Členské státy nemohou uložit poskytovatelům služeb elektronických komunikací obecnou povinnost uchovávat údaje

Soudní dvůr ve svém rozsudku Digital Rights Ireland z roku 2014 prohlásil směrnici o uchovávání údajů za neplatnou z toho důvodu, že zásah do základních práv na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů, který představuje obecná povinnost uchovávání provozních a lokalizačních údajů uložená touto směrnicí, nebyl omezen na nezbytné minimum.

V návaznosti na tento rozsudek byly Soudnímu dvoru předloženy dvě věci týkající se obecné povinnosti, kterou Švédsko a Spojené království uložily poskytovatelům služeb elektronických komunikací, jež spočívá v uchovávání komunikačních údajů, jejichž uchovávání bylo stanoveno ve směrnici, která byla prohlášena za neplatnou.

Tele2 Sverige, podnik působící v oblasti telekomunikací, vyrozuměl v den po vyhlášení rozsudku Digital Rights Ireland švédský orgán dozoru nad poštami a telekomunikacemi o svém rozhodnutí přestat uchovávat údaje a o tom, že má v úmyslu vymazat stávající uložené údaje (věc C-203/15). Provozovatelé služeb elektronických komunikací mají podle švédského práva povinnost uchovávat systematicky a průběžně a bez jakékoli výjimky veškeré provozní a lokalizační údaje všech účastníků a registrovaných uživatelů, která se vztahuje na veškeré prostředky elektronické komunikace.

Ve věci C-698/15 napadli Tom Watson, Peter Brice a Geoffrey Lewis žalobními návrhy režim uchovávání údajů Spojeného království, který umožňuje ministrovi vnitra uložit poskytovatelům veřejných telekomunikačních služeb povinnost uchovávat veškeré komunikační údaje po dobu nejvýše dvanácti měsíců, přičemž je vyloučeno uchovávání obsahu komunikace.

Soudní dvůr byl žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce podanými Kammarrätten i Stockholm (správní odvolací soud ve Stockholmu, Švédsko, a Court of Appeal (England and Wales) (Civil Division) (odvolací soud pro Anglii a Wales, občanskoprávní oddělení, Spojené království) vyzván, aby uvedl, zda jsou vnitrostátní právní úpravy, které ukládají poskytovatelům obecnou povinnost uchovávání údajů a upravují přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům, aniž je tento přístup umožněn výlučně účely boje proti závažné trestné činnosti a podmíněn předchozím přezkumem ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, v souladu s unijním právem (v projednávaném případě se směrnicí „o soukromí a elektronických komunikacích“ ve spojení s Listinou základních práv EU).

Soudní dvůr ve svém rozsudku z 21. 12. 2016 odpovídá na tuto otázku tak, že unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví plošné a nerozlišující uchovávání údajů.

Soudní dvůr nejprve potvrzuje, že dotčená vnitrostátní opatření spadají do oblasti působnosti uvedené směrnice. Ochrana důvěrnosti elektronických komunikací a provozních údajů, jež je zaručena směrnicí, se totiž vztahuje na opatření, která přijímají veškeré osoby s výjimkou uživatelů, ať již se jedná o soukromé fyzické nebo právnické osoby nebo o státní subjekty.

Soudní dvůr dále uvádí, že přestože tato směrnice umožňuje členským státům omezit dosah základní povinnosti, podle které musí být zajištěna důvěrnost osobních údajů a souvisejících provozních údajů, nemůže jí být odůvodněno, aby se výjimka z této základní povinnosti, a zejména ze zákazu uchovávání těchto údajů, který je v uvedené směrnici stanoven, stala pravidlem.

Kromě toho Soudní dvůr připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž ochrana základního práva na respektování soukromého života na unijní úrovni vyžaduje, aby výjimky z ochrany osobních údajů byly činěny v mezích toho, co je naprosto nezbytné. Tuto judikaturu Soudní dvůr aplikoval na dané právní předpisy upravující uchovávání údajů a přístup k uchovávaným údajům.

Stran uchovávání Soudní dvůr konstatuje, že z těchto uchovávaných údajů jako celku lze vyvodit velmi přesné závěry o soukromém životě osob, jejichž údaje byly uchovány.

Zásah vyplývající z vnitrostátní právní úpravy, která stanoví uchovávání provozních a lokalizačních údajů, proto musí být považován za zvlášť závažný. Skutečnost, že k uchovávání těchto údajů dochází bez vyrozumění uživatelů služeb elektronických komunikací, může v dotčených osobách vyvolávat dojem, že je jejich soukromí pod neustálým dohledem. Proto takový zásah může být odůvodněn pouze v případě boje proti závažné trestné činnosti.

Soudní dvůr uvádí, že právní úprava, která stanoví plošné a nerozlišující uchovávání údajů, nevyžaduje žádnou souvislost mezi údaji, jejichž uchovávání je stanoveno, a ohrožením veřejné bezpečnosti, a zejména neomezuje uchovávání pouze na uchovávání údajů vztahujících se k určitému časovému období či určité zeměpisné oblasti či okruhu určitých osob, které mohou být jakýmkoli způsobem zapojeny do závažné trestné činnosti. Taková vnitrostátní právní úprava proto překračuje meze toho, co je naprosto nezbytné, a nelze ji v demokratické společnosti považovat za odůvodněnou, jak vyžaduje směrnice ve spojení s Listinou.

Soudní dvůr naproti tomu vysvětluje, že směrnice nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá cílené uchovávání údajů za účelem boje proti závažné trestné činnosti, za podmínky, že takové uchovávání je omezeno na to, co je nezbytně nutné, pokud jde o kategorie údajů, které mají být uchovávány, komunikační prostředky, na něž se toto uchovávání vztahuje, dotčené osoby a dobu trvání uchovávání. Podle Soudního dvora musí být jakákoli vnitrostátní právní úprava, která tento účel sleduje, jasná a přesná a musí stanovit dostatečné záruky umožňující chránit údaje proti riziku zneužití. Tato právní úprava musí vymezit okolnosti a podmínky, za nichž může být preventivně přijato opatření pro uchovávání údajů, aby zaručila, že takové opatření se skutečně omezí na to, co je nezbytně nutné. Taková vnitrostátní právní úprava musí být zejména založena na objektivních skutečnostech umožňujících, aby mířila na osoby, jejichž údaje mohou souviset se závažnou trestnou činností nebo přispívat k boji proti závažné trestné činnosti či k předcházení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti.

Stran přístupu příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům Soudní dvůr potvrzuje, že v případě dotčené vnitrostátní právní úpravy nestačí, aby vyžadovala pouze to, že přístup odpovídá některému z cílů stanovených směrnicí, i kdyby se jednalo o boj proti závažné trestné činnosti, ale musí rovněž stanovit hmotněprávní a procesní podmínky, jimiž se řídí přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům. Tato úprava musí vycházet z objektivních kritérií, na jejichž základě jsou vymezeny okolnosti a podmínky, za nichž musí být poskytnut příslušným vnitrostátním orgánům přístup k údajům. V souvislosti s cílem boje proti trestné činnosti lze v zásadě udělit přístup pouze k údajům osob, u nichž je podezření, že připravují, páchají či spáchaly závažný trestný čin nebo se určitým způsobem na takovém trestném činu podílely. Nicméně v určitých situacích, jako jsou případy, kdy jsou teroristickými činnostmi ohroženy stěžejní zájmy národní bezpečnosti, obrany nebo veřejné bezpečnosti, lze rovněž poskytnout přístup k údajům jiných osob, jsou-li dány objektivní skutečnosti, na jejichž základě lze mít za to, že tyto údaje mohou v konkrétním případě účinně přispět k boji proti takovým činnostem.

Soudní dvůr rovněž konstatuje, že je zásadní, aby přístup k uchovávaným údajům, s výjimkou naléhavých případů, podléhal předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého orgánu. Dále příslušné vnitrostátní orgány, jimž byl poskytnut přístup k uchovávaným údajům, musí o tomto přístupu vyrozumět dotčené osoby.

Vzhledem k množství uchovávaných údajů, jejich citlivé povaze a riziku neoprávněného přistupování k nim musí vnitrostátní právní úprava stanovit, že údaje musí být uchovávány na území Unie a po uplynutí lhůty pro jejich uchovávání musí dojít k jejich nevratné likvidaci.

Zdroj: Soudní dvůr EU