ale i každý otec a každá matka. Bůh tedy ochraňuje děti z rozpadlého partnerství!

Spor nikoliv právní, ale hodnotový

A tak je načase, abychom nejen my, advokáti, změnu paradigmatu zaregistrovali a akceptovali, ale především abychom nové pojetí našim klientům, rodičům pořádně vysvětlovali. Protože o právní spor ve většině případů vlastně nejde. Nejde ani tak o právo, nebo o povinnost. Už dávno totiž v rodině mnoho povinností neplatí, už dávno není rodina povinností plná. Podobně jako naše společnost, je i rodina semeništěm práv, a plná členů, kteří svá práva chtějí aktivně a bez omezení uplatňovat.

Zopakujme si: ve skutečnosti totiž nejde o spor právní, ale hodnotový: a naše společnost nemá hodnoty stejné, jen stejně důležité a rovnoprávné. A jak říká Ústavní soud, otec i matka mají právo si určit, co bude osobu či hodnotou jejich výchovy. Zda onou hodnotou bude mamon a peníze, zisk, či klid, pohodlí, víra, vzdělání, děti nebo aktivismus. Povinnost už je totiž dávno nemoderní. A zájem dítěte? Inu, to je jen taková bezobsažná fikce. Omezit právo rodiče je sice slovy občanského zákoníku teoreticky možné, ale dnes už v praxi vlastně vyloučené. A tak milý potomek sklízí plody odlišnosti rodičů a absolutní volnosti jejich práva na štěstí. Nejlepší rada, jíž je možno v případě hodnotového sporu klientovi dát, je následující doporučení: Že má druhý rodič odlišnou představu o výchově a všechny vaše snahy bojkotuje? No a co má být. Tak tomu prostě dneska je a občanský zákoník vlastní cestu ke štěstí podporuje. Děťátku je třeba ono právo vysvětlit a doufat, že si časem zvykne.

Autorka je advokátkou.

(Příspěvek zazněl na konferenci Soukromé právo v Ostravě dne 2. června 2017 a v Brně dne 20. června 2017.)