BATTISTA proti Itálii (č. 43978/09)


publikováno: 27.03.2015

Stěžovatel byl v separačním řízení od své manželky, když předběžně byly jejich děti svěřeny do střídavé péče. V roce 2007 stěžovatel požádal opatrovnický soud o vydání nového pasu, v němž měl být zapsán i jeho syn. Opatrovnický soud však jeho žádost zamítl s tím, že to nebylo vhodné. Podtrhl, že stěžovatel měl platit měsíčně 600 eur na výživném, z čehož však zaplatil jen zanedbatelnou částku, a v případě, že by odjel do zahraničí, mohl by se vyhnout své povinnosti zcela. Následující měsíc policejní komisař nařídil stěžovateli, aby na komisariát přinesl svůj stávající pas a zrušil jeho identifikační průkaz, který byl platný v zahraničí. V roce 2008 stěžovatel podal novou žádost o pas, které však nebylo vyhověno ze stejného důvodu jako jeho původní žádosti. Před ESLP stěžovatel namítal porušení článku 2 Protokolu č. 4.   

ESLP vyjádřil názor, že odmítnutí vydat stěžovateli pas a zrušit jeho identifikační kartu bylo zásahem do jeho práva opustit kteroukoli zemi a zůstat v zemi, kde bude přijat. Šlo nesporně o zásah zákonný, neboť Ústavní soud jasně judikoval, že základem aplikované právní normy je zaručit, aby rodič vyplnil své povinnosti vůči svým dětem. Dotčený zásah měl ochránit zájmy stěžovatelova dítěte a sledoval tak legitimní cíl ochrany jiných. Na druhé straně však vnitrostátní soudy nepovažovaly za nezbytné zkoumat osobní situaci stěžovatele, ani jeho schopnost zaplatit výživné, nýbrž přijaly dotčené opatření naprosto automaticky. ESLP podotkl, že bylo možné dluhy stěžovatele vymoci, a to i v zahraničí, zejména na základě Nařízení (ES) č. 4/2009 Rady z 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, Haagského protokolu z 23. listopadu 2007 o rozhodném právu ve věcech vyživovacích povinností, jakož i Úmluvy o vymáhání výživného v cizině z 20. června 1956. Tyto mezinárodní dohody nebyly vnitrostátními soudy zohledněny v okamžiku, kdy dotčené opatření nařídily. Omezily se pouze na podtržení, že stěžovatel mohl odcestovat do zahraničí a vyhýbat se své vyživovací povinnosti. Navíc omezení neposkytovalo žádnou záruku, že stěžovatel výživné skutečně zaplatí. Bylo vydáno automaticky, na blíže neurčenou dobu a s žádnou možností přezkumu. Podle názoru ESLP tak šlo o opatření, které bylo nepřiměřené vůči sledovanému cíli, a tedy nikoli nezbytné v demokratické společnosti. Konstatoval tak porušení článku 2 Protokolu č. 4.