Anatol Dutta, Sebastian Herrler (ed.) et al.:Die Europäische Erbrechtsverordnung.

Recenzovaná kolektivní monografie je výstupem z vědeckého sympózia uspořádaného ke dvacátému výročí vzniku Německého notářského institutu, které se konalo dne 11. října 2013 ve Würzburgu. Význam tohoto sympózia dokládá skutečnost, že návrhy obsažené ve studii prezentované na předchozím sympóziu v roce 2004 ve vztahu k tehdy teprve zamýšlené mezinárodní právní úpravě dědického práva na úrovni EU byly promítnuty do finálního znění právní úpravy, která je předmětem rozboru v recenzované publikaci. Spoluautory publikace tvoří odborníci na mezinárodní právo soukromé a srovnávací právo, kteří působí v teorii (univerzitní profesoři) i praxi (advokáti, notáři a soudci). Zaměření autorů se projevuje v celém textu knihy, protože všechny problematické otázky jsou zkoumány z pohledu právní doktríny i praxe.

Kniha je věnována mezinárodní úpravě dědického práva obsažené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „nařízení o dědictví“), které vstoupilo v účinnost v celém rozsahu dne 17. 8. 2015 a použije se na dědictví osob, které zemřely po tomto datu. Monografie nemá sice komentářovou strukturu,[1] ale pro aplikační praxi je přesto mimořádně zajímavá, protože spoluautoři se zaměřili primárně na sporné otázky, které se týkají použití vybraných ustanovení nařízení o dědictví.

Publikace je rozdělena do čtyř částí zakončených vždy diskuzí spoluautorů s dalšími renomovanými oborníky, která se týká otázek analyzovaných v jednotlivých částech monografie. První část je věnována základním prvkům kolizní úpravy nařízení o dědictví, a to především obecnému pravidlu, volbě práva a právu rozhodnému pro jiná pořízení pro případ smrti než jsou dědické smlouvy. Druhá část obsahuje analýzu vybraných problémů nové kolizní úpravy. Konkrétně se jedná o ohraničení dědického, věcného a osobního statutu. Třetí kapitola je orientována na novou úpravu mezinárodního práva procesního. Tato část zahrnuje i pojednání o přijímání veřejných listin a evropském dědickém osvědčení. Poslední (čtvrtá) kapitola se zabývá vztahem mezi nařízením o dědictví a dvoustrannými smlouvami se třetími státy včetně vymezení pojmu třetí stát. Tato otázka je nanejvýš aktuální s ohledem na to, že v nařízení o dědictví chybí vymezení pojmu členský stát a tři členské státy EU se neúčastnily přijímání tohoto nařízení, které pro ně není závazné ani použitelné (Spojené království, Irsko a Dánsko).

Z hlediska obsahového čtenáře orientovaného na právní praxi upoutá v první části knihy hned první kapitola napsaná D. Solomonem, ve které je provedena analýza volby práva v dědických poměrech. Výklad je zaměřen jak na předmět volby, tak i na její platnost. Rozhodným právem pro dědění jako celek je podle čl. 22 nařízení o dědictví právo státu, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Předmětem kritiky uvedeného autora (na s. 38) je, že se volba práva omezuje na právo státu, jehož měl zůstavitel státní příslušnost v době volby práva nebo smrti. Nepřipouští se však volba práva ve prospěch práva státu, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt v době provedení této volby. Tím se odlišuje nařízení o dědictví od zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který v § 77 odst. 4 umožňuje v závěti stanovit, že se namísto jinak rozhodného práva budou právní poměry dědické řídit právním řádem státu, v němž má zůstavitel v době pořízení závěti obvyklý pobyt (před tímto zákonem se použije přednostně nařízení o dědictví). D. Solomon pozitivně naopak hodnotí, že si zůstavitel může zvolit právo jeho státní příslušnosti místo práva jeho obvyklého pobytu v době smrti, protože se tím zamezí nejistotě při určování místa obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti.

Pozornost si dále zaslouží zamyšlení S. Lorenze nad určením práva rozhodného pro dary učiněné v určitém časovém období před zůstavitelovou smrtí ve prospěch osoby, která nepatří mezi (potenciální) dědice (tzv. clawback). S. Lorenz na s. 118 dospívá k závěru, že se na takové případy nepoužije nařízení o dědictví, nýbrž na věcně-právní účinky takového jednání se aplikuje vnitrostátní mezinárodní právo soukromé a na závazkově-právní účinky nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle něhož se určí právo rozhodné pro darování.

Nad spornými otázkami týkajícími se prorogačních dohod se na s. 137 a n. zamýšlí B. Hess. Novou právní úpravu považuje za problematickou ze tří hledisek. Za prvé se neztotožňuje s omezením možnosti uzavřít podle čl. 5 dohodu o volbě soudu se sídlem v členském státě, jehož právo si zvolil zůstavitel podle čl. 22 jako rozhodné pro dědické poměry. Takové řešení upřednostňuje optimalizaci průběhu dědického řízení s mezinárodním prvkem před smluvní autonomií stran. Za druhé považuje za sporné, zda v případě kdy strany namítají nedostatek (v pořadí prvního) příslušnosti soudu, a tento soud se prohlásí za nepříslušný k rozhodování podle čl. 9 odst. 2 nařízení o dědictví, může příslušný soud změnit nebo zrušit opatření (v pořadí druhého) nepříslušného soudu se sídlem v jiném členském státě. Podle B. Hesse by příslušný soud takovou možnost mít měl, pokud připustíme analogickou aplikaci nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (Brusel IIbis). K tomuto názoru je však třeba kriticky poznamenat, že by mohlo být považováno za nepřijatelné státem, jehož soud jako první v pořadí vydal opatření v dědickém řízení, aby je rušil soud se sídlem v jiném členském státě. Konečně třetí výtka se týká čl. 5 nařízení o dědictví, který stanoví, že příslušný je soud členského státu, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Pokud zůstavitel odcestuje několik let před smrtí do zahraničí a ve státě odkud pochází, zůstanou jeho dědicové, bude příslušný k projednání zahraniční soud ve členském státě, kde zůstavitel pobýval před svou smrtí, ledaže by zůstavitel provedl před smrtí volbu práva státu, odkud pochází. Takové řešení obsažené v nařízení o dědictví nepovažuje B. Hess z pohledu dědiců za optimální.

Cílem této recenze bylo představení pozoruhodné publikace z pera zahraničních autorů, která je věnována praktickým aspektům aplikace nařízení o dědictví. Na příkladu názorů tří spoluautorů bylo demonstrováno, že cíle stanoveného na počátku publikace (analýza vybraných ustanovení nařízení o dědictví) bylo dosaženo. Provedená komparace je zajímavá pro českého čtenáře i proto, že jednotliví autoři demonstrují své závěry na příkladu právních řádů různých členských států, čímž seznamují čtenáře s některými instituty dědického práva, které nejsou českému právu známé. Přínos publikace spatřuji v tom, že všichni spoluautoři objektivně hodnotí kladné i záporné stránky nařízení o dědictví. Knihu lze doporučit především advokátům, notářům a soudcům, kteří se zabývají problematikou dědického řízení s mezinárodním prvkem.

Autor působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.