Aleš Rozehnal: Strategie civilního procesu

Jako recenzent prvního vydání této knihy mohu úvodem konstatovat, že je potěšitelné druhé rozšířené vydání, a to v relativně krátké době po vydání prvním. To se tak často dnes u tištěných publikací, zejména odborných, nestává a předpokládám, že druhé vydání nevzniklo jen proto, že si to autor přál, ale bylo vyvoláno čtenářským zájmem.

Jako člověk, který se v oblasti práva pohybuje 40 let, jsem měl v rukou řadu právních publikací a článků, dosti často napsaných jen pro splnění přání autora být známým, či byla publikace vyvolána nutností vykázat publikační činnost.

Druhé vydání Strategie civilního procesu však bylo vydáno z potřeby autora seznámit široký čtenářský okruh s letitými zkušenostmi z advokátní kanceláře i ze soudních síní. Jestli existuje něco, co snižuje jinak kvalitní dílo, je to „suchost“ textu a jeho nepřehlednost, nadměrné užívání odborné terminologie působící ve výsledku jako dílo ne příliš čtivé. Kniha Aleše Rozehnala je ale čtivá od samého počátku. Některé její části by mohly sloužit i při výuce studentů na právnických fakultách (ostatně, autor je i pedagogem) a na školeních advokátních koncipientů a justičních čekatelů by mohly tvořit jádro a základ výuky.

Suchá řeč zákona zcela jistě neosloví čtenáře tolik jako autorova kniha. Popis a názory na chování advokáta jsou opřeny o dlouholeté zkušenosti a jako profesní kolega, který se na soudech dost dlouhou dobu pohyboval v roli advokáta a po určitou dobu působí jako rozhodce, poznávám v textu knihy řadu svých názorů a poznatků. Je ale obtížné je sumarizovat a charakterizovat. Autor u chování a jednání advokáta nezapomíná ani na tak zdánlivé detaily, jako jsou gesta, úsměvy, oční kontakt. Tím se do knihy v podstatě do značné míry dostává i psychologie. Ostatně, aby byl advokát dobrým profesionálem, musí být i psychologem, zpovědníkem, důvěrníkem.

Nad rámec své recenze prvního vydání bych viděl i další okruh čtenářů, a to současné politiky. V době, kdy se vinou populismu z profese soudce, advokáta či exekutora stává i určitý druh nadávky a kdy je silná snaha vyrobit z advokátů udavače klientů, by si kniha zasloužila v určitých svých částech i oči čtenáře politika.

Shodně s první recenzí oceňuji užití praktických příkladů. Jsou v podstatě všechny věcné a jednoduché, ale srozumitelně a plasticky vysvětlují pojmy a instituce, většinou v jiných textech zakryté balastem zbytečné teorie a snahy po rádoby originalitě.

Kniha ale není textem „lidovým“ či podbízivým. Je textem vpravdě odborným, aniž by hýřila obvyklou plejádou citací pod čarou, často objemnější než vlastní text autorův. Kniha je důkazem, že odbornou právní problematiku lze podat i srozumitelně, a domnívám se, že řadu stránek v knize pochopí i právní laici. Současná společnost obsahuje velmi malou míru právního vědomí (ponechávám stranou ekonomickou negramotnost – rodnou sestru právního „bezvědomí“) a možná idealisticky, ale přesto, si dokáži představit prezentaci knihy i v médiích, např. v populárně naučných pořadech.

Jádrem a „solí“ procesu je dokazování. Zde se nejvíce projeví kvalita soudce a advokáta. Část knihy věnovaná svědkům, důkazům včetně znaleckých posudků snad podle mého soudu nezapomněla na nic, co je s tím spojeno. Mé zkušenosti svědčí o tom, že řada soudců a advokátů neumí ani řádně položit otázku, která by byla zároveň přípustná a pomohla by unést důkazní břemeno.

Kdybych chtěl být detailní, zaujala mě např. část o přípravě svědka. Obecně se soudí, že svědek by měl být do vstupu do jednací síně někde „zazděn“, aby ušel kontaktu s účastníkem řízení, který jeho výpověď navrhl. Autor jednak vychází ze života, a hlavně stanoví míru onoho kontaktu. Totéž platí např. i o účasti klienta na ústním jednání spolu s advokátem. Závěr autora je zde totožný s mým názorem a poznatky.

Mohl bych dále pokračovat v analýze knihy, ale pokládám to za zbytečné, protože obsah knihy hovoří o osobnosti dobrého autora.

Knize přeji hodně spokojených čtenářů.

JUDr. TOMÁŠ POHL, odborný asistent na katedře občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy