České trestní řízené sporné – prozatím iluze

Charakteristické znaky kontradiktorního trestního řízení nejsou navzdory absenci historické zkušenosti s tímto typem trestního procesu neznámé ani právním laikům. Na základě literatury či filmů z okruhu angloamerické právní kultury představa dramatického souboje mezi zástupcem obžaloby a obhájcem, vedeného prostřednictvím brilantní právní argumentace, předkládání důkazů opatřených stranami neméně dramatickým způsobem, či procesních návrhů, případně uzavírání procesních dohod mezi obžalobou a obhajobou, do nichž jen sporadicky zasahuje nestranný soudce v pozici arbitra nad stranami, ve vědomí veřejnosti natolik zdomácněla, že setkání s trestním řízením v podobě obvyklé u nás mnohdy provází překvapení a zklamání.

Popsaný, a značně idealizovaný, obraz kontradiktorního trestního procesu nicméně odhaluje jeho základní znaky, které bychom pro účely tohoto článku vymezili následovně:

• soud nezjišťuje absolutní či objektivní pravdu, ale skutkový stav, který vyplývá z provedených důkazů, nemůže suplovat roli procesních stran a soustředí se zejména na vedení řízení, rozhodování procesních otázek a následně na rozhodnutí ve věci,

• úkolem procesních stran je přispět ke zjištění skutkového stavu a následnému právnímu posouzení navrhováním či předkládáním důkazů, prezentací názoru na význam prokazovaných skutečností či provedených důkazů a následně též argumentací, jak by měla být dle názoru dané strany věc posouzena po právní stránce, • procesní postavení stran je v zásadě rovné, pokud se týká možnosti předkládání důkazů či argumentů a vznášení procesních návrhů,

 • veřejný žalobce má možnost dispozice s řízením, včetně uzavření dohody s obhajobou o konkrétních otázkách a též možnost rozšíření, omezení či zpětvzetí obžaloby.

Řadu těchto prvků si již osvojilo i české trestní řízení. Od účinnosti novelizace trestního řádu zákonem č. 292/1993 Sb. tak již orgány činné v trestním řízení nezjišťují objektivní pravdu, ale skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, bylo rovněž posíleno postavení státního zástupce, který je u soudu nikoli proto, aby snad hájil objektivní pravdu, ale aby usvědčoval obžalovaného. Došlo i k podstatnému rozšíření role obhajoby, která je dnes oprávněna zajišťovat důkazy a obstarávat a předkládat je soudu. Přesto je však dle našeho názoru současný stav jen zdánlivě kontradiktorním procesem.

Má-li být řízení před soudem v trestní věci sporem, pak musí být sporem se vším všudy, včetně možnosti obou stran sporu vyjádřit svůj názor a žádat soud, aby k němu zaujal stanovisko a prezentované názory, skutkové děje či právní hodnocení posoudil. Obhajoba se však dlouhodobě nachází v tomto směru ve velmi nevýhodném postavení. Státní zástupce je oprávněn podat obžalobu, která již je kompletním žalobním návrhem, označujícím skutkové vymezení děje, právní hodnocení a důkazní situaci, respektive důkazní návrhy, obhajoba však možnost podání významem srovnatelného s vyjádřením žalovaného v civilním řízení nemá.

Ani oprávnění obhajoby činit ve smyslu ust. § 41 odst. 2 tr. řádu návrhy a adresovat soudu jakákoli písemná podání nemůže právo žalobní, respektive obžalobní odpovědi plně nahradit. Pečlivý obhájce se snaží v návrzích na zastavení trestního stíhání, případně v návrzích na předběžné projednání obžaloby vylíčit jak skutkový pohled obžalovaného na věc, tak případné právní hodnocení celé věci. Zde je potřeba zmínit, že zmíněný návrh na předběžné projednání obžaloby není v trestním řádu nijak upraven a jedná se o kvazi-podání, které nemá žádnou oporu v zákoně, ačkoli zákon při známé premise, že občan může činit cokoli, co není zákonem výslovně zakázáno, s podobným podáním fakticky tacitně počítá. Význam návrhu na předběžné projednání obžaloby je navíc limitován nejen neoficiální povahou tohoto podání, ale též skutečností, že je o něm rozhodováno mimo hlavní líčení, což prakticky vylučuje zohlednění námitek k provedeným důkazům a skutkovým otázkám jako celku a omezuje okruh případů, u nichž má návrh na předběžné projednání smysl, na pochybení v právní kvalifikaci stíhaného jednání v obžalobě nebo na zásadní pochybení v rámci přípravného řízení.

Navzdory skutečnosti, že o vině rozhoduje soud, který obecně není vázán právními názory obžaloby, považujeme tyto možnosti obhajoby za nedostatečné. Má-li být obhajoba skutečnou obhajobou, musí mít i obhájce právo po přednesení obžaloby státním zástupcem přednést ústně nebo písemně verzi obhajoby v obdobném rozsahu, zejména pak vyjádřit postoj obžalovaného k obžalobě, výsledkům přípravného trestního řízení a návrh právní kvalifikace jednání, které je v obžalobě uvedeno, nebo návrh odlišného procesního postupu v podobě odklonu, zastavení trestního řízení atd. Jedině tak lze hovořit o reálné rovnosti stran. Lze jistě namítnout, že v rámci trestního procesu po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného obvykle následuje výslech obviněného, respektive obžalovaného, který by měl z hlediska skutkového být prezentací „verze obhajoby“ tak, jak o ní často hovoří rozsudky českých soudů. Ovšem tak tomu rozhodně není. V okamžiku, kdy obžalovaný stojí před soudem a ve věci vypovídá, nelze hovořit o rovnosti zbraní, která je nutným předpokladem spravedlivého procesu. V 99,9 % případů není obžalovaný právníkem, natož trestním obhájcem, tedy profesionálem v trestním právu, kterým je rozhodně státní zástupce. Pokud vypovídá, musí čelit i otázkám soudu a nemůže volit teoreticky možné, ale prakticky nerealizovatelné selektivní odpovídání na verzi obžaloby. Nemůže též své stanovisko formulovat písemně, což limituje rozsah jeho vyjádření, jeho přehlednost i množství v něm obsažených informací. Výpověď obžalovaného je navíc v celém rozsahu též důkazem v trestním řízení, což je pro poslání, které by v tomto případě měla mít, tedy pro vyjádření stanoviska obžalovaného, zcela nevhodné.

Je pravda, že v 90 % případů se obhajoba nepotřebuje vyjadřovat ke skutkovým dějům, mít žalobní repliku skutečného rozsahu repliky, tedy jak se skutkovým, tak právním hodnocením, případně i s návrhy důkazů. To platí jak pro zkrácená řízení, tak pro řízení běžná, autoři tohoto článku, oba praktičtí advokáti, o tom vědí své. Pokud si však procesní situace obdobný postup vyžádá, znesnadňuje faktická nemožnost kvalifikovaného vyjádření obžalovaného k podané obžalobě skutečnou realizaci obhajoby a zejména kontradiktorního, tedy sporného procesu, a výsledkem bývá spíše údiv předsedy senátu nad jednáním obhájce, které je vnímáno jako nezvyklé, vybočující z neformálně zavedených pravidel a již tím obtěžující soud. Naplnění požadavku rovnosti stran by přinesl teprve právní stav, který výslovně připustí možnost obhajoby takto se písemně vyjádřit, a pokud o to obhajoba požádá, na začátku procesu vystoupit a zjistit procesní stanovisko stran, například v té formě, že by po přednesené obžalobě a dání prostoru poškozenému se předseda senátu zeptal obhajoby, zda využívá svého práva repliky, či odkazuje na písemnou repliku ve spise založenou. Tím by byl naplněn další ze znaků skutečně kontradiktorního procesu.

Další z možností, jak přiblížit náš trestní proces procesu skutečně spornému by zároveň přispěla k jeho urychlení. Míněna je možnost, aby strany sporu, tedy obžaloba a obhajoba, uznaly některé skutkové okolnosti či prokazované skutečnosti za nesporné, jak je to běžné v civilním řízení. Na rozdíl od uvažovaných dohadovacích procedur ohledně uznání viny a výše trestu či kvalifikovaných doznání, které autoři považují v rámci českého právního prostředí za obtížně realizovatelné a nepříliš užitečné, by takový postup mohl vést k reálnému zrychlení trestního řízení.

Pokud by se totiž obě strany shodly na skutkovém stavu, nebo jeho dílčí části, samozřejmě pod dozorem soudu, který by byl oprávněn nepřijmout takto shodnutý skutkový stav za řádně odůvodněných okolností, tedy v případech zjevného rozporu s realitou, soudní řízení by se významně urychlilo. Obhajoba ani obžaloba by pak nepovažovala za nutné dokazovat častokrát nepotřebné skutkové okolnosti a mohla se soustředit na hlediska významná. Pokud by tak kupříkladu bylo účastníky uznáno, že účastník dopravní nehody, který na ní měl vinu, přiznal neopatrnou jízdu, požití alkoholu a technický následek tak, jak byl popsán obžalobou, případně v modifikaci, která by mezi stranami mohla být reálně domluvena, mohl by se trestní soud soustředit na prokazování postoje obžalovaného k události, odškodnění poškozených a prokazování polehčujících okolností. V rámci takového soudního řízení by došlo k redukci protokolace a v podstatě celého hlavního líčení na krátké dokazování, které by bylo možno odbýt za 20 minut, vyjádření stanovisek stran a rozhodnutí věci soudem.

Uvedený postup by se mohl týkat všech trestných činů. Rozhodně není nijak obtížné představit si, že obdobná situace nastane i v případě vraždy, kdy se zaměří dokazování pouze na vnitřní pohnutky pachatele, respektive obžalovaného, omluvitelné či omlouvající okolnosti. Stejně tak u trestných činů majetkových, pokud by prokázání škody dosahovalo potřebné limity, je z hlediska trestní represe zcela zbytečné, aby se rozsáhle dokazovalo, zda byla způsobena škoda ve výši 20 250 000 Kč, či 20 283 000 Kč, pokud nemá její výše význam pro uspokojení konkrétního poškozeného. Ve zmíněných případech se navíc jedná o skutečnosti, které jsou v současné době prokazovány znaleckými posudky, tedy důkazy náročnými z časového i finančního hlediska, urychlení trestního řízení by se tedy neprojevilo pouze při samotném hlavním líčení, ale zejména při jeho přípravě a omezení počtu znaleckých posudků by nesporně vedlo i k finančním úsporám.

Charakteristickým znakem kontradiktorního procesu je také možnost dispozice žalobce s řízením. Ve stávající úpravě trestního řízení tuto možnost zdánlivě poskytuje ustanovení § 182 trestního řádu, které umožňuje státnímu zástupci vzít obžalobu až do vyhlášení rozsudku zpět. Takové dispozici s řízením však v praxi brání řada závažných překážek.

První z nich je skutečnost, že po zpětvzetí obžaloby se věc vrací do přípravného řízení, což není vždy optimální postup. Možnost zpětvzetí obžaloby tak za těchto podmínek slouží výhradně jako prostředek nápravy vad či nedostatků přípravného řízení, které není možné nebo účelné napravit v průběhu hlavního líčení, nikoliv jako institut kontradiktorního procesu umožňující dispozici s řízením v případě, kdy je z hlediska obžaloby zřejmé, že jeho další vedení a zejména provádění důkazů již nemá smysl, neboť zde nejsou dány podmínky pro shledání obžalovaného vinným, a naopak je dán některý z předpokladů pro zastavení řízení uvedených v ustanovení § 172 odst. 1 tr. řádu a je tedy zřejmé, že se stíhaný skutek nestal, tento skutek není trestným činem, není prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný, trestní stíhání je nepřípustné dle ust. § 11 odst. 1 trestního řádu, obžalovaný v době činu nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo trestnost činu zanikla.

Tento nedostatek pouze částečně nahrazuje pravomoc soudu rozhodnout v souladu s ustanovením § 188 trestního řádu o zastavení řízení, která je omezena krátkou dobou po předběžném projednání obžaloby do zahájení hlavního líčení, jak lze dovodit ze znění ust. § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu ve spojení s ust. § 223 trestního řádu. To upravuje možnost zastavení trestního řízení v průběhu hlavního líčení podstatně restriktivněji a zavazuje soud rozhodnout o zastavení řízení pouze u jediného z důvodů uvedených shora, tedy z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání dle ust. § 11 odst. 1 trestního řádu.

Na tomto hodnocení nic nemění ani skutečnost, že i v průběhu hlavního líčení zůstává v plném rozsahu zachována možnost soudu fakultativně rozhodnout o zastavení trestního stíhání z důvodu dle ust. § 172 odst. 2 trestního řádu, tedy pro jeho neúčelnost. Zde považují autoři právní úpravu za vyhovující a navíc přesahující rámec dispozice s řízením. I do budoucna by tak bylo možné zachovat stav, kdy o účelnosti trestního stíhání v průběhu hlavního líčení rozhoduje soud, nikoliv obžaloba, aniž by to bylo na překážku uplatnění prvků kontradiktorního procesu.

V případě bezdůvodnosti trestního stíhání zjištěné v průběhu hlavního líčení proto vzniká modelová situace, kdy státní zástupce při vědomí některého z důvodů dle ust. § 172 odst. 1 písm. a), b), c), e) či f) trestního řádu nemůže navrhnout zastavení řízení, neboť pro takový krok nejsou dány zákonné podmínky, nevyužije ani možnosti zpětvzetí obžaloby, po němž by se věc vracela do přípravného řízení a následně by muselo být znovu rozhodnuto i o jeho zastavení, ale vyjádří svůj postoj způsobem vedení obžaloby. Omezí tak kupříkladu důkazní návrhy ze své strany, nevznáší námitky k důkazům předkládaným obhajobou a na obžalobě trvá pouze formálně, vrcholem odvahy pak může být v jeho v závěrečné řeči návrh, aby byl obžalovaný obžaloby zproštěn. Za daných okolností to pak je paradoxně obhájce obžalovaného, kdo trvá na provedení všech důkazů s cílem prokázat jeho nevinu, a trestní řízení tak protahuje a zvyšuje jeho náklady v důsledku provedení fakticky nadbytečných důkazů, neboť je nucen využít všech možností hájit zájmy obžalovaného v tak zásadní věci, jakou je trestní řízení, a postojem soudu či obžaloby si do poslední chvíle nemůže být jist. Soud, má-li zůstat nestranným, svůj postoj k věci nesmí dát až do vyhlášení rozsudku otevřeně najevo, státní zástupce pak jednak nemá způsobilý procesní prostředek, kterým by svůj postoj deklaroval, jednak jeho právními názory soud není vázán a nemusí k nim přihlížet.

Situace je ještě méně jednoznačná u mnohem častějšího případu, kdy lze takto jednoznačný postoj zaujmout pouze k některým ze stíhaných skutků. Možnost částečného zpětvzetí obžaloby je diskutabilní, neboť lze argumentovat jednak ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s ohledem na skutečnost, že takový krok není trestním řádem výslovně předvídán, možnost částečného zpětvzetí obžaloby vyloučit, jednak odkázat na výklad ust. § 182 trestního řádu z hlediska postupu a maiore ad minus a dovodit, že pokud je státní zástupce oprávněn vzít žalobu zcela zpět, může tak učinit i zčásti. Pokud by tak nicméně učinil, je vrácení části věci do přípravného řízení za daných okolností jednoznačně kontraproduktivním krokem, neboť probíhající řízení proti obžalovanému by takto bylo rozděleno do dvou řízení, jednoho ve stadiu přípravného řízení, druhého ve stadiu hlavního líčení.

Opakuje se tedy s určitými obměnami situace popsaná výše, obhájce je nucen z opatrnosti postupovat s mnohem širším záběrem než státní zástupce, který na usvědčení obžalovaného ohledně části obžalobou stíhaného jednání mlčky rezignoval. Z opatrnosti tak jsou prováděny důkazy, které jsou z hlediska výsledku trestního řízení nadbytečné, neboť strany nemohou o části skutkových zjištění uzavřít dohodu a není možné rovněž efektivní zpětvzetí příslušné části obžaloby, které by přímo vedlo k zastavení trestního stíhání. Soud pak nemůže provedení důkazů, jejichž obsah předem nezná, odmítnout jako nadbytečné, neboť si pochopitelně není jist, zda se částečně nevztahují k dalším stíhaným skutkům, a naopak si je vědom skutečnosti, že odmítnutím provedení důkazu poskytne oběma stranám poměrně přesvědčivý důvod pro podání odvolání. Je zřejmé, jak se toto za dané situace předvídatelné chování soudu i stran projevuje na délce trestního řízení i jeho nákladech.

De lege ferenda lze k vyřešení daného stavu zvažovat buď zavedení institutu kvalifikovaného zpětvzetí obžaloby v případech vymezených zákonem, které by vedlo přímo k zastavení trestního stíhání v rozsahu celé obžaloby či některých skutků v ní obsažených, nebo umožněním dohody stran o skutkových otázkách, které učiní se souhlasem soudu nespornými. I v případě, pokud by takový krok byl vzhledem k reálně značně limitované samostatnosti procesního rozhodování státního zástupce v našich podmínkách vázán například na souhlas vedoucího státního zástupce, znamenalo by to podstatnou úsporu času i finančních prostředků ve srovnání s výslechy svědků či provádění dalších důkazů, které by takto bylo možno eliminovat. Ke zmírnění problému by mohlo posloužit i rozšíření pravomoci soudu řízení zastavit z důvodů dle ust. § 172 odst. 1 trestního řádu v celém jeho rozsahu i v průběhu hlavního líčení, ukončit tak popsané „trápení“ stran, zjednodušit si práci a soustředit se v případě částečného zastavení řízení na zbylou část obžaloby.

Ačkoliv i v současné době stále platí závěr, že reálný kontradiktorní proces je v České republice pouhým snem, lze zároveň konstatovat, že realizaci tohoto snu jsme se za uplynulých 20 let o podstatný kus přiblížili a právě navrhovaná možnost kvalifikovaného vyjádření obžalovaného k obžalobě by spolu s posílením postavení obou stran umožněním dohody alespoň o dílčích otázkách mohly de lege ferenda představovat další kroky v tomto směru.

Další naznačené možnosti, tedy zejména zavedení skutečné možnosti zpětvzetí obžaloby včetně zpětvzetí částečného, případně alespoň rozšíření možností zastavení trestního řízení soudem, pak autoři považují za kroky prospěšné, ale za dané situace již méně reálné.

Prvý autor je advokátem v Praze, druhý autor je advokátem na Dobříši.